Včera mi nebylo vůbec dobře, ušel jsem toho jen trochu a povětšinu dne jsem ležel a pospával. Asi mi nesedla kupovaná studená rýže s vajíčkem. Už v noci mi bylo jakože na zvracení a za celý den jsem do sebe (krom vody) dostal jen půl tyčinky. Teď už je mi fajn.

V neděli jsem vlastně viděl jen maják na Hartland Pointu. K samotné budově, která je plně automatizovaná, byla cesta kvůli padajícím kamenům uzavřená.

Kdybych měl vodu tak spím s takovýmhle výhledem, musel jsem ale dál.

A to už je pondělní ráno a konečně něco do žaludku.

The Plesure House Foly. Foly jsou takové anglické romantické zříceniny, které si šlechta stavěla aby byla šik.

Přechod ze Sommersetu do Devonu jsem nezaregistroval, ten do Cornwallu už ano. Hraniční říčka se jmenuje Marsland Water. Na útesu nad ní je taková kabinka kde písaval básník jehož jméno si nepamatuju. Dalo se jít dovnitř, já z nějakého důvodu jen nakoukl okýnkem – stůl s otevřenou návštěvni knihou pod oknem s výhledem na moře a na zdech pár fotek. Pak scházím k Marslandě a potkávám starší paní. Ta pochází z domku hned vedle, který tu je osamocený. Ptá se mne jestli jsem se byl podívat v kabině, že tam lidi píší do knihy. Já na to že ne, že mi jméno toho člověka nic neříká. A on to byl její otec. Omluvil jsem se, ale stejně jsem se cítil blbě. Mělo mi dojít že tam nějaká vazba bude.

Útesy 1. Z toho výběžku úplně na konci jsem plusminus dnes vycházel.

Útesy 2. Ten cíp na konci ještě nebude konec cesty.

Se zapadajícím sluncem jsem trochu zrychloval, abys si stihl vyfotit talíře.

Stihl jsem to jen tak tak. Kdo si všiml lišky u sloupku? Bohužel to je celkem výřez.

A ještě jednou tentokrát s ovcema. Spim kousek od těhlech antén, na stejnym kopci a stejně nemám signál. Snad zítra bude v Bude.

Krásný slunečný den.

Povětšina trasy vedla lesem.

Za dnešek jsem navštívil dvě usedlosti. První bylo Bucks Mills kde bylo jen pár baráčků.

Objevily se rododendrony takže k modré od zvonků se na chvíli přidala i růžová.

A toto už je Clevelly. Já o této vesničce slyšel poprvé včera když mi ji doporučil důchodcovský pár co si ke mne přisedl na lavičku.

Clevelly je na tak prudkém svahu že sem nemohou auta. Silnice vesnici objíždí a končí v přístavu. Připadlo mi že je jen pro místní a pro Landrovery ve kterých se dá vrárit když se vám nechce šlapat zpátky nahoru.

Toto je Fishermans House (domek rybáře) do kterého šlo vejít a kde byla menší expozice.

Krom fotek tu byly i původní místnosti ve kterých nechyběl ani takový detail jako sušícísí se ponožky nad krbem.

Lidé tu stále normálně žijí a tipl bych si že je všechny živí turistický ruch.

Vlevo slepá ulička vpravo ještě strměji dolů do přístavu.

Je sobota a tak se zase objevili lidi…

Dříve se vše do vesnice vozilo na oslu…

…teď jsou povinné takovéto “sáně”. Po vyjití z vesnice jsem šel na parkoviště doufaje že tam bude voda a on tam stál celý terminál. Velký obchod se suverýnama, zmrzlina a ještě něco v druhém patře. Vypadá to, že Clevelly je opravdu pojem.

Andělský altánek už o kus dál.

Zase něco z lesa. Pozitivní bylo že na Stezce moc lidí nebylo takže si šlo užívat klid a zpěv ptáků. Zdá se mi že Angličani v lese strašně křičí.

Po vyjití z lesa přicházejí výhledy na moře.

Tam všude jsem byl. Od konce výběžku až sem.

Opět jsem to trochu natáhl a místo na spaní si našel až při západu slunce. Je to vyhlídka a tak se ráno budu zvedat dříve.

Vlevo asi nějaký vysílač nebo přijímač, ostrov napravo pak je Lundy. Krom tohoto výhledu tu i začalo trochu profukovat a tak se jdu zavrtat do spacáku.

