Konečně je úterý což znamená že dlouhý víkend skončil a všude by mělo být méně lidí.

Ranní výhled na Ilfracombe. Ještě to nevím, ale strávím tam dost času a toto “největší město na severním pobřeží Devonu” na mne zanechá dobrý dojem.

Nejdříve ale musím sejít do Hele.

Po projití Hele zpět nahoru na útes. Cestou bylo hned několik vyhlídek, které nabízely dpst podobný rozhled na Ilfracombe.

To už jsem v přístavu, kterému dominuje obrovská plastika. Na jedné z infotabulí psali, že když kolem projíždělo francouzské loďstvo, tak se ženy převlékly do červených kabátů a chodily po kopci, aby to vypadalo, že je město chráněné vojáky, takže první domněnka byla že plastika bude mít co do činění s touto událostí.

Tipoval jsem špatně. Jmenuje se Verity (Pravda) a krom meče…

…má i spravedlivé váhy, ty má ale schované za zády.

Jo a taky stojí na knihách a z její jedné poloviny je jakoby sloupnutá kůže. Fakt zajímavý a na malé město celkem odvážný počin.

V hezkém přístavu jsem si opět dal fish&chips. Naštěstí se pomalu začala objevovat oblaka, takže se pálení mého nosu občas přerušilo. Já si říkal, že bych si měl koupit krém, teď už to asi nestojí zato.

Po obědě jsem se zašel podívat ke kapli nad přístavem, která plní i funkci majáku a je od ní pěkný rozhled.

A zase dolů pokračovat v cestě. O kousek dál se na jiném kopečku třepotá další britská vlajka a tak mám namířeno tam.

Výhled na pláž a divadlo, které vypadá jak chladící věže.

Capstone hill dominuje, krom vlajky, plastika dívky. Kdo by čekal že za ní bude nějaký pohádkový nebo romantický příběh z 19.století tak by se spletl. Jedná se o ruskou studentku Ekaterinu Frolovou, která tu v roce 2000 nepřežila pád z útesů. Toto teda platili ruští rodiče, ale opět jsem si říkal že se jedná o odvážné rozhodnutí dát k tomu souhlas. Nekonvenčí Verity a divadlo plus k tomu socha cizí dívky na jedné z dominant města, to se někdo nebál.

Výhled přímo od Ekateriny dolů na město, které zažilo boom ve viktoriánské době, což je (jako asi na každém britském městě) vidět na klasické architektuře řadových domků.

A toto už je pláž u Lee. Od večera mělo začít pršet a tak jsem hledal nějaké solidnější místo. Doufal jsem v něco se střechou, ale v okolí vesnice nic a tak jsem se usídlil na louce hned vedle moře. Opět odstraňování bodavých popínavin a stíhám to všechno tip top, protože když mám hotovo tak slyším první kapky. Vypadá to že plachta drží, i když zatím jen krape.

A vydržela i solidnější déšť který přišel po půlnoci.

Konečně je úterý což znamená že dlouhý víkend skončil a všude by mělo být méně lidí.

Ranní výhled na Ilfracombe. Ještě to nevím, ale strávím tam dost času a toto “největší město na severním pobřeží Devonu” na mne zanechá dobrý dojem.

Nejdříve ale musím sejít do Hele.

Po projití Hele zpět nahoru na útes. Cestou bylo hned několik vyhlídek, které nabízely dpst podobný rozhled na Ilfracombe.

To už jsem v přístavu, kterému dominuje obrovská plastika. Na jedné z infotabulí psali, že když kolem projíždělo francouzské loďstvo, tak se ženy převlékly do červených kabátů a chodily po kopci, aby to vypadalo, že je město chráněné vojáky, takže první domněnka byla že plastika bude mít co do činění s touto událostí.

Tipoval jsem špatně. Jmenuje se Verity (Pravda) a krom meče…

…má i spravedlivé váhy, ty má ale schované za zády.

Jo a taky stojí na knihách a z její jedné poloviny je jakoby sloupnutá kůže. Fakt zajímavý a na malé město celkem odvážný počin.

V hezkém přístavu jsem si opět dal fish&chips. Naštěstí se pomalu začala objevovat oblaka, takže se pálení mého nosu občas přerušilo. Já si říkal, že bych si měl koupit krém, teď už to asi nestojí zato.

Po obědě jsem se zašel podívat ke kapli nad přístavem, která plní i funkci majáku a je od ní pěkný rozhled.

A zase dolů pokračovat v cestě. O kousek dál se na jiném kopečku třepotá další britská vlajka a tak mám namířeno tam.

Výhled na pláž a divadlo, které vypadá jak chladící věže.

Capstone hill dominuje, krom vlajky, plastika dívky. Kdo by čekal že za ní bude nějaký pohádkový nebo romantický příběh z 19.století tak by se spletl. Jedná se o ruskou studentku Ekaterinu Frolovou, která tu v roce 2000 nepřežila pád z útesů. Toto teda platili ruští rodiče, ale opět jsem si říkal že se jedná o odvážné rozhodnutí dát k tomu souhlas. Nekonvenčí Verity a divadlo plus k tomu socha cizí dívky na jedné z dominant města, to se někdo nebál.

Výhled přímo od Ekateriny dolů na město, které zažilo boom ve viktoriánské době, což je (jako asi na každém britském městě) vidět na klasické architektuře řadových domků.

A toto už je pláž u Lee. Od večera mělo začít pršet a tak jsem hledal nějaké solidnější místo. Doufal jsem v něco se střechou, ale v okolí vesnice nic a tak jsem se usídlil na louce hned vedle moře. Opět odstraňování bodavých popínavin a stíhám to všechno tip top, protože když mám hotovo tak slyším první kapky. Vypadá to že plachta drží, i když zatím jen krape.

A vydržela i solidnější déšť který přišel po půlnoci.

První večer jsem nepsal kvůli úspoře baterie, druhý jsem to nestihl a následující dva nebyl signál. Ten není ani dnes. Vypadá to, že pokrytí je jen v městečkách a vesnicích. Nezbývá než to teď napsat offline a pak si na to přes den vzpomenout. V tomto příspěvku budou pokryty první tři dny. Jednalo se o Bank holiday weekend (volné pondělí) a tak podle očekávání bylo kolem dost lidí. Počasí pěkné.

Tříset kilometrovou túru začínám v Minehead, což je oficiální začátek/konec South West Coast Path (Jihozápadní pobřežní stezky), která má myslím celkem 600mil (900km). Já už z ní šel úsek z Penzance do St.Ives no a také po ní běhám u Falmouthu.

Minehead působilo příjemně, hlavní třídu mají osázenou stromy, já ale začal fotit až u přístavu.

Odliv s Minehead na pozadí.

V lese bylo zřejmé že začíná sezóna kapradí a hlavně tu tolik nefoukalo.

Po vylezení na kopec se otevřel výhled na moře (Bristolský kanál) i když nebylo vůbec jasné kde vodní plocha končí a začínají mraky a nebe.

Tato část pobřeží patří do Národního parku Exmoor, který je znám svýma volně se pasoucíma koníkama.

Přes Kanál začínal být vidět Wales, jehož pobřeží mne bude z dálky provázet ještě několik dní.

Po delší době opět pod plachtou. Ne úplně bez problémů. První místo kde jsem se snažil utábořit se hodilo spíše pro stan. Myslel jsem si, že rohy zvednu pomocí hole a stativu, to ale moc nešlo. Vítr tomu také moc nepomáhal. V lese mezi stromy to bylo už o něčem jiném. Pamatoval jsem si, že středový šev trochu prokápaval a opravu jsem odkládal tak dlouho až jsem to nechal na první noc. Bohužel jsem nevěnoval moc pozornosti tomu, že by hmota nanesená na šev měla schnout minimálně při 16 stupních. To tu nebylo ani přes den natož v noci. Během následujících slunečných dnů to nějak zaschlo. Jo a k večeři mám už tak nějak standartní rýži s červenou čočkou a tuňákem.

Nad ránem mne nejdříve probudila malinká přeháňka, pak kolem prošly bučící krávy a nakonec téměř nehluční koně. Do pochodu jsem se dal i já a po chvíli se mi naskytl pěkný výhled na Porlock.

Až do Porlochu jsem nešel, protože se cesta u Lynche stočila k moři. Nevím jak Porloch, ale Lynch byla pěkná vesnička.

Jeden pěknej domek vedle druhého. Víc jak deset jich ale asi Lynch nemá 🙂

I hospodářské prostory jsou pěkné.

Tak ještě jeden barák a konec, jde se na pláž.

Teda ne tak úplně. Pláž je tu oblázkovitá a Stezka vede kousek od ní. Při vyšších přílivech se tato místa mohou ocitnout pod vodou a to bude asi důvod, proč tu ze stromů zbyly jen pahýly.

Spíš tomu sluší černobílá.

A toto už je přístav v Porlock Weir. Další pidi vesnička žijící z turistického ruchu.

Úsek za Porlock Weir vypadal jak ze středověku. Cesta obklopená zdí, procházení tunelama co byly dříve možná branama. No bylo to jen pár set metrů…

Nepříjemně rychle se začalo stmívat. Říkal jsem si “pořád je slunce pořád je slunce” no a pak se najednou dotklo obzoru…

…a za tři minuty bylo fuč. A já pořád neměl kde spát. Po západu slunce je ještě celkem dlouho světlo, ale čas se krátil. Všude samý hustý porost rododendronu a tak když se ukázal potůček a lesík, tak jsem zbystřil. Stejně jako ty rododendrony i lesík byl ve svahu. Do něj vedla cesta a tam jsem se dal po ní. Vždy to vypadalo, že rovný plácek je na dohled, ale po dojití na místo to bylo jinak. Už bylo dost šero a tak jsem vzal za vděk mírným náklonem. Dva rohy plachty jsem zachytil o plot (už jsem byl venku z lesa), třetí jsem přizvedl holí a už jsem jen pohmatem kontroloval jestli na zemi není ještě nějaká ostružina, když tu jsem narazil na ostnatý drát. Starý, zrezlý, už ne moc ostrý, Thermarestku by mi ale propíchl. Tahám drát a zjišťuju že to je celé kolo drátu, které je povětšinou těsně pod zemí. Koukám jestli by nebylo lepší posunout plachtu, ale není ani kam ani kdy. Na řadu přichází čelovka a nůž na odrývání drnů. Z jednoho kola ostnatého drátu byla kola dvě, nakonec se ale práce podařila a před jedenáctou už jsem se mohl soukat do spacáku. Z vaření nic nebylo, pro tyto příležitosti mám balení uvařené rýže. Ta se sice mi dát do mikrovlnky, ale studená je také ke snědení, dnes se zeleninou.

Ráno jsem z plachty odhrnoval zmrzku po hodince si už pěkně sedím na sluníčku. Plachta se suší z rosy, břicho se plní rýží, čočkou a tuňákem, pěkné ráno po nic moc noci.

Lynton na dohled. Průsek vedoucí od moře nahoru patří lanovce, která spojuje Lynmouth, což je vesnička dole s Lyntonem, což je městečko nahoře.

Dění na moři.

A toto už je Lynmouth. Stezka někde odbočila a já ne, takže míjím možnost vidět lanovku pěkně z blízka. Na Stezku se napojím asi až kilometr od Lyntonu.

Co čekat když jde člověk po Pobřežní stezce, moře, moře a zase moře.

Zpestřené útesy a skalami. Zde bylo poblíž parkoviště a všude tolik lidí, že jsem kolem Castle Rock ani moc nezastavoval.

O kousek dál je Lee Abbey a u něj i ovečky s jehňatama. Podle mapy to vypadá, že klášter už není plný mnichů, ale slouží k různým křesťanským sjezdům, rekreacím a tak.

Hned pod klášterem je i malá pláž. Z větší části kamenná, ale mají i kousek písečné.

U světového rozcestníku. Uvažoval jsem jestli nejít směr Rusko, kde byla jakási pláž, to by ale znamenalo opět sestoupit k moři a tak jsem raději pokračoval do Ameriky.

Stále podél moře vysoko na útesech.

No a pak sestup a jsem u ústí řeky Heddon. Tady jsem chtěl někde spát, ale opět, poblíž je parkoviště a tak tu proudí celkem dost lidí. Jdu tedy dál a nalézám místo na okolním kopci. Večer mne už čeká jen boj s divokou růží a ostružinou, oproti ostnatému drátu brnkačka.

Tady je pěkně vidět typologie trasy. Sejít dolů k říčce, vylézt na útes, sejít dolů k říčce, vylézt na útes a tak dál a tak dál.

A teď s ovcema místo mne.

Combe Martin na dohled. Už se těším na Fish&Chips.

Pláž v Combe Martin. Bílej jemnej píseček to není…

Po Staré pobřežní cestě…

… k Newberry Castle. Jen cvaknu a jdu dál.

Zátoka mezi Berrynarborem a Hele. Je v ní jen kotviště a kolem kemp.

Je ale pěkná. Zvlášť když na louce před ní postávají lamy. O půl kilometru dál jsem se pod skálou od výhledu na moře oddělený valem utábořil. Opět bez signálu, opět trocha trní, jinak ale ok.

Výlet končí dnem pěkných výhledů.

Na pasece koukám co bych si vyfotil a vybírám třeba hrnek…

…a pařez.

Doteky podzima v jarním slunci.

A opět vzhůru do skal.

Kousek od Úzkých schodů.

Toto ani jako vyhlídka není značené, mne k pauzš stačí ale jen málo 🙂

Po pauze přichází těžká dřina při provlékání se soutěskou. Opravdu je to tu dost úzké, věci z báglu ale sundávat nemusím. O pár set metrů dále jsem dokonce potkal i běžce. To musí být zajímavé zpestření běhu do kopce – žebřík.

U Cipíska. Pěknej šutřík a i kolem bylo pár zajímavých skal.

Třeba tahle, kde jsem se zrcadlovkou snažil vyfotit pavučinku v jedné z děr. Kvůli hloubce ostrosti to chtělo udělat tři záběry a pak je zkombinovat v počítači, nicméně to by ty záběry musely být stejné.  Jak větřík povíval větvema tak se neustále měnil stín a světlo a tak jsem to nakonec cvakl kompaktem.

Tohle je taky se Sony rx100. Jsem opravdu překvapen co všechno tenhle foťáček umí, hlavní výhodou je ale právě ta kompaktnost. Vypadá to, že to bude můj hlavní foťák a zrcadlovka bude pouze na super záběry 🙂

Mám trochu zpoždění a tak na Louku na Tokáni dorážím akorát na oběd. Gulášová polévka, hermelín a jeden a půl piva za 250. Malé pivo stojí to samé jak tatarka (kč20), kdybych se byl býval podíval do podrobného jídelníčku tak bych si ji asi nedal. Také jsem si popletl oblohu s přílohou 🙂

Jaro na nebi i na zemi.

Oproti saské části má ta česká plno infotabulí. Na této se mi líbila hlavně ta fotka na jiné zase psali, že výroba dřevěného uhlí byla natolik závislá na know how místních, že jim po válce pozdrželi odsun.

Tady to vypadá, že žádné větve překážet nebudou – vyhlídka Rudolfův kámen.

Po zdolání pár žebříků jsem na vrcholu. Trochu to tu smrdí močí, ale výhled tu je. Ráno nebo večer by byl příhodnější čas. Zde pohled na východ.

A zde vpravo na kužel Růžové.

O kilometr a kousek je další vyhlídkové místo – Vilemínina stěna. Je odsud vidět i na další rozhlednu (Mariina vyhlídka), na kterou ale nepůjdu. Raději počkám zde. Myšlenka je taková, že když se tady na hodinku natáhnu tak bych poté mohl mít lepší světlo.

V údolí jsou vidět Jetřichovice. Jestli se sem někdy podívám abych se zašel podívat na vyhlídková místa u Právčické brány tak to bude jednodenní trasa Hřensko-Jetřichovice (nebo opačně).

Během pauzy se mi zatáhlo. Růžák sice vypadá lépe, ale zbytek si pohoršil.

Balzers Lager (tokaniště). Sloužila jako úkryt pro místní nejen během tetřeví sezóny. Teď je v ní vytesán německý nápis z roku 1632 hlásající: Kdo je mistrem? Ten kdo něco vymyslel. Kdo je tovaryšem? Ten kdo něco umí. Kdo je učněm? Každý.

Havraní skála vypadala jak kdyby nad ní něco vybouchlo.

Tady by se sluníčko bylo hodilo. Už jsem v údolí a mám výhled zpátky na Vilemininu a Mariinu skálu.

Procházím Pfeiferovým lesem na jehož začátku je několik skal.

Jedna ze skalních věží se tu jmenuje Hezoun, tu jsem ale, stejně jako Šviháka lázeňského, (asi) minul.

Odkaz na nedávno žijícího lesníka který to tu spravoval.

Kratinká pauza na místě kde se zelená napojila na červenou, kterému se říká Pohovka.

Je mi jasné že nestíhám a tak místem kde stával Smyk Gärtner Bloß kudy se posílalo dřevo dolů jen probíhám.

U Skalní kaple KNY se už ale zastavuji, alespoň na fotku. Na rozcestí Česká silnice se opravdu napojuji na silnici a po této prastaré stezce se šlape pěkně rychle. Její druhý konec ústí do Saska na přechodu kde jsem čáru přecházel před pár dny dvakrát i já.

Jak je na fotce vidět tak jsem to k Malé Pravčické bráně za světla nestihl. Kousek od Šaunštějnu jsem dokonce odložil krosnu abych do kopce postupoval rychleji, ale ani to nepomohlo. Šaunštejn vypadal na pěknou vyhlídku, ale za šera by se mi na žebřík nechtělo ani kdybych neměl namířeno ještě jinam. Světlo přes ledku mi v telefonu přestalo kvůli stavu baterie fungovat u tohodle záběru kde jsem se snažil zapózovat pro měřítko.

Další pokusy už jsem osvětloval jen displejem a fungovalo to spíše lépe. Tím že z obrazovky nejde tak jasný svit ji preferuji i pro chůzi. Bál jsem se, že mi baterka dojde a tak jsem si nesvítil plně bílým ale trochu barevným displejem. V lese už byla opravdu tma a moc příjemně se nešlo. Ještě zbývalo najít bágl a pak zpátky na hranu Národního Parku a do hajan. Autobus mi jede ve třičtvrtě na sedm z o pár set metrů vzdálené Vysoké Lípy, takže budík na šestou. Po půlnoci kolem projde noční chodec jinak klídek i když mi je trochu teplo.

První den u velké Pravčické brány poslední u Malé. Alespoň symbolicky jsem uzavřel můj výlet Česko-Saským Švýcarskem. Za celou dobu ani kapka deště nebo rosy. Má první cesta se stativem a i když jsem ho použil jen pro pár fotek tak ho asi přidám k výbavě na výpravy se zrcadlovkou. Jak jsem si po Walesu myslel že v nových ponožkách se mi nepotí nohy tak to bylo počasím a ne materiálem. Připadlo mi, že jsem celou dobu byl v lese. Hezký týden.

Konečně pořádné jídlo 🙂

První zastávka byla pro nabrání vody u Hadí studánky.

Druhá u Vlčího kamene. V roce 1640 tu šel myslivec a skolil dva vlky, posléze zemřel. Moc moudrej jsem z toho nebyl.

Třetí zastávka u Památníku pochodu smrti. 23.dubna tu na pochodu z koncentračního tábora Schwarzheide (pobočka Sachsenhausenu) bylo zabito osm lidí.

U kterého nápisu Národního parku se vyfotit u nového nebo starého?

A toto už je pěkná vesnička Kyjov. Původně se jmenovala Khaa. V roce 1848 přišel Palacký s českým názvem, pro který ale mylně interpretoval staré listiny.

Hospoda hned u značky byla zavřená, další o pár set metrů už naštěstí ne. Měl jsem kupodivu chuť na smažák, ale nakonec jsem vybral z denní nabídky na tabuli před penzionem česnečku a guláš. Vlastní to tu pár Slováků což prý zaručuje dobrej guláš a opravdu, jak polévka tak i hlavní jídlo byly výborné. Cena 190 korun trochu překvapila.

Po jídle jsem došel jen na Kinského vyhlídku, ze které je podobný výhled jako jsem měl já když jsem se natáhl a dal si skoro dvouhodinovou pauzu.

Pěkné a vzdělávající opěradlo jinak trouchnivějící lavičky.

Kyjovský hrádek už tu dávno není, zbyl jen plácek, na kterém se v osmdesátých letech našly nějaké archeologické artefakty.

Úsek mezi Syrovým potokem a Pod praporkem jsem šel po alternativním značení, které vedlo paralelně s cestou po které jsem do Kyjova přišel, jen to bylo mnohem pestřejší. Na jednom užším úseku jsem dokonce musel pronést nejdříve stativ s karimatkou a pak teprve jít s krosnou. I tak to bylo tip ťop.

U Hradní jehly už prolézačky končí, zbývá jen jeden žebřík a následují jen normální cesty.

Proč se to tu jmenuje Pokladnice nevím. Na skále visí tabulka hlásající “Svoje si chraň Každému splať jeho daň Bezpráví se braň”

No a pak už jsem nic zajímavého neviděl. Ponejvíce jsem přemýšlel kde se zítra naobědvám a jak to vymyslet aby to časově vyšlo. Místo na spaní mám vybrané už v sedum a jen doufám, že mne tu nepřekvapí lesáci. Dost se tu kácelo a někde to vypadá že nedávno. Na starší mýtinu už se snad nevrátí.

Zpátky v Čechách.

Toto už je jeden z ranních výhledů z cesty na Frienstein. To masivní ne to věžovité.

Další schody, tyto vedly kolem pěkně barevné skály.

Uzávěra z důvodu kácení dřeva byla hned u rozcestníku ukazujícímu k Wintersteinu. Nechal jsem tu bágl a do stoupání se vydal bez něho. Nemělo by to být daleko a za celý den jsem potkal jen jedny turisty.

S báglem bych se kvůli úzkým průlezům nedostal ani k tomuhle žebříku a to nejsem ani v polovině.

Tyhle schody byly nejenom úzké, ale už i trochu vyvyklané.

Nakonec jsem se nahoru přeci jen dostal a výhled stál za to. Zde na Großer Lorenzstein.

A tady na Kleiner Winterberg.

Dříve tu stával hrad, moc toho po něm ale nezbylo.

Ještě se všude protáhnout při cestě dolů…

… a mohu dát Wintersteinu vale.

Kousek před Zeughausem se začaly objevovat žáby. Mají tu totiž rybník a asi bude sezóna. Mají tu i restauraci, na tu sezóna ale ještě není.

Po celkem monotóním pochodu po lesní silnici podél Kirnitshe se konečně dostávám na domácí území a svačím na našem břehu Křinice. Tentokrát si všimám koše na odpadky a tak mám v krosně o trošku více místa.

Ani česká pasáž nebyla moc zajímavá, tedy až do doby, než jsem se u Panenské jedle napojil na modrou. Asi se jedná o bezzásahovou zónu a tak to tu vypadalo pěkně divoce.

Na odbočce k Černé bráně to ještě zintenzivnělo a atmosféře pomohl i přicházející večer. Vyvrácené a zlomené stromy přes cestu, skály po stranách a čím dál tím větší šero a chlad. Na bojovku tak o hodinku dvě naprosto perfektní.

Vypadalo to, že Černou branou jde skrz potůček projít a dostat se ke Křinici, u které měly být zbytky starého mostu, to jsem ale vynechal. Z první zóny to ještě kousek je a já nechtěl riskovat hledání noclehu za tmy. Teď jak to píšu tak jsem těch deset minut obětovat asi měl, i když jsem místo našel jen tak tak. Zítra bych to mohl stihnout do Kyjova na oběd a tak se už teď těším na pivo.