Jelikož Slunce zapadalo už o půl páté a hodinu poté už byla opravdu tma, tak jsem si v Mastech zavedl filmové večery. V počítači mi ležela kupa filmů, některé dlouho, jiné zas jen pár týdnů a tak jsem si jich vždy pár nahrál na USB klíčenku, zastrčil do TV, přikryl se dekou a jeden si pustil. Některé byly zajímavější než jiné a ke každému jsem si napsal alespoň pár vět.

The Children’s Hour /Dětská hodinka/ (1961)

Dvě věci jsem si uvědomil u tohodle filmu. Jednak jak se za těch 50let změnila morálka (v dobrém i špatném) a jak jsou soudobé hollywoodské filmy oproti minulosti plytké. Velmi silný příběh o dvou ženách, kterým převrátí život obvinění, že jsou lesby. Ještě před zhlédnutím mne zaujala Audrey Hepburnovou v hlavní roli, během děje mne ale zaujala hlavně holčička, která celou aféru nastartovala. Více negativní nebo spíše ďábelskou, dětskou postavu jsem snad ještě neviděl. Hutný, neveselý příběh k zamyšlení. Jestli budou někdy dávat v TV, tak vřele doporučuji.

P.K. (2014)

Když v něčem hraje Aamir Khan, tak se jedná většinou o něco inteligentního a i proto jsem měl v počítači indický film PK. Ze začátku to vypadalo jako sci-fi, pak se z toho ale vyklubala kritika náboženství a různých guru. Jak už to tak u bollywoodské produkce bývá, tak ani tady nechyběla lovestory. Děj byl zhruba následující. Mimozemšťan, který vypadá úplně stejně jako pozemšťan (jen má vykulené oči a odstávající uši), přistane v poušti v Rajastánu a hnedka při prvním kontaktu s člověkem je okraden. Procházející mu utrhne medailon, který slouží k přivolání kosmické lodi a on se tak nemůže dostat domů. Zatímco řeč vstřebá během šesti hodin držením se za ruce, tak idea náboženství mu uniká až do samého závěru. Kohokoli se zeptá, jak by mohl svůj medailon opět nalézt, ho odkáže na Boha ve stylu – Bůh ti pomáhej či vše je v moci Boží. Snaží se tedy proniknout do různých náboženství, ale byje v Indii, za chvíli je z toho úplně zmaten. Každý tvrdí něco jiného. Náhodou dochází k vysvětlení tohoto jevu – všichni ti kněží či guruové, kteří jako prostředníci zprostředkovávají kontakt s Bohem, prostě mají špatné číslo a na příjmu je tak nějaký vtipálek, který dává absurdní rady ve stylu válení sudů ke svatyni či enormní pouti k chrámu, kde se dotyčný dočká odpovědi. Ve zkratce to tedy znamená, že všichni kněží opravdu věří, že jsou v kontaktu s Bohem, ale kvůli vtipálkovi na druhé straně dávají rady, které jsou k ničemu. Ač si to mimozemšťan neuvědomuje, tak právě toto je cesta, jak nabořit indickou pověrčivost. Tohoto využívá sympatická reportérka a postupně se schyluje k velkému finále s jedním duchovním. Ten vlastní dálkový ovladač k vesmírné lodi a zároveň je i zdrojem redaktorčin traumat. V poslední půl hodině se postoj Návštěvníka, pod vlivem bombového útoku, mění. Všichni tvrdí, že Bůh je jen jeden, ale ve skutečnosti jsou dva. Jeden ten skutečný, o kterém vlastně nikdo nic neví a druhý, který je vytvořen svým prorokem ke svému obrazu (a ke svým cílům). Bůh (ten první), který stvořil celý nekonečný Vesmír nepotřebuje, aby ho nějaký člověk, ať už bombovým útokem či jinak, chránil. Dokáže se o sebe postarat sám. Kdo si ale bez pomoci pohorší, je ten druhý Bůh, a i když může třeba dávat naději, tak právě jeho zavilí stoupenci jsou za mnohým neštěstím, které je na Zemi.
Téma konfliktu a soužití různých náboženství (povětšinou muslimové vs někdo jiný) je v indické kinematografii dost časté, což vzhledem k reáliím dává smysl. Oproti americké produkci na toto téma, kde se nakonec všichni postřílej nebo evropské, která mi připadá dost umělá, nudná a nepravdivá se mi zdá, že Indové jsou v tomto tématu nejlepší. Jo a doják to byl taky. To je ale u Bollywoodu jistota.

