Sirovodíky a asi i jiné jedovaté plyny mi zhatily plány a místo na hoře spím opět u jezera, tentokrát na jeho jižním břehu. S pěkným, slunečným, počasím jsem to trochu zakřikl, protože dnes bylo celý den oblačno a občas pofukoval studený vítr, pod bundou tedy zůstaly tři vrstvy.

Zatažené počasí a klidné okolí k nějakému prudkému startu nepudily, takže jsem chvilku polehával a vyrazil až před osmou. Informace otevíraly až v devět a tak jsem zamířil pro jídlo. Hnedka za rohem to nebylo, musel jsem až do města a jak jsem měl hlad, tak toho koupil trochu víc. Sendvič s vajíčkem a puding jsem snědl hnedka před prodejnou, takže to na fotku nestihly. Tam jsou jen: čtyry rýžové trojhránky (dva s tuňákem z majolkou, dva s lososem, dvě sady suši s řízečkem, tofu a ještě něčím, sendvič s řízkem, dvoje balení těstových čokoládových nožíček a dvoje balení sušenek. O hladu jsem tedy dnes nebyl.

V obchodě jsem dostal mapu a jelikož by to na informace byla zacházka, tak jsem rovnou popolezl do kopce, kde byla druhá zastávka a jednu stanici se svezl.

K nástupu i výstupu asistoval personál ve stylových čapkách. Popřáli šťastnou cestu a pěkný zážitek (aspoň to japonsky tak znělo) a myslím že i zamávali/zasalutovali při rozjezdu.

Mým cílem byly sírné výpary na Owakudani. Podívaná zajisté zajímavá, občasný zápach už méně. Podloží se natolik činilo, že všechny okolní pěší cesty byly z obavy před otravou zavřeny. Chtěl jsem odtud přejít na horu Komagatake (jméno zní povědomě, nebyla už nějaká taková u Fuji?) z čehož tedy sešlo. Kvůli oblačnosti to ale zas tak nemrzelo.

Owakudani je po celém Japonsku známé svýma černýma vejcema, která svou barvu získávají právě vařením v místních minerálech. Vajíčka, 5ks/500jenů, tu šla také nejvíc na odbyt.

Také jsem si sadu koupil a při sestupu, s výhledem na dým, jedno z nich snědl. Stejně jako u velikonočních vajíček, barva skořápky neměla vliv na obsah.

Dole u jezera jsem se pak zašel podívat ke chrámu u něhož je pramen, jehož vodu když prý podržíte v ústech, štěstí Vám přinese. Tak jsem to zkusil. O kousek dál byla stanice druhé lanovky, která vede přímo na horu Komagatake. Plán byl vyjet nahoru, tam přespat a ráno pak sejít a nebo sjet. Jedovaté výpary ale očividně ohrožují celé pohoří, takže jednosměrnou jízdenku neprodávají a na argument, že bych nikam nechodil, jen se tam vyspal a vrátil se lanovkou zítra, také slečny pozitivně nereagovaly. Platit za to, abych strávil půlhodiny na hoře, jejíž vrcholek je momentálně zahalený v mraku, se mi nechtělo a šel jsem tedy dál podél jezera. Bylo vidět, že se pomalu vyjasňuje a noc by mohla být bez mráčku.

Na promenádě jsem si cvakl Fuji po západu slunce. Výhled na ni měl být i z místa kde spím, nějak ji ale nevidím. Buď je to tím, že je tma a nebo odtud vidět není. Která varianta je správná se dozvím, když bude jasno, až zítra. To mne čeká i přejezd do přímořského Atami.

