V pondělí 23.6. mne v Alpách čekal přechod z Francie do Itálie. Následujících pár dní tedy místo bonžúr budu říkat bonžórno, což je příjemná změna. Z nějakého důvodu se mi v hlavě ne a ne uhnízdit slovíčko gráci a tak stále děkuji s mersí. Naštěstí ani v Itálii není problém s angličtinou a tak hlady neumírám. Profil trasy se také moc nemění, stále to je nahoru a dolů a pak zase nahoru. Ve čtvrtek pak zase z Itálie vylézám, abych slezl do Švýcarska.

První kroky nového dne. Noc jsem strávil v cihlových ruinách napravo. Ač to odtud tak nevypadá, tak to bylo celkem komfortní. Za mnou (asi) vrcholek Aiguille du Grand Fond sahající do výšky 2920m.

Jak to večer vypadalo, že počasí nebude stát za moc, tak se v noci pěkně vyčasilo a ráno bylo opět slunečné. Tím, že jsem si večer nastoupal 150m navíc oproti plánu,tak mi na hraniční čáru chybí “jen” 650. Na délku to je jen něco přes pět kilometrů. Pryč jsou první dny, kdy jsem koukal na měřítko, kolik mne čeká kilometrů, teď už hlavně sleduju vrstevnice, abych věděl, jak velké kopce mne čekají.

Italské vršky vypadají nějaké ostřejší, špičatější než ty francouzské. Z Col de la Seigne mohl být vzadu vidět Petit Mt.Blanc, ale obávám se, že není. Za mnou d’Estellette a vpravo les Pyramides Calcaires.

Na Col de la Seigne ve výšce 2516 metrů se dostávám až po třech hodinách. Na slunnou Itálii to zatím moc nevypadá, chytám tu drobnou přeháňku a vidět jsou jen nejbližší vrcholky. Kvůli jemnému bahýnku si tu ani není moc kde sednout a tak se tu nezdržuji a valím se opět z kopce.

Při sestupu do údolí Lex Blanché byly k vidění i vrcholky (asi) deCombal a Mt.Suc (fotka vlevo).

Po dvou hodinách a o 300 metrů niž, se zastavuji v chatě E.Soldini a dávám si polentu s klobásou. Takové trochu zvláštní, chuťově ale dobré, jen toho mohlo být dvakrát tolik 🙂 Servírka nenechává nikoho na pochybách, že jsme v Itálii a její bujará italština udává náladu v interiéru.

Komínek nad jednou z kamenných přízemních staveb u chaty E.Soldini. O pár kilometrů dál mi pak dnešní den končí a já tak mám čas, opřen o stěnu mého nocoviště, i na menší slunění.

Po pozdním obědě to je opět z kopce a to až k Lac de Combal o necelých 200 metrů níže. Tady trasa zákeřně uhýbá doprava do prudkého stoupání směrem k téměř třítisícové Mt.Favre. Počasí vypadá, že by se mohlo celkem rychle zhoršit a tak se rozhoduji nocovat v baráčku ve výšce 2300m, hned pod Mt.Favrem. U potůčku si peru už hodně zanedbané ponožky, které pak hodinku schnou na sluníčku a pak přichází déšť a to i s malou kroupovou vložkou.

Panoramatická fotka z telefonu teda opravdu hodně zkresluje. Sice tam je ledovec du Miage, domek kde jsem spal a stěna Mt.Favre, ale perspektivou to prostě nesedí. Po ohnutí fotky do oblouku by to bylo lepší. Vrcholky hor totiž byly naproti sobě a ne vedle sebe.

Ráno stále ještě jemně prší a tak jsem rád, že jsem si na noc našel střížku. Klidnou noc mi trochu kazili šmejdící myši. Pokusil jsem se je uplatit patkou bagety a kouskem sýra, to aby se nažraly a v klidu usnuly. Bohužel to nefungovalo. Překvapivě zmizela (během půlhodinky) jen ta bageta a sýr (ementál!) tam zůstal až do rána netknutý. Dopoledne se celkem rychle vyčasuje a tak vážu mokré ponožky na baťoch na doschnutí a pokračuji po vrstevnici dál. Na oběd se zastavuji v chatě Maison Vieille a pak, za velkého tepla, scházím  prudké klesání do města Courmayeur.

Kolem značky s varováním o nebezpečí zřícení se a pak dál s výhledem na údolí ValVeny a stěnu Mt.Rouge de Peuterey (2941m), kousek za ni by pak za jiného počasí byl vidět i Blanche de Peuterey (4112m) a Mt.Blanc (4810m). Já měl jen mraky, i ty ale na fotkách vypadaj hezky.

