Překonal jsem hladinu dvoutisíců metrů a došel do Bagarchhapu, kde jsem zrovna dovečeřel špagety s rajčaty a jako zákusek jsem měl rýžový puding. Oboje mňamka.

Co se cesty týče, tak údolí, ve kterém vede, se mi zdá užší a užší, často připomíná spíše kaňon. Terasovitá políčka ze včerejška vymizela, ponejvíce tu jsou kameny a divoký porost, sem tam koza nebo kravka.

Konečně jsem procházel kolem alespoň trochu vzrostlého bambusu mimo vesnici a mohl si tak uříznout hůlku. Sice trochu užší než jsem si představoval, ale vypadá že vydrží.

V jedenáct jsem došel do Talu, kde jsem si dal výbornou zeleninovou polévku. Oproti té včerejší večeřové sice nebyla v lístku jako “fresh”, ale za to čerstvá opravdu byla. Žádné čínské nudle. Pak jsem měl ještě smažené brambory, které také byly dobré. To už začal povívat trochu větřík a já se posunul na sluníčko. Při chůzi bylo ve stínu ale stále lépe a tak potěšila objevivší se oblačnost.

K večeru pak cesta vedla povětšinou po stinné straně údolí, takže teplo už nebylo takovým problémem, spíše mi začala docházet energie.

Z jedné strany údolí na druhou se přechází téměř výhradně po visutých mostkách a jelikož se tak děje i několikrát za den, tak pomalu ztrácejí své kouzlo.

Možná je to i proto, že jsou jen v jakési standartní výšce, na ten úplně nejvýš ale stejně nepolezu 🙂

Ráno, než se do údolí dostalo slunce, bylo pěkně, pak jsem byl vděčný za každý kousek stínu. V poledne jsem si už musel dát hodinovou pauzu s konvičkou čaje pěkně ve stínu.

Cestou byly k vidění asi čtyry vodopády, takové dlouhé nudle. Naproti tomu poslednímu jsem se ubytoval.

Mám hlad jak blázen a udělání jídla trvá věky, už tu sedím hodinu a půl a dostal zatím jen čaj. Místo čerstvé zeleninové polívky jsem měl chtít čínskou instantní. Sice je hezký, že vidím jak chlápek nese cosi zeleného a bere hlávku zelí, já mám ale hlad! Šetřím alespoň spací čas a píšu tohle.

Polévka snědena a základem byla určitě čínská nudlová kostka, až na pár zelených lístků po zelenině ani památka. Asi padne všechna na Dal Bat. Ten už jsem si dávat nechtěl, ale jelikož není sezóna a kuchař, tak žádné jiné hlavní jídlo v nabídce není. Uvidím jak ho pozřu. Včerejší porce způsobila, že si tělo vzpomenulo, že dostávalo Dal Bat den co den cestou k Everestu, a že ho už nemohlo vystát. Po téměř třech hodinách je konečně na stole. Na to, že to je jen okořeněná dušená zelenina s rýží, to trvalo fakt dlouho. Jablečnej koláč hnedka následuje a je to kapsa z (asi) lívancového těsta naplněná struhanýma jablkama. Štrůdl je určitě lepší. Abych jenom nehanil, tak tu mají hezký porcelánový čajový set, ne jako jinde – plastový podšálek a hrneček a k tomu kovová konývka. Hlavní jídlo jsem zase jedl z mosazi. Dal Batová polévka byla v těžkém poháru, rýže se zeleninou na velkém tácu.
Hlavní je, že jsem se celkem najedl. Na snídani jsem si raději ale nic neobjednával. Dám si jen nějakou tyčinku a stavím se někde dále na oběd.

Okruh kolem Annapuren začínám až v pondělí. Sobotu zabral přelet do Káthmándů, kde jsem se ubytovával až po deváté večerní a to nikoli do sólo pokoje, ale k dalším pěti lidem, což více odpovídalo ceně a na vyspání to stačilo. Ještě než jsem přiletěl do Nepálu, tak jsem se stavil v Abu Dhabi a dojmy jsou nejisté, protože jsem měl na prohlídku jen deset minut z předpokládaných několika hodin. Už v Manchesteru jsme nabrali zpoždění, když na palubě zkolabovala nějaká paní. To už isme byli skoro na runwayi a museli se vracet a pak ještě čekat. První autobus v Abu Dhabí mi o fous ujel a na druhý jsem pak půlhodinu čekal, jen abych se dozvěděl, že si u řidiče jízdenku nekoupím. Šel jsem tedy hledat automat na karty, které slouží jako jízdenky. Když jsem ho našel, tak jsem zjistil, že má rozbité přijímání bankovek, nezbývalo tedy abych si koupil čokoládku a tím proměnil papírek za mince. Další autobus jel až za hodinu, takže jsem měl na vše spoustu času. Hodinu pak také trvala cesta, během které jsem viděl nějakou tu zajímavou moderní architekturu i mešitu, u které jsem měl asi vystoupit a prohlédnout si alespoň zrychleně ji. Kolem konečné zastávky nic zajímavého nebylo, zpáteční cestu jsem pak skoro celou prospal.

Nedělní dopoledne jsem strávil běháním po úřadech. Jako volný den tu mají sobotu, takže to nebyl problém. Nejdříve prodloužení víza, protože tu budu více jak 30 dní, pak TIMS kartu (evidence turistů v horách) a povolení pro návštěvu  oblasti Annapuren. Zpátky na hotel jsem se dostal celkem svižně bez bloudění, vzal bágl, vyměnil peníze, dal si fishburger s colou a čajem a šel na taxík. Původně jsem chtěl na autobusák dojít pěšky, ale jelikož je teplo a kolem hlavních cest prašno, tak jsem raději oželel 500 rupek. Autobus co Besisaharu už bohužel ten den nepojede, ale prý mohu vzít minibus do Dumre a tam přestoupit. Je teprve jedna hodina a tak si myslím, že by se to dalo za dnešek stihnout, zvlášť když za chvíli vyjíždíme.

Má zkušenost je taková, že se čeká až se sedadla zaplní a teprve poté se vyráží, jsem tedy příjemně překvapen.

Ne moc dlouho. Na lidi totiž čekáme až teprve na kraji Káthmándů. Když mne omrzí koukání na trhovce tak usínám, když se probudím tak stále (zase) stojíme, tentokrát v koloně. Někde se asi něco stalo, protože v protisměru nic nejezdí. Po více jak hodině se začneme pomalounku posouvat. Zastavujeme u servisu, kde kutlají něco u zadní nápravy, pak na jídlo a pak se opět sekneme. Tentokrát určitě kvůli havárce, protože když projíždíme kolem vraku, tak se celý autobus nahrne k okýnkům. Do Dumre dojíždíme až v devět. Za osm hodin v autobuse jsem zaplatil 400 rupek, tedy méně než za taxík, který mne k němu dovezl. Hotel je naštěstí hned vedle a za 500 rupek, tedy něco přes sto kaček, má pokoj i se záchodem.

V pondělí pokračuji další dvě hodiny do Besisaharu. Původně na dnešek hlásili přeháňky a já tak chtěl, i kvůli úspoře času, dojet až do Bhulbule, nicméně čekat na další přestup a pak se kodrcat po neasfaltované cestě se mi už nechtělo a jelikož po dešti není ani známka, tak jdu raději po svých.

Ještě v městečku jsem odchycen úřednicí, aby si mne zanesla do knihy a zkontrolovala TIMS a povolení. Po přejití visutého mostu jsem už konečně na venkově bez troubení a tůrování motorů.

Touto cestou se vyhýbám té s vozidly, která víří dost prachu. Stoupám a za chvíli se mi nabízí pěkný výhled do údolí s řekou a prašnou silnicí. Zdá se mi dusno a nebo je jen teplo, každopádně triko je za chvilku na zádech propocený. Co jsem nastoupal tak zase scházím a napojuji se na cestu u Bhulbule. Číňani tu o kousek dál něco staví (myslím že hydroelektrárnu) nebo už postavili a je tu úsek betonové silnice. Procházím Taranche a v Ngadi se ubytovávám. Jsou teprve čtyry, ale k další jisté možnosti na přespání to jsou ještě asi tři hodiny a v šest už je tma. A taky mám žízeň. Beztak je opar a do dáli moc vidět není. A baťoh je nějakej těžkej… Dále tedy zas až zítra.