Výlet končí dnem pěkných výhledů.

Na pasece koukám co bych si vyfotil a vybírám třeba hrnek…

…a pařez.

Doteky podzima v jarním slunci.

A opět vzhůru do skal.

Kousek od Úzkých schodů.

Toto ani jako vyhlídka není značené, mne k pauzš stačí ale jen málo 🙂

Po pauze přichází těžká dřina při provlékání se soutěskou. Opravdu je to tu dost úzké, věci z báglu ale sundávat nemusím. O pár set metrů dále jsem dokonce potkal i běžce. To musí být zajímavé zpestření běhu do kopce – žebřík.

U Cipíska. Pěknej šutřík a i kolem bylo pár zajímavých skal.

Třeba tahle, kde jsem se zrcadlovkou snažil vyfotit pavučinku v jedné z děr. Kvůli hloubce ostrosti to chtělo udělat tři záběry a pak je zkombinovat v počítači, nicméně to by ty záběry musely být stejné.  Jak větřík povíval větvema tak se neustále měnil stín a světlo a tak jsem to nakonec cvakl kompaktem.

Tohle je taky se Sony rx100. Jsem opravdu překvapen co všechno tenhle foťáček umí, hlavní výhodou je ale právě ta kompaktnost. Vypadá to, že to bude můj hlavní foťák a zrcadlovka bude pouze na super záběry 🙂

Mám trochu zpoždění a tak na Louku na Tokáni dorážím akorát na oběd. Gulášová polévka, hermelín a jeden a půl piva za 250. Malé pivo stojí to samé jak tatarka (kč20), kdybych se byl býval podíval do podrobného jídelníčku tak bych si ji asi nedal. Také jsem si popletl oblohu s přílohou 🙂

Jaro na nebi i na zemi.

Oproti saské části má ta česká plno infotabulí. Na této se mi líbila hlavně ta fotka na jiné zase psali, že výroba dřevěného uhlí byla natolik závislá na know how místních, že jim po válce pozdrželi odsun.

Tady to vypadá, že žádné větve překážet nebudou – vyhlídka Rudolfův kámen.

Po zdolání pár žebříků jsem na vrcholu. Trochu to tu smrdí močí, ale výhled tu je. Ráno nebo večer by byl příhodnější čas. Zde pohled na východ.

A zde vpravo na kužel Růžové.

O kilometr a kousek je další vyhlídkové místo – Vilemínina stěna. Je odsud vidět i na další rozhlednu (Mariina vyhlídka), na kterou ale nepůjdu. Raději počkám zde. Myšlenka je taková, že když se tady na hodinku natáhnu tak bych poté mohl mít lepší světlo.

V údolí jsou vidět Jetřichovice. Jestli se sem někdy podívám abych se zašel podívat na vyhlídková místa u Právčické brány tak to bude jednodenní trasa Hřensko-Jetřichovice (nebo opačně).

Během pauzy se mi zatáhlo. Růžák sice vypadá lépe, ale zbytek si pohoršil.

Balzers Lager (tokaniště). Sloužila jako úkryt pro místní nejen během tetřeví sezóny. Teď je v ní vytesán německý nápis z roku 1632 hlásající: Kdo je mistrem? Ten kdo něco vymyslel. Kdo je tovaryšem? Ten kdo něco umí. Kdo je učněm? Každý.

Havraní skála vypadala jak kdyby nad ní něco vybouchlo.

Tady by se sluníčko bylo hodilo. Už jsem v údolí a mám výhled zpátky na Vilemininu a Mariinu skálu.

Procházím Pfeiferovým lesem na jehož začátku je několik skal.

Jedna ze skalních věží se tu jmenuje Hezoun, tu jsem ale, stejně jako Šviháka lázeňského, (asi) minul.

Odkaz na nedávno žijícího lesníka který to tu spravoval.

Kratinká pauza na místě kde se zelená napojila na červenou, kterému se říká Pohovka.

Je mi jasné že nestíhám a tak místem kde stával Smyk Gärtner Bloß kudy se posílalo dřevo dolů jen probíhám.

U Skalní kaple KNY se už ale zastavuji, alespoň na fotku. Na rozcestí Česká silnice se opravdu napojuji na silnici a po této prastaré stezce se šlape pěkně rychle. Její druhý konec ústí do Saska na přechodu kde jsem čáru přecházel před pár dny dvakrát i já.