Courmayeur leží na druhé straně Tunelu Mt.Blanc než Chamonix a hlavně jeho část zvaná Dolone působí opravdu starobyle. Ač jsem ve výšce 1300 metrů a je pět odpoledne, tak teploměr na náměstí ukazuje 26ºC. Po nákupu proviantu tedy sedám do stínu a dál pokračuji až když slunce sleze níž a zakryjí ho (aspoň trochu) mraky. Jak to byl sešup do města, tak je to opět krpál ven. Asi tak ve čtvrtině stoupání scházím z cesty na lesní loučku a pod pěkným jehličnanem rozkládám karimatku. Kukačka tu kuká o stošest což je v porovnání s myšma příjemná změna.

Věž kostela v Courmayeur a domky v přilehlé Dolonne..

Ráno zpátky do stoupání. Cesta naštěstí vede lesem a tak je stín. Těsně před chatou Bertone je nádherná loučka, kde schazuju baťoch, beru foťák a skoro hodinu poletuji kolem a fotím si tu nádheru 🙂 Mezitím prochází jak ztracenej Američan tak párek Čechů i Japonců. Australani nějak zmizeli a včera jsem je viděl naposledy. Že bych byl tak rychlej a utekl jim?

Na louce těsně pod chatou Bertone, jejíž solární panely jsou vidět za mnou. Na druhé straně kamenitého vršku pak bude výhled na Mt.Blanc. Já koukám na solitérní MontChétif a Courmayeur.

Nad chatou Bertone by měl být pěkný blízký pohled na Mt.Blanc. Jeho vrchol je ale zrovna zahalen v mracích. Dávám si tedy opět pauzu a čekám, jestli se náhodou neukáže. Trpělivost se vyplatila a i když jen na minutku, tak se vršek ukázal. Dále vede cesta zhruba na kótě 2000m až k chatě W.Bonatti. Já na pěkně zeleném kopečku a přez úzké údolí skalnatý masiv s vrcholy Dent du Geant (4013m) a Grandes Jorasses (cca4200m). U chaty jen doplňuji vodu a i když je poblíž opět potenciální kryté nocoviště, tak vzhledem k stále ještě brzkému času, pokračuji dále po svahu a po nějaké době následuje opět pudké klesání dolů k říčce Doire du Val Ferret. Nevím jestli v poslední době nějak změnili trasu, ale dnešek mi moc podle mapy nepřišel, respektive se zhruba schodoval s jinou cestou než TMB. U vody si vařím žlutou rýži a kolem desáté usínám.

Na chvilku se ukázal i samotný vršek Mt.Blancu. Obzvláště po prvních dvou dnech jsem si myslel, že to bude samej Mt.Blanc, teď už vím, že bude potřeba i nějaké to štístko na počasí. Dál pak cesta vedla pod stěnou Grandes Jorasses až k mostku přes d’Arminu a pak do údolí.

A opět, co jsem včera večer sešel, ráno zase (i s přídavkem) musím vyjít. Až k Refuge Elena to celkem jde, pak to je, k nejvyššímu bodu na trase, zase zabijácký. Opět mne všichni předcházejí. Jako rozptýlení mi slouží chvilka pohledu na siluetu kozoroha v dálce a přemýšlením, jaké asi bude počasí na druhé straně. Tady odsud to vypadá, že na mé straně je pěkně jasno až polojasno a na té druhé je beznadějně zataženo.

Na fotce vlevo je, uprostřed zeleného svahu na horizontu, zřetelně (když se hodně snažíte) vidět silueta mého prvního kozoroha. Druhá fotka pak ukazuje pohled zpátky na údolí ValFerret, při jednom z mých odpočinků ve stoupání ke Grand Col Ferret.

Hodina po poledni a já se konečně dostávám na Grand Col Ferret ve výšce 2537m.n.m.  Japonka mi tu mává na pozdrav vítězným gestem a tak měním utahaný výraz obličeje na ten s úsměvem. Takovou spoustu lidí jsem tu nečekal. Vypadá to, jak kdyby zrovna přijely dva plné autobusy. Chvilku poté co přicházím odchází první velká skupina a po mé kratší pauze, prakticky se mnou, odchází i druhá. Při pohledu zpátky vypadá najednou vrchol celkem pustě. To už jsem ale ve Švýcarsku a to je zas na další povídání…

Konečně na vrcholu 2537m vysokého Col Ferretu. Na fotce za mnou to jsou již švýcarské vrcholky. Na fotce vpravo pak celkový pohled na sedlo s výhledem na deTriolet.