Tak jsem se dneska přesunul k Fuji. Na km byl jednoznačně nejdražší autobus do Nikka, 25km v přepočtu asi za kč400. Do Tokya vlakem za 2590 jenů a autobusem do Kawagučika za 1750, na koruny dělím čtyřma. Jelikož popolední mrholení přešlo do deště, tak asi dobrá volba na půlden strávený v dopravních prostředcích.

Ona totiž přišla obleva a pršelo i brzy ráno, takže jsem byl vděčný nejen za střechu, ale i za zvýšenou pevnou podlahu. Mrholilo až do půl osmé a jelikož jsem se nikam nehrnul, tak mi kolem projel autobus, ty brzké ranní se nekonaly.

Cesta byla jasně vytyčená a sejít se z ní moc nedalo. Na jaře to tu prý vše pěkně kvete, teď jsem se ale spíš soustředil na to, abych nikde neuklouzl. Zvláště led v mírném klesání byl žůžo.

Byly to tu samé stromky jak někde v tajze, takže na okolní vrcholky moc vidět nebylo. Vyjímky se ale našly.

Měl jsem namířeno k vodopádu Yudaki a tak, když jsem viděl tohle, tak jsem si říkal, že si vodopády představuju jinak.

A ukázalo se, že Japonci také. Tohle byla jiná káva, která tríchu zhořkla, když jsem zjistil, že cesta vede k jejich vrcholu.

Téměř hnedka na vodopád je totiž napojené jezero Yuno, kde jsem svůj výlet skončil, seběhl dolů k parkovišti a akorát stihl autobus, za který jsem ani nemusel platit (nevím proč).

Možná kvůli tomu, že mne až do Nikka nedovezl. Běžel se tu zrovna štafetový závod žen, místo kolíku měly šerpu a tak byla silnice od jezera Chuzenji uzavřena. Vůbec jsem jim to serpentýnový stoupání nezáviděl a ani se nedivil, že jednu odnášely na nosítkách. Alespoň že už neměly na cestě sníh a led. Čekal jsem jen asi půl hodiny a pak absolvoval serpentýny v autobuse a nebyl to úplně nejhezčí pohled. Perspektiva autobusu je taková, že to vždy vypadalo, že už jsme mimo silnici, řidič ani nehl brvou, on tu taky nejel poprvé a nikam se nehnal.

Na informacích v Nikko mi poradili jak se dostat do Tokya a tak jsem věděl, že v Utsonomiyi budu mít asi půl hoďky na přestup a měl čas si koupit sváču v podobě jakýchsi rýžových bochánků. Byly dobré, jen zaujala doba spotřeby (rok 2028), asi to doba spotřeby nebude, bylo to vlastně to samé jak suši co už jsem si dvakrát koupil (taky 2028), jen bez řasy. S řasou jsem si pak koupil dva takové trojhránky k večeři.

Naštěstí jsem si rejži stačil sníst už na perónu, protože ve vlaku, kde jsem hodinu stál a sedl si až na poslední půlhodinu by se to moc nedalo. Na to, že jsem čekal, že si tu nabiju telefon celkem zklamání. V Evropě se zásuvky nebo alespoň usb porty šíří do vlaků i autobusů celkem rychle a tady nic. Připadal jsem si spíš jak ve voze metra. Za zmínku stojí, že jsem tu ještě nikoho (až na jednoho Španěla) neslyšel v dopravním prostředku telefonovat.

Stanice Shinjuku, kde jsem měl jen přestoupit z vlaku na autobus byla celkem oříšek a na správné místo jsem se dostal až za půl hodiny. Bez optání se květinářky a pak ještě na informacích bych asi neuspěl. Jakmils mne nanavigovaly, tak to bylo na chvíli vždy úplně jasné. U pokladny mi pak řekli, žs nejbližší volný autobus je ve 22:15 (bylo tři čtvrtě na šest), ale že mi můžou dát lístek s číslem hnedka na ten další, 18:15, když by náhodou někdo zrušil rezervaci. Naštěstí se tak stalo a já mohl v osm v Kawagučiku. V autobuse jsem si stačil rezervovat hostel kousek od nádraží, kde jsem slupl ty dva trojhránky a od páru Vietnamců dostal i zbytek rýže. Ze všeho nejdříve jsem si ale dal sprchu. Asi tu zůstanu ještě na jednu noc a dám si odpočinkový den. Teď koukám, že už je půlnoc tak jdu spát. Posledních pár večerů jsem usínal už před devátou, takže dost přetahuji.