Jak je na fotce vidět tak jsem to k Malé Pravčické bráně za světla nestihl. Kousek od Šaunštějnu jsem dokonce odložil krosnu abych do kopce postupoval rychleji, ale ani to nepomohlo. Šaunštejn vypadal na pěknou vyhlídku, ale za šera by se mi na žebřík nechtělo ani kdybych neměl namířeno ještě jinam. Světlo přes ledku mi v telefonu přestalo kvůli stavu baterie fungovat u tohodle záběru kde jsem se snažil zapózovat pro měřítko.

Další pokusy už jsem osvětloval jen displejem a fungovalo to spíše lépe. Tím že z obrazovky nejde tak jasný svit ji preferuji i pro chůzi. Bál jsem se, že mi baterka dojde a tak jsem si nesvítil plně bílým ale trochu barevným displejem. V lese už byla opravdu tma a moc příjemně se nešlo. Ještě zbývalo najít bágl a pak zpátky na hranu Národního Parku a do hajan. Autobus mi jede ve třičtvrtě na sedm z o pár set metrů vzdálené Vysoké Lípy, takže budík na šestou. Po půlnoci kolem projde noční chodec jinak klídek i když mi je trochu teplo.

První den u velké Pravčické brány poslední u Malé. Alespoň symbolicky jsem uzavřel můj výlet Česko-Saským Švýcarskem. Za celou dobu ani kapka deště nebo rosy. Má první cesta se stativem a i když jsem ho použil jen pro pár fotek tak ho asi přidám k výbavě na výpravy se zrcadlovkou. Jak jsem si po Walesu myslel že v nových ponožkách se mi nepotí nohy tak to bylo počasím a ne materiálem. Připadlo mi, že jsem celou dobu byl v lese. Hezký týden.

Konečně pořádné jídlo 🙂

První zastávka byla pro nabrání vody u Hadí studánky.

Druhá u Vlčího kamene. V roce 1640 tu šel myslivec a skolil dva vlky, posléze zemřel. Moc moudrej jsem z toho nebyl.

Třetí zastávka u Památníku pochodu smrti. 23.dubna tu na pochodu z koncentračního tábora Schwarzheide (pobočka Sachsenhausenu) bylo zabito osm lidí.

U kterého nápisu Národního parku se vyfotit u nového nebo starého?

A toto už je pěkná vesnička Kyjov. Původně se jmenovala Khaa. V roce 1848 přišel Palacký s českým názvem, pro který ale mylně interpretoval staré listiny.

Hospoda hned u značky byla zavřená, další o pár set metrů už naštěstí ne. Měl jsem kupodivu chuť na smažák, ale nakonec jsem vybral z denní nabídky na tabuli před penzionem česnečku a guláš. Vlastní to tu pár Slováků což prý zaručuje dobrej guláš a opravdu, jak polévka tak i hlavní jídlo byly výborné. Cena 190 korun trochu překvapila.

Po jídle jsem došel jen na Kinského vyhlídku, ze které je podobný výhled jako jsem měl já když jsem se natáhl a dal si skoro dvouhodinovou pauzu.

Pěkné a vzdělávající opěradlo jinak trouchnivějící lavičky.

Kyjovský hrádek už tu dávno není, zbyl jen plácek, na kterém se v osmdesátých letech našly nějaké archeologické artefakty.

Úsek mezi Syrovým potokem a Pod praporkem jsem šel po alternativním značení, které vedlo paralelně s cestou po které jsem do Kyjova přišel, jen to bylo mnohem pestřejší. Na jednom užším úseku jsem dokonce musel pronést nejdříve stativ s karimatkou a pak teprve jít s krosnou. I tak to bylo tip ťop.

U Hradní jehly už prolézačky končí, zbývá jen jeden žebřík a následují jen normální cesty.

Proč se to tu jmenuje Pokladnice nevím. Na skále visí tabulka hlásající “Svoje si chraň Každému splať jeho daň Bezpráví se braň”

No a pak už jsem nic zajímavého neviděl. Ponejvíce jsem přemýšlel kde se zítra naobědvám a jak to vymyslet aby to časově vyšlo. Místo na spaní mám vybrané už v sedum a jen doufám, že mne tu nepřekvapí lesáci. Dost se tu kácelo a někde to vypadá že nedávno. Na starší mýtinu už se snad nevrátí.

