Ráno je pěkné, ale ve dvě v noci jsem přioblékl kalhoty. Viním kapilární efekt, nebo jak se tu jmenuje, kdy proudící vzduch nad kapalinou může okolí o nějaké tři stupně. I proto si nerad stelu do mokré trávy.

Po pár metrech vzhůru jsem zpátky u svého původního nocoviště. Po muzikantech už ani stopa, ve dvě se tam ale stále svítilo.

U Rame Head, pod kaplí Sv.Michala, poprvé oblékám šortky, o kterých jsem si myslel, že je unosím mnohem více. Až do dneška zkracování a zapošívání vypadalo jako zbytečná práce, uvidím jak to bude v příštích dnech.

Od západu se začíná zatahovat. Z opalování nohou bude po zbytek dne spíše jejich otužování.

Na rozcestníku slibujícím tříset metrovou zkratku se mylně domnívám, že ta vede přes pláž. Už po kilometru mi, podle ubývajících stop a skalisek přede mnou, mělo být jasné že to nepůjde, já ale stejně ještě asi kilák pokračuju. Pak se obracím, cestou zpátky ale potkávám lidi, kteří jsou přesvědčeni, že tam viděli schody a tak jdu s nima zase zpátky. Dostávám se až k útesu, který je jen pár set metrů od vesnice kam chci dojít. Oni se šplhají přes mokré skály, což já si s krosnou netroufám, zvlášť když ty schody stále nejsou vidět. V tomhle posledním úseku byly dva úseky kdy byla voda do půl lýtek, takže mne čeká opětovné mytí nohou. Alespoň že je stále odliv.

Samotná pláž je, díky kamenům a narůžovělým skalám, alespoň zajímavá.

Po nějaké pěti kilometrové zacházce jsem zpátky u 300m zkratky, která vede přes vojenský prostor.

Odpoledne přešlo pár přeháněk, nicméně když vycházím z Portwrinkle, tak to vypadá, že by tráva mohla do noce usnout. To by ovšem nesměla přijít ještě jedna, která byla obohacena i o kroupy. Ke spaní si nalézám místo kolem sezení, kde je hodně kraťoučká tráva, kousek před Looe. Hodinu tu nikdo nejde a tak v klidu usínám.

V klidu si snídám a na protějším kopci vydím přicháze krávy. Naštěstí stačím všechno poklidit než na mne začnou čučet co tu dělám a dávat mi tím najevo, že mám vypadnout. Stejně je čas jít na přívoz.

Na druhém břehu u pláže Wembury, docházím k rozcestníku, který ukazuje, že mám za sebou 206 mil. To je 330km, což při 15ti dnech dělá průměr 22km/den.

Přede mnou Plymouth. Vypadá to, že to je kousek, ale není. Vlevo už je pobřeží Cornwallu.

Že bych byl nějak zvědav na východní předměstí Plymouthu, to se říci nedá, a tak na Mount Batten nasedám na převoz a nechávám se převést na Barbican. Ušetří mi to tak 5km. Než převoz připluje, fotím si maják v parku Hoe, který má myslím pouze dekorativní funkci, společně s Royal Citadel.

Stejný maják, tentokrát cestou k druhému přívozu.

Už když jsem tu byl v minulosti, tak mne Plymouth ničím nenadchl a nic se na tom nezměnilo ani po této návštěvě. Malá výstavka na zdi byla jednou z vyjímek.

Plymouthem končí Devon a přeplavením se přes ústí řeky Tamar, dostávám se do Cornwallu.

Mají tu i vítací ceduli, takže fotka nezbytná 🙂

Jak se říká, že by mezinárodní letiště měla vypadat pěkně, aby se udělal dobrý dojem na turisty, tak Cornwall po připlutí rovnou nabídne zámecký park domu Mount Edgcumbe.

Cesta nevede okrasnýma zahradama (které jsou také volně přístupné), ale pěkným lesem. Zatímco kamélie už odkvétaly, tak zvonky stále drží.