Právě jsem dovečeřel nedovařené těstoviny s houbovou omáčkou, odešlo mi totiž těsnění u vařiče a já byl rád, že zvládl alespoň rozstát sníh a vodu ohřát, i tak jsem musel oheň několikrát oživovat.

To ale skáču v čase. Vyspal jsem se kupodivu dobře, jen občasný větřík mi párkát seslal z větví jemný sníh do obličeje. Večer jsem nepovolil boty a jak přes noc zmrzly, tak jsem se do nich musel dost páčit. Pak už jen zabalit saky paky a vyrazit.

Opět sněhem. Občas hodně řidkým listnatým lesem (to bylo nejlepší, občas po nízkejma smrkovejma větvema (to mi padal sníh za krk) a občas mezi kluzkejma skalama.

Jediné stopy (přede mnou) byly zvířecí. Často se držely cesty, aby pak někam uhly a já je pak kolikrát následoval a musel se pak vracet.

Asi po třech hodinách jsem došel k zavřené dřevěné stavbě, kam bych to možná býval byl stihnul nebýt té zacházky. Kousek před ní jsem potkal prvního člověka a hnedka vedle byla “pláž” na které jsem mohl nachytat trochu sluníčka. Celé dopoledne bylo slunečno, jelikož jsem ale šel po severním svahu, tak jsem z toho moc neměl.

Když se konečně ukázala asfaltka, tak jsem na ni rád zahl a na to, že jsem chtěl původně jít ještě dál podél jezera, rychle zapomenul.

U odbočky na krásně ušlapanou pěšinu stála krytá zastávka a kdyby byla na přilehlých záchodech tekoucí voda, tak bych tu rovnou zůstal na noc. Nedostatek vody jsem měl už od rána a tak jsem šel po pěšině k dalšímu symbolu wc. Málem jsem stihl paprsky zapadajícího slunce na Omanagamě, ale hlavně že jsem našel vodu. Na spaní to tu kvůli rušné silnici nebylo a tak jsem se rozhodl vrátit se. Došel jsem už za tmy, trochu si nadávaje za to téměř tříhodinové kolečko, že by bývalo stačilo zpracovat sníh. Po fiasku s vařičem jsem za procházku rád.
Asfaltka u které jsem je pouze pro autobusy (takže žádný provoz) které vozí turisty a tak jsem zvědav jestli nebudu někým probuzen. V kolonce “brzké ranní” jsou totiž na jízdním řádu autobusy už od čtyr. Doufám, že někde v poznámce je napsáno “platí jen v létě”, vždyť do šesti je ještě tma! V regulérní kolonce je první autobus až po osmé a to už bych měl být pryč.

Dnešek jsem si zkazil rozhodnutím podívat se na kopeček. To mi vzalo čas i energii, takže jsem nestihl dorazit kam jsem chtěl a ještě tam ani nebyl výhled. Možná kdybych šel ještě výš…

Ráno jsem zjistil, že horní stanice lanovky je ještě kousek výše a z mého místa překáží dráty nebo stromy. O kousek výš, těsně před vlezem do tunelu, už to bylo lepší.

Ještě než jsem zamířil k jezeru Chuzenji, tak jsem zamířil ke Kegonskému vodopádu. Dala se tu koupit vstupenka do výtahu a sjet až dolů, jelikož ale zrovna přijel (v osm ráno!) autobus turistů a mne se tam stejně moc nechtělo, tak jsem tuto aktivitu vynechal.

Jezeru dominuje hora Nantai, na kterou jsem měl původně v plánu se podívat. Nakonec jsem ji vzal jako vizuální trénink na Fuji a vyrazil raději kolem jezera.

Nejdříve jsem narazil na chrám Tachikikannon. Překvapil mne tu budha se spoustou rukou, v každé nějaký symbol budhismu. Nesmělo se tu bohuže, fotit.

K kousek dál byla budova bývalé britské ambasády, ta mne ještě nezlákala, za to ta italská už ano. Až jsem litoval, žs jsem nevlezl i do té britské. Pěkný interiér s výhledem, přes posuvné celostěnné dveře, na jezero a hory. Zaujmuly i zvláštní stropy.