Zpátky v Čechách.

Toto už je jeden z ranních výhledů z cesty na Frienstein. To masivní ne to věžovité.

Další schody, tyto vedly kolem pěkně barevné skály.

Uzávěra z důvodu kácení dřeva byla hned u rozcestníku ukazujícímu k Wintersteinu. Nechal jsem tu bágl a do stoupání se vydal bez něho. Nemělo by to být daleko a za celý den jsem potkal jen jedny turisty.

S báglem bych se kvůli úzkým průlezům nedostal ani k tomuhle žebříku a to nejsem ani v polovině.

Tyhle schody byly nejenom úzké, ale už i trochu vyvyklané.

Nakonec jsem se nahoru přeci jen dostal a výhled stál za to. Zde na Großer Lorenzstein.

A tady na Kleiner Winterberg.

Dříve tu stával hrad, moc toho po něm ale nezbylo.

Ještě se všude protáhnout při cestě dolů…

… a mohu dát Wintersteinu vale.

Kousek před Zeughausem se začaly objevovat žáby. Mají tu totiž rybník a asi bude sezóna. Mají tu i restauraci, na tu sezóna ale ještě není.

Po celkem monotóním pochodu po lesní silnici podél Kirnitshe se konečně dostávám na domácí území a svačím na našem břehu Křinice. Tentokrát si všimám koše na odpadky a tak mám v krosně o trošku více místa.

Ani česká pasáž nebyla moc zajímavá, tedy až do doby, než jsem se u Panenské jedle napojil na modrou. Asi se jedná o bezzásahovou zónu a tak to tu vypadalo pěkně divoce.

Na odbočce k Černé bráně to ještě zintenzivnělo a atmosféře pomohl i přicházející večer. Vyvrácené a zlomené stromy přes cestu, skály po stranách a čím dál tím větší šero a chlad. Na bojovku tak o hodinku dvě naprosto perfektní.

Vypadalo to, že Černou branou jde skrz potůček projít a dostat se ke Křinici, u které měly být zbytky starého mostu, to jsem ale vynechal. Z první zóny to ještě kousek je a já nechtěl riskovat hledání noclehu za tmy. Teď jak to píšu tak jsem těch deset minut obětovat asi měl, i když jsem místo našel jen tak tak. Zítra bych to mohl stihnout do Kyjova na oběd a tak se už teď těším na pivo.

První co jsem dnes udělal bylo sladění času ve foťácích abych se z toho po návratu při evidaci nezbláznil. Kompakt byl o tři hodiny pozadu a u nikona bylo jen chybné časové pásmo.

Jakmile byly technické věci hotovy tak zabalit a na vyhlídku. Nejdříve pohled k Drážďanům.

A potom k Čechám. Viditelnost mohla být lepší…

Pak přes vrchol Große Winterbergu bukovým lesíkem mírně z kopce. Na Winterbergu je chata a rozhledna, já tu ale neviděl ani živáčka. Možná jen bylo moc brzy.

Opět jsem trochu měnil plány a dnes dokonce k lepšímu. Při sestupování z Winterbergu jsem minul odbočku (která tam možná ani nebyla), což jsem zjistil až u rozcestníku téměř úplně dole. Plán byl jít po vyhlídkách a tahle neměla být moc daleko. Ukázalo se že to je pěkná stoupačka a já měl pocit zdolání pořádného výstupu. O to více se mi líbil výhled.

Pohodička.

S baťohem bych se na to místo ale nedostal. Mapa je tu občas zavádějící a ne každá cesta k vyhlídce je opravdu cestou.

Bylo tu i pěkné místo na pozdní snídani. Když jsem dojídal tak kolem procházela dvojice starších dam, takže ten výstup zas až tak dramatický nejspíš nebyl. To dělá ta krosna, která dodá i procházce sportovní význam 🙂

Z vyhlídky jsem se už nevracel zpátky dolů jak jsem měl původně v plánu, ale raději pokračoval po značce. Nebyl jsem si jistý co to bude za cestu, ale dámy se nevracely tak by měla být schůdná. Překvapivě jednoduše jsem se dostal k rozcestníku a odtud pokračoval po Mahlerweg. Toto byla volba, která z dneška udělala den, kdy jsem tu toho viděl nejvíc. Úzké průchody, dramatická převýšení, pískovcové tvary i daleké výhledy.