Fakt pěknou dvouvesnicí Kíngsand a Cawsand procházím stále bez sluníčka. Naopak, celé odpoledne se opakují drobné přeháňky, je zataženo a tak anj nevím jestli je po západu slunce. Spíše ne.

Dalším lesem, kde už je úbytek světla znát. Už před vesnicema jsem zahlédl pěkné travnaté plácky na Penlee Pointu a doufám, že budova na něm nebude zamčena. Noc sice měla být suchá, stále ale kape.

Nakonec to dopadá ještě lépe. Ani nemusím scházet tak dolů k moři. Nevím jestli to dříve býval kostelík nebo pevnůstka, ale je tu relativně velký, čistý, zastřešený prostor se super výhledem. Na západě koukám na Rame Head s kostelíkem Sv.Michala…

…a jižním na devonské pobřeží. Před usnutím mi ještě pod ‘okny’ zakřižuje jedna z HMS.

A chvilku před půlnocí přišli místní, že si jdou zajamovat. Vytahujou si kytary, repráky a světla a než si to všechno zapojej, tak já už jsem na jednom z těch vyhlídnutejch plácků o kus pod nima. Nebe se mezitím naštěstí vyjasnilo, ale tráva je stále mokrá.

Po poledni začínám balit stan. Ten nosím vevnitř baťohu, takže je třeba vše uspořádat tak, aby se tam vešel. Nakonec ráno přišla jen malinká přeháňka a já si po této noci připomenul, proč spím raději bez stanu. Větrání a stísněné prostory.

Řeka Erme ze stejného místa jako včera, jen hodinu před vrcholícím odlivem. S jedním postarším párem koukáme jak dvojice před námi brodí a nejsme moc nadšeni, že na jednom místě mají vodu i nad kolena. Já bych to šel raději napříč, kde to vypadá mělčeji. Zachraňuje nás procházející paní, která se nás ptá jestli víme, kde je brod, a že je až tamhle. Posunujeme se tedy asi o třista metrů blíže k moři.

Nakonec to vůbec nebylo děsný. Voda sice studená, ale v nejhlubším místě jen do půlky lýtek. Paráda byla, že na dně nebyly žádné kameny, jen jemný písek.

Zbytek dne nuda. Šedá obloha po celou dobu. Poslední přívoz přes další řeku, Yealm, odplouvá už ve čtyry, což vím že nestihnu. Dokonce začínám i trochu zívat.

Před šestou to vypadá, že bych se přeci jen sluníčka mohl dočkat, to probleskne ale asi jen na půl hoďky.

K večeru chytám druhý dech. Alespoň tušené sluníčko přispívá na náladě a já docházím pár set metrů před místo nalodění. Opět jsem nezvládl najít místo na spaní než jsem došel k cíli. Koukám na mapu, trochu se vracím a uhýbám, je to trochu z kopce, ale místo nacházím. Převoz vyplouvá až v deset, takže opět mromrhané ráno. Cíl pro zítřek je stihnout převoz v Plymouthu, kde poslední vyplouvá v 18:15.

Snídám, pozorujíc přícházející ovce a pak vyrážím na protější svah, kde se pasou skotské krávy, směr Hope.

Hope vypadá jako pěkná vesnička, nic moc tam ale není.

Snad tedy až na první domek ve vesnici s pěknou květenou.

Zde už je Bigbury on Sea, ke kterému mne doufám přiblíží převozník. Jinak mne čeká více jak 10km zacházka.

Převoz naštěstí a kvůli odlivu plujeme po Avonu asi deset minut tak jak se vine koryto. Další řeka bude brodící a převozník tvrdí, že tak po kolena vody. Při vylodění dává tip, že se nemusím šplhat na útes a díky nízké hladině, mohu jít po pláži. Tip dobrý, pláž zajímavá.

Po delší pauze v Bigbury s výhledem na pláž Challaborough se vydávám dál. Není kam spěchat, protože přede mnou je brzda v podobě řeky Erme, kde budu muset čekat na odliv a ten příští, za denního světla, bude zítra po poledni. Sem zatím přichází příliv a ostrůvek v zátoce ztratil písečnou pláž, která ho spojovala s Bigbury.