Před  vstupem se muselo přezout, což platilo i pro vedlejší muzeum, kde ale, krom vyrovnaných přezuvek, nic k vidění nebylo.

Pak už nic nebylo. Pro zpestření jsem zařadil již zmiňovaný kopeček. 1,7km tam a stejných zpátky mi zabraly téměř dvě a půl hodiny. K cíli mi zbývalo 11km a já věřil, že to po rovině stihnu. Jednak mé unavené tempo s baťohem asi za moc nestojí a druhak zmizely stopy z cesty, takže jsem ji musel jak hledat tak i prošlapávat. Nakonec jsem to zabalil, kvůli světlu, po pěti (možná čtyřech) kilometrech tak, že jsem kolem cesty odhrnul sníh a dal karimatku tam. Místo bez kořenů se mi nepoštěstilo, tak uvidim, jak se vyspim. Má být jasno a doufám že i pod nulou, aby na mne nekapal roztátý sníh z větví.

Nasněžilo. Začalo ráno a sypalo se až do odpoledne. Místo pěšiny do kopců jsem tedy raději volil silnici, po které jsem šel k jezeru Chuzenji. Až k němu jsem ale nedošel a ustlal si u horní stanice lanovky, odkud by zítra měl být hezký výhled, já stihl už jen tmu.

Ráno jsem sice vstával celkem brzy, pak jsem se ale zasekl na řešení problémů s telefonem a vyrazil tak až po desáté, to už bylo celkem nasněžíno a jelikož nepřestávalo, tak přišel vhod deštník, který jsem našel na letišti.

Opět kolem starého mostíku, který teď měl úplně jinou atmosféru.

Po silnici se šlo celkem pěkně. Největším problémem byla auta, která se mi snažila široce vyhýbat a tím vjížděla do břečky uprostřed pruhu, která pak dostříkla často až na krajnici. Posledních 7km bylo po serpentýnách vzhůru a tak nocuju ve 1300 metrech a jak mám ruce ze spacáku, tak už mi začínaj mrznout, takže budu končit. Na závěr snídaně v podobě dýňového pečiva, které bylo příjemně sladké.

Včerejšek, kdy jsem byl jen na letišti, nebudu počítat jako první den v Japonsku a začnu až dnes. Ráno počasí zatažené a tak ani tří hodinový přejezd do Nikka nevadil. Dvě třetiny cesty jsme v autobusu byli tři cestující a poslední třetinu se už vezl sám. Na silnicích zaujala absence jiných něž japonských značek, které tu jasně dominují, klidně bych si troufl tvrdit, že je jich 95 procent.

V Nikku bylo převapivě hezky – slunce rozzařovalo podzimní listí japonských javorů, takže i cesta k ubytování, které je na kraji městečka, byla zajímavá.

Po zabrání si postele v pokoji pro osm jsem hnedka vyrazil k chrámům a naprosto neplánovaně a nečekaně narazil na místní opice, které ale byly naštěstí plaché a celkem rychle zdrhaly.

Jednou z atrakcí tu je i starý most, který mne moc neuchvátil, čekal jsem něco kouzelnějšího. Za vstup na něj se platilo a to ještě kvůli zábranám nešel celý přejít 🙂
Chrámy byly ve stínu v cedrovém lese, což by v létě asi bylo fajn, teď ale světlo na focení nebylo. I kdyby se slunce neschovalo za mraky, tak by kvůli kopcům a stromům moc šancí nemělo. Možná, kdybych si zaplatil vstupné do chrámu se třema opicema (nevidím,neslyším,nemluvím), tak bych volil jinak, mně se tu ale nejvíce líbily balíky (už si nepamatuji s čím, ale doplním si) a pak velká tabule složená z destiček s nápisy.

Když jsem pak šel za tmy zpátky, tak jsem koukal, co bych si kde koupil k večeři a nakonec si v sámošce pořídil sushi, ke kterým jsem dostal i hůlky. Už byla celkem zima a tak jsem večeřel  za chůze. Zítra má nasněžit a tak to tu bude mít trochu vánoční atmosféru. K tomuhle rodinnému domu s plnou výzdobou se to bude hodit 🙂