Tak se mi podařilo ztratit drona. Vylítnul jsem s ním nad kráter Keludu, schválně co nejvýš, abych měl celkový záběr a pak jsem chtěl v otočkách klesat. Zhruba tak jsem tušil kde je, ale tím točením jsem ztratil přehled jak je zrovna natočenej, připadlo mi, že ke mně je to spíš dozadu, do toho přišel mrak a pak už jen pípání ovladače, že nemá signál. Při souběžném couvání a klesání jsem s ním asi třískl o skálu a nebo ho vzal ten mrak, nevím. Co jsem měl každopádně udělat bylo zmáčknout tlačítko “návrat domů” hned při prvních problémech. Co se dá dělat, chybama se člověk učí.

Snídaně v homestayi byla poctivá. Jestli existuje nějaká karma, tak jedna z variant je, že jsem dronem zaplatil za malou útratu zde. V cenách ubytování tu stále nemám úplně jasno. Paní si o žádnou sumu neřekla a tak jsem nabídl 50000 s tím, že si řekne o víc, ona ale vypadala spokojeně. Na záchod to sice bylo přes pokoj, chodbu, mezimístnůstku a ještě jsem se musel přezouvat, ale zase jsem tu dostal dvě pořádný, i když základní, jídla. Už při odjezdu mi to přišlo trochu blbý a tak jsem jí dal ještě tři liči co jsem koupil včera. Tady je to samej ananas, tak snad ji to trochu potěšilo. Kdyby si bývala řekla o 80tisíc, tak bych s tím asi problém neměl. Jako byznys to ale postavený neměla, spíš jako jakousi aktivitu v důchodu. Rozhodně jsem ji nestál víc než co jsem zaplatil v porovnání s cenama hotelů jsem ale platil málo. Asi tak.

Druhá varianta je, že mne karma potrestala za obejití plotu ke Keludu. U brány, která se odemyká, jsem byl o půl osmé a klíčník přijel jen pár minut po mně. Všechny stánky byly ještě opuštěné, takže lidi se ještě nečekaj. Po cestě pak ale skupinku mládeže potkávám, tak nevím jestli tady spali anebo se sem dostali nějak kolem brány. Každopádně byli na cestě dolů a já tak neměl pocit, že svádím někoho k nepleše. Nejdříve jsem si vyšel na vrchol kráteru.

Jezero tu tedy (stále) je. Nevím jestli se tu mezitím zase vytvořilo nebo je jen o hodně menší, každopádně to není tak, že by tu žádné nebylo. Milé překvapení.

Východní stěna kráteru u odtud vypadá impozantně.

Výš než sem se moc nedalo. Za mnou je sice vidět vyšší vrchol, to by ale asi chtělo hodně odhodlání a asi i nějaké jištění. Všechno je tu takový jemný štěrk, občas s větším kamenem, kterej má snahu ujíždět. Sem to bylo v poho, ale ten druhej vrchol by bylo jiné kafe. Každopádně na tomhle je vlajka a to je hlavní.

Dolů do kráteru jsem už vlastně ani neměl moc v úmyslu jít, teď ale byla zámínka “Co kdyby tam droník někde jen tak ležel?”. Strávil jsem tam 2,5 hodiny chozením po šutrech, štěrku a písku. Nic jsem teda nenašel, ale byla tu zvláštní atmosféra. Taková úzkostná. Dole místy bublající žlutozelené jezírko, pod nohama šedé šutry, kolem dokola skály, na nebi rychle se pohybující šedé mraky. Jedinej zdroj hluku tu jsem já, jen občas se někde uvolní menší kamínek a valí si to dolů, ptáky jsem slyšel jen dvakrát. Párkrát to na mne dolehlo. Proč je to tu uzavřené ale nechápu. Připadá mi, že tu chtěli postavit novou cestu a pak toho nechali. Kraje pro odvod vody jsou hotové, dvě míchačky tu stále stojí, jen se tu nic neděje. Cokoli permanentního tu asi vzhledem k aktivitě (Kelud má myslím jednou za 3-5 let) nemá cenu, pro pěší je ale cesta dobrá dost tak jak je.