Večer potkávám jen jednoho chlápka s dekou, který mne zdraví francouzským sava. Myslím si, že jde někam hodně nalehko bivakovat, ale pak ho vidím modlit se k západu na obrovském útesu.

Nikde nenacházím hezké místo na noc a dopoledne a postupně tak dojdu až k samotnému brodu. Moc optimisticky to teď nevypadá. Po kolena vody? Uvidíme při odlivu. Uvažuji, že bych zkusil noční po jedné hodině, ale zatahuje se a Měsíc by mi na cestu asi moc neposvítil a i ta myšlenka vstávat po půlnoci, brodit se a pak jít zase spát, není moc příjemná. Vybírám místo na louce necelý kilometr od brodu a poprvé stavím stan. Už je tma a tak jsem rád za každý drobek paměti jak se tenhle stan staví. Jde to kupodivu dobře. Je tu nějaká šance deště od brzkého rána po celý příští den a tak na to čekání chci mít přístřešek. Odliv je ve dvě, já začnu sondovat někdy po poledni.

Neměl jsem v plánu vstávat nějak brzo, ale před sedmou začaly bečet ovce a tak jsem si zas až tolik nepřispal. V noci se stočil vítr, takže z mého závětrného plácku je teď návětří. Rychle snídám, balím, nafouknutou karimatku mám zatíženou lahví s vodou, ale i tak ji vítr zvedne a už letí jak perský koberec dolů z útesů. Naštěstí se zachytila o křoví a tak mi stačí sejít jen pár desítek metrů a rychle ji zabalit. To bylo o fous. Je čas jít.

První domek je u pláže Lanacombe. Až na jednoho surfaře začátečníka tu nikdo není. Prvního běžce potkávám až za další půlhodinu.

Prawle Point, nejjižnější místo v Devonu. Tady už se ukazují první turisté.

Za Prawle Pointem najednou mizí mraky a je slunečno. Pěkný úsek. Skály, pláže, rozkvetlé kytky. Vzadu už je vidět Salcombe.

Dokonce i plachetničky se objevily. Chtěl jsem si dát voraz na pláži, ale kvůli větru tam spíše mromrzávám. Jsem trochu nervózní, kdy jede poslední převozník, a tak nechávám dlouhou pauzu raději až na Salcombe.

Převozník měl plno tak prý za pět minut.

Opravdu kmitá sem a tam, takže za chvíli pluju.

V Salcombe je spousta obchůdků jak galerie, umělecké předměty, speciálka na gin, rybářské potřeby a nakonec se mi daří najít i potraviny. S proviantem si jdu na nábřeží a sleduji dění na řece.

Pauza byla vydatná, a tak se na další cestu vydávám až v podvečer. Přestalo foukat.

Je fakt pěkný večer. Štěbetaj ptáci, kolem jehňata…

…za mnou vychází Měsíc…

…a přede mnou zapadá Slunce. Fakt pěkný závěr pěkného dne, jehož ráno nevypadalo vůbec dobře.

Vstávám ve čtvrt na sedum a krom pána, který tu dělá chodecká kolečka kolem hradu, je tu stále mrtvo. Po snídani se jdu podívat pookolí respektive přes cestu.

K hradu je plynule přistaven kostel Sv.Petroxe a u něj je hezky rozkvetlý hřbitov.

Je tu pěkný výhled na Kingswear a tentokrát i sluncem osvícený Dartmouth.

Pak ještě na záchody, které jsou schovány za klasickou telefonní budkou…

…a zpátky k přístřešku, kde jsem nechal bágl.

Je čas vyrazit. Byla to tu klidná noc.

Dnešní cíl – maják na vzdáleném útesu.

Cestou dokonce překvapuji srnce. Vypadá to, že tu ještě žádný pejskař nešel.