Vidíte tu paní v rohu? Dole jsem ji viděl více z blízka a podle šedivých vlasů bych řekl, že už dlouho není juniorka. Byl tam s ní (asi) instruktor, ale i tak dobrý výkon. Já bych si netroufl.

Mně bohatě stačilo toto uskupení úzkých schůdků a žebříků.

Šup a najednou jak v nějakých kulisách, to když procházím Schrammtorem.

Kamenných hlav jsem viděl několik.

Podle mapy fakt netuším co by to mohlo být. Rohnspitze ne, spíše Sandloch, bude to chtít na popisky jinou mapu.

Pohled na západ přínáší siluety jak z westernu.

Občasná výhledová okénka potěšila. Toto je podle mého Rohnspitze i když špičaté to tedy není. Spíše taková variace na Stalinův pomník.

Mini pidi pískovcová brána překvapila.

To už jsem ze žluté zpátky na modré a to na vyhlídce kde už jsem před pár hodinama byl. Podvečerní světlo je ale mnohem lepší než to polední.

Z Mahlerovy cesty scházím až kousek před mým nocovištěm. Potřebuji totiž vodu a zde by podle mapy měla být studánka. Ta tu sice byla, ale suchá. Zachránil mne malinký čůrek potůčku. Nebudu o žízni a hladu. Hurá.

Frienstein, tady bych někde rád zabivakoval, jen ne úplně na ráně. Nepředpokládám, že by někdo šel kolem před tím než ráno vstanu, ale kdo ví.

Nakonec si nalézám místo o trochu doleji. Na vyhlídku to mám kousek a i když sem z jednoho úhlu vidět je tak mne to netrápí. Co jsem ale podcenil je ten kámen vedle. Sice mne kryje, ale z díry zpod něj se mi zdá, že proudí chladný vzduch. Možná proto jsou všude kolem borůvky a jen tady ne. Nu což, zachumlám se do spacáku a spát budu na pravém boku.

Grüssen aus Deutschland, ale dalo to více práce než jsem čekal.

Noc i ráno pěkné takže nebylo třeba ani rozbalovat plachtu. Dokonce nepadla ani rosa.

Pohled na Horskou hlavu byl možný jen a díky pasece. Je to tady hezký, je na co koukat, ale fotit se to kvůli větvím moc nedá.

Druhý den a druhá chyba v plánu. Po cestě po které jsem chtěl jít to není dovoleno. Já to tedy nakonec zkouším, ale když dojdu na dohled státní hranici tak tam na sloupku, hned vedle závory, vidím dva solární panely. Napadá mne, že by na to mohli mít napojený nějaký čidla (což je zpětně asi blbost) a tak se raději, i přesto že kolem není živáčka, vracím.

Nechtělo se mi scházet do údolí a tak jsem zvolil třetí cestu. Tu jsem na mapě neměl a ona také po nějaké době skončila, ale podařilo se mi napojit se na jinou a u té byly třeba tyto zbytky mostu.

Nebo i studánka. To proč se jmenuje Žlutá jsem zjistil až při přelévání do čiré flašky.

Cesta mne nakonec zavedla skoro až do Mezní Louky do které jsem právě nechtěl původně scházet. Jedno stoupání mi to ušetřilo, ale zašel jsem se o několik kilometrů a napojování se na cestu nebylo úplně nejpohodlnější. Tady si dělám oběd kousek před napojením se na zelenou značku.

Dolů do Hlubokého dolu.

Zbytky bývalé vesnice Zadní Jetřichovice a německé skály.

Hranici zde tvoří potok Křinice přes který vede menší mostík.

Vzhůru. Snad bude nějaký výhled.

Kdyby nebylo zarostlo tak by asi i byl. Tak jako tak cesta vede hnedka zase dolů.

Že by Čertův klín 🙂

Pěkný převis, jmenuje se Hickelhöhle. (Už mi při psaní mrznou prsty, proto tak stručně)

Je pět hodin a tudy bych býval byl před šesti hodinama přišel, kdybych se nelekl malých solárních panýlků, kterých tu následujících pár kilometrů vidím ještě několik.