Jako druhé místo jsem dnes navštívil chrám Candi Surowono v Pare. Na obrázku je vše co tu bylo k vidění. Samotný chrám byl sice pokryt reliéfy, ale nebyly moc zřetelné. Vstupné žádné, jen zápis do návštěvní knihy. Tak jako ostatní areály kolem chrámů slouží i tento jako parčík pro všechny z okolí. Tím, že se tu o to někdo stará, tak je tu čisto, stromy poskytují stín a nic tu nejezdí. Tady si zrovna kluci pouštěli draka.

Tím, že jsem chrámem moc času nestrávil se mi zmenšilo manko vzniklé zkoumáním kráteru no a jelikož se mi podařilo najít hotel ještě před dojetím do samotného Batu, tak jsem se vyhl noční jízdě. Chvilku pak trvalo než jsem někoho z hotelu našel, těm pak zase chvilku trvalo než spravili karmu (plynovou) a tak na jídlo vyrážím už za tmy. K večeři jsem si vybral tohle místo na ulici. Jo bude to dobrý.

A takhle vypadal výsledek. Rýže se zeleninou, vajíčkem a křupkama. Dneska jsem vůbec neměl kuře, to je tady snad poprvý.

A na závěr ještě dvě fotky přímo z pokoje. Když jsem sem vjížděl, tak mi přišlo, že to tu bude trochu jiná kategorie než co bych zkousnul, ale je to spíše tak, že na začátku měly velké plány, pak jim začaly docházet peníze a to všechno někdy před dvaceti lety. Třeba koupelna. Luxusní kamenná stěna na jedné straně a pak tak trochu doprasená samotná sprcha. To neříkám, jako že to tu není dost dobrý, teplou vodu tu mám podruhé a ani sprcha není úplným standardem, někde je jen nádoba na polévání, jen mne to bije do očí ten kontrast. Mimochodem, na druhé straně koupelny je záchod, umyvadlo, tak jako v mnoha místních koupelnách naprosto chybí.

Anebo elektroinstalace. Zase, jinde by mne to nepřekvapilo, ale schválně sem dám zítra fotky exteriéru, aby byl vidět ten kontrast. Tak zítra.

Pokusím se to zestručnit, protože spím v homestayi a opravdu jsem u rodiny v domě a nevím jestli náhodou nečekají až zhasnu, aby šli spát. Anglicky ani slovo, ale jednoduché večeře v podobě rýže, tofu, klíčků, omáčky a křupavé placky jsem se fakt najedl. Ráno jsem dostal v hotelu snídani, na které bylo vidět, že tu asi nemají ženskou sílu – dvě natvrdo uvařená vejce, černé kafe a čaj. A teď tedy telegraficky o dnešní neděli.

Nejdříve směrem k moři podél rýžovišť s pěknou homolí na obzoru.

Cestou se stavuji u vodopádu Urang Cambu.

U moře v Prigi mně vítá pyšný rybář.

U pláže par ryby i sušili, byl to celkem smrádek, proto asi ten šátek.

Na dvacet minut jsem si šel zaplavat. Ta postavička pod palmou jsem já…

Na pláži jsem si koupil šťávu z cukrové třtiny a dostal ji v igeliťáku a k tomu brčko. Takhle se tu prodává spousta tekutých věcí od omáček, polévek až po limonády. Příště se budu muset podívat jak z tohodle děcka pijou. Asi bych to byl zvládnul, ale když jsem sáček postavil, abych nastavil samospoušť, tak se sesul a větši a pití byla fuč.

Další dávku jsem si raději nechal nalít do své flašky a obsah pak vypil na takovéto punkové lavičce s výhledem na moře a bordýlkem okolo.

Cestou k plánované zajížďkové trase jsem si koupil toto ovoce. Je to asi nějaká forma liči. Méně jak půl kila koupit nešlo a platil jsem pět tisíc, tedy 8kaček.

Na zajížďce v kopcích mi trochu sprchlo, ale byla to pěkná projížďka. Samá zatáčka, nahoru dolů, jen menší provoz. Stav silnice, až na jeden úděsnej úsek, také dobrý.

Viděl jsem tu svého prvního štíra ve volné přírodě. Než jsem ale vytáhl foťák, tak přes něj přejela motorka. Byl to celkem macek a chvilku mi trvalo než mi došlo co to na cestě je.