Opět trochu delší den než jsem si plánoval, ale konečně spím s výhledem na moře.

Nejdříve bylo třeba se dostat na druhý břeh. Na silnici odklízeli písek takže ve vesnici nebyl žádný provoz. Převoz byl pěkně označen a ještě na něj upozornila právě odplouvající loď.

Intervaly jsou jen 15-20 minut a tak jsem se jen narychlo podíval kolem. Z jedné tabule jsem se třeba dozvěděl, že na zdejších plážích si vojáci trénovali vylodění v Normandii, protože jsou těm francouzským podobné. Co už jsem věděl je, že přívoz závisí na stavu vody, takže se jeho provozní doba řídí přílivem/odlivem, každý den jen pár hodin.

A toto už je Appledore. Převozník si se mnou chtěl stále povídat, což by mi nevadilo, ale jak se na mne otáčel tak nekoukal kam plujem z čehož jsem byl trochu nervózní. Na palubě byl ještě druhý člen posádky který vybral jízdné £1,50 a pak mi dal bezpečnostní instruktáž – nevstávat a tady jsou vesty. Plavba trvala asi pět minut.

Cesta vedla pěknou uličkou u přístavu.

Kolem restaurace U bobra.

Krátký výhled na ústí řeky a duny.

A pár detailů. Začneme hlavama nad dveřma.

Malý vklíněný domek.

Klepadlo.

A skončíme pěkným truhlíkem. To vše v jedné ulici.

Před golfovým hřištěm jsem si dal pauzu, během které se spustila slušná krátká přeháňka, což asi bylo důvodem proč poté na hřišti nikdo nebyl. Když jsem šel kolem tak jsem si říkal že to vypadá pěkně, ale stihl jsem jen dva rychlé záběry. Pak jsem zahlédl lidi a po chvíli přilétl míček a tak jsem se zase raději vrátil pár metrů na cestu.

Tyhle budky jsou ve Westward Ho!. Ano opravdu se to píše s tím vykřičníkem. Chvíli tu chodil do školy R.Kipling a na jebo památku tu mají na chodníku napsaný první verš jeho If (Kdyby?), který se ovšem špatně čte. Kdyby to někoho zajímalo tak jedna budka byla na prodej za 25tisíc liber (Kč750000).

Pohled na pláž. Bazén (asi) vytesaný do skály jsem viděl poprvé, ale zdá se to jako dobrý nápad. Jestli tomu dobře rozumím tak se při přílivu vždy naplní čerstvou vodou, která se má čas ohřát.

Nad Westward Ho! jsem se natáhl a nade mnou zatím probíhali účastníci nějakého tří denního závodu. Když jsem vstal tak už jsem potkával hlavně pochodníky.

Zpátky na útesech.

Opět nahoru dolů. Chtěl jsem skončit dřív, ale ne a ne najít pěkné místo.

Nakonec se poštěstilo. Sice hned vedle Stezky ale za to s výhledem na moře a s krátkou trávou bez trní. Dokonce tu je i signál.

Jsem na lém červeném útesu v jehož hlíně pěkně kontrastují kvetoucí kytky. Stejně jako včera spoléhám na to že nebude pršet a plachtu nechávám v baťohu. Spacák mám v bivy pytli, který je dostatečnou ochranou před ranní rosou. Je jasná obloha takže nechávám ponožky a jdu spát.

Vypadá to, že bych dneska mohl dohnat skluz tím, že sem teď dám včerejšek i dnešek. Tak do toho.

Toto je místo kde jsem zhruba chtěl nocovat po dojití sem jsem ale byl rád, že jsem spal u předchozího potůčku. Tady bych ani kde uchytit plachtu.

Bullpoint s majákem, který bohužel moc fotogenický nebyl.

Jedna z větších plochých skal trčících z moře.

Tam na konci je Morte Point, nejzažší bod poloostrůvku u Woolacombe.

Pauza na lavičce. Zem a tráva byly ještě po noci mokré, lavičky schly mnohem rychleji.

Pohled od lavičky zpátky k majáku. Prý tu lze spatřit tuleně, to by ale hladina musela být klidnější. Na fotce to tak nevypadá, ale byla to jedna vlnka vedle druhé.

Ze samotného Morte Pointu fotku nemám. Foukalo tam tak, že jsem byl rád, že udržím rovnováhu. Toto jsou ovce o kus dál.

