Cesta k jezeru Kutwal. Tenhle příspěvěk bude trochu delší…
Nejdříve se bylo třeba přepravit zpátky do Gilgitu. Cestou jsem viděl pouliční benzinku. Žádné vystavené pet flašky jako v Indonésii, jen barely.
V Gilgitu jsme skončili v centru. Na autobusák to je odtud asi pět kilometrů a tak jsem naskočil do místní hromadné dopravy. Při tahání krosny na palubu se mi podařilo potrhat síťovinu na krosně. Dozvídám se že směr Skardu už dnes nic nepojede a to je krátce po poledni. Jdu k hotelu kde jsem spal minule tam mají ale plno. Koná se tu mezinárodní cyklistický závod a vychrtlíci zabrali všechny pokoje. Jsem odveden do blízkého spřáteleného hotelu kde jsou ubytováni Srí Lančani a Afghánci, ale stále mají trochu volna. Pomalu mi docházejí rupie a tak se ptám kde se dají vyměnit peníze. Jediné místo je na trhu a tak mne opět čeká cesta do centra. Nejdříve si ale kupuju meloun a třešně, pěkná letní kombinace. Bez krosny je cesta snadná a po nějaké chvíli se mi daří s pomocí místních najít malé starožitnictví kde mění i peníze.
K večeři si objednávám rýži se zeleninou, připadá mi ale že to je jen rýže s bramborama. Mají tu lassi které mám rád a objednávám si nejdříve slanou a posléze i sladkou verzi. V televizi běží Mistrovství světa v kriketu a Anglie dostává od Australanů na frak. Škoda že nehraje Pákistán, Srí Lanka nebo Afghánistán, atmosféra by byla zajímavější.
Ráno na gilgitském autobusáku. Včera mi řekli ať tu jsem na půl devátou ale odjíždíme až po desáté. Asi mi řekli čas autobusu a já jedu minibusem.
Jakmile se odbočí z Karakoram highway tak jde kvalita silnice do háje. Za čínské peníze se buduje i tady což ale znamená několikahodinové čekání na staveništi.
Měl jsem v plánu hned zalézt do hotelu nicméně v Sassu byl jen zájezdní hostinec kde se dalo přespat jen v jídelně/ložnici. Sólo pokoj prý mají, ale je rezervovaný pro dámské hosty. Prý by odtud mohl jet hromadný džíp do Dassu kam jsem chtěl původně vyrazit až zítra a tak čekám. Džíp nikde a tak se s přicházejícím podvečerem ptám po alternativách. Jeden hotel je prý ve vedlejší vesnici. Člověk se kterým mluvím je tu na dovolené z Karáčí a vypadá to že vlastní nejen toto místo ale téměř celou vesnici. Na motorce mne odváží do hotelu který je hned u divokého vodopádu takže je tu citelně chladněji, což je fajn. Voda zde generuje nejen elektřinu ale také dost hluku, takže zas až tak super místo to není. Já jsem za něj ale rád. Majjitel si rád povídá a jeho názor na stav a budoucnost Pákistánu není úplně nejrůžovější. Kromě vlivu armády vidí jako hlavní problém brzká manželství lidí co mají jen čtyry třídy a jak asi oni vychovají jejich děti. Ukazuje mi kluka na přepážce kterýmu bych tipl něco přes dvacet a ten prý má už pět dětí. Jemu je 32 a má v plánu s manželstvím počkat ještě pět let. Jeho informace o tom jak se dostat do Dassu a dále se liší od informací od kluka z Karáčí a tak volím cestu pěšky než abych zase někde hodiny čekal s nejistým výsledkem. Původně jsem doufal že se dovezu až do Iskere a tak to je krapet změna plánu. Tahle fotka už je z dalšího dne a pode mnou je Sassu.
A toto je Indus směrem k hlavní silnici na Gilgit.
Ve stoupání se dost potím. Možná za to může potrhaná síťovina na krosně ale spíše dusno. Na východě jsou vidět přibližující se tmavé mraky a pomaloučku se i zvedá vítr, rád tedy přijímám pozvání domů. Krom čaje, meruněk a špendlíků dostávám i nabídky k sňatku. Není tu žádný mužský jen ženský a děti a tak se z toho stává veselá událost a neopomene se ani na malou holčičku, o trochu staršího kluka a nebo babičku. Ženy se tu zásadně nefotí a když na ně namíří objektiv tak hnedka hází šátek přes obličej a to dokonce i když jsem půjčil foťák dětem. Bohužel nikdo nemluví anglicky. Když se menší vychřice přehnala jdu dál.
O kus dál potkávám další děti. Ptají se kam jdu, já říkám Kutwal, oni zase že jdu špatně a navigují mne zpátky. Zumuju pořádně na google mapách a vidím že jsem opravdu minul odbočku a to ještě před bouřkou. Kluci mne naprosto samozřejmně vedou zkratkou z prudkého sypkého svahu dolů k řece. Pro ně žádný problém já ale krapet ujíždím.
Přes kaňon se přeci jen dostávám na cestu a pomalu zase stoupám, tentokrát už opravdu k Dassu. Ten zelený flek je místo s ženskou osádkou.