Pláž u devonského Blackpoolu. Cesta se jí vyhýbá, asi i proto, že vypadá jako placená. Takovou jsem v Anglii zatím neviděl.

Měl jsem tu už krávy? Fouká, a i proto asi zůstavají u země a ani se nenamáhají vstát.

Pláž u Strete. Dále je to po rovince. Od moře mne dělí pláž a násyp se silnicí a stejně se mi na brýlích začíná tvořit vrstvička z mořského aerosolu, který na mne žene vítr.

Další za Torcross. To už nejdu vedle silnice, ale po normální pěšině.

Maják se blíží a já přes zanášející se brýle už téměř nevidím proti sluníčku nebo na lesknoucí se displej.

V jedné části Hallsands jsem si opět dal smaženou rybu s hranolkama a v druhé dostaly kalhoty čistý zásah vlnou při stoupání po schodech.

Maják už je co by jen kamenem dohodil.

Čas vyčistit si brýle…

…podívat se zpět…

…a konečně dojít k cíli. Akorát v době, kdy budovy pod ním začaly mizet ve stínu vrhaným skaliskem nad ním.

Jmenuje se to tu Start Point a maják je automatizován od roku 1993, takže hlídače v okně asi nezahlédnu. Auto tu zaparkované ale je.

Obcházím výběžek abych se dostal z jeho východní, návětrné, strany a tábořiště rozkládám ještě před západem slunce poblíž Peartree Cove. Pochybuji, že tu ještě někdo půjde a i ráno si budu moci asi přispat.

Probudil jsem se svěží a po snídani i plný síly a tak jsem byl za chvíli v Brixhamu. Při ohlédnutí zpět byla vidět i pláž, u které jsem spal.

Brixham je pěkné rybářské městečko a takhle po ránu i příjemně klidné.

Na okraji mají ruiny pevnosti z doby kdy se báli invaze Napoleona. Připadá mi, že opevnění tu jsou dvojího typu. Kamenná z napoleonských dob a betonová z hitlerovských.

A pak je to opět z útesu na útes, dnes oživeno silným větrem.

Před Kingswear se dlouho šlo lesem, který příjemně odstínil vítr a na jednom z cípů byly pro změnu zbytky opevnění právě ze 2.světové. Po kolejníčkách dopravovaly střely z prudkého svahu do protiletadlových děl.

Při scházení k přívozu v Kingswear mám výhled i na mé budoucí nocoviště – hrad Dartmouth, na pravé straně zátoky. To v tuto chvíli ale nevím a soustředímse jen na to, abych došel dolů.

Na druhé straně si kupuji fish&chips, které si donáším na  břeh řeky Dart a konzumuji je s výhledem na Kingswear. Po večeři a odpočinku je mi hnedka lépe.

Vydávám se dále s nadějí, že na spaní najdu místo v závětří, vítr má totiž ještě sílit. Ještě v Dartmouthu míjím pevnost Bayard, na pozadí opět Kingswear.

Samotný hrad (spíše zřícenina) Dartmouth je od posledního baráčku vzdálen asi půlkilometr. Hlavně je tu ale pěkný přístřešek, jehož stěny by mne hezky ochránily před větrem a poměrně mrtvo. Čekám tu skoro dvě hodiny, a když se setmí a je velmi pravděpodobné, že už se nikdo neukáže, rozbaluji karimatku a prakticky hned usínám. Takovýto jsem měl výhled z okna, když ještě bylo světlo. 

Zdá se, že přes noc moc nezafungovala regenerace a už od rána mi dělá chůze problém. Po snídani se to naštěstí zlepšuje, ale stejně se rozejdu až kolem poledne. To už jsem do sebe nalil i litr džusu, protože jsem toho od večera mnoho nenapil. První fotka je až ze St.Marychurch což už je víceméně část Torquay. Právě sjížděla lanovka z města na pláž.

V zátoce tu kotví tři výletní lodě. Tipl bych si, že kvůli kovidu už tu nějakej ten měsíc jsou, v noci jsou ale i beztak naplno rozsvícené.

