Tady to ještě nevím, ale ten druhej vrcholek zprava je Mt.Blanc. A to tady vypadá jako nejmenší. Úplně vlevo je (myslím) o tisíc metrů nižší Aiguille du Midi.

Je krásný slunečný den a tak celkem vítám stinnou lesní cestu. Občas se objevují i výhledy do údolí a na masiv Mt.Blancu. Dvakrát jsem se pokusil i o jakousi zkratku a dvakrát jsem toho posléze litoval. Držím se tedy správné cesty a respektuji doporučené restrikce. Na Merlet ve výšce 1490m.n.m. přicházím až po poledni. Mám za sebou první vystoupaný téměř půlkilometr a myslím si, že to bude pro dnešek nejvyšší bod.

Socha Krista mi svým stylem připomínala letenského Stalina, jen ten zástup za ním chyběl. Na mapě značeno jako le Christ Roi.

Scházím opět dolů. Cestou míjím obří sochu Krista, přecházím říčku l′Arve, která teče údolím a vstupuji do les Houches. Jsou čtyry hodiny a to znamená, že už se nikde nenajím. Dávám si tu pivko a pak si jdu do obchodu koupit toasty a bagetu. Ve výškách nad tisíc metrů jsem nějaké pařáky neočekával, ale podvečerní slunce v kombinaci s báglem na zádech, zapřičiňovalo stálé přehřívání. To, že cesta vedla do kopce taky moc nepomáhalo a tak jsem si dělal časté drobné přestávky. Trasa vedla sjezdovkou a tak jsem po nějakých třech kilometrech opět ve výšce 1,5km. O dalších sto výškových metrů dále pak u budky vleku Kandahar rozkládám karimatku a ukončuji tak první den. U budky byla i tabule s náčrtem co je kde za horu a já zjišťuji, že jsem se celý den koukal na Mt.Blanc. Nečekal jsem to až takhle snadný, myslel jsem si, že bude za něčím schovanej nebo tak něco. Usínám za setmění v deset.

Teplé světlo zapadajícího sluníčka dopadá na sněhem pokrytý Mt.Blanc ve výšce 4810m.n.m. To už díky tabuli vím kam koukat. Je to ten opticky nižší vrcholek uprostřed.

V noci jsem čekal zimu a nakonec mi bylo, i přesto že jsem naboso, spíše teplo. O půl osmé už jsem opět na cestě. Dokončuji stoupání, pak mírně sestupuji ke Col de Voza, kde je zastávka vláčku. Tady špatně odbočuji a vydávám se opět do sjezdovky. Chvilku mi trvá než zjišťuji pochybení a tak jsem zpátky u vláčku až za hodinu a půl. To už tu je celkem dost lidí, předtím tu bylo mrtvo.

Sice vím, kde je Mt.Blanc, ale momentálně jsem sešlý z cesty. Jinak bych ale takovýhle záběr neměl. To, co se na fotce jeví jako nejvyšší, je 4057m vysoký Aiguille de Bionnassay.

Mezi rozkvetlýma loukama prudce scházím k Bionnassay, kde míjím schovanou odbočku a štráduju si to po asfaltce k Bionnay. Tentokrát chybu zjišťuju celkem rychle, ale ani mne nenapadá se do toho krpálu vracet. Z kopce se jde hezky a delší je to jen asi o kilometr..

V les Contamines si nakupuji za 10 eur zásobu jídla. Zjišťuji, že bagety jdou pěkně zastrčit za popruhy zvenku, což z nich dělá ideální pečivo.

Je opět teplo a tak vítám častá pítka kde doplňuji vodu. Do les Contamines, kde jsem měl v plánu se najíst, dorážím o půl třetí a všude je zavřeno. Na informacích dostávám tip kde bych se mohl najíst. Na normální jídla už je opět pozdě a tak si aspoň dávám dvě teňoulinký palačinky. Hlad mám skoro ještě větší. Naštěstí o půl čtvrté otevřeli po polední pauze krám a já si nakupuji nějaký ten proviant. Část ho ještě v městečku sním.

Při přecházení starého římského mostu už toho mám opravdu dost, dokonce vidím i kamzíky ve voknách.