Už byl večer a v Dassu mne nenechali jít dál ať prý spím u nich. Ujíma se mne kluk který v Číně studuje geologii. Nejdříve mne vede do místnosti kde budu spát, popíjíme čaj a jíme sušenky a pak následuje krátká procházka po vesnici. Opravdu je tu cítit komunita. Celá vesnice vypadá dobře spravovaná a lidé jsou až nepříjemně pohostinní 🙂 Když se vrátíme tak už jsou v místnosti čtyři pákistánští turisté kteří právě přišli z Kutwalu. Říkají že je to tam nádherné a jeden z nich přidává historku jak kdyby ho kamarád nechytl tak umřel v prurvě ledovce. O ledovci ki už říkal majitel hotelu, prý je jednoduchý a přecházejí ho i ženy. To ten v Hopperu taky… Tenhle kluk nicméně dodává že se jedná o malý ledovec který je asi jen dvakrát delší než tenhle dům a myslím že myslí místnost. Já ledovec nečekal žádnej. Jsme pohoštěni večeří a po vyspání i snídaní. Na cestu dostávám i chleba. Dokonce je mi i nabízena asistence dvou motorek jedna pro mne druhá pro krosnu to už ale fakt rezolutně odmítám. U obchodu jsem pak zastaven místníma ať je vyfotím jak pletou provaz z vlny. Víc fotek ve vesnici nedělám a mířím dále vzhůru.
Vesnička Halimal z vyhlídky kousek za Dassu, tam ale namířeno nemám.
Muly snášející dřevo z hor moc pohodlně nevypadaly stejně jako já. Je teplo a nějak to neutíká.
Po delším odpočinku úsměv do kamery.
Haramosh (7397m.n.m.) a ledovec Mani.
Právě jsem prošel vesničkou Kutwal. Už kousek před tím mne odchytl děda že ho bolí zub jestli na to něco nemám. Vzdávám se pár ibuprofenů. V samotné vesnici pak přede mne dávají dalekohled že je s ním něco špatně. Vůbec netuším co. Optiku maj rozebranou a tak alespoň čistím zašpiněné čočky a odfukuju prach. Po sestavení nevypadá že bych nějak pomohl. To už jsem zván dovnitř na čaj. Pán domu si stěžuje na bolavé koleno jestli na to něco nemám. Říkám že mám jen prášky proti bolesti a že by si měl koleno stáhnout a držet v teple. Nevím kolik rozumí ale také nevypadá potěšeně. Nakonec mi ukazují podle mého špatně srostlou oblast nártu a kotníku jestli bych s tím něco nesvedl. Chlápkovi bych tipl něco přes třicet a chodí s tím jak se sádrou. V horách vlastně invalida. Říkám že tohle chce určitě nemocnici a asi znovu zlomit a nechat srůst. Další nepotěšený obličej. Takovéhle návštěvy vždycky zvednou náladu… To je tak když člověk neumí nic užitečného. Každopádně za vesnicí už za každou zatáčkou čekám bílý ledovec na překročení, stále ale nic. Po krátkém sestupu k řece pokračuji opět vzhůru tentokrát alespoň v lesním stínu. Beztak už je večer.
Na kopečku nad dřevorubeckou vesničkou si už za tmy za svitu hvězd vařím večeři.
Budím se kolem páté. Snídám, fotím, klid je ale jen chvíli. Už před šestou je slyšet první motorovka a za chvíli se přidává další. Ne někde v lese ale hned vedle baráků. Asi maj nějakou práci z večera.
Cesta stále vede vzhůru. Podle gps a mapy.cz mne stále ještě čeká velké převýšení, což ale soudím jen podle vrstevnic. Ani jezero ani cesta na nich nejsou. Google má alespoň neoznačenou vodní plochu.
S identifikací vrcholků na severní straně údolí mám trochu problém. Podle místních by toto měla být Rakaposhi, podle map zase spíše Diran a možná něco jiného. V rámci tohoto příspěvku zůstanu u Rakaposhi.
Haramosh je jasnej. Celá tato oblast se jmenuje podle něho. Je hezké jak jsou místní na tuto oblast hrdí. Majitel hotelu mi ve zkratce ukazoval video o prvním výstupu realizovaném Rakušany v 50.letech které bylo v němčině. Další tři lidé v údolí mi pak ukazovali ty samé čtyři saturované a hodně digitální fotky jezera a okolí na svých telefonech.
Dřevaře vystřídali pastevci. Lidé se sem kvůli klimatu v létě přesunují v celých rodinách.
Kozlík se zahrádkou v ohradě.
Další z letních usedlostí a ledovec k překročení stále nikde.