Na hranicích jsem vodu nevzal a od té doby žádný zdroj a podle mapy to nebude lepší ani dál a tak odbočuji k vodopádu. Voda tu sice padá, ale vodopád si představuji jinak. Vyndávám ešus z baťohu a čekám až mi nakape. Pěkný místo, jen tý vody mohlo být víc. Jmenuje se to tu Richtergrotte.

Po chodníčku dále a dále. Začínám být unavený a podle fotky i nějaký skřivený. Je čas najít si místo na spaní. Po nějakém s pěkným výhledem koukám už od vodopádu.

Konečně výhled. Saské kopečky a Labe. Zítra ráno snad odtud bude výhled ještě lepší.

Vybírým si místo v lesíku asi dvěstě metrů od vyhlídky a když zalezám do spacáku tak z něj cvakám poslední dnešní fotku.

První noc v Česko-Saském Švýcarsku. Až na občasnou sovu je tu úplné ticho.

Z pražského Hlavního nádraží jsem vyjížděl pár minut před jednou a po přestupu v Děčíně jsem vystoupil o půl čtvrté v Hřensku. Domy obklopené skálama jsou sice pěkné, ale ráz tu udávají spíše vietnamští trhovci. Je libo tepláky, krmítko nebo raději trpaslíka?

Na odbočce k jeskyni Českých bratří jsem při pohledu na skály úplně slyšel moře. A to zdaleka ne naposledy.

A to už je Právčická brána. Vrchol hned první den. Čekal jsem že bude větší, alespoň na fotkách mi tak připadla. Cestou od silnice jsem potkával spoustu lidí a teď už tu nikdo není.

Tunýlkem docházím k Sokolímu hnízdu a zjišťuji, že cesta končí u uzamčených vrat. Na vyhlídky se tak nedostanu! Kdo tohle vymyslel. Restaurace zavírá ve čtyry a to bude důvod proč jsem potkával ty lidi. Objekt opouští ještě poslední zaměstnanec a tak se ho ptám, jestli mají opravdu otevřeno jen pá-ne 10-16 a prý ano, nicméně zítra začíná sezóna takže už to bude po-ne. Ptám se také jestli na vyhlídky nevede ještě jiná cesta, ale oficiální prý ne.

Zhoršenou náladu mi zlepšuje na pár okamžiků sluníčko, které ne že by vykouklo, ale alespoň trochu prosvitne.

Výhledům tu dost brání stromy a větve a tak se alespoň utěšuji, že zavází i na těch vyhlídkách. Ze spoda to tak ale nevypadá. Snad tedy jindy.

Po červené pokračuji dále na východ a na jednom místě se ukáže malé okno bez větví skrz které je vidět Pevnost, Růžovský vrch a vesnička Mezná.

Za šera si nalézám místo pod skalou a než to tady dopíšu tak už je dávno tma. Vaření jsem nestihl a tak večeřím babiččiny perníčky. Zítra bych měl přejít do saské části.

Poslední část kdy se toho moc nestalo a hlavou už jsem spíše doma.

Snídaně stejná jako včera.

Před desátou musím vrátit klíč no a jelikož mi autobus jede až o půl dvanácté tak mám spoustu času. Dočítám si alespoň v klidu časopis, kde je mimo jiné článek o tom jak ovce plundrují místní krajinu a značně narušují biodiversitu.

Pak jsem vyšel ven, že se podívám jestli náhodou nebude vidět Snowdon. Už jak jsem k němu šel tak mi bylo jasné že nebude, protože počasí bylo spíše horší než to včerejší.

Na svahu nad hostelem jsem si alespoň udělal fotku s Glyder Fawr a Llyn Cwmffynnon.

A také fotku samotného průsmyku který ústí až u Llyn Peris u kterého leží i Llanberis do kterého mi už za chvilku jede autobus takže mažu zpátky.

V Llanberies jsem přestoupil a dojel do Bangoru kde jsem se ubytoval. Výhled z okna nic moc, i když kopečky trochu vidět jsou.

Vydal jsem se i na procházku. Chtěl jsem si koupit něco menšího k večeři ale hlavně jsem chtěl najít nějaký důvod, abych tu mohl zmínit jméno vesnice, která je hned za těma barákama na druhém břehu a do které bych si teda opravdu jízdenku kupovat nechtěl. Jmenuje se Llanfairpwllgvyngyll. Nakonec jsem žádný důvod nenašel a ani nic moc zajímavého neviděl.

Předpověď na sobotní ráno byla vítr s deštěm což se naplnilo, takže i když jsem to k autobusu měl jen deset minut ta, jsem byl opět celej mokrej. Jak už to tu při deštích bývá tak se na silnici dělaly slušné kaluže a na jednom místě bylo dokonce vidět jak voda teče přímo do baráku. Příští týden tu má být lépe a já ten dnešek beru jako rozlučku. V jedenáct jsem v Liverpoolu odtud na Lenonovo letiště, pár hodin čekání, odlet a už beru baťoh z pásu a vstupuji do Prahy. Po více jak dvou týdnech by mne tu zítra měl přivítat krásný slunečný den.
Po dosti špatném prvním týdnu mi dojem z dovolené zachránil ten druhý. Hlavně den kdy jsem šel od břidlic pod Snowdon. Chytl jsem dvě oficiální bouře – Freyu a Garetha. Hned v prvním hotelu se mi podařilo zapomenou tričko se stromem z Eden Project. Téměř vůbec jsem nevytáhl Nikona a nesl tak přes 2kg zbytečně navíc. Vystačil jsem jsem si s kompaktem od Sony. Kdyby bylo suššeji tak bych zrcadlovku z krosny vytahoval možná častěji. Příští výlet ssebou vemu asi stativ a uvidím co to udělá. Rýže jako základní potravina v kombinaci s červenou čočkou a tuňákem se osvědčila. Na hůlku jsem si rychle zvykl a dokonce se vejde i do sbalené krosny. Koupil jsem si dvojité ponožky 1000mil, abych nemusel kvůli předejití puchýřům nosit dvoje ponožky a výsledek je půl na půl. Myslím že se mi v nich méně potí noha, ale puchýřům jsem nepředešel. Pro příští výlet je tak kůže na pravé patě více připravená. Naštěstí to nijak nebolí, jde jen o ten pocit. Nevím co s telefonem. Přes powerbanku se nenabije na více jak třetinu a ze sítě se nedostane na 50%. Zdá se mi že občas nereaguje displej a tak nevím jestli budu kupovat jen baterku a nebo celý telefon.

Původně jsem chtěl na další výlet vyrazit už v úterý, ale nechám to až na ten příští týden. Odpočinek přijde vhod. Když jsem vystupoval z autobusů nebo vycházel z obchodů tak lidé říkali tadá (musí to být varianta anglického bye). Tak tedy tadá.

V jistém slova smyslu až na samotný vrchol. Čtvrtek totiž patřil nejvyšší hoře Walesu – Snowdenu.

Za snídani jsem platil £6,25 a pěkně se nadlábl. Krom tohoto talíře ještě dva jogurty, banán, dva toasty s marmeládou, dvě kafe s dvěma cukry a mlíkem a asi půl litru džusu. Na cestu jsem si pak vzal do kapsy ještě nějaký tvrdý sýr.

Výchoziště tras je hned před hostelem přes cestu na parkovišti.

Vydávám se po Miners Track která vede podél jezer Llyn Teyrn, Llyn Llydow a Glaslyn. Hned z počátku trochu sprchlo pak už ale dobrý.

Na pláži u Llyn Lydaw. Ten vrcholek v mrakuza mnou není Snowdon ale 898m vysoký Y Lliwedd.

Cesta byla pěkná, mrak z Llyweddu zmizel, Snowdon ale stále zůstával zahalen.

To v tom mraku je on. Čekal že bude dost foukat, kupodivu je ale klidno. Podmínky se mají spíše zlepšovat tak snad se mrak zvedne.

Odtok Glaslynu. Zhruba od tohoto jezera přechází jasná široká cesta spíše do stezky. Myslím že z ní i párkrát scházím, zabloudit ale moc nejde. Stejně raději pákrát kouknu do mobilu na gps.

Všude spousta menších či větších vodopádků. Povětšinou se jde po kamenech, takže boty zůstavají suché.

Po klidné procházce přichází těžší úsek mezi Glaslynem a napojením se na Pyg Track.

Záběrů s výhledem na západ mám spoustu. Tam alespoň bylo něco vidět.

Kde se vzali tu se vzali dva rackové.

Na Pyg Tracku se objevil sníh a začal se ztrácet i ten výhled na západ.

A to už je hlavní hřeben! Až na vrchol Snowdenu se dá v letní sezóně dojet vláčkem což můj výstup trochu snižuje. Ono i v porovnání s Ben Nevisem, kde bylo převýšení téměř dvounásobné to je jen procházka. Zvlášť když jsem většinu věcí nechal na hostelu a ssebou mám jen foťák, objektivy, lékarničku, sváču a extra oblečení.

Ty koleje vypadaly jako že je celkem pěkně tak popis počasí dám až k nádraží. Bylo (počasí) otřesné. Jakmile jsem vylezl na hřeben tak vítr přešel téměř z nuly do pořádného fičáku a vlhkost mi zamlžila brýle. Alespoň že tam nebyl sníh. Už když jsem sem stoupal tak jsem si říkal že to na vrcholu Snowdenu na “velmi dobrou” viditelnost, jak zněla aktualizovaná předpověď z před pár hodin, nevypadá. Myslel jsem, že tedy nemyslí viditelnost ve smyslu výhledů do krajiny ale v omezenějším že víte kam jdete, situace na vrcholu rozhodně nebyla velmi dobrá. Na to, že tu byl ráno vítr ještě o 30km/h svěžejší jsem měl na samotném vrcholu velké problémy nebýt odfouknut.

K patníku už to je jen pár schodů.

A konečně vrcholovka. Snowdon (1085m.n.m.) Přes brýle téměř nevidím co dělám, digitál ale nic nestojí a tak cvakám několikrát. Bez brýlí není situace mnohem lepší co se týče vzdálenosti nad deset metrů, ale alespoň vím kam šlapu.

Úplně se mi nechtělo vracet sněhem po stejné trase a tak jsem zkusil sejít po Welsh Three-thousanders, ale došel jsem jen na Garnedd Ugain (1065m.n.m.). Tam začala být cesta hodně nejasná a také se objevil sníh. Už nějakou dobu jemně pršelo a tak jsem se raději vrátil a sestupoval Pygem.

Idylicky to nevypadá, ale hned jak jsem slezl z hřebenu tak zmizel vítr a bylo příjemně natolik, že jsem si po pár minutách dal pauzu, utřel brýle a nasvačil se.

Pomalu začala opět vykukovat jezera.

Mrak je očividně jenom nad Snowdenem. Alespoň že jsem na té straně hory kde neprší a nefouká. Pocitovej rozdíl mezi vrcholem a tímhle místem klidně může být i více jak 15 stupňů.

Pyg Tracku se držím pro celý sestup, takže se mi dostává pohledu na Glaslyn pěkně z výšky. Celou dobu se otáčím, vrchol Snowdonu z oblaku ale nevykoukne.

Když jsem v deset vycházel tak jsem si říkal kolik mám času, nikam nespěchal a najednou docházím za stmívání. Ten kopec na obrázku je Glyder Fawr a kdybych dnes nešel na Snowdon tak bych ho byl přelézal. Pokud si přes jezero Llyn Cwmffynnon prodloužíte linku, tak ten bílej bodík je mé ubytování.

Je téměř sedum a já jsem zpátky na parkovišti. Už minimálně od šesti se těším na falafelový burger a cider co si dám k večeři.

Na stolek si dávám z knihovny vybrané časopisy na čtení a jdu si s menu objednat. Když se vrátím ke stolu tak ho zrovna zasedává pětičlenná skupinka a jelikož tam mám ty časopisy tak se tam nakláním, tím je jasné že jsem tam seděl, následuje my vy já ok a jdu si najít jiný stůl. Jdu do místnosti kde jsem snídal no a jak tak čekám se ciderem na burger tak si prohlížím fotky na stěně a zjišťuji, že toto místo má i nějakou historii. Scházela se tu zajímavá skupinka lidí, některé jsem neznal, ale jména jako Huxley nebo Keynes už jsem slyšel. Mne nejvíce zaujalo že místních vánočních a velikonočních dýchánků se účastnil i George Mallory a až druhý den ráno jsem si všiml, že se to tu podle něj i jmenuje. To vždy potěší když je člověk na místě kde se scházeli velikáni obzvláště, když na to přijde úplně náhodou. Jo a na té fotce jsou Siegfried Wedgwood Herford a George Leigh Mallory po dvojitém traversu na Lliwedd v roce 1913. Jsou opřeni o zeď hotelu Gorphwysfa, který stával na místě YHA, kde jsem si právě dával večeři a chystal se po náročném dni ke spánku.