Zvládl jsem přesun k jezeru Ashinoko, ale bohužel jsem přijel už za tmy, takže jak to tady vypadá budu vědět až zítra. Nejdřív vyrazím do infa, abych si obstaral mapu. Doufám, že mi bude stačit jen jedna a nebudu potřebovat tři jak u Fuji. Tam jsem měl jednu anglickou s cestama, jednu japonskou s větším rozsahem a označením přístřešků a třetí, která zabírá i kousek Ashinoka, ale jsou na ni jen silnice, které jsou dotaženější než na předchozích dvou. Druhý bod na programu bude najití obchodu nebo ubytování. Až potom budu vědět jak strávím následující dny, ale teď zpátky k dnešnímu ránu.

Ráno bylo sice slunečné, ale kolem vrcholku Fuji se stále vznášel a různě měnil malý mráček. Doufal jsem v mlhu nac jezerem, která se sice nekonala, stále ale lepší než mrak kolem mého kopce. Jelikož nad východem trocha oblačnosti byla a slunci trvalo trochu dýl než opravdu vykouklo, tak jsem to s brzkým stáváním ani nemusel přehánět.

Čekání na zmizení oblačnosti z vrcholku bylo dlouhé, roupama jsem nevěděl co dělat…

… a tak jsem si udělal vrcholovou fotku s krtečkem…

… snídaňové sushi zapil pálenkou…

… dal si croissant, který sice měl jeden konec bez náplně, ale na druhém to více než dohnal…

… a i když ani poté se situace nezměnila, tak jsem vyrazil na sousední vrchol, za kterým už byla odbočka dolů, k jezeru Yamanakako.

U chrámu Kaiunzan Jyutoku jsem si neodpustil fotku se soškami s bryndáky. Bryndák měl i velký budha před svatyní (která byla zavřená), důvod pro toto zkrášlení jsem ale na infotabuli nenašel.

U jezera jsem si chtěl sundat termotriko, ale během pauzy jsem tu kvůli větru celkem vymrzl a tak oděv zůstal nezměněn. Jak je vidět, tak mráček jen čekal až zmizím z vyhlídky a pak zmizel taky.

No a pak zpátky na silnici, na autobus a teď ležím pod altánem. Ten je mimo silnici, trochu stranou pěší cesty a kdyby tu na mapách u cest neměli značena odpočinková místa, tak bych ho rozhodně nenašel. Uvidím, jak tu bude ráno rušno, na nějaké polehávání to nebude, já tu ale beztak vstávám kolem sedmý, se sluníčkem.

Při psaní nadpisu “Zimní Japonsko” už si připadám trochu divně. Je celkem teplo (10stupňů), a když je slunečno, jako téměř vždy, tak už to je s baťohem na krátké tričko. Dneska jsem v něm strávil většinu dne a došel v něm až na Ohiru, což je kopec nad jezerem Yamanakako. Už ráno jsem se rozhodl, že ještě jeden kopec absolvovuju předtím než popojedu k dalšímu jezeru, které už je krapet dál.

Ráno jsem, podle plánu, vstal brzy a bez báglu zkusil vyrazit výše po cestě (která nakonec nebyla úplně lesní, ale asfaltová), abych si vyfotil Fuji ve vycházejícím sluníčku. Když jsem ani po dvaceti minutách nevyšel z lesa, tak jsem to vzdal a vrátil se.

Při podcházení dálnice, stále v lese, vykoukla z porostu na chvíli zase.

Nejlépe ale byla vidět až z areálu golfového hřiště, kde jsem si dal, po hodině chůze, pauzu na menší snídani. Začalo se dělat takové teplo, že se začal zamlžovat vnitřek foťáku.

Možná ještě lepší záběr je už z města. Bohužel světlo už nebylo nejlepší, mezi 10-15h už jsem si na to v okolí Fuji zvykl.

Aby to nebylo jen o Fuji. U cesty byla odbočka k domu Oshiho a tak jsem se těch pár metrů zašel. Žádné vstupné, žádný hlídač, žádní lidé. V interiéru, kromě dvou ohnišť nic nebylo, stejně ale působil pěkně.

Stejně jako exteriér.