Zajížďka se celkem protáhla a tak jsem dojížděl za tmy. Spím ve vesničce pod Keludem, což by měl být ten vrcholek na fotce, pořízené při klesání už téměř na hlavní silnici. Pořád mne čekala více jak hodina cesty.

Zítra, co si pamatuju, jsem měl v plánu opět hory. Ještě na to budu muset mrknou. Každopádně se už budu sunout na východ.

Dvě místa jsem dnes navštívil. Možná se mi to jen zdá, ale je to takovej průměr co za den stihnu. Co mi přijde zajímavé je, že jsem se vyhl dešti pobytem na kopci. Myslel jsem si, že když prší dole, tak o to spíše v okolních kopcích, když jsem ale sjel dolů od Keludu (1730m.n.m.), tak byly silnice mokré. Nahoře se jen přehnaly mraky a párkrát zahřmnělo. Asi je Kelud dál nepustil.

Snídaně v hotelu byla ve formě rýže, klíčků, tofu, něčeho ze semínek a kafe.

Nejdříve jsem vyrazil k blízkému chrámu Penataran. Vstupné tu nechtěli, ale zas bylo drahé parkovné. Pěknej plácek se spoustou reliéfů.

Jeden pár se tu i fotil a tak jsem měl možnost vidět tradiční sváteční ohoz. Přijely sem i dva zájezdy dětí, proto ten mumraj na pozadí. Dnes tu byl jakýsi místní Den žen a tak i děcka a rodičové byly v tradičnějším.

Na focení tu měli i odraznou plochu a chudák paní utíkala do stínu kdykoli mohla. Myslím že se ani tak nebála o makeup, ale fakt ji pod ním bylo vedro. Chlápek byl v klidu.

A toto je celkový záběr na Penataran. Na to, jak je to malý areál, jsem tu strávil dost času.

Kolem Keludu roste spousta ananasovníků a podél cesty je i spousta stánků právě s tímto ovocem. Jeden sáček oloupaného a nakrájeného ananasu, spíše několika malých, jsem si také koupil. Nebyly moc sladké a ani neměly takovou tu štiplavou chuť do jazyku, přesto dobré. Jestli tudy pojedu i zítra, dám si ještě.

Kelud. Co napsat. Čekal jsem víc. Hlavní zklamáním bylo, že se nedalo dostat až ke kráteru. Kus cesty byl jen pro pěší a dál už byla cesta uzavřena úplně. Plot by sice obejít šel, všichni ale zůstávali za/před ním a tak jsem nedělal vlny a zůstal poslušným občanem. Pak tu také byla otázka mraků, ty alespoň nevisely na jednom místě, takže čekání to celkem řešilo. Sluníčko tu nezasvitlo vůbec.

Tam za tím prvním kopcem je už asi samotný kráter. Asfaltka tu, i když ďouratá, stále je, bohužel jen jako kulisa.

Pěkné kopečky na jižním úpatí sopky. Ta soptila naposledy před pár lety a při té příležitosti zaniklo kráterové jezírko, což mne teďka vlastně vůbec nemusí trápit.

V tuto dobu toho bylo vidět asi nejvíc najednou.

A tady je kousek ananasové plantáže při cestě do údolí. Až na pobřeží jsem to nestihl a zůstal v Tulungagungu. S najitím hotelu mi tak trochu pomohl i spolujedoucí chlápek s rodinou na motorce, který mi řekl, kde sjet z hlavní cesty. Dokonce nabídl, že mohu přespat i u nich, prý bydlí blízko. Hotel tentokrát levný, za 90tisíc. Standard přitom stejný jak za 150. Jen tu není ručník a o něco na přikrytí jsem si musel říct, dostal jsem prostěradlo.

Zítřek si asi naplánuju tak, aby mi časově vyšlo ubytování pod Keludem. V přilehlých vesničkách pár příležitostí bylo, takže nejdříve k tomu kopcovitému pobřeží od kterého jsem asi 40km a pak mírným obloukem zpět ke Keludu.

Jo a viděl jsem první místní opici. Bežela i s mláďatem na břiše, po krajnici celkem rušné silnice.