Woolacombe a velká písečná pláž přede mnou, zbývá už jen obejít pár skal.

Poslední skálovitá pláž a následuje…

…začalo silněji mrholit takže oběd. Venku by se jedlo špatně a tak jsem zvolil restauraci. Steak&Exmoor Ale Pie spolu s pivem mne stály £15 a když jsem odcházel tak už bych zase něco snědl. Kvůli dešti jsem se zdržel o trochu déle, stále ale něco málo padá.

A konečně písečná pláž. K idyle to má bohužel daleko.

Po pláži jsem zašel na další poloostrůvek na jehož konci leží Baggy Point a tady se k větru přidal i deštík. Dokonce mi byla i trochu zima, spíš to ale bylo dost nepříjemné. Kousek před Croyde Beach pak na zemi ležely tyto pozůstatky velryby, která byla na tuto pláž vyplavena v roce 1915. Od kamene k nerozeznání.

U samotné pláže se dala načepovat pitná voda a taky tu na zdi mají pěknou grafiti.

Croyde Beach. Podobných ještě asi pár uvidím.

A to už jsem na jejím konci. Teď zase vylízt na útes, abych pak opět mohl sestoupit k další pláži.

Na té se z vln dělají pěkné obrazce na ní pak navazují písečné duny kde se chystám spát.

Plážové budky u Sauntonu. Už od minulé pláže neprší a na útesech dokonce vysvitlo slunce, takže už jsem opět suchý a s dobrou náladou.

Na kraji dun směrem od moře se mi daří najít chatku, která má téměř suché dvě řady dlaždic před dveřma, takže nebudu spát na mokrém. Pršet by v noci nemělo.

Vyrážím už v osm, protože k chatce bylo trochu od cesty vidět. Při balení přišla malá přeháňka, to ale bude ze srážek pro dnešek všechno. Procházím golfovým hřištěm…

…a pak i podél vojenského prostoru.

Docházím téměř na Crow Point a na břehu řeky Taw si dávám pauzu. Baráčky jsou sice blízko, ale přesto jsou daleko. Musím k mostu.

Proti proudu do Brauntonu.

Toto je řeka Caen která se s Tawu vlévá do moře prakticky ve stejném místět, takže je také postižena přílivem/odlivem.

Ta jasně žlutá duna na pozadí by měla být Fkagpole, kolem které jsem procházel cestou ke Crow Pointu.

To už jsem za Brauntonem. Po pravici mám vojenskou základnu a tak raději obracím objektiv vlevo.

Tohle byla strašná nuda. Rovná asfaltová cyklostezka, ubíjející. Nějak se mi podařilo zakecat se s postarším Kanaďanem, který je tu na návštěvě sestry a vyrazil si na cyklovýlet a tak se dozvídám o překvapivých výhrách anglických mužstev v semifinále Ligy mistrů. Jinak je to šest kilometrů mechanického šlapání na most v Barnstaple a pak dalších deset zpátky po druhém břehu. Pauzy jsem dělal, ale i tak jsem asi ušel přes 30km a do budoucna už mám den k dobru oproti plánu.

Jo jedno zpestření bylo. Objevil se zase lišák, tentokrát v metru.

A to už jsem na pláži u místa kde budu spát.

Je tu sice pár vraků, ale místo vypadá klidně. Na spaní vybírám místo o pár set metrů dál pěkně v závětří.

A zase lišák, tentokrát na jednom z vraků. Tentokrát jako pirát s účtem Davida Camerona z daňového ráje.

Jaké lepší jméno pro vrak než Memories (Vzpomínky)?

Takže, od pevniny na pravo, kde jsem byl dopoledne mne dělí řeka Taw a od pevniny na levo kde je Appledore a kam mám namířeno zítra zase řeka Torridge. I když by cesta přes most znamenala jen čtyř kilometrovou zacházku tak doufám, že stihnu přívoz. Ten jezdí podle přílivu/odlivu a na zítra to vychází myslím mezi 10-12.

Konečně je úterý což znamená že dlouhý víkend skončil a všude by mělo být méně lidí.

Ranní výhled na Ilfracombe. Ještě to nevím, ale strávím tam dost času a toto “největší město na severním pobřeží Devonu” na mne zanechá dobrý dojem.

Nejdříve ale musím sejít do Hele.