Nasycenému se mi stínem podél potůčku jde po delší pauze hezky. Stará římská cesta ale po pár kilometrech začíná stoupat a já tak začínám být opět vyřízenej, V osm se mne dokonce dvě starší francouzky ptají, jestli jsem v pořádku, že prý vypadám strašně. Vystoupávám ještě pár metrů a nakonec se rozkládám na (snad) nepoužívané malé polní cestičce ve výšce 1700m. Na svahu za mnou je les, kolem mne vzrostlá louka a já mám výhled na Têtes de trê la Tête.

Nový den začínám s novou energií. Když vás pořád ale někdo s klapotem hůlek předbíhá, tak to celkem deprimuje. Ona energie stejně nevydržela moc dlouho a pak se každé uhnutí z cesty přeměnilo ve vítaný krátký odpočinek 🙂

Ráno kolem mne nejdříve prochází turistka a když se balím, tak tu dokonce projíždí i terénní motorka. Zas tak klidná pěšina to tedy nebyla. Na hlavní cestě je provoz mnohem větší. Zrovna se tu totiž běží/jde nějaký závod. Jak já jim závidím ty malinkatý baťůžky… Za nějakou dobu mizí závodníci daleko přede mnou. Prudké stoupání ke Col du Bonhomme je zpestřováno nejdříve potůčky a pak sněhovými poli.

Na horizontu přístřešek s cedulkou Col du Bonhomme 2329m. Jelikož jsem ne úplně pořádně četl mapu, tak jsem si na tomhle místě myslel, že víc už stoupat nebudu.

Je stále teplo, ale to se naštěstí s přibývající výškou mírní. Po sněhu se šlape pěkně. Já tedy chodím vyšlapanou cestičkou, ale je vidět, že se lidi neboří ani na nevychozených částech. Mezi Col du Bonhomme (2329m.n.m.) a Col de la Croix du Bonhomme (2479m.n.m.) se mi přechod sněhu stává rutinou.

Rozdíl ve fotkách je jen pár metrů. Orientace svahu dělá své. První fotka je z mírného návrší nad Col du Bonhomme, druhá pak už o pár set metrů dále, při cestě k de la Croix.

O půl třetí konečně docházím k chatě Col de la Croix. Tady se potkávám s Američanem, který tak jako já v Bionnassay včera neodbočil a když se mne ptal jestli jdu taky TMB, tak jsem mu sdělil že jo, ale že jsem momentálně mimo trasu a ukázal mu na mapě, že to zas není takový problém, a také s párem Australanů, se kterými jsem se (resp. chlápek se mnou) dal do řeči včera při stoupání k Nant Borat..

Sněhových polí jsem si dneska užil dosyta. Na druhé fotce je, 46 metrů pode mnou, vidět Refuge (chata) du Col de la Croix du Bonhomme ve výšce 2433m.n.m.

Obědvám špagety carbonare, které mají navchu půlku skořápky a vní tekutý žloutek. Moc nevím co s tím a tak žloutek vmíchávám do těstovin a skořápku pak používám na kůstky. Po jídle následuje strmý sestup do údolí. Je mi opravdu teplo a tak jsem rád za potůček ve kterém se omývám. Při celém sestupu se totiž nebylo kam před sluncem schovat. U potůčku se svaluju do stínu a poprvé se tu potkávám s párem Čechů, se kterými se ale dám do řeči až zítra. Teď jsem naprosto grogy.

Trošku jsem si myslel, že ta špička vzadu by mohl být Matterhorn, což tedy není. Velmi pravděpodobně se jedná o 3066m vysokou Mont Miravidi. Po cestě dolů sněhová pole rychle vymizela a místo nich přišlo přecházení potůčků. Na tomto jižním svahu bez jediného stromku jsem viděl svého prvního sviště.

Sluníčko se k večeru zakrývá mraky a tak se jde pěkně. Na pěti kilometrech jsem sešel skoro kilometr a ocitl se v les Chapieux. Nabírám zásobu vody, a i když je už celkem pozdě (něco po půl sedmý), tak pokračuju dál. Pro změnu opět do kopce a dělám si tak fóra na zítra. Zatažíno je sice príma, ale bojím se nočního deště a tak cestou vzhůru koukám, jestli někde nebude náhodou nějakej přístřešek. Nakonec se zadaří kousek za vesnicí Seloge (druhý den pak zjišťuji, že jen pár set metrů od Refuge des Mottets), kde je u cesty pár takovejch pěknejch ruiniček. Mezitím jsem opět vystoupal nějakých 300 metrů. Zítra mne čeká výstup na Col de la Seigne a přechod do Itálie.