I když jsem naprostou většinu šestnáctihodinové cesty do Malangu prospal, tak jsem stejně nějaký unavený. Nohy mám, z to posedávání ve vlacích a čekárnách, trochu nateklé a tak jsem rád, že ležim.

Ještě se vrátím k noční cestě vlakem. Nejdříve jsem se čtyř různých lidí zeptal jestli to je vlak do Malangu a pak, když se dal do pohybu, jsem usnul. Když se náhodou budím, tak zjišťuju, že vlak stojí a venku pokuřují lidé. Jdu se tedy podívat ven a zdá se mi, že lokomotiva ztratila vagóny. Ten první je úplně mimo osu, to bude na dlouho. Za chvíli se v protisměru ukáže jiný vlak a všichni nastupují zpátky. Aha, to jsme jenom čekali, až se uvolní kolej. Ekonomy třída byla vyprodána, tak sedím v byznyse. Sedačky tu nejsou vždy dvě proti sobě, ale normálně v řadách za sebou a už se nejedná o trojky ale jen o dvousedačky.

V Malangu hledám půjčovnu a nakonec ji nalézám až po dvojím zeptání se a spuštění map, kde je vyznačená. Je to hned vedle myčky, ale označená není, spíš vypadá jak malý stánek s telefoním příslušenstvím. Alespoň že měl kluk na sobě triko Indonézské komunity půjčoven motorek. Nechal jsem mu tam přes milión rupií, řidičák a krosnu a mohl vyrazit. Opět mám Hondu, ale nějakou novější verzi, takže třeba ukazatel paliva je digitální. Sedlo se zase otevírá jinak než u těch dvouch předhozích, hlavní ale je, že nespadávají zrcátka. Půjčil jsem si ji na 16 dní a až s ní dojezdím, tak už jen noční přesun do Jakarty a následující den na letiště.

Stavil jsem se na jídlo a zas to byla sámoška. Krom dvou kopečků rýže jsem si ještě vzal 2×2 smažené kousky. Jedno byly bramborové a druhé asi rýžové placičky. K pití jsem si dal jahodový džus co chutnal jak tekutější kašička.

Cílem cesty byl chrám Bale Kampang přímo na jih od Malangu. U pláže jsem si chtěl i najít ubytování a hodit relax, ale v mé cenové hladině tu měli jen kobku se záchodem na chodbě. To jsem si nechal ujít a jelikož cesta dál nevedla, nezbývalo než se otočit.

Za vjezd sem jsem zaplatil dvacet tisíc no a jelikož chrám byl za zamčeným plotem, tak jsem si tu alespoň na deset minut zaplaval. Neosvěžilo to, ale ani mi nebylo větší teplo.

Celou další cestu jsem koukal na cedule, jestli neuvidím nějakou hotelovou a uspěl jsem až v Blitaru. Lidé milí, ale přikrývka je za příplatek… Zas ale na přivítanou dostávám čaj a jakýsi muffin.

Jak zítra ještě pořádně nevím. Budíka řídit nebudu. Asi se podívám k blízkému chrámu a pak asi ještě ke kráteru Keludu. K obojímu by se mělo dát dojet. Pak nejspíš na pobřeží, uvidím.

Jsem blbec jsem blbec jsem blbec. To jsem si opakoval celý den poté, co jsem ráno zjistil, že jsem sedl do špatného vlaku. Měl sice stejné jméno, ale jiný směr. Varovat mne měly hlavně dvě věci a to, že přijížděl z druhého směru a o půl hodiny dříve. Jeden člověk mi potvrdil, že to je ten správný, ale byl natolik zmatečný, že jsem mu neměl věřit. Dva další zaměstnanci se už soustředili jen na číslo vagónu a tak jsem skončil v Bandungu, ne zas tak daleko od Jakarty. Ten samý vlak, co jsem měl chytnout v Yogjy odtud odjíždí ve tři čtvrtě na čtyry, takže dalších šest hodin na nádraží. Uvažoval jsem i o autobusu, který by mohl být levnější, ale jelikož je terminál až na kraji města, tak bych si musel vzít tágo a i kdyby dopoledne nějaký jel, tak by mne možná zase zavezl za město a já bych musel řešit další dopravu. Vlak má přijet do Malangu v sedum ráno, což je optimální.