Kozy na malé říční pláži 🙂
Připojil se ke mně kluk co studuje matematiku a před pár dny přijel na léto domů. Kdyby mne nezavedl na malý kopeček a neukázal jezero tak bych ho byl býval přešel. Ledovec tedy nebude, to jsem rád. Už jsem zase uvařenej. Docházíme do usedlosti kde na mne mávají dědové od mešity (kterou jsem zdálky považoval za záchodky) což je jediná solidní budova neseskládaná z kamenů a dřeva, ať si k nim přisednu. Následuje klasika. Česko? Nic. Československo? Přihořívá. Uprostřed Evropy? Ahá Evropa. Dostávám kalíšek mléka u kterého jsem varován že by na mne mohlo být moc “silné” a kousek chleba. Po svačince poodcházím trochu dál od vesnice a ve stínu si dávám delší pauzu.
Na noc pak popocházím na úplný konec údolí kde opět za tmy večeřím.
Večer se začalo zatahovat a tak jsem si raději přichystal plachtu kdyby snad začalo pršet. Noc byla suchá nicméně ráno trochu kapalo a tak jsem se z jedné strany kamene přesunul na druhou.
Zvířat je tu tolik že tu snad není místo kde by žádné nebylo vidět. Oproti britským ovcím jsou tato krásně klidné a nepropadají panickým záchvatům při jakémkoli vašem přibližení či pohybu.
Dal jsem si volný den a zkusil dopsat trochu papírových zápisků. Téměř týden zpětně už to jde špatně.
Odpoledne se přesouvám k jezeru. Je to asi jen dva kilometry takže krátká procházka.
Buď jsem šel jinou cestou a nebo Pákistánci mysleli ledovcem to co já nazývám sněhovým polem. Propadnout se na nich dá, ale také jdou obejít…
Před pár dny tu prý nasněžilo a spousta míst byla opravdu ještě hodně podmáčená.
Opět přecházím můstek a po okraji obcházím vesnici. Focení mne zase zdrželo a tak se už začíná pomalu šeřit.
Zvířata tu mají pěkně vycvičená. Kozy, ovce i krávy se na noc samy vrací domů. To samé i muly se dřevem které často nemají doprovod a jdou samy.
Rychle se šeří i kvůli přicházející bouřce. Zazní pár hromů bleskne pár blesků trochu se rozprší, to vše ale až když jsem pod plachtou. I když to bylo jen tak tak.
Ráno je pěkné. Kutwal Lake a Rakaposhi.
Zkontrolovat co jsem snídal přichází jedna koza. Dva Pákistánci co stanují hnedka na břehu mají za společnost dvě krávy a vypadá to že jim dělají trochu starosti.
Koza u úpatí Haramoše.
Mám další volný den, tentokrát fotící. Čekám jestli mraky z vrcholu Haramoše nezmizí k odletu se ale nemají.
Ne že by mi čekání nějak vadilo 🙂
Od hor ke zvířatům. V místním lesíku se prohánějí oslíci, nicméně je tu i kráva s teletem.
Neodpustil jsem si vysokohorské (3500m.n.m.) koupání. Jezero nemá žádný přítok nebo odtok (spíše tedy pleso) a asi to může za to že voda nebyla moc studená. Klidně bych plaval dýl ale blízká vesnice mne udržovala ve stresu a tak jsem raději za chvilku vylezl.
Ráno vycházím brzy abych se vyhl vedru.
Z kopce to jde pěkně svižně, moc si ale nevybavuji že bych tudy cestou nahoru šel.
Jako první potkávám ovce. O kousek dál jsem zván na snídani já ale spěchám dolů. Vypadá to na jasný teplý den.
Zpátky v dřevařské vesnici. Bílé vrcholky patří asi Malubitingu.
Kvetoucí střecha v Kutwalu kde tentokrát nikoho nepotkávám.
Zelenou vystřídá za chvílí suchá hliněná.
Sušící síse meruňky v Dassu kde si kupuju sušenky a pokračuji dále. Mám v plánu spát u domečků kde jsem byl prve hoštěn ovocem a v noci fotit hvězdnou oblohu. Vím že je to zacházka, ale netuším že o tolik. Vůbec nezvládám pitný režim. Přicházím úplně vyschlej. Bágl skládám u velkého kamene a jdu si pár set metrů říci o vodu. Po návratu hnedka vypiju litr a půl a uléhám. Už je sice tma stále ale teplo. Když už téměř usínám tak před desátou přijíždí džíp s tlupou chlapů. Nevypadá to že by jel po cestě, spíše to vypadá že míří ke mně. Rozespale koukám a dozvídám se že tady spát nemůžu, že to je nebezpečné. Proč, to se už nedozvídám. Za zvuku nastartovaného džípu a pěti čelovek se tedy pomalu balím a nechávám se odvézt. V místnosti je i přes běžící větrák mnohem větší teplo než venku. Opět se jedná o společenskou místnost/ložnici takže probíhá konverzace které nerozumím. Kvalitu vzduchu zhoršují tři cigarety. Před půlnocí se jde konečně spát. Okno zůstává zavřené. Spí nás tu pět a šestý by se jen tak tak vešel.
Záchod tu není takže ráno do plenéru. Vypadá to že celá noc byla jasná a o to více mne mrzí nefocená noční obloha. Zítra už takhle uprostřed ničeho nebudu a také začne přibývat Měsíc.
Už takhle je to dlouhej příspěvek a tak pokračování dne, který nepatřil k nejšťastnějším nechám jako extra díl.