Ted /Méďa/ (2012)

Odpočinková zkažená komedie s několika dobrýma vtipama, kupou narážek na jiné filmy a nemravným plyšovým medvídkem.

Dabba /Cizí oběd/ (2013)

V indické Bombaji funguje systém rozvozu kastrůlků s obědem z domova (kde ho dopoledne připraví žena) do zaměstnání (kde je v poledne hladový manžel), který je obdivován pro svou spolehlivost. Nikdo moc nechápe, jak je možné, že se to v tom chaosu kastrůlky nepoztrácí. Ve filmu se ale stane, že ešusky nedorazí k manželovi, ale ke staršímu, krapet zkroušenému, účetnímu. Zatímco ten tedy dostává výbornou domácí kuchyni, tak manžel dostává květák z velkovývařovny, po kterém má větry. Jelikož je manželce nevěrný, tak se vlastně nic neděje. Rendlíky začnou sloužit k posílání krátkých dopisů, které nám poodhalují charakter dvou hlavních postav. Podle úvodních titulků to vypadá, že velký vliv na film měli Francouzi. Místo barevného a živého Bollywoodu jsem tak koukal na komorní, jakoby evropský film. Tvářilo se to inteligentně, pěkně se na to koukalo, ale nevím, co bych si z toho měl odnést. Pro mne bylo zajímavé, že tu byl trochu vidět běžný život. Účetní třeba, při popisu jak je moderní doba těžká, píše: “Moje žena byla pochována do horizontálního hrobu. Když bych teď umřel já, tak budu pochován do vertikálního (na stojato). Celý svůj život jsem prostál ve vlacích a autobusech, teď budu muset stát, i když budu mrtvý.” Připadlo mi, že jsem si k tomuto filmu nestáhl moc dobré titulky a tak mi možná ta hlavní myšlenka unikla kvůli tomuto. Za zkouknutí určitě stojí. Není ani depresivní ani optimistický, je artový.

All Is Lost /Vše je ztraceno/ (2013)

Film o tom, jak se z Roberta Redforda stane trosečník na širém oceánu. Za celou dobu jiný obličej než Redfordůn neuvidíte a uslyšíte jen jednu větu + jedno slovíčko k ulevení si. Hlavně v první polovině tak je spousta prostoru k různému skřípění, vrzání a hluku nárazu vln. Jednoduchý příběh, komorní podání a velmi silná atmosféra. Na velkém plátně to musel být zážitek ještě o dost větší.

Bajrangi Bhaijaan /Bratr Barjangi/ (2015)

Další indický film, tentokrát o vzájemném vztahu Indie a Pákistánu. Malá, němá, pékistánská holčička se ztratí v Indii, ale naštěstí narazí na takového trochu jednoduššího Inda a ten ji nakonec dovede domů. Nejdříve ale musí zjistit odkud holčička je. Nejdřív se zděsí, že jí maso, což znamená že je z jiné kasty, pak zjistí, že je muslimka, tedy jiné náboženství a při kriketovém přenosu pak její národnost. Se vším tímto má velký problém, ale cit převáží. Vízum se mu nepodaří získat a tak se přes čáru dostává tunelem a hnedka od začátku je považován za teroristu. Pronásledovaný policií a podporován místním reportérem se vydává na sever do Kašmíru. Celé je to vlastně o tom, že i v Pákistánu žijí milí lidé, a že napjatý vztah mezi těmito dvěma zeměmi, je, vzhledem k podobnostem, krapet absurdní. Jak už to tak u příběhů malých stracených holčiček bývá, tak i toto je doják a ne malý.

Fashion (2008)

Film z prostí indického modelingu mne nijak nezaujal. Stále nechápu co je na módním průmyslu tak sexy. Ztráta času, nic nového, žádné velké drama.

Kingsman: The Secret Service /Kingsman: Tajná služba/ (2014)

Vážně nevážný klasický Bond. Film o britských špionech a jednom super padouchovi. Napínavé (a zábavná) podívaná s výborným koncem. hlavní představitel moc nesedl, ale za to nemůže ani tak scénář jako spíš hercův obličej. Až to půjde v TV tak doporučuji.

Jeder für sich und Gott gegen alle /Každý pro sebe a bůh proti všem/ (1974)

Režiséra Wernera Herzoga jsem zaregistroval díky filmu Fitzcarraldo, který se mi líbil a tak jsem se na tenhle kousek celkem těšil. Zklamání z první poloviny tak bylo o to větší. Nuda pak naštěstí zmizela a začala se objevovat nějaká myšlenka. Tak jako u Tarzana nebo ještě lépe u truffautova Divokého dítěte i tady je tématem reakce člověka, který nepřišel do styku s lidmi, na situace v životě normální společnosti a schopnosti adaptace. Ono se toho ani v té druhé půlce moc neděje, ale některé myšlenky Kaspara Hausera to přece jen oživily. Oproti dvoum zmiňovaným filmům nevyrůstal Kaspar v divočině, ale ve sklepě a tak je velmi flegmatický. Po dvou letech, kdy se mu dostává vzdělání a je o něj postaráno ho o výhodách venkovního světa nic nepřesvědčilo a stále tvrdí, že ve sklepě bylo lépe a nejlepším využitím času je ležet. Způsob jeho přemýšlení byl ale opravdu zvláštní. Třeba, když se se svým lektorem koukaly na věž, kde byl ze začátku internován tak tvrdí, že není možné aby tam ta místnost byla. “Když jsem byl v cele a koukl jsem se doprava, doleva, vpřed či vzad, kam až mé oko dohlédlo viděl jsem celu (tedy neviděl jsem její konec). Teď, když stojím před věží a otočím se, vidím louku a stromy (do obzoru se mi vejde i mnoho jiných věcí). Ta cela musela být tedy mnohem větší a není možné, aby se do věže vešla.” Celkově takový zvláštní film.

Ex Machina (2015)

Překvapivě napínavý příběh o umělé inteligenci. Skoro to až zavánělo hororem. Inteligentní konverzačka. Vřele doporučuji. Víc psát nebudu, abych vám požitek z filmu nezkazil a vy byli napjati od začátku až do konce, pokud jste ho teda už neviděli.

Idi i smotri /Jdi a dívej se/ (1985)

Před puštěním jsem si nevšiml, že se jedná už o 30 let starý film, což mi dodatečně dost vysvětlilo. Tématem bylo zločinné chování Němců při ústupu Běloruskem ve 43.roce. Je to bohužel dost blbě natočené, takže první hodina je nuda k uzoufání a druhá jak produkce z dob SSSR (to jsem si myslel, než jsem si všiml data vzniku). Opravdu to za shlédnutí nestojí. Nejzajímavější byl titulek úplně na konci, který sděloval, že v Bělorusku bylo vypáleno 626 vesnic i s obyvateli. Kvůli tomu jsem ale nemusel dvě hodiny koukat na TV.

Good Night and Good Luck /Dobrou noc a hodně štěstí/ (2005)

Film zasazený do 50.let, do doby honu na komunisty v USA, do atmosféry strachu z obvinění ze špionáže. Pod tlakem byla i média a právě o tom je děj, který popisuje, co se dělo v televizi CBS. Tehdy i dnes, byl problém nejen ve vlivu politiků, ale i odchodu zadavatelů reklamy. Jak je člověk zvyklý, že zfilmovány jsou (z drtivé většiny) jen úspěšné akce, tak je konec takový useklý. Čekal jsem eskalaci a žádná moc nepřišla. Také je tu pěkně vidět, jak před šedesáti lety TV fungovala.

Etz Limon /Citrónový sad/ (2008)

Izraelský film o souboji Davida s Goliášem o citrónovníkový sad, který je pro stát bezpečnostní hrozbou. Velmi dobrý film, obzvlášť hlavní představitelka je výborná. Doporučuji.

Le Salaire de la Peur /Mzda Strachu/ (1953)

Remake tohodle filmu jsem viděl před rokem v kině, takže kostru příběhu jsem tušil a nakonec to bylo opravdu podobné. Ztraceným existencím, které nemají co ztratit, se naskytne šance, jak si vydělat peníze, aby se mohli dostat z nějaké bolívijské díry. Stačí jen převézt náklaďák plný nitroglycerínu. Oproti novější verzi, která byla točená v pralese, to tady vypadá spíš jak vyprahlé středomoří. V 50.letech asi nebylo tak snadné točit někde na druhé straně glóbu. Pořád dobrý film plný napětí, ale verze z roku 1977 (pod názvem Sorcerer) je lepší.

Kotonoha no niwa /Zahrada slov/ (2013)

Poetický japonský příběh o náhodném setkání (a setkávání se) 15ti letého kluka a 27ti leté ženy v parkovém altánu během období dešťů. Jelikož film trvá jen 45 minut, tak tu nejsou žádné zbytečné dějové zvraty. Příjemné pokoukání bez nějakého většího přesahu. Taková pocitovka.

3 Idiots (2009)

Další indický film s Aamirem Khanem, tentokrát o tlaků rodičů a společnosti na nejlepší umístnění ve škole (ve stylu – přežijí jen nejsilnější kusy), kde třeba ani potomek nechce být. Tlak na studenty je tak vysoký, že je Indie na špici zemí v žebříčku sebevražd studentů. K úspěchu stačí se danou látku našprtat než se snažit problém pochopit a jakýkoli jiný přístup se bere jako ohrožení autority (kde už jsem to jenom slyšel?). Zní to jako vážné téma, ale opět je to spíše komedie (s prvky McGyverismu). Pro Evropana zní fakt, že se na vzdělání jednoho potomka upínají veškeré naděje na štěstí celé rodiny, naštěstí už neuvěřitelně.

Amour /Láska/ (2012)

Nepříjemně reálný a táhlý francouzský snímek o umírání jednoho z partnerů. Opravdu pěkně natočené bez nějakého pozlátka a falešných stereotypů. Nevím nevím, kdy se na to podívám znovu, přivádí to totiž ne moc veselé myšlenky. Stojí za to vidět.

La Peau Douce /Hebká kůže/ (1964)

Francouzský snímek od režiséra Truffauta o milostném vzplanutí (ženatého) muže ve středním věku. Vášeň tu prakticky není, emoce minimální a když už, tak ne moc uvěřitelné. Asi se to snažilo být hodně “jako ze života”. Nejlepší z celého filmu je asi posledních deset minut, jinak mne moc nepřesvědčil. Hned na začátku mne pobavila scéna, kdy hlavní představitel spěchal na letadlo. Přiběhl do haly, dívka od aerolinek zavolala jestli jsou u letadla ještě schůdky a pak běželi a před letadlo se dostali zrovna, když schůdky odjížděly, jak je personál zahlédl, tak schůdky zase přistavil a hlavní charakter (moc sympatický mi nepřišel) nastoupil do letadla. Žádná bezpečnostní opatření. Spíš jako kdyby dobíhal autobus.

The Great Dictator /Diktátor/ (1940)

Diktátora jsem měl připraveného ke zkouknutí od doby, co jsem viděl finské Iron Sky. Na některých místech je dost vidět technická limitace tehdejší doby a některé groteskové scény jsou (už teďka) dost profláklé, ale i tak se na to dá stále koukat a člověk se moc nenudí. Výborná mi přišla scénka s glóbusem. Bohužel ty ideály svobody a tolerance, které vyslovuje holič v proslovu na konci filmu znějí už dnešnímu uchu naivně a spíše jako vtip než něco k zamyšlení. Jediná věc, která mne tu iritovala, byla parodická “němčina”. Sice ne úplně nejlepší film Charlieho Chaplina, ale jednou za čas ho neuškodí vidět.

Ďábelské líbánky (1970)

A na závěr český film, který jsem snad ještě neviděl. Je to taková komediální detektivka, kde i génius, v obsazení Vlastimila Brodského, je krátký na pletichy soupeřících žen v podání Jany Brejchové a Ivy Janžurové. Autoři se nesnaží o nějakou super realitu, ba naopak, ale i tak se mi zdálo, že se okolnosti dost nuceně mění pro dosažení výsledku. Nic extra, ale některé momenty se mi líbily. Třeba detektivní duo Libíček Jirásková se celkem povedlo.