Po projití Hele zpět nahoru na útes. Cestou bylo hned několik vyhlídek, které nabízely dpst podobný rozhled na Ilfracombe.

To už jsem v přístavu, kterému dominuje obrovská plastika. Na jedné z infotabulí psali, že když kolem projíždělo francouzské loďstvo, tak se ženy převlékly do červených kabátů a chodily po kopci, aby to vypadalo, že je město chráněné vojáky, takže první domněnka byla že plastika bude mít co do činění s touto událostí.

Tipoval jsem špatně. Jmenuje se Verity (Pravda) a krom meče…

…má i spravedlivé váhy, ty má ale schované za zády.

Jo a taky stojí na knihách a z její jedné poloviny je jakoby sloupnutá kůže. Fakt zajímavý a na malé město celkem odvážný počin.

V hezkém přístavu jsem si opět dal fish&chips. Naštěstí se pomalu začala objevovat oblaka, takže se pálení mého nosu občas přerušilo. Já si říkal, že bych si měl koupit krém, teď už to asi nestojí zato.

Po obědě jsem se zašel podívat ke kapli nad přístavem, která plní i funkci majáku a je od ní pěkný rozhled.

A zase dolů pokračovat v cestě. O kousek dál se na jiném kopečku třepotá další britská vlajka a tak mám namířeno tam.

Výhled na pláž a divadlo, které vypadá jak chladící věže.

Capstone hill dominuje, krom vlajky, plastika dívky. Kdo by čekal že za ní bude nějaký pohádkový nebo romantický příběh z 19.století tak by se spletl. Jedná se o ruskou studentku Ekaterinu Frolovou, která tu v roce 2000 nepřežila pád z útesů. Toto teda platili ruští rodiče, ale opět jsem si říkal že se jedná o odvážné rozhodnutí dát k tomu souhlas. Nekonvenčí Verity a divadlo plus k tomu socha cizí dívky na jedné z dominant města, to se někdo nebál.

Výhled přímo od Ekateriny dolů na město, které zažilo boom ve viktoriánské době, což je (jako asi na každém britském městě) vidět na klasické architektuře řadových domků.

A toto už je pláž u Lee. Od večera mělo začít pršet a tak jsem hledal nějaké solidnější místo. Doufal jsem v něco se střechou, ale v okolí vesnice nic a tak jsem se usídlil na louce hned vedle moře. Opět odstraňování bodavých popínavin a stíhám to všechno tip top, protože když mám hotovo tak slyším první kapky. Vypadá to že plachta drží, i když zatím jen krape.

A vydržela i solidnější déšť který přišel po půlnoci.

Konečně je úterý což znamená že dlouhý víkend skončil a všude by mělo být méně lidí.

Ranní výhled na Ilfracombe. Ještě to nevím, ale strávím tam dost času a toto “největší město na severním pobřeží Devonu” na mne zanechá dobrý dojem.

Nejdříve ale musím sejít do Hele.

Po projití Hele zpět nahoru na útes. Cestou bylo hned několik vyhlídek, které nabízely dpst podobný rozhled na Ilfracombe.

To už jsem v přístavu, kterému dominuje obrovská plastika. Na jedné z infotabulí psali, že když kolem projíždělo francouzské loďstvo, tak se ženy převlékly do červených kabátů a chodily po kopci, aby to vypadalo, že je město chráněné vojáky, takže první domněnka byla že plastika bude mít co do činění s touto událostí.

Tipoval jsem špatně. Jmenuje se Verity (Pravda) a krom meče…

…má i spravedlivé váhy, ty má ale schované za zády.

Jo a taky stojí na knihách a z její jedné poloviny je jakoby sloupnutá kůže. Fakt zajímavý a na malé město celkem odvážný počin.

V hezkém přístavu jsem si opět dal fish&chips. Naštěstí se pomalu začala objevovat oblaka, takže se pálení mého nosu občas přerušilo. Já si říkal, že bych si měl koupit krém, teď už to asi nestojí zato.

Po obědě jsem se zašel podívat ke kapli nad přístavem, která plní i funkci majáku a je od ní pěkný rozhled.

A zase dolů pokračovat v cestě. O kousek dál se na jiném kopečku třepotá další britská vlajka a tak mám namířeno tam.

Výhled na pláž a divadlo, které vypadá jak chladící věže.

