Den pláží. Navštívil jsem tři. Na jižním pobřeží nevede podél oceánu silnice, vždy jen odbočka z cesty ve vnitrozemí, což návštěvu pláží trochu prodlužuje. Cesty ale vesměs celkem pěkné a bez většího provozu, takže to zas tak nevadilo.

Podle may.cz jsem zde byl stále na hlavní silnici v reálu byla situace trochu jiná. Projížďka trhem kolem silnice, kde opravdu nebylo mnoho místa a nad kterým byly nízko zavěšeny plachty, takže jsem často škrtal hlavou, nebylo něco co bych si chtěl zopakovat i při zpáteční cestě a tak jsem následoval ostatní provoz, držel se pěkné silnice a podařilo se mi ho úplně minout.

Měl jsem namířeno do Rezervace Blambangan. U první závory nikdo nebyl, tak jsem pokračoval dále, vyfotil si mýtinku a po nějaké době dorazil k další bráně, kde už chtěli 150 tisíc, takže jsem se otočil a jel zpátky. Indonésani platí desetinu. Ještě k tomu mám dojem, že chlápek na mne křikl něco ve stylu když na to nemáš tak sem nejezdi. Důvodem proč jsem sem jel byl G-spot, což by mělo být místo s nejlepší vlnou pro surfaře na Jávě a já doufal v nějakou fotku, za ty peníze mi to ale nestálo.

Dalším mistem byla pláž u Grajaganu. Vstupné dvacet tisíc, tedy asi tři pětky. Příjezdová cesta nic moc, ale než přijela velká skupina indonézanů v pomalovaných tričkách, které jsem potkal už u Ijenu, tak tu bylo jen pár lidí. Na dvacet minut jsem si tu zaplaval a pak chvilku koukal na lodě. Dost jich kotvilo v zátoce a sem tam nějaká připlula nebo odplula.

Druhou pláží je ta u Pesanggarangu. Na první pohled zaujala skála na jejím kraji. Pod ní také pracoval rybář. Tahal sítě hned u kraje vody, maximálně do hloubky někam nad pás. Nevím co se dá takhle chytit, ale už jsem takhle pár lidí viděl.

Nechyběly ani krávy a palmy. Na chvilku se objevili i buvoli, ty jsem ale prošvihl.

Tmavý písek může vypadat hezky, ale slunce ho dokáže pěkně rozehřát a tak jsem boty nesundával.

Cestou na třetí pláž, kterou mi doporučil Němec žijící v Indonésii na té předešlé, jsem konečně viděl na čem roste Dragon fruit. Na kaktusu. Tohle je takovej chudáček, kterej zbyl po sklizni o kus dál jsem si za pět tisíc koupil dva hezčí.

A toto už je Pulau Merah. Myslel jsem si, že to sem v klídku stihnu na podvečerní slunce, ale přijel jsem když zrovna zapadalo a to už byl všude stín. Zdrželo mne zastavení se na kokos, který jsem si tentokrát nedal přímo ze skořápky, ale nechal jsem si ho servírovat ve sklenici. Do té paní naškrabala i dužninu a přidala i cukr, limetku a led. Mnohem lepší. Dal jsem si hned tři sklenice á3000 což myslím odpovídalo jednomu kokosu, který se prodává za deset. Dalším zpožděním byla zkratka, kdy se situace mírně lišila od skutečnosti a pak jsem ještě přehlédl odbočku a zajel se ještě víc.

Toto je celkový záběr. Je to sice jednolitá pláž, různé části mají ale různá jména.

Proto už sem nesvítilo. Jednak mraky druhak kopce. Také je vidět jak se zrovna láme vlna. Byl odliv a nevím co je tu na vlny lepší jestli příliv nebo odliv. Teď už tu žádní surfaři nebyli, ale zkusím sem zajet ještě ráno. První pláž kde bylo více západních turistů.

Bydlím v hotelu dva kilometry od pláže. Hnedka u ni sice bylo hafo homestayů, tak nějak jsem ale čekal že budou drahé a tak ještě než jsem k pláži dojel, tak jsem se ubytoval, čímž jsem také ztratil nějaký čas. Hned přes silničku je malá restauračka, kde jsem povečeřel rýži, tofu, tempeh a vajíčko. Hotel stál 80000, nicméně za ručník chtěli dalších deset a za přikrývku dvacet. Spokojil jsem se s přikrývkou, takže bydlím za rovných sto, bez snídaně. Co rozhodlo že jsem se nejel zeptat co to stojí u pláže byl venkovní bazén. Během psaní tohodle příspěvku došla telefonu baterie, tak jsem ho dal do nabíječky a šel si zaplavat. Nádhera, dost možná vrchol dne. V osm už je tma, takže nade mnou nějaké ty hvězdy, cikády vržou, občas za zdí projede motorka a já si pěkně plavu. Jak bylo všude ticho, tak jsem se snažil moc nešplouchat, ale ne moc úspěšně. Zkoušel jsem si otočkovej kotoul, ale vůbec nechápu jak to dělaj. Taky jsem si jen tak lehl na hladinu, což je v moři jednoduché, ve sladké vodě mi šly nohy (a pak zbytek těla) hodně rychle dolů. Zahákl jsem se tedy nohama za šprušli a pak byl základ mít v plicích pořád nějaký vzduch. Jakmile jsem úplně vydechl, tak jsem cítil jak jdu ke dnu. Naprostou většinu času jsem ale plaval. Nakonec z toho byla celá hodina. Super.

Zítra tedy znovu pláž a pak dlouhý přejezd do hotelu kde jsem byl před pár dny, tomu levnému poblíž jezera.

Probudil jsem se po deváté a nemohl jsem věřit, že mne budík nevzbudil a že jsem vydržel spát tak dlouho, když jsem usínal už někdy o půl osmé. Začal jsem plánovat další postup a pak jsem se doopravdy probudil. Ještě nebyly ani tři hodiny. Počkal jsem až se ozve budík a pak jsem ještě chvíli ležel. To že bych znovu usnul po právě proběhlém snu sice moc nehrozilo, ale radši jsem to moc nepokoušel a o půl čtvrté vyrazil.

Z focení hvězdné oblohy sešlo, byl jsem rád alespoň za tyhle dvě hvězdy nad nejbližším sopečně vypadajícím vrcholem. Jména vyzjistim později, protože mám k identifikaci minimálně tři a bude to chtít více času. Na obloze sice bylo pár mráčků, ale hlavně dost svítil Měsíc, na cestu nahoru jsem nepotřeboval ani baterku, hold druhá noc po úplňku. Ne úplně nejlepší načasování.

Při cestě nahoru jsem potkával jen těžaře jdoucí s prázdnou stejným směrem a nebo fungující jako taxi při cestě dolů. Nabízení taxi mne trochu iritovalo. Jednu asijskou turistku takhle táhli nahoru tři muži. Jeden vzadu za řidítkama a dva zapřaženi vpředu jak koně, jinak jenom v protisměru, kdy to zvládal jeden.

Ještě před dosažením kráterů byl vzduch prosycen sírou a smradlavý mrak byl jasně viditelný o kousek dál. Dole mi jeden chlápek nabízel plynovou masku za padesát tisíc (pak slevil na třicet) s tím, že je potřeba nejen dole v kráteru, ale i na jeho vrcholu. Moc jsem mu nevěřil, pro masku stejně neměl místo pro další cestování a kdo ví, jak by něco za 50korun fungovalo. Pod vrcholem mi nicméně trochu zatrnulo a navlékl jsem přes obličej šátek.

Obavy byly nicméně zbytečné a ve třičtvrtě na šest jsem se už bez problémů pohyboval na hraně kráteru. Pořád jsem si říkal kolik mám času a východ slunce nakonec o chvíli zmeškal. Na obzoru ale byla oblačnost, takže jsem o nic nepřišel.

To úplně vzadu je asi Raung, ale jak jsem psal, nejsem si vůbec jistý.

Zpátky ke kráteru Ijenu. Nejdříve jsem se vydal po jeho hraně na západ, odkud byl celkem hezký výhled na celou Ijenskou plošinu, ale všude překážely větve převážně mrtvých stromů. Z mraku také občas vykoukla hladina kráterového jezera. Mrak po celou dobu naštěstí nikdy nešel až ke mně.

Takto se svažuje stěna k jezeru hned u příchodové cesty.

A tady už přeskakuju jednu z prasklin při cestě na malý výběžek na jižní straně kráteru.

Odtud jsem si mohl vyfotit kráter Ijenu s něčím co jsem si myslel, že je samotný Ijen. Bude to chtít více map a zkoumání.

Toto je samotné těžiště síry. Transportovat turisty je asi určitě rentabilnější než síru a proto jsem ráno, kdy tu bylo nejvíce lidí, kteří přišly na blue fire a východ slunce, nikoho síru nosit neviděl. Možná je před rozedněním i samotný důl/lom zavřený, protože právě tam mají za tmy turisti namířeno aby zahlédly vybleskující modré plamínky a byl by tu celkem zmatek.

Pohled z jihu.

Nejhezčí část kráteru, snad kromě krásně barevného jezera, proto je na fotkách tak často.

A ještě z východní strany.

A ještě Krtečka, který po pobytu v baťohu bude potřebovat asi trochu vyprat.

Kráter je celkem velký a tak procházka zabrala dost času a jsem zvědavej jak z toho množství budu selektovat fotky.

Důvod, proč je Ijen populární je síra.

Tu je potřeba nejdříve dole odtěžit a pak ji donést nahoru. Měl jsem možnost náklad potěžkat, podařilo se mi ho zvednout, na ramena bych ho asi ale nehodil. O chůzi do strmého kopce ani nemluvě.

Nahoře se pak velké bloky síry rozťukávají na malé a dávají se do pytlů, které se pak nakládají na trakaře a svážejí se dolů. Co jsem četl, tak důl/lom vlastní Číňani, takže nějaké zlepšení pracovních podmínek, ať už jde o masky nebo mechanizaci, moc čekat nelze.

Při sestupu jsem ve větvích viděl i opice. Bránou jsem procházel až těsně před polednem. Že tu strávím takovou dobu to jsem nečekal.

Následovalo rychlé zbalení věcí. Sice mi nebylo řečeno kdy nejzašší čas pro odejití, ale poledne mi přijde jako takový nejzažší termín a už bylo půl jedné. Měl jsem v plánu kouknout i na blízké vodopády, ale cesta mne vedla zpátky do Banyuwangi a já neměl moc náladu kontrolovat mapu. Zezdola pak byl pěkný celkový pohled na Ijen.

Ve tři už jsem se procházel po pláži Pantai Cemara jižně od Banyuwangi s Bali v zádech.

 Nalezení ubytování nebylo tak přímočaré jak jsem si myslel. Chtěl jsem si něco najít v Muncaru, abych to měl ráno blízko do přístavu na nějaký fotky. Při hledání prvního z googlem nabízených, jsem si vzpomenul na Hospodu Na mýtince. Cesta mne nejdříve vyvedla přes pole z města do vedlejší vesnice, tam do postraní uličky jiné postraní uličky, na kraj pole, prostě jak kdyby někdo chtěl mít hotel, ale nechtěl tam lidi. Nic s cedulí hotel jsem nenašel a tak jsem zkusil druhou možnost, která ale byla asi kasárnama. Vykašlal jsem se na Muncar, zamířil zpátky na hlavní, kde měl být ve Sronu hotel, který měl čerstvé recenze a uspěl. Za noc chtěli jen 85000, takže super. Pokoj normoš, nic extra, za zmínku stojí jen presence stanic s nedabovaným obsahem v tv a příplatek deset tisíc za přikrývku. Stále tedy jsem pod sto tisíci a uvidím jaká bude snídaně. Prý je v šest, tak doufám, že mysleli od šesti, protože před šestou vstávat nechci. Na jídlo jsem si zašel přes ulici do místního kuřecího fastfoodu a dal si kuře s rýží a čajem za 14000.

Zítra do nejjižnějšího cípu Jávy, jestli teda nebudou chtít nějaké přemrštěné vstupné a pak už se budu točit zpátky k Malangu.

Asi poslední krátký den před nedělním vrácení motorky jsem ukončil už ve tři v posledním homestayi pod Ijenem. Ten mne čeká zítra a vypadá to na dlouhý den. Ijen je spolu s Bromem a Borobudurem trojice míst, která jsem měl na seznamu k navštívení nejvýše, takže očekávám dost a uvidím, jestli nebudu zklamanej.

Snídaně v podobě vajíčka, kuřete, zeleniny a rýže.

A toto už je Bali, které na mém seznamu není, i když jsem o něm uvažoval. Asi bych byl na něj dva tři dny našel, ale to bych musel být více časově efektivní a ne mít půldenní volno jako třeba dneska. Místní navíc říkají že je tam moc rušno a z jiných zdrojů zase vyplývá, že tamní policie ráda staví cizince, což vzhledem k tomu že jsem řidičák nechal jako zástavu k motorce, nechci moc riskovat. No a v neposlední řadě to je nejprofláklejší místo v Indonésii.

Z dálky to tedy stačí. I z tohoto místa byl vidět čilý lodní provoz mezi Banyuwangi na Jávě a Gilimanukem na Bali. Šest velkých lodí v této úžině v jeden moment.

A samospoušť s jednou z bárek na pobřeží.

Při té příležitosti jsem zjistil, že jsem někde nechal stativek. Buď u Broma a nebo na pláži s komáry. Vypomohl jsem si alespoň nalezeným bambusem, který jsem zapíchl do písku a jakousi rovinu pro foťák vytvořil z kusu polystyrenu. Na tohle je bordel podél moře dobrej.

No a od moře jsem zamířil vzhůru ke vstupu do Rezervace Ijen-Merapi-Maelang, kde jsem si dal chvíli pauzu. Před tímto místem byla spousta homestayí, ale já se chtěl dostat co nejdál. Hnedka po opuštění parkoviště mne zastavili, že je potřeba koupit vstupenku. Trochu jsem se lekl s jakou cenou přijdou, ale byly to jen tři tisíce, tedy asi pět korun.

Jak cesta stoupala tak začalo být od určitého místa trochu chladno což není dobrá zpráva pro zítřejší noční jízdu sem. U vstupu ke kráteru Ijenu jsem se zeptal na otvíračku – od tří ráno do poledne a na vstupné – sto tisíc. Od parkoviště to je ještě kus cesty do slušného kopce, takže jestli na motorce prochladnu, tak při výstupu se zase zahřeju. K ubytování jsem vybral první homestay který jsem při sjezdu zahlédl a který je od parkoviště asi půl hodiny jízdy. Není tu televize a momentálně nejde ani elektrika a neteče voda, pro brzký ranní start ideální.

Zatím to vypadá, že zítra vyrazím mezi třetí a čtvrtou ani nevím, jestli se to dá považovat za ráno. Pořád ještě nemám záběr noční oblohy na což by tady mohlo být dobré místo, i když poslední dvě noci dost svítil Měsíc. Pak je tu možnost vidět Modré plameny (Blue flames), které vybleskují v kráteru a jsou vidět jen za tmy. Do kráteru se mi zatím ale moc nechce. Chodit ve tmě obklopen lidma s čelovkama mne totiž nebaví, cesta také nebude nic moc a do toho možnost být zahalen nedýchatelným sírným mrakem… Spíš si na hraně počkám (když to stihnu) na východ slunce. No a pak budu mít namířeno do nejjižnějšího výběžku Jávy a uvidím kam dojedu.

Dneska mi přišlo, že je nějaké větší teplo, možná je to vynechanou snídaní, možná že jsem málo pil a nebo absencí vyšší vegetace, nevím.

Ráno jsem začal dvacetiminutový zaplaváním si. Byl zrovna příliv, takže kamenitá pláž zmizela pod vodou a do hloubky nad kolena to byla celkem dálka. Cestou zpátky jsem narazil i na studenější proud, ale byl cítit saponátem a tak jsem přeplaval radši zase do tepla.

K vodě jsem to měl opravdu blizoučko, bydlel jsem totiž v budově s tou růžovou stěnou.

Tohle je pohled na jednotlivé pokojíky.

A toto už je můj omšelý pokojík s krapet tvrdší matrací.

A koupelna se záchodem. Takovej nejnižší standard.

K snídani jsem měl nejdříve kokos a pak jsem se, v přístřešku u cesty, zakousl do obrovského Dragon fruit, což už nevím jaký má český název. Asi mé nejoblíbenější tropické ovoce.

Podle mapy.cz toto stále měla být silnice. Snažil jsem se tudy dostat do Parku Baluran, který jsem chtěl po pobřeží objet.

Těmito milíma lidma jsem byl nicméně vykázán zpět na hlavní a do oficiálního vchodu. Kdybych byl u jejich budovy nezastavil, abych zkonroloval mou pozici na mapě, tak bych nejspíš projel. U hlavního vchodu chtěli 150tisíc a na to jsem se jim mohl vykašlat. K vidění tam měla být savana, takže vzrostlá tráva a možná nějaký buvol. Otevřeno maj jen do čtyr, takže bych tam pobyl maximálně tři hodiny a to v tom nejhorším světlě a teple. Místní maj vstup jen za 20tisíc, za tuhle cenu bych si lístek koupil.

Toto je Gunung Baluran z mé cesty zpět na hlavní silnici č.1, která stále neměla moc příjemný povrch. Některé úseky byly pěkné, ale většina byla vyspravována záplatama, které spíše fungovaly jak mírnější zpomalovací prahy. Často se dalo jet příjemně středem, ale někde byl patchwork přes celou šíři.

A toto je Gunung Raung a Ijen, ke kterým zamířím zítra z vyhlídkové věže u Parkové pokladny.

Hnedka vedle Parku je vesnice Pandean, kde jsem si zajel opět až k moři. Cestou k němu jsem viděl několik homestayí a během pauzy ve stínu s výhledem na moře, odkud pěkně foukalo, jsem se rozhodl dál nikam nepokračovat. Koupil jsem novou simku abych měl opět mobilní internet a kolem třetí už byl ubytovanej.

Takhle vypadá nádvoří, kde se zrovna sprejuje zeď místním motivem.

Takhle vypadá pokoj. Za stopade se snídaní. O pár tříd výše než minulé a v tv se chytne i anglická liga a HBO, takže budu asi mít trochu narušenej spací režim. K Ijenu to ale není daleko, na východ slunce nad mořem se nechystám, takže si mohu trochu přispat.

Slunce zapadá na druhé straně, k moři jsem se ale stejně vypravil a bylo to takové příjemné půlhodinové posezení.

Zítra tedy k Ijenu.

Dojel jsem dál než jsem měl původně v plánu, až za Besuki a to jsem se z hotelu vyhrabal až po deváté. To je nevýhoda klimatizace, člověk najednou zjistí, jaké je venku vedro a vůbec se mu do něj nechce. Před spaním jsem ještě koukal na nějaký dva indonézský nekonečný seriály (neznalost jazyka nevadila), takže jsem i usínal o něco později. Ráno pak překvapila snídaně, kterou jsem nečekal. Nabral jsem si tofu, klíčky, rýži polil jakousi omáčkou, která chutnala po oříškách a kuře jsem nechal ležet. Při jídle jsem ze stolu vzal indonézské noviny, pod kterýma byla schována polévka a vypadá to, že tu mají problémy s koalicí. Něco je hold všude stejné.

Jen pár kilometrů od hotelu leží Ranu Pakis a tak jsem se k němu vypravil. Na jeho hladině bylo několik loděk nebo spíše vorů a probíhal tu čilý rybolov. Má včerejší večeře byla asi právě odtud.

Hnedka jsem přitáhl pozornost, která ale moc dlouho nevydržela. Přece jenom sledovat člověka jak čeká až někdo hodí síť musí být celkem nuda.

Nad jezerem se tyčil již známý kónus a možná tím jak byl v oparu, tak vypadal, jak kdyby ho tam někdo zlehka dokreslil. Na fotce to tak působit asi nebude, možná až po nějaké té editaci.

O kousek dál se objevily tyto dva vrcholy. Podle mapy.cz by jedno mohl být Lamongan a to druhé, podle cedulí u cesty, Fuji. Co je co a jestli je to opravdu tak ale nevím. Jestli mi zbyde čas, tak to na zpáteční cestě prozkoumám a to i proto, že hotel byl hezký a levný a není to od něj zas tak daleko.

Stejných domků na dlouhých kůlech tu bylo několik. Říkal jsem si, je to holubník není to holubník a až tady, podle dvou holubů sedících na střeše jsem se přiklonil k tomu, že to holubníky budou. Takové luxusní.

Několikrát jsem zkusil nějakou menší odbočku, na kterých jsem toho ale moc zajímavého neviděl a cesta se vždy začala zhoršovat či úplně ztrácet a tak jsem se potom držel normální cesty. Ta vedla podél regulovaného toku řeky, ve které se nazí koupali i docela velké děti, vždy ale chlapci. Po cestě bylo spousta stánků se šťávou z cukrové třtiny, takže jsem udržoval vysokou hladinu cukru v krvi.

A toto už je moře u Besuki i s nedalekou elektrárnou v Karanganyaru.

Rybaření ve vlévající se říčce s výhledem na odpadky na pobřeží.

By tu i rybářský přístav a hned několik lodí mělo takováto honosná křesla na stěžni.

Sítě se tu spravovaly hned na několika místech.

Někdo měl lehárko. Kávička, cigaretka, výhled na pracující – pohodička.

Jel jsem po silnici číslo 1, která byla kvalitou povrchu o horší než ta naše jednička, skrátka ne něco po čem chcete jet v noci, takže jsem zahnul do prvního hotelu. Ten je sice přímo u moře, ale je o 25ttisíc dražší než ten minulý, pokoj nemá klimatizaci a snídaně není v ceně, vypadá to na brzký ranní start. Nicméně wifi tu mají, takže mohu řešení mobilních dat odložit opět o jeden den. Vypadá to, že budu muset koupit novou simku. Jasnej stánek s rozepsanejma datovejma balíčkama jsem dneska neviděl a bude problém se dostat i do samotného telefonu, protože šroubováček na deset šroubků mám v krosně v Malangu. Uvidím, jestli se mi nepodaří nějak zkomunikovat jestli by stávající karta nešla jen dobít. A nebo si zase najdu ubytování s wifi.

Hned po ubytovacích formalitách jsem sednul na motorku a vyrazil o kus dál, kde se mi zdálo lepší místo na západ slunce, ale jak je vidět na předcházející fotce, na horizontu byly mraky, takže se mi dostalo jen barevnější oblohy. Hned za mým hotelem Papin Inn byly čtyry další, které vypadaly trochu lépe, ale zas by třeba byly dražší. Na zpáteční cestě jsem se stavil na jídlo a bylo mi nabídnuto Nasi Goreng, což tu maj téměř všude a jedná se o rýži s vajíčkem. Měl jsem hlad a dal si hnedka dvě porce. Na špejli je trocha kuřete, které bylo i v rýži.

Zítra budu pokračovat dále po pobřeží.

Dneska si foťák po předchozích dvou dnech trochu odpočinul. K dostání se od moře jsem nakonec mapy.cz nepoužil, protože ta jedna cesta, kterou ukazovaly, vedla směrem na Malang, což je přesně na druhou stranu než chci. Místo toho jsem se držel směrových cedulí a udělal jsem dobře. Pěkná cesta a ani jsem si nevšiml, že už jsem se napojil na hlavní, kde ani nebyl moc provoz.

Ještě před snídaní jsem si zašel na pláž si trochu zaplavat a kvůli vlnám se spokojil jen s pěti minutama. Moře bylo trošičku chladnější než vzduch, takže jsem se i trochu osvěžil.

K snídani byla rýže, tofu, tampeh a kuře, kterého jsem si ale vzal jen jeden kousek. Paní asi začala připravovat snídani když mne slyšela vstávat, takže maso stačilo vychladnout a beztak mi bohatě stačilo to ostatní. K pití opět teplé sladké mléko. Pak jsem se projel vesnicí, kde toho moc k vidění nebylo, namočil triko abych měl alespoň nějaké chlazení a vyrazil. Takovýto byl výhled z terásky.

Ve dvou vesnicích se všude sušila káva. Někde už ji měly téměř suchou, tady stále ještě byla pěkně barevná. Kávovníky jsem nicméně u cesty žádné nezaznamenal.

Po nějaké době se najednou přímo přede mnou objevila Semeru. Už teď byla stěží viditelná a po chvíli zmizela docela a to jsem byl jen kousek od ní.

Zajel jsem se podívat i k chrámu Mandara Giri Semeru Agung, což nebylo úplně po cestě a hlavní část byla z nějakého důvodu uzavřena. K vidění byli jen sloni, vstupní brána a velký zastřešený prostor, kde jsem si dal pauzu na sváču. 

Hotel jsem našel hned u cesty a celkem brzy. Mají tu wifi, což pro dnešek řeší z nějakého důvodu nefungující mobilní internet, klimatizaci která dělá pobyt příjemným a účet jen sto tisíc. Na večeři jsem nicméně vyrazil někam jinam a asi o kilometr dále zastavil u první pouliční restauračky.

 A menu tu byla ryba a rýže. Ryby jsem sice dostal dvě, ale najedl se především té rýže. Dobré, ale ještě by se do mne něco vešlo.

V hotelu je po stěnách a strpech celkem dost gekonů, takže problém s komáry snad nebude.
Se vstáváním to zítra nebudu moc hrotit a pomalu zamířím k severnímu pobřeží.

Ráno bylo pěkné, ale myslím, že ne tak jako včera. Množství lidí na vyhlídkách značné. Od Broma ve výšce nad 2000m jsem se vydal dolů a nakonec dojel až k moři. Bylo to znát na dvou věcech, je tu vedro a poloprázdná flaška s vodou se změnou tlaku celkem zmáčkla.

Podařilo se mi vyrazit ve čtyry, ale už před tím mne budily projíždějící džípy. Na vyhlídku u King Kong Hill jsem tedy dorazil s rezervičkou. Bál jsem se, že mi bude zima, ale výstupem jsem se pěkně zahřál a než jsem vychladl, tak vyšlo sluníčko. Před východem slunce byla vidět jen Semeru, vše ostatní bylo schováno v mraku. Aktivní kráter Broma jde alespoň tušit podle extra mráčku.

Takto vypadala situace o něco později, kdy se začalo objevovat Bromo a Botok.

A ještě jednou, trochu detailněji.

A úplný detail na Botok.

A nakonec na aktivní kráter Broma, to je ale ještě později.

Naštěstí je tu vyhlídek několik, takže se počet lidí rozprostřel, stejně si ale musel člověk dávat pozor, aby nevlezl někomu do záběru. Lidé byli vesměs ohleduplní a na hraně kopce se zdržovali jen kvůli focení, pak ustoupili dozadu. To bylo fajn. Při východu slunce byl vršek kopce celkem zaplněn, ale lidé poté začali odcházet a za chvilku to tu vypadalo, jak když jsem sem přišel včera. Nikde nikdo. Teda až na jednoho Thaiwance, který tu zůstal i po mém odchodu.

Opět se projevila i Semeru, myslím, že blafne každou hodinu a půl. Důvod, proč jsem byl z dnešního rána trochu zklamán je, že nebylo skoro zlatavé. Včera se mi obloha zdála barevnější a i ta první fotka byla více atmosférická. Stále ale spokojenost.

Na vyhlídce jsem se zdržel dost dlouho na to, aby se oblačnost nad pískem rozplynula a zároveň ne tak dlouho, abych ztratil nasvícení zeleného hřbetu. Kupodivu se to povedlo. Dokonce se mi povedlo písečný úsek projet naprosto v pohodě. Snažil jsem se moc nezpomalovat, abych neztrácel rovnováhu a asi to fungovalo. Spíš asi nebylo tolik hlubšího písku. Včera jsem při zpáteční cestě málem uvázl a tak jsem si dával větší pozor kudy jedu.

Všude samá zelená.

Hnedka na kopci nad pískem doplňuji pohoné hmoty. Snad v každé vesničce je místo kde je mají k dispozici, ať už to jsou potraviny nebo restaurace. Je to sice o trochu dražší než klasická pumpa, zas ale nemusíte tak spěchat. U benzinek je totiž téměř vždy fronta alespoň dvou motorek a když musím odpoutávat batoh a pak ho zase přidělávat, tak je prostě lepší když nemusí nikdo čekat. Taky je lepší pocit dávat peníze přímo lidem než nějakému petro gigantu, i když i oni ho od něj musí brát.

Odpoledne patřilo bloudění a cestám všeho druhu krom polňaček a dálnic. Původně jsem se chtěl ubytovat hnedka po poledni, ale v homestayi který jsem měl vyhlídnutý nikdo nebyl a ani to nebylo tak pěkné místo jak jsem si myslel. Vrátil jsem se na hlavní, tam mne to ale rychle přestalo bavit. Pomalé náklaďáky a čilý provoz bránící předjíždění vedly k tomu, že jsem zadal googlu vyhledat ubytování na pobřeží a do jednoho takového místa zamířil. Ona taky jiná možnost nebyla, u moře toho totiž překvapivě mnoho není. Také jsem zadal kudy se tam dostanu a to byla trochu chyba. Hnedka při prvním pokusu jsem někde minul odbočku a když jsem to po nějaké době zjistil, tak jsem byl trochu někde jinde. Po nastavení nového výchozího bodu mi telefon tvrdil něco ve stylu vzdálenost 30km, doba cesty 1h. To mne mělo varovat. Malé silničky přecházely v kameniště nebo tankodromy a to ať už jen na pár metrů nebo třeba i na kilometr. Asi třetinu jsem jel po něčem, co vypadalo jak vydlážděná traktorová cesta. Střed travnatý a po každé straně pruh pro motorky, takže když jelo auto nebo náklaďák v protisměru, tak jeden musel z cesty ven. Já potkal jen jednoho a ten mi pod kopcem počkal až projedu, takže dobrý. Hlavně to ale byl úsek bez hrbolů a děr, takže si člověk jen musel dávat pozor aby nesjel z pruhu. Také jsem pochopil, proč jsem minul tu odbočku. To co google ukáže jako cestu spíš totiž kolikrát vypadá jen jako cesta na konec vesnice. Zpátky pojedu podle Mapy.cz, což jak už jsem také zjistil, není záruka dobré cesty, ale alespoň neevidují úplně všechno. Sem podle nich vede jen ta nejmenší možná silnička, i když kolem je jich spousta. No nakonec se povedlo a v podvečer jsem konečně spatřil moře. Kvůli kvalitě cest, kdy jsem neměl moc čas koukat okolo a také spoustě porostů, jsem za celé odpoledne neudělal jedinou fotku.

Skončil jsem v prvním ubytování co jsem našel. Chtějí sice dvěstětisíc za pokoj bez klimatizace, ale zas to je i s večeří a se snídaní. Před jídlem se jdu ještě podívat na pláž. Pomalu padá tma a mne nepříjemně překvapují komáři. Je jich tu jak much. Než jsem si jich všiml, tak jsem jich měl na jedné ruce, která se nehýbala protože nesla batoh, pět. Na pláži jsem se tedy mnoho nezdržel. Naštěstí je to k ní jen kousek, víceméně přes hřbitov. Po návratu jsem se umyl kbelíčkem a nanesl na sebe repelent. Pak už byla večeře sestávající se z čínské polévky, dvou vaječných omeletek a hlavně kopce rejže, takže jsem se najedl. K pití, trochu netradičně, nebyl ani čaj ani voda, ale teplé sladké mléko.

Než jsem do Purwodadi dojel, tak jsem uvažoval o dni volna, to bych ale musel sehnat něco levnějšího a s klimatizací. Zítra tedy asi zpátky na hlavní a pod Semeru, kde by měl být nějaký chrám a možná o kousíček příjemněji.

Má zdejší zkušenost s východy slunce není úplně pozitivní a tak jsem raní vstávání moc nehrotil. Budík na pátou z hotelu se vyhrabávám před půl a už když se přibližuju na motorce ke stoupání, je mi jasné, že tohle jsem prošvihl. Vlastně celý den byl hezký. Na kartě mi přibylo hodně přes sto fotek a tak bylo z čeho vybírat. Tématicky je to nicméně trochu jednotvárné. Zatím nejhezčí den.

Takhle to vypadalo už na první vyhlídce kousek od parkoviště. Očividně jsem tu měl být tak před hodinou, protože přede mnou je ještě asi půlhodinové stoupání.

Mlha se na Moři písku stále drží, ale východ slunce už je pomalu v tahu.

Jeden ze záběrů, na který jsem se těšil. Cemoro Lawang na kopečku ve slunci, Sea of Sand pod ním stále s mlhou.

Mlha se nicméně pomalu protrhávala, i když ji to trvalo celkem dlouho. Alespoň vím, že zítřejší zpáteční cestu mohu nechat až tak na 8.-9. hodinu.

Ještě co je teda vidět. V popředí Botok, uprostřed včetně kouřícího kráteru Bromo a vzadu Semeru.

Nad Semeru jsem opět chytil obláček. Myslím, že ho vypouští asi každou hodinu a půl.

I na druhé straně bylo něco k vidění – vršek Arjuna.

Já se sopkama u vyhlídky King Kong.

Krteček se sopkama už o kousek níže.

Po návratu dolů jsem se namazal krémem a vydal se k samotnému kráteru Broma, místa odkud často stoupá obláček. Nahoru vedly takovéto schody a já si úplně dokázal představit, jak po nich táhnou oběť pro uklidnění bohů.

Zvlášť když jsem vystoupal nahoru a podíval se do jícnu. Dole sice žádná bublající rudá láva nebyla, ale i tak byl jícen impresivní.

Mrak se tvoří z bublajícího sírného jezírka, které bylo párkát na okamžik vidět a párkrát i zavanulo.

Dole pod sopkou je malý chrám do kterého nešlo vejít a tak jsem alespoň udělal fotku přes zeď, aby tu dnes nebyly jenom sopky.

Následovalo další popojetí pískem. Fotka těsně před asfaltem vypadá, tak trochu jak kdybych si vyjel k Řípu.

Chtěl jsem se podívat jak vypadá vyhlídka na nejvyšším bodě – Pananjakan. Na podvečer překvapivě pěkné počasí vyústilo opět v několik fotek, ale myslím, že níže posazený King Kong je lepším místem pro focení. Nepřekážejí tam žádné větve ani zábradlí. V sezóně, jen tak na pokoukání a momentku je to asi lepší tady, protože se sem pohodlně vejde více lidí a díky terasovitému hledišti vidí každý.

A ještě jedna na závěr z Pananjakanu a to bude pro dnešek konec. Tak nějak předpokládám, že zítra ráno bude stejné počasí jak dnes, takže řídím budíka na čtvrtou a žádné otálení. Poté, buď zklamán nebo potěšen, se budu vracet stejnou cestou jakou jsem přijel a popřípadě pokračovat dále na východ, uvidím kam dojedu. Jen se těším až budu mít za sebou ten písečnej úsek a napojím se na asfalt. To už ale předbíhám.

Myslel jsem, že dnes nebudu vědět co s časem a ono to nakonec vyšlo tak nějak akorát. Sice jsem věčeřel za světla, ale už se trochu šeřilo.

Ráno jsem si maličko přivstal, abych náhodou nepropásl jasné počasí, mohl jsem ale klidně zůstat spát ještě o půl hodiny déle, jako normálně. Oblačnost se sice držela na západě v údolí, ale slunce bylo stíněné mírnou oblačností. Tak to vypadalo až do osmi na kdy jsem měl objednanou snídani. Několikrát jsem si přidával a pěkně se najedl. Krom rýže bylo v nabídce i kuře, tempeh, v nerezu schovaná ryba ze včera, placky a tofu s rajčetem. Já porůznu přihazoval rýži, tofu a placky.

Měl jsem namířeno do Ranupani a na rozcestí, kde variantou byla odbočka k Cemoro Lawang, byl pěkný pohled na svah sopky Bromo. Kdyby nebylo protisvětlo a již tvořícísí se opar bylo by to lepší, to už jsem tu ale psal několikrát.

Mezi sopkou a úzkým hřebenem byla takováhle pěkná rovinka, kudy právě vede cesta do Cemoro Lawang.

Po cestě byl i pěkný výhled na Gunung Semeru. Zkusil jsem zde pořídit timelaps, což vždy nějakou chvilku trvá a tak jsem měl pauzu. Na sluníčku bylo trochu teplo, ale dalo se to vydržet. Přeci jen jsem ve výšce 2200m.n.m.

Během čekání si sopka i trochu “upšoukla”. To už jsem viděl dvakrát, mráček se ale dost rychle vytrácí a intervaly jsou dlouhé.

V Ranupani jsem byl zvědav hlavně na dvě jezera. Jedno z nich vypadalo takhle a tak jsem cestu k druhému ani nehledal a jelikož k výstupu na Gunung Semeru, kde bych po cestě mohl vidět ještě jedno jezero, chtějí lékařskou prohlídku, tak jsem neměl moc důvod se tu zdržovat a vrátil se na křižovatku.

Po prudkém sjezdu jsem byl v údolí a za chvilku zmizela jak zelená barva tak i silnice. Dále se pokračovalo pískem.

Ten byl často trochu hlubší a držet nohy ve vzduchu namísto pomocných koleček bylo celkem úmorné a tak jsem si u “kapličky” dal kratinkou pauzu.

Delší pauza byla, když jsem se vydal na výcházku blíže k Bromu a pěkně tvarovanému Gunung Batok. Jak je vidno, se sluncem jsem se mohl pro dnešek rozloučit.

Gunung Batok ze Sea of Sand pod ním. Zhruba tady se písek vytrácel a objevovala se skála s několika metry hlubokýma kaňonama, očividně pozůstatek po nějaké větší aktivitě.

Batok stále ještě dýme a to celkem hodně a často. Toto už je fotka z Cemoro Lawang, kde jsem si na třetí pokus našel ubytování. První byla strašná kobka za 200, druhé moc pěkné, ale kvůli zbytečnostem jako teplá voda a tv za 250 a ve třetím jsem si domluvil dvě noce za 250000. Je to takové minimum, snídaně není (což nevadí, protože ráno budu beztak venku), večeře není (což je normální) a záchody s koupelnou jsou na chodbě, což vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl nevadilo. Později nicméně přišli dva Číňani a čtyři Kanaďani, takže celkem rušno. Poprvé tak v hotelu narážím na cizince. Snídani ani večeři nenabízeli ani v těch dvou ubytováních kde jsem se zastavil předtím.

 Na večeři jsem si zašel hned přes ulici a dal si dvojitou rejži, klíčky, jedno tofu a jeden tempeh plus k tomu čaj, celkem 20000. Není tu moc rušno, paní je zalezlá v kuchyni nebo u tv a tak jsem viděl, jak tam mezi pánvičkama hledaj kočky něco k žrádlu.

Zítra brzy ráno mne čeká výšlap na nedaleký kopec odkud by měla být pěkná vyhlídka a pak mne asi čeká přejezd pískem ke kráteru Broma.

Dostal jsem se do oblasti Bromo. Sem jsem se těšil ze všeho nejvíc. Krajina by tu měla být fakt pěkná. Já tu plánuji zůstat pár dní a to nejen proto, že jsem za vjezd zaplatil 220000. Uvidím jaké bude počasí. Rána by měla být lepší než večery v což tedy dost doufám, protože odpoledne a večer toho moc vidět nebylo.

Nejdříve ale pár slíbených fotek hotelu. Takhle vypadá příjezdová brána.

A takhle hnedka za ní. Pravda, je to trochu ošuntělé, ale myslím, že tady maj alespoň padesát pokojů. Já tu byl jediným hostem.

Jeskyňka s Panenkou Marií byla v noci i osvětlená.

Obrovská umělá skalní stěna zhruba v prostřed komplexu.

V patře to vypadalo takto. Krytým schodištěm se vešlo na balkón a z něj do další kryté části odkud byl vstup asi do šesti pokojů.

A na závěr výhled z balkónu. Mimochodem, snídani jsem tu žádnou nedostal.

Má cesta vedla nejdříve 10km zpět, kde byl vodopád Grohogan Sewu. Na koupání to tu nebylo, ale jenom z pokusů se samospouští jsem měl z vodní tříště celkem mokré kalhoty.

Krom sošek Ganéšů tu měli i Budhu a hned vedle skromnou mešitu.

A to už jsem na trase k Bromu. Kus za Batu byl takovýto výhled na Gunung Butak (2868m.n.m) a nalevo je vidět i o tisíc metrů menší Gunung Kelud, kde jsem byl včera.

Opět jsem projížděl mezi poli s různýma plodinama.

A dojel do Singosari. Tady leží chrám Singosan, na kterém toho k vidění mnoho nebylo. Žádné reliéfy, jen pár kamenných dekorací. Vstupné dobrovolné a zapsání se do návštěvní knihy. Při pohledu o stránku zpět mi bylo jasné, že cizinců tu mnoho nemají, myslím, že jsem tam zahlédl jeden Singapur, jinak místní.

K druhému chrámu jsem se držel nejkratší cesty, která ale zcela určitě nebyla nejrychlejší. Toto je pěkná část úseku mezi cukrovou třtinou, který byl jinak samý kámen, uzbůsobený spíše pro náklaďáky než motorky. Taková horší alternativa kostek.

Tím druhým chrámem byl Jago, ten už byl hezčí. Interiér sice žádný, ale exteriér měl od všeho trochu. Nic super, zajímavé to ale bylo. Na fotce sedím na vrchní části chrámu, kromě něho bylo v areálu pár soch, jinak zase spíš takový parčík pro místní. Vstupné dobrovolné a návštěvní kniha.

Cesta se začínala pomalu zvedat, pak byla stoupání strmější a strmější a okolí se změnilo. Místo plochých políček se tu hospodaří na pořádných svazích.

A toto už je z vesnice Ngadas předtím, než jsem si tu našel ubytování. Takovéto podmínky trvaly jen chvilku. Povětšinou to tu vypadalo jak na předešlé fotce, večer přišla i mlha a po západu slunce se zas trochu vyčistilo. Uvidím jak ráno. Ubytování mám v homestayi, víceméně to samé jak u paní u Keludu, jen tady si řekli o 200000. Určitě to tu je prominentnější lokalita, jídlo je o trochu pestřejší, ale i tak pocit viny zůstává.

Zítra ráno vyhlídky z vesnice, pak přejezd do nedalekého Ranupani, kde si asi zase najdu ubytování a trochu se projdu.