Opodál byly dva historické vesnické domy. Interiér byl značně tmavý a celkem nezajímavý. Dřevěná podlaha, ohniště, v jednom z domů tkací stroj a to je asi tak všechno.

Když se slunce začínalo schovávat za vrcholek Fuji, ještě jsem ani nezahájil stoupání na Ohiru, což dávalo tušit, že ani dnes za světla nedojdu.

Stoupání začalo o kousek dál u domků v lese. Cesta naštěstí byla pěkná, i když na ni bylo dost celkem nepohodlných schodů. Podle rozcestníku jsem měl dojít hodinu po setmění, ale kupodivu jsem to zvládl o půl hoďky dříve. Naštěstí nebyla černočerná tma a cesta šla pěkně rozeznat. Kvůli mlze jsem z vrcholu neviděl vůbec nic, ale přístřešek šouplý trochu stranou jsem zaregistroval a už si pod ním ležím. Mlha už se trochu zvedla, takže vidím město pode mnou i protilehlé kopce, Fuji je ale stále schovaná, snad se ráno ukáže.

Nejlepší dnes bylo ráno. Vyběhl jsem si na vrchol Sankodai, odkud byl hezký výhled na všechny strany. Pak jsem, kvůli jídlu, sestoupil do údolí. Vlastně až do posledních dvou kilometrů jsem byl na asfaltu mezi lesy, no a ten konec byl také lesem, ale bez asfaltu. Chtěl jsem spát na úbočí Fuji a podle mapy měl vyhlídlý přístřešek, který je ale chatou (zavřenou). Protože má v noci pršet, tak jsem rozbalil karimatku pod stříškou přímo přede dveřma, kdyby hlásilim jasno, tak jsem radši v lese. Nevím, jak to tady bude v pondělí s turisty, ale budu chtít co nejdříve vypadnout. Myslím, že to odtud je asi 15km na vrchol. Já každopádně půjdu dolů k jezeru Yamanakako, u kterého někde přespím, vláčet se do kopců nad ním se mi asi nebude chtít.

Přístřešek kde jsem spal, měl roletová vrata, takže když jsem ráno vše sbalil, tak jsem je za sebou stáhl a celkem bez obav vyrazil dále do kopce bez krosny.

Ze Sankodaie (1202,56m – to psali na sloupku) byl výhled nejen na Fuji, ale i na jezero Saiko, vedle něhož, podle mlhy, lze tušit začátek jezera Kawaguchi.

Na západě zase svítily Jižní Alpy. Je vidět i jezero Motosuko. Ten jehlan úplně na levo by měla být Ryuga-tage, odkud jsem předevčírem koukal na Fuji. Zaujala mne rovina mezi mnou a jezerem. Dřív prý byla Motosuko, Saiko i Shojiko jedním velkým jezerem, než jej erupce rozdělila, ta samá erupce bude asi příčinou i té roviny…

Ze severu vypadá Fuji skoro jako “normální” hora se špičkou.

Za poslední hodinu (za tmy) kolem mne, po lesní cestě, projelo šest aut, z toho jedno policejní. Doufám, že teď už bude klid.

Takovej nic moz zajímavej den dneska. Slušně mne po včerejšku bolely nohy (myslím, že jsem ušel kolem 30km), ale i tak jsem se vydal zacházkovou cestou po jižní straně jezera, výhled na něž byl zarostlý, takže nic moc. Pak po chodníku podél silnice, taky nic moc ale bylo to nejkratší, k jezeru Saiko, před kterým jsem odbočil do (co jsem si myslel že bude) skanzenu  (folk village). Pak jsem si na jednom návrší našel místo na spaní a to je tak vše. Ještě páf fotek.

Ze včerejška mi zbyla svačina z minshuku (protože jsem se ukázal až na večeři a od paní jsem dostal ještě dvě mandarinky a malý sáček bonbónů. Při pauze jsem z toho hnedka ujedl.