Je teprve deset ráno, ale jelikož nepředpokládám (doufám) že se dnes ještě stane, tak píšu už teď. Chtěl jsem si sice dnes udělat volnější den, ale ne v tomhle stylu.

A ještě pár fotek aby bylo vidět jak vypadá ekonomy třída. Jsou to trojsedačky, proto je ulička tak úzká. Na stropě je pak pár klimatizací, které někdy fungovaly až moc.

Dále pak jak to vypadalo ráno venku a kdy mne překvapilo, že slunce vychází na mé straně vlaku.

Uvidím jestli večer ještě něco dopíšu, asi spíš ne.

Poslední den v okolí Yogyakarty, dnes v noci mne čeká přesun do Malangu, takže teď čekám na nádraží. Odjezd o půlnoci, příjezd v sedum ráno. Cenově to vychází  podobně jak kdybych tady spal někde v hotelu. Jinak dneska viditelnost ráno dobrá, pak už mizerný standard. Večer se přihnaly přeháňky, takže jsem zase zmokl, ale alespoň to trochu srazilo místní teplotu. Na teploměru je sice stále třicet, ale zdá se to lepší.

Chvilku to vypadalo, že jsem měl vstát o chlup dřív. Cestou sem byl vrchol Merapi ještě pěkně vidět, a když jsem dorazil na vyhlídku, tak už tam byl mrak. Zrovna se tu fotili svatebčani a já se krapet divil nad tou symbolikou. Nejaktivnější sopka v zemi ke společné fotce do nového života…

Mraky naštěstí nejen přicházely, ale i odcházely, takže se mi pohled na kráter přeci jenom poštěstil. Situace nicméně netrvala dlouho a o půl deváté bylo krytí stálé, takže mi nic nebránilo vyrazit dále, zpátky do Prambananu.

Mířil jsem k chrámu Ratu Boko, odkud měl být výhled na chrám Prambanan. Vstupné bylo zase jedno z těch rejžovacích – 350000, tedy asi pětikilo. Vypadalo to, že se platí i za vyhlídku a jelikož vše už bylo beztak v oparu, tak jsem se vrátil zpět k motorce a vybral náhradní cíl, Candi Ijo. Nebylo zas až tak daleko a kdyby byl čistý vzduch, tak by tu byl super rozhled. Na Prambanan sice ne, ale i tak bylo umístnění tohoto chrámu to, co mu dodávalo atmosféru. Samotné budovy nic extra nebyly, interiér žádný. Jo a vstupné 10000, což je sice v porovnání s Plaosanem, kde jsem byl včera a platil osmičku moc, ale kdyby byla viditelnost, tak by mi to ani nepřišlo.

Následovala cesta k moři a to byla pohodička. Ne moc frekventované cesty a pěkné okolí. Tenhle baráček musel být zahradnictvím, protože se zcela vymykal tomu, co jsem zde až dosud viděl. Povětšinou se jelo vesničkama, mezi poly nebo pěkným lesem. Trápila mne jen jedna nebo teda dvě věci. Žízeň a hlad. Nesnídal jsem a už bylo poledne. Zastavil jsem tedy na jednom místě před Terongem, odkud by býval byl opět super výhled. Sezení tedy jen indonézské s nízkýmy stoly, ty ale byly hned na hraně terázky, která nabízela panoramatický pohled do krajiny. Jak postupovalo sluníčko, tak teda paní schodila plachty a bylo po efektu, zatím ale nejhezčí místo na jídlo. Dal jsem si nudle se zeleninou a jak jinak s kuřetem, k tomu dva ledové čaje. Pořád se mi zdálo, že bych toho mohl vypít více a tak jsem se za pár set metrů zastavil znovu a dal si kokos. Pak už jsem se cítil přepitej.

Širé výhledy a lesy zmizely a zbyla jen ta políčka. Je dobré, jak tu v tu samou dobu sází i sklízí. Zemědělci si tu asi moc neodpočinou.

A toto už je moře u Parangtritisu. Je to sem z Yogjy nejblíže a trochu to tomu odpovídalo. Chtěli po mne i malý poