Závěr devatenácti denního výšlapu.

Procházím kolem zase dalšího vojenského prostoru. Podle map je nevyužíván nicméně ta bílá polokoule funkčně vypadala. Už asi jenom moniturují.

Tak snad poslední delší schody 🙂

Myslím si že toto jsou poslední Fish&chips, ale zítra budu mít ještě jedny. Tyto byly výborné.

Po obědě opět stoupám na útes a tak mám opět výhled na pláž v Portreath.

Jednu delší pauzu jsem měl už před rybou druhou krátce po ní, takže útesy za Portreath přecházím už se sluncem ne úplně nad hlavou.

Cedule ukazující obcházku z důvodu sesuvu nebo nestabilního útesu jsou teď celkem časté. Když se dá nakouknout tak většinou něco zajímavého vidět je.

Na té pláži vlevo budu trávit poslední noc. St. Ives je na tom vypáleném místě. Začínám trochu spěchat abych si vybral místo ještě před západem slunce a doufám v nějakou pěknou fotku majáku s večerní oblohou.

Cestou na pláž jsem potkal několik fotografů kteří šli proti mně, blíže k majáku, aby chytli pěkmý záběr při západu slunce. Já spoléhal na dlouhý objektiv, ale nakonec mne vypekl mrak. Zatímco vlevo od slunce se to barvilo tak strana s majákem zůstavala šedá. Lidé co šli proti mně měli lepší úhel a tak na to asi vyzráli.

Já byl rád že jsem došel kam jsem došel. Světla St.Ives jsou opět o kus blíže. Pončo a pláštěnku na baťoh jsem použil jako ochranu před pískem místo před vlhkem. Přeci jen je to poslední noc a rosa zas tolik škody nenadělá. Vařím si čaj a místo psaní blogu raději koukám na oblohu. Kvůli pejskařům a úmyslu umýt se v moři řídím budíka na před šestou.

Když ráno nesměle otevírám oči tak mi obraz moc nesedí s tím co jsem si pamatoval ze včerejška. Po nasazení brýlí se to vysvětluje – odněkud se navalil pás mlhy. Čekal jsem východ slunce ale tohle je ještě zajímavější. Všechno kolem je vlhké od rosy a tak se snažím hýbat co nejméně. První fotky dělám ze spacáku a když mám tuhle první vlnu hotovou a mlha na chvíli maják dokonce úplně přikryje tak běžím do moře. Jen na chvíli abych ze sebe smyl smrad. Vařím si čaj, nejdříve se objevují běžci, chvíli po nich pejskaři, já si občas cvaknu obrázek, klídek.

Oproti večeru byla ráno strana se St.Ives méně zajímavá, ale jak se sluníčko šplhalo výše a mlha se rozplývala tak se situace rychle srovnávala.

Po přenesení vlhkých věcí ze stínu dun na sluncem ozářenou pláž jsem ještě chvíli fotil, ale nejlepší doba už byla dávno fuč. Pro tuhle fotku jsem využil snad jedinej kousek ještě stále nepošlapané pláže.

Podél vln pobíhávalo hejno ptáků a něco vyzobávalo. Večer tu byla spousta písečnej blech, alespoň myslím že se jim tak říká, ale co ptáci konzumovali teď jsem neviděl.

Středeční poslední tůra začíná přejitím pláže.

Při procházení maríny začíná být zřejmé proč mne dnes čeká 15km. Řeka tu vytváří zátoku a je opět třeba zajít až k mostu. Nejužší místo řeky kousek u moře má přitom jen pár metrů…

Hřbitov v Uny Lelant. Do teď jsem šel nudným městem odteď mne čeká více stínu z vegetace a i výhledy na modrou hladinu.

To už jsem na druhé straně řeky od místa odkud jsem vycházel. Už je to jen kousíček.

Tam jsem spal. Už je téměř poledne a já vzdušnou čarou ušel asi kilometr.

A ještě jedna schovaná zátoka.

Výhled na pláž v St.Ives. Nádraží je nedaleko a do centra jsem ani neměl v plánu jít. Už jsem tam byl před třema lety, to mi týdení výlet celkem propršel.

Vlak mi o kousek ujel a tak jsem měl (jaká to náhoda) čas na opravdu poslední rybu s hranolkama. Místní verze vypadala tak nějak luxusně a úplně vším. I hranolky byly alespoň o velikost větší než je standart. Taky to bylo pekelně horké a na sluníčku to ani nechladlo.

O pár minutek mi ujel i další vlak a tak jsem si ještě poseděl na lavičce.

Výhled z nádraží byl přes parkoviště přímo na moře. No a pak o půl druhé přijel vlak a byl konec. Práce volá.

Extra 1 🙂

Ke spaní jsem měl opravdu klidné místo a tak mne vzbudilo až teplo a pfrkání koníků. Mají je sem dovezené z Exmooru na spásání trávy čímž se mi vytváří kolečko k prvním dnům tohoto výletu.

Nikam nespěchám, zevluju a koníci mi trochu narušují klid. Teda hlavně jeden co mi opakovaně chce pročichat ležení. Třikrát musím vstát a odehnat ho. Koně by měli být polodivocí a i proto by je neměli lidi krmit, protože to vede k žebrotě a ducnutí koní hlavou někde u útesu by nemuselo skončit dobře.

Kolem poledne konečně vycházím. Čeká mne překonání dlouhé perranporthské pláže.

Za půl hodiny jsem na druhé straně.

V Perranporthu je lrávě otevřeno pouze jedno Fish&chips. Vyjímečně si sedám dovnitř takže dostávám i příbor. Citrón a tatarku jsem předtím také nikdy nedostal nicméně je to zatím ta nejméně chutná ryba s hranolky co jsem na této cestě měl. A s cenou £9,50 také nejdražší. Do Delfína už tedy příště ne.

Je půl čtvrté a já zatím jen vlastně přešel pláž.

Z této strany vidím pláž poprvé, vždy jdu spíše do dun nebo přímo na pláž.

Kolem jsou vidět první známky havířiny. Podle světlého kamene asi kaolín.

Barev je k vidění ale více.

Zde poblíž St.Agnes beru u potoka vodu a odpadá mi tak největší starost. Teď ještě najít pěkné místo na spaní.

Dobrá tak tedy vpravo 🙂

V Trevaunance Cove což je vlastně St.Agnes jsou zbytky po těžbě stále patrné.

Rybář má krásný výhled na mou dnešní trasu. Spal jsem u toho ostrůvku, pak přes pláž, přes útesy a teď jsem zde a šlapu dál. Dokonce odtud je vidět i ten bílej maják.

Opět pěkný podvečer, nálada dobrá.

A najednou se objevili dva na křídlech. Jeden si lítal daleko…

… a druhý se držel na jednom místě. A to doslova. Byl schopen takhle ve vzduchu sedět a ani se nepohnout. Když se pak dal do letu tak jsem jen čekal kdy se sebou flákne vo zem. Různý otočky kousek nad zemí mi moc bezpečný nepřišly, ale asi to měl pod kontrolou. Skoro bych až řekl že to byla část výcviku.

Pak se najednou začali objevovat lidi. Nevím odkud, ale z ničehonic byl neustále někdo v dohledu. Zrovna v době kdy jsem se chtěl někam uvelebit.

Nezbývá než jít dál. Zde kolem Towanroath Shaft Engine House. Pro Cornwall je silueta právě těchto budov zbylých po dobývání kovů typická.

U pláže v Chapel Port jsem si myslel že západ slunce bude za mrakem.

Pak jsem ale vyšel na útes a uviděl tenký zářivý červený pás. Jak nějakej laser nebo výbuch bomby. A já stále nemám kde spát. Tenhle kopec je úplně na prd protože je pokry kamením a je zarostlý jen vřesem a pichlavím. Nic na čem bych chtěl ležet.

O další kopec dál už se zadaří. Možná moc blízko Porthtowanu (takže si nařídím budíka) ale s pěkným výhledem na St.Ives. Oproti včerejšku o kus blíže.

Cíl dosažen následují extra kilometry.

Ráno jsem vstával brzy jednak proto že jsem spal kousek od cesty a také jsem doufal v pěkný východ slunce. Ráno bylo zatažené a první pejskařka přišla právě když jsem dobaloval.

Ještě není ani osm a já už jsem po snídani a na cestě.

Pobřeží je opět pestré.

Pláž v Mawgan Port.

Koše s výhledem na moře.

Snídaně The Breaker za £7,50. Oproti The Beach byla o libru dražší a měla extra párek, slaninu a vajíčko. Pivo je extra a není součástí snídaňového balíčku.

Tlupa dětí zkoušejících surfovat.

Newquay se blíží. Přišla malá přeháňka jinak je převážně pod mrakem. Na chození pěkné na pauzu hlavně kvůli větru krapet chladněji.

A to už jsem v Newquay. Že se sem dostanu dříve bylo zřetelné už po prvním týdnu. Mentálně jsem tedy připraven pokračovat byl, stejně jsem tu ale měl menší krizi. Po týdnech jsem opět viděl semafor, lidi s cigaretou a i rámusu bylo všude okolo hafo. Možná jsem zvyklej že větší město znamená konec výletu?

Časově to vyšlo dobře a Gannel byla zrovna v odlivové hladině, takže jsem se nemusel zacházet k přílivovému mostu. Stačilo prkno na kůlech.

Když jsem šel podél toku tak bylo zřejmé že se řeka “napouští” a proud plyne z moře do vnitrozemí.

Duny u ústí Gannelu do moře. Tady jsem si dal chvíli pauzu. Říkal jsem si že s fotkou počkám až budu odcházet a slunce bude níže, pak jsem si ale všiml dvou holek co se hnaly tím směrem a radši zmáčkl spoušť. O chvilinku později začala likvidace větrných linek a po chvíli to vypadalo jako pískoviště.

Po pauze jdu dál. Je to začátek pěkného večera. Při pohledu zpátky na tu kopu písku si říkám jak jen se to mohlo vytvořit a přetrvat. Snad že dříve bylo vše včetně hladiny moře výše, pak zamrzly póly, hladina klesla a postupně se všs zarovnalo?

Pláže si vysvětlit dokážu 🙂 Tahle je u Holywellu.

A už ji mám za sebou.

Vojenské budovy vypadají že pamatují ještě Druhou světovou. Nikde ani živáčka.

Konečně jsem si vybral místo na spaní a mohu si natáhnout nohy. Dlouhý den to byl hlavně kvůli brzkému startu, teď večer mám stále ještě asi hodinu zapadajícího.sluníčka na koukání.

Dlouhá pláž vede do Perranporthu kde bývám relativně často takže vím kam zítra půjdu, kdysi jsem na tohle místo kde teď budu spát dokonce i běžel. Po setmění byla v dáli vidět i světla St Ives které bude mou konečnou zastávkou. Už tedy vidím světlo na konci tunelu 🙂

Že by zatím nejhezčí část?

Ráno chytám první ferry a na palubě jsem jediným turistou. Se mnou nastupoval ještě člen pobřežní hlídky, ten ale vystoupil v půlce řeky na služební člun.

Městečko Padstow z kterého uvidím jen část přístavu.

Molo vypadá až abstraktně. Vypadá to že to bude jeden cestující za jednoho.

Písčiny řeky Camel jen kousíček od moře.

Dnes ojedinělá část procházející lesíkem. Žluté květy patří orchidejím.

A to už jsem u věže která byla vidět na fotce výběžků ze včerejška.

Pár fotek minipláží, kterým příliv pokaždé pěkně uhladí písek.

Svačinka v podobě veggie burgeru s colou u pláže Harlyn Bay.

Základna pobřežní hlídky u Mother Ivey’s Bay.

Maják na Trevose Head. To už mám za sebou polední pauzu a téměř dvouhodinového šlofíka.

Pláž Booby’s Bay a baráčky Constantine Bay.

Na Booby’s Bay se vlny lámaly tak blízko pláže, že se surfaři často zabrzdili o dno. Možná to bylo jen tím, že právě vrcholil příliv. Podle tabulky je teplota vody 13 stupňů.

Pauza v YHA hostelu na rajčatovou polévku a cider. Čekají mne ještě dvě hodiny pěkného podvečerního světla a s tou trochou alkoholu v krvi se půjde ještě veseleji.

Treyarnon Beach na jejíž druhé straně jsem před chvílí dojedl.

Pohled zpátky k majáku přes skaliska v moři.

Na tom útesu vzadu budu nocovat.

Zatáhlo se a tak se bohužel pěkný západ slunce nekonal. Pravděpodobnost deště je podle předpovědi malá a tak nechávám plachtu v baťohu. Dělám si čaj a rýži no a jelikož jsem opět blízko cesty tak si řídím budíka na půl sedmou.

Podle předpokladu dnes trochu sprchlo, jen trochu jinak než byla předpověď.

Nad říčkou u které jsem spal. Je půl deváté, vzhůru na první útes.

Takovéhle pěkné nové značení mi ukazuje cestu.

Nové vybavení na této výpravě k otestování. Lehký stativ, spoušť, teleobjektiv a taška na techniku. Zatím to vyhovuje. Do tašky se vše vejde akorát, možná by byla lepší malinko větší. Konečně se mi neválí objektivy mezi věcma v krosně. Když jsme u těch objektivů, zatím vůbec jsem nepoužil širokoúhlej a hojně používám novou 80-200, u které jsem zvědav na ostrost.

Do Port Isaacu to budou ještě dva sestupy a výstupy, některé výběžky totiž neskrývaly potok a jen se obcházely.

Domeček v Port Gaverne. To už jsem prakticky v Isaacu.

Přístav v Port Isaac. Právě se tu natáčí nová řada Doktora Martina, proto asi ty auta na pláži. Městečko je to malé a každý metr je dobrý.

Hlavní ulice byla plná lidí, ty vedlejší byly mnohem volnější.

Já marně hledal Fish&chips na které to tu je asi moc nóbl a tak jsem skončil v obchodu kde jsem si koupil bílou bagetu a sýr Philadelphii k obědu a pak jsem se do obchodu vrátil a ještě přikoupil zmrzlinu jako zákusek, bagetu a humus k večeři a sušenky ke snídani.

Najezen mířím zpět do přístavu odkud mezitím zmizelo dost lidí a vydávám se vzhůru na další útes.

Celkový pohled na Port Isaac.

Předpověď byla taková, že odpoledne mělo pršet na 20% a kolem osmé na 35. Nakonec jemně propršely dvě hodinky k večeru a pak přestalo.

Port Quin je opravdu jen pár domků a stará tvrz.

Jeden z asi pěti domků v Port Quin.

Port Quin z cesty k Rumps Pointu. To už začalo jemně mrholit.

Pohled na Polzeath. Pro překonáni řeky Camel využiji opět přívozu. To ale až zítra, poslední jel před pěti minutama a tak daleko ani dojít nechci.

Jak přicházím k domům a pláži tak přestává mrholit a rozprostírá se zvláštní světlo.

Tyto dva výběžky také až zítra.

Na trávě je mokro a tak k přespání volím pláž, konkrétně Beach Daimler Bay u Trebethericku. Nejdříve odhrabávám mokrý písek a pak k plotu po delší době přivazuji plachtu.

Táboření na pláži nic moc. Písek se na všechno lepí a člověk tak musí přemýšlet pokaždé když chce něco vytáhnout a pak to položit.

Po bagetě s humusem si nakonec ještě vařím čaj a ujídám půlku sušenek. Byl to dnes náročnej den.

Nevím co bylo špatně ale nějakou dobu se mi vůbec nedobíjela powerbanka snad to na ten týden ale vydrží.

Hostel, což je ta kamenná budova, opouštím před desátou.

Celý den budu míjet pěkné zídky z opuky které je tu všude plno.

Útes, skála, útes, skála, útes, útes…

Skály “odtržené” od útesu byly dnes běžné. Jestli to nějak nesouvisí s tou opukou? Možná.

Kaskády u Trewethetu.

A opět na další útes.

Chvilku jsem váhal jestli k této plážičce nesestoupit ale nakonec jsem zvolil jen fotku z nadhledu.

Kolem Trewethetu bylo najednou spousta lidí, často byla slyšet němčina. Jestli za tím náhodou nebude ten kemping nahoře.

Pauzička.

Kostel svatého Materiana u Tintagelu.

Ten baráček je hostel patřící YHA stejně jako ten kde jsem spal. Od tohodle to je trochu dál do vesnice ale zase stojí na mnohem dramatičtějším místě.

Břidlicové věže. Ta největší byla bohužel celou dobu v protisvětle a tak jsem ji ani nevyfotil.

Malířky v Trebarwith Strand všechny malovaly krásné podvečerní barvy které vůbec neodpovídaly momentální realitě.

Trebarwith Strand ze začátku stoupání na zase další útes.

Prvního slepýše jsem viděl předpředevčírem, tohle je druhý. Včera jsem viděl dokonce i zmiji, jakmile sme se ale zaregistrovali tak ona mizela do trávy a já zpátky na cestu. S foťákem jsem ji nepronásledoval.

Další krpál.

Prázdné moře.

V Bude jsem si koupil plynovou kartuši a dnes jsem ji poprvé vyzkoušel. Taková pohoda. Nemusím čekat na zahřátí, regulace reguluje pěkně i na nízký výkon, nemusím nic tlakovat, jen jsem zvědav jak dlouho vydrží, kolik ten komfort bude stát.

Důvod proč jsou dneska popísky odfláknuté je focení po západu slunce které mne zdrželo. Zde pohled zpátky na kostel sv. Materiana.

A zde na svítící Port Isaac kterým budu zítra dopoledne procházet. Toť pro dnešek vše.

Uvařenej a vyřízenej.

Posnídal jsem šest koblížků a vyrazil. Po pár minutách vidím první dnešní pláž a také do kopce se vinoucí schody, které dnes rozhodně nebudou poslední.

Ty bílé tečky na předešlé fotce byli koně na této jsou to sedmikrásky.

“Pokud se potkáte s naším psem ‘Daisy’ nědělejte z toho prosím vědu. Rázně ji prosím přikažte Běž domů! Je to hnědočerný huntaway (Novozélandský ovčák). Daisy je velice přátelská, ví kde bydlí a na příkaz tam odejde. Je to náš pracující farmářský pes a můj nejlepší kamarád, nicméně také pěkně zlobí a ráda zdraví každého kdo prochází farmou.” 🙂

A to jsou ty farmy. Pastvina vedle pastviny.

Konečně jsem vyfotil útesové kvítí kterého je tu plno. Ještě tu je žlutá varianta.

Pláž u Crackington Haven.

Ten samý výběžek (Cambeak) jak na předchozí fotce jen z druhé strany. Zatímco ze severu vypadal zajímavě tak odtud je dost nevýrazný.

Stoupání na útes Rusey jsem si myslel že bude dnes poslední zahrnující schody. Nebylo.

A zas trochu jiné útesy. Vzadu stále Cambeak.

Místo největší krize. Fakt jsem toho měl dost. Podle BBC sice není ani 20 stupňů s báglem na zádech a pražícím slunci v obličeji se to ale zdá jinak. Když sundám batoh a lehnu tak je příjemně. Myslel jsem si že to do Boscastlu ujdu mnohem rychleji a tak jsem si ani nenabral vodu do zásoby a teď pykám. K fotce. Vlevo je mostík přes potok který vodopádem (uprostřed) padá na pláž odkud si ho už převezme zprava moře. Také jsou vidět další schody, které už ale jsou naštěstí poslední. Mne zachránil ten potok. Smočil jsem hlavu, opláchl krk, vypil litr vody a schody šly rázem mnohem snažšeji.

A toto už je Boscastle, alespoň tedy jeho část.

Řadový domek hnedka u přístavu.

A o kousek vedle je YHA hostel kde mám naplánováno přespat. Docházejí baterky a tak potřebuji přístup k zástrčce na delší dobu, aby ještě týden vydržely. Osprchnu se, přeperu triko a ponožky a pak si jdu koupit něco k večeři. Obchod a fastfoody by prý ale ještě měly být otevřeny. Narážím na Fish&chips a než usmaží rybu tak jdu ještě do Sparu pro pivko. Snažím se kupovat v plechovce abych se vyhl otevírání lahve o hranu, tady ale mají jenom čtyřbalení. Když se ptám jestli teda nemají alespoň otvírák tak paní ukazuje ke sloupku a kýve že ano. Když se jdu po zaplacení ke sloupku podívat kde teda otvírák visí a marně hledám, tak paní říká že si ho musím nejdříve koupit. Takže hrana kamene na zídce. Maj to nějak v legislativě, že pokavaď nemaj licensi tak nemohou pivo v provozovně otevřít a vypadá to že ani nechat otevřít.

Boscastle je pěkná vesnička pěkně v kaňonu a když se tudy v roce 2004 prohnala povodeň tak tu podle značek bylo vody nad hlavu.

Kotva z vraku z roku 1843 byla u skal vytažena roku 1975 a teď plní funkci jakési dekorace nebo památníku.

Hostel je hnedka vedle Muzea magie a čarodějnictví, které je snad nejstarší na světě. Zas tak staré ale není, určitě poválečné.

A asi nejdelší fotka co tu zatím byla patří dřevěnému panelu ode dveří muzea. Jestli to je jen koláž symbolů a nebo jestli to dohromady dává nějaký smysl nevím. Po návratu na pokoj jsem úplně odpadl. Uvidím jak bude vypadat zítřek.

Je půl jedenáctý takže rovnou k fotkám.

Večer to vypadalo na rovnej plácek a celou noc jsem sjížděl bokem dolů. Po snídani urovnat uleželou trávu a jde se.

Ohlédnutí k ostrovu Lundy kolem kterého právě projíždí loď a ostrov vypadá jak pidiostrůvek. On teda není nijak velký, ale tady je ještě natočený tou nejkratší stranou a loď také není nejmenší. Jestli to teda na té fotce vůbec je vidět.

Scházím k pláži Duck Pool a objevují se první surfaři. Vlny vypadají pěkně.

To bude platit pro někoho jiného. Mně k finiši ještě pár dní zbývá.

S baťohem je až nepříjemné teplo a některé lidi to vylákalo i na slunění na pláž. Foukal celkem chladný vzduch a tak většina lidí zůstala rozumně oblečena.

Lavička k zamyšlení. Je opravdu cesta snadná pro ty co si nevybírají?

A toto už je Bude. Podobný záběr mám i z období Nového Roku před rokem nebo dvěma. Mrholilo, bylo bláto a foukalo více než dnes.

Květen je úplně o něčem jiném.

Na věžičku se světovýma stranama si pamatuji stejně dobře jak na útesy, které ale vypadaly divočeji.

Potkával jsem povětšinou lidi v důchodovém věku. Myslel jsem že surfaři jsou jen mladí, ale i tady byli vidět 60+ jak se rolují z neoprenu.

O kus dál je Widemouth Bay.

Loďka v Millooku u které jsem si nabíral vodu. Potok tu stál, neměl žádnej proud a tak jsem vodu opět povyléval když jsem procházel lesíkem s malou bystřinkou která působila mnohem svěžeji.

Stejně jako včera. Tam z toho konce jsem ráno vycházel. Přes satelity, Bude, Widemouth Bay a ještě kousek mi zbývá, jen najít vhodné místo. Čas už na to je.

Vecpat se skrz stádo které mne pak následuje, projít dvěma brankama a jelikož už slunce zapadlo tak zůstat na místě kde nejsou kravince. To se daří. Pěkně na kraji pastviny. Je tu jen jeden bodlák, takže nůž, vydloubnou, zahodit a tady je další a další a další… nakonec ležím. Světlo telefonu přilákalo otravnou můru tak už zhasnu.

Včera mi nebylo vůbec dobře, ušel jsem toho jen trochu a povětšinu dne jsem ležel a pospával. Asi mi nesedla kupovaná studená rýže s vajíčkem. Už v noci mi bylo jakože na zvracení a za celý den jsem do sebe (krom vody) dostal jen půl tyčinky. Teď už je mi fajn.