Capstone hill dominuje, krom vlajky, plastika dívky. Kdo by čekal že za ní bude nějaký pohádkový nebo romantický příběh z 19.století tak by se spletl. Jedná se o ruskou studentku Ekaterinu Frolovou, která tu v roce 2000 nepřežila pád z útesů. Toto teda platili ruští rodiče, ale opět jsem si říkal že se jedná o odvážné rozhodnutí dát k tomu souhlas. Nekonvenčí Verity a divadlo plus k tomu socha cizí dívky na jedné z dominant města, to se někdo nebál.

Výhled přímo od Ekateriny dolů na město, které zažilo boom ve viktoriánské době, což je (jako asi na každém britském městě) vidět na klasické architektuře řadových domků.

A toto už je pláž u Lee. Od večera mělo začít pršet a tak jsem hledal nějaké solidnější místo. Doufal jsem v něco se střechou, ale v okolí vesnice nic a tak jsem se usídlil na louce hned vedle moře. Opět odstraňování bodavých popínavin a stíhám to všechno tip top, protože když mám hotovo tak slyším první kapky. Vypadá to že plachta drží, i když zatím jen krape.

A vydržela i solidnější déšť který přišel po půlnoci.

První večer jsem nepsal kvůli úspoře baterie, druhý jsem to nestihl a následující dva nebyl signál. Ten není ani dnes. Vypadá to, že pokrytí je jen v městečkách a vesnicích. Nezbývá než to teď napsat offline a pak si na to přes den vzpomenout. V tomto příspěvku budou pokryty první tři dny. Jednalo se o Bank holiday weekend (volné pondělí) a tak podle očekávání bylo kolem dost lidí. Počasí pěkné.

Tříset kilometrovou túru začínám v Minehead, což je oficiální začátek/konec South West Coast Path (Jihozápadní pobřežní stezky), která má myslím celkem 600mil (900km). Já už z ní šel úsek z Penzance do St.Ives no a také po ní běhám u Falmouthu.

Minehead působilo příjemně, hlavní třídu mají osázenou stromy, já ale začal fotit až u přístavu.

Odliv s Minehead na pozadí.

V lese bylo zřejmé že začíná sezóna kapradí a hlavně tu tolik nefoukalo.

Po vylezení na kopec se otevřel výhled na moře (Bristolský kanál) i když nebylo vůbec jasné kde vodní plocha končí a začínají mraky a nebe.

Tato část pobřeží patří do Národního parku Exmoor, který je znám svýma volně se pasoucíma koníkama.

Přes Kanál začínal být vidět Wales, jehož pobřeží mne bude z dálky provázet ještě několik dní.

Po delší době opět pod plachtou. Ne úplně bez problémů. První místo kde jsem se snažil utábořit se hodilo spíše pro stan. Myslel jsem si, že rohy zvednu pomocí hole a stativu, to ale moc nešlo. Vítr tomu také moc nepomáhal. V lese mezi stromy to bylo už o něčem jiném. Pamatoval jsem si, že středový šev trochu prokápaval a opravu jsem odkládal tak dlouho až jsem to nechal na první noc. Bohužel jsem nevěnoval moc pozornosti tomu, že by hmota nanesená na šev měla schnout minimálně při 16 stupních. To tu nebylo ani přes den natož v noci. Během následujících slunečných dnů to nějak zaschlo. Jo a k večeři mám už tak nějak standartní rýži s červenou čočkou a tuňákem.

Nad ránem mne nejdříve probudila malinká přeháňka, pak kolem prošly bučící krávy a nakonec téměř nehluční koně. Do pochodu jsem se dal i já a po chvíli se mi naskytl pěkný výhled na Porlock.

Až do Porlochu jsem nešel, protože se cesta u Lynche stočila k moři. Nevím jak Porloch, ale Lynch byla pěkná vesnička.

Jeden pěknej domek vedle druhého. Víc jak deset jich ale asi Lynch nemá 🙂

I hospodářské prostory jsou pěkné.

Tak ještě jeden barák a konec, jde se na pláž.

Teda ne tak úplně. Pláž je tu oblázkovitá a Stezka vede kousek od ní. Při vyšších přílivech se tato místa mohou ocitnout pod vodou a to bude asi důvod, proč tu ze stromů zbyly jen pahýly.

Spíš tomu sluší černobílá.

A toto už je přístav v Porlock Weir. Další pidi vesnička žijící z turistického ruchu.