Domky v Torquay. Z dnešního úseku jsem měl trochu obavy, že půjdu celý den městem. Tím jak cesta vede po pobřeží, které je hodně útesové, tak se ji dlouho dařilo zástavbě vyhýbat a ani v centru to nakonec nebylo tak špatné. O víkendu tu jsou asi zástupy, pátek byl ale klidný.

Ani jsem nevěděl, že tenhle záliv je nazýván Anglickou riviérou a je takto zapsán i v Unesco.

Toto už je Paignton, který na Torquay navazuje. Připadlo mi, že Torquay je pro vyšší třídu a Paignton pro normální lidi. Pláž, plážové chatky, dětská hřiště, malý lunapark a hlavně kohoutková  voda k natočení do lahve ze stojanů podél chodníku.

Ani Anglická riviéra se nevyhnula mobilním domům, naštěstí ale jen v decentní míře.

Pláž v Broadsands. Původně jsem chtěl spát kousek za ní, poblíž golfového hřiště, kde byl nakonec všude les, ve kterém jsem marně hledal místo pro karimatku. Jak jsem byl rozejitej tak jsem došel skoro až do Brixhamu.  Tma už je asi hodinu a tak jsem za místo vděčen, dokonce je i v částečném závětří.

Po probuzení to mám k řece Otter jen kousek. Na druhém břehu se nalézá Budleigh Salterton kde snídám.

Po dojití do Exmouthu se nechávám převést na písečný poloostrov, po kterém se přesouvám ke značené Pobřežní cestě. Podle mapy měl být převoz do Starcrossu, ale tohle vypadá na zajímavější variantu. Já jsem hlavně rád, že nějaký převoz fungoval a já nemusel voli vlakovou variantu přes více jak 10km vzdálený Exeter.

Po zataženém dopoledni si tu dávám delší pauzu. Krapet více tu fouká, ale výhled na Exmouth je pěkný.

Podél dun dojdu po pláži do Dawlish Warren, odkud cesta vede podél tratě.

Je to trasa Cornwall – Londýn, takže ji znám alespoň z okénka vlaku. Při přílivu, obzvláště když fouká, je dobré se držet u zídky…

…vlny tu totiž jsou schopny došplíchnout až na vlak. Nejhorší úsek šel naštěstí díky mostku obejít.

Dawlishovský úsek je pro mne, z hlediska cestujícího ve vlaku, nejhezčí a tak jsem byl rád, že jsem si ho mohl i projít.

Další převoz měl být v Teignmouthu, já sem ale dorazil až relativně pozdě a tak jsem raději zamířil přímo na asi jen 1km vzdálený most. Šance, že by převoz fungoval se mi nezdála velká a stejně už jsem měl skoro půlku cesty k mostu ujitou, protože jsem se stavil v Lidlu pro něco k večeři. Na druhou stranu se dostávám těsně před západem slunce a pak pokračuji až do tmy než si nalézám místo na spaní. Dnešek celý, hlavně kvůli větru, v dlouhém rukávu.

Ráno procházím podél věžových útvarů, na které právě začíná zářit slunce.

Dnešní trasa – odtud až na konec viditelných útesů.

Původně jen malá pauza pro nabrání se nakonec změnila i na odpočinkovou. Na pláži Weston bylo pěkně. Jen pár lidí a klid.

Ach ty útesy. Zde vystupuji od Salcombe Mouth.

Těsně před Sidmouthem by lesík plný modrých zvonků.

To už jsem se v Sidmouthu navečeřel a mířím pomalu hledat místo ke spaní. Viditelnost se k večeru dost zhoršila a to i po světlu.

Proti světlu jedině na náladovky.

Skalní útvary u mestečka z mobilních domů v Ladram Bay.

Jediná budova co vypadala, že tu byla před tím než tu z toho udělali dovolenkové místo. Až si myslím, jestli to není replika, aby to tu působilo autentičtěji.

Po včerejší Beer Head spím dnes na Brandy Head 🙂