V neděli jsem vlastně viděl jen maják na Hartland Pointu. K samotné budově, která je plně automatizovaná, byla cesta kvůli padajícím kamenům uzavřená.

Kdybych měl vodu tak spím s takovýmhle výhledem, musel jsem ale dál.

A to už je pondělní ráno a konečně něco do žaludku.

The Plesure House Foly. Foly jsou takové anglické romantické zříceniny, které si šlechta stavěla aby byla šik.

Přechod ze Sommersetu do Devonu jsem nezaregistroval, ten do Cornwallu už ano. Hraniční říčka se jmenuje Marsland Water. Na útesu nad ní je taková kabinka kde písaval básník jehož jméno si nepamatuju. Dalo se jít dovnitř, já z nějakého důvodu jen nakoukl okýnkem – stůl s otevřenou návštěvni knihou pod oknem s výhledem na moře a na zdech pár fotek. Pak scházím k Marslandě a potkávám starší paní. Ta pochází z domku hned vedle, který tu je osamocený. Ptá se mne jestli jsem se byl podívat v kabině, že tam lidi píší do knihy. Já na to že ne, že mi jméno toho člověka nic neříká. A on to byl její otec. Omluvil jsem se, ale stejně jsem se cítil blbě. Mělo mi dojít že tam nějaká vazba bude.

Útesy 1. Z toho výběžku úplně na konci jsem plusminus dnes vycházel.

Útesy 2. Ten cíp na konci ještě nebude konec cesty.

Se zapadajícím sluncem jsem trochu zrychloval, abys si stihl vyfotit talíře.

Stihl jsem to jen tak tak. Kdo si všiml lišky u sloupku? Bohužel to je celkem výřez.

A ještě jednou tentokrát s ovcema. Spim kousek od těhlech antén, na stejnym kopci a stejně nemám signál. Snad zítra bude v Bude.

Krásný slunečný den.

Povětšina trasy vedla lesem.

Za dnešek jsem navštívil dvě usedlosti. První bylo Bucks Mills kde bylo jen pár baráčků.

Objevily se rododendrony takže k modré od zvonků se na chvíli přidala i růžová.

A toto už je Clevelly. Já o této vesničce slyšel poprvé včera když mi ji doporučil důchodcovský pár co si ke mne přisedl na lavičku.

Clevelly je na tak prudkém svahu že sem nemohou auta. Silnice vesnici objíždí a končí v přístavu. Připadlo mi že je jen pro místní a pro Landrovery ve kterých se dá vrárit když se vám nechce šlapat zpátky nahoru.

Toto je Fishermans House (domek rybáře) do kterého šlo vejít a kde byla menší expozice.

Krom fotek tu byly i původní místnosti ve kterých nechyběl ani takový detail jako sušícísí se ponožky nad krbem.

Lidé tu stále normálně žijí a tipl bych si že je všechny živí turistický ruch.

Vlevo slepá ulička vpravo ještě strměji dolů do přístavu.

Je sobota a tak se zase objevili lidi…

Dříve se vše do vesnice vozilo na oslu…

…teď jsou povinné takovéto “sáně”. Po vyjití z vesnice jsem šel na parkoviště doufaje že tam bude voda a on tam stál celý terminál. Velký obchod se suverýnama, zmrzlina a ještě něco v druhém patře. Vypadá to, že Clevelly je opravdu pojem.

Andělský altánek už o kus dál.

Zase něco z lesa. Pozitivní bylo že na Stezce moc lidí nebylo takže si šlo užívat klid a zpěv ptáků. Zdá se mi že Angličani v lese strašně křičí.

Po vyjití z lesa přicházejí výhledy na moře.

Tam všude jsem byl. Od konce výběžku až sem.

Opět jsem to trochu natáhl a místo na spaní si našel až při západu slunce. Je to vyhlídka a tak se ráno budu zvedat dříve.

Vlevo asi nějaký vysílač nebo přijímač, ostrov napravo pak je Lundy. Krom tohoto výhledu tu i začalo trochu profukovat a tak se jdu zavrtat do spacáku.