Úsek za Porlock Weir vypadal jak ze středověku. Cesta obklopená zdí, procházení tunelama co byly dříve možná branama. No bylo to jen pár set metrů…

Nepříjemně rychle se začalo stmívat. Říkal jsem si “pořád je slunce pořád je slunce” no a pak se najednou dotklo obzoru…

…a za tři minuty bylo fuč. A já pořád neměl kde spát. Po západu slunce je ještě celkem dlouho světlo, ale čas se krátil. Všude samý hustý porost rododendronu a tak když se ukázal potůček a lesík, tak jsem zbystřil. Stejně jako ty rododendrony i lesík byl ve svahu. Do něj vedla cesta a tam jsem se dal po ní. Vždy to vypadalo, že rovný plácek je na dohled, ale po dojití na místo to bylo jinak. Už bylo dost šero a tak jsem vzal za vděk mírným náklonem. Dva rohy plachty jsem zachytil o plot (už jsem byl venku z lesa), třetí jsem přizvedl holí a už jsem jen pohmatem kontroloval jestli na zemi není ještě nějaká ostružina, když tu jsem narazil na ostnatý drát. Starý, zrezlý, už ne moc ostrý, Thermarestku by mi ale propíchl. Tahám drát a zjišťuju že to je celé kolo drátu, které je povětšinou těsně pod zemí. Koukám jestli by nebylo lepší posunout plachtu, ale není ani kam ani kdy. Na řadu přichází čelovka a nůž na odrývání drnů. Z jednoho kola ostnatého drátu byla kola dvě, nakonec se ale práce podařila a před jedenáctou už jsem se mohl soukat do spacáku. Z vaření nic nebylo, pro tyto příležitosti mám balení uvařené rýže. Ta se sice mi dát do mikrovlnky, ale studená je také ke snědení, dnes se zeleninou.

Ráno jsem z plachty odhrnoval zmrzku po hodince si už pěkně sedím na sluníčku. Plachta se suší z rosy, břicho se plní rýží, čočkou a tuňákem, pěkné ráno po nic moc noci.

Lynton na dohled. Průsek vedoucí od moře nahoru patří lanovce, která spojuje Lynmouth, což je vesnička dole s Lyntonem, což je městečko nahoře.

Dění na moři.

A toto už je Lynmouth. Stezka někde odbočila a já ne, takže míjím možnost vidět lanovku pěkně z blízka. Na Stezku se napojím asi až kilometr od Lyntonu.

Co čekat když jde člověk po Pobřežní stezce, moře, moře a zase moře.

Zpestřené útesy a skalami. Zde bylo poblíž parkoviště a všude tolik lidí, že jsem kolem Castle Rock ani moc nezastavoval.

O kousek dál je Lee Abbey a u něj i ovečky s jehňatama. Podle mapy to vypadá, že klášter už není plný mnichů, ale slouží k různým křesťanským sjezdům, rekreacím a tak.

Hned pod klášterem je i malá pláž. Z větší části kamenná, ale mají i kousek písečné.

U světového rozcestníku. Uvažoval jsem jestli nejít směr Rusko, kde byla jakási pláž, to by ale znamenalo opět sestoupit k moři a tak jsem raději pokračoval do Ameriky.

Stále podél moře vysoko na útesech.

No a pak sestup a jsem u ústí řeky Heddon. Tady jsem chtěl někde spát, ale opět, poblíž je parkoviště a tak tu proudí celkem dost lidí. Jdu tedy dál a nalézám místo na okolním kopci. Večer mne už čeká jen boj s divokou růží a ostružinou, oproti ostnatému drátu brnkačka.

Tady je pěkně vidět typologie trasy. Sejít dolů k říčce, vylézt na útes, sejít dolů k říčce, vylézt na útes a tak dál a tak dál.

A teď s ovcema místo mne.

Combe Martin na dohled. Už se těším na Fish&Chips.

Pláž v Combe Martin. Bílej jemnej píseček to není…

Po Staré pobřežní cestě…

… k Newberry Castle. Jen cvaknu a jdu dál.

Zátoka mezi Berrynarborem a Hele. Je v ní jen kotviště a kolem kemp.

Je ale pěkná. Zvlášť když na louce před ní postávají lamy. O půl kilometru dál jsem se pod skálou od výhledu na moře oddělený valem utábořil. Opět bez signálu, opět trocha trní, jinak ale ok.