Budu tomu říkat skanzen, i když to takový ten náš klasický nebyl.  Takže, skanzen se skládal z docela dost baráků (asi 12) v klasickém japonském stylu.

Daly se tu půjčit i kostýmy, takže tu pobíhali čínští a indičtí samurajové.

Čím se skanzen lišil a co mne zklamalo bylo, že v interiérech byly, místo nějakých ukázek, obchody. Sice velmi tématické, které se sem hodily (ruční papír, kimona, keramika, občerstvení) a nějakou tu tradiční historii pokryly, já ale hold čekal něco jiného. Všichni japonští důchodci vypadaly spokojeně. Kdyby mi tu zbývalo jen pár posledních dní, tak bych si určitě taky něco vybral.

Tak jako i u některých domů, kolem kterých jsem dosud procházel, i tady se pod střechou sušilo ovoce. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou meruňky, ale nejsou.

To je tedy pro dnešek vše.

Asi zatím nejhezčí počasí za čas co jsem tady v kombinaci s tím, že jsem konečně viděl stranu Fuji kam dopadá sluníčko, vyústila ve více než sto fotek. Se po návratu z toho promazávání asi zblázním. Vzhledem k tomu, že stále trávím večeři, tak text bude pouze ve formě stručných popisek k fotkám, kterých je dnes rekordní počet.

Kafe včera opravdu zapracovalo a tak došlo i na noční záběr Fuji.

Opulentní snídaně. Polévka, burgr, vajíčko, ryba, salát, rýže s řasou, puding a ovoce.

Ráno jdu pěknou cestou, která je součástí Tokaiské trasy, která historicky spojovala Kjótó s Tokiem.

Na břehu jezera Motosuko, kde je to samá vyvřelina.

Od jezera stoupám na 1485m vysokou Ryuga-take.

Je krásně.

Stále vzhůru.

To je štreka, alespoň že cesta je pěkná.

Alespoň že výhledy stojí za to, obzvlášť s nasazeným polarizačním filtrem.

Tak to jsou všechno vrcholové fotky z Ryuga-take, pobyl jsem tam docela dlouho…

Jižní Alpy, Minami range.

Fuji při sestupu.

Dole u jezera Motosuko.

Z tohoto místa je zachycena Fuji na tisíci jenové bankovce.

A ještě jedna Fuji na konec, to už je šero.

Tak tak jako včera jsem snad ještě navigačně neselhal. Jak jsem si myslel, že to k jezeru mám maximálně půl hoďky pěkně z kopce podél řeky, tak jsem šel 10…20…30minut a napojil se na asfaltku. Ta vedla stále podél řeky, 10…20…30minut…hodina…hodina…hodina a půl a napojuju se ještě na hlavnější, která nese číslo 358. To nedává moc smysl, protože to bych už musel být téměř na kraji jezera a to teda nevypadá. Jdu směr Shoji, do kopce, serpentýnama, s náklaďákama, 10…20…30minut, hodinu, dvě, tři a konečně jsem u jezera. Jen to není Saiko, ale Shojiko, který je o pět km více na západ a kam jsem chtěl jít zítra. Po cestě jsem zjistil, že ta první asfaltka byla č.36, a že jsem tedy včera scházel místo jižním svahem severním a skončil na druhé straně hřebenu než jsem chtěl. Určitě za to může mapa z infocentra…

Předpověď nelhala a noční déšť přešel do dopoledního jemného mžení, takže jsem měl důvod zůstat ve spacáku. Není přece kam spěchat, za chvíli jsem u jezera, tam se ubytuju a dám si volnější den, jsem si říkal. Vyrážím o půl jedenácté.

V údolí sice bylo teplo, k deseti stupňům, ale i tak čerstvě zasazená rýže na jednom políčku překvapila.

Větší část stoupání jsem šel v krátkém triku, ale kousek před tunelem nejen že se zatáhlo, ale začal i dost foukat studený vítr, takže jsem nahodil zpátky bundu, v tunelu (ve výšce 1090m) pak i čepici.

Ani ne kilometr od tunelu už jsem na břehu Shojika. V obci Shoji žádný obchod není a jelikož jsem snídal jen půlku čokolády, tak už mám fakt hlad. Obchod se naštěstí objevuje, úplně mimo baráky, o kousek dál. Celej šťastnej si kupuju dva rýžové trojhránky. Ptal jsem se prodavačky, kde je tu nejbližší minshuku (domácí ubytování) a se spolunakupujícím se shodují, že v další (2-3km vzdálené) vesnici, což odpovídá mapě, co byla u cesty. Sedám ven, celej natěšenej na jídlo, když tu vychází spolunakupující, že mne k minshuku sveze. Hlad počká, hážu krosnu na korbu a v dodávce se vezu až do vesnice.

Na mapě stálo označení “minshuko village” a stejně tak to pojmenovávali i Japonci, já teda myslel, že to bude nějaké ubytování podporované obcí, ale fakt se jednalo o vesnici, kde byl každý třetí barák minshukem. Bohužel byly všechny zavřený… Nakonec se mi daří optat, které je otevřené a je to hnedka to první, které jsem původně přešel. Dveře jsou otevřené, ale vevnitř nikdo není. Nechávám tu krosnu a jdu si sednout na lavičku, abych se konečně trochu najedl. Když mi začíná být zima, tak si říkám, že budu čekat raději vevnitř. Jak zamířím k domu, tak zbystří paní, která celou dobu vedle mne rovnala pytle se zeleným listím na korbu dodávky a ukázalo se, že to je paní domácí. Jen si nevšimla mého příchodu.

Na uvítanou dostávám hnedka něco na zub. To úplně vlevo je hrnek s kafem ze sáčku. To tady ale nesypou v granulkách, ale ze sáčku vyndají malý papírový filtr, který se takhle postaví na hrnek a je v něm normální kafe. Jelikož jsem ho vypil, tak jsem zvědav kdy usnu 🙂

V tom červeném balení vpředu byla plastová nádobka s želé (tipl bych si že z rýže), která se měla, podle návodu, vyklopit na talířek a zalít obsahem z přiloženého sáčku. Říkal jsem si, co z něj vyteče a byl to med, při jehož vymačkávání jsem se trochu zalepil a tak potěšilo, že součástí balení byl i vlhčený ubrousek.

Pak přišel čas na večeři, na kterou jsem se, v poskytnutém kimonu, přesunul do jídelny. Skládala se z polévky, tofu, sladkých brambor, vepřového řízku, ryby, salátu, želatiny v mandarinkovém rosolu a takových těch černých červů vpředu, což nevím co je, ale živočišné to určitě není. Na plameni pod pokličkou se mezitím dusil plátek hovězího, houbičky a paprika. Vedle pak byla konvička s čajem čekající  na zalití.

No radost pohledět 🙂 Jen jsem si teda nemusel kupovat ty trojhránky. Když jsem skončil, tak na stole zbylo jen to hovězí, které už se do mě prostě nevešlo, i když… Ne fakt ne.

Zatímco jsem hodoval, tak mi paní v pokoji rozestlala futon. Má  na sobě jednu deku a tři peřiny, tak snad mi zima nebude 🙂 Uvidím, jak se zžiju s (asi) pohankovým polštářem.

Za noc se tu platí 4000 (asi tisícovka) bez jídla, 6500 s jídlem. Pro porovnání, ty dva hostely byly, bez jídla, za zhruba 3000 jenů. Nejspíš tu zůstanu i příští noc a vyrazím bez baťohu. Jo a z okna je přímý výhled na Fuji, kterou jsem ale, kvůli všemu tomu jídlu, nevyfotil. Zítra to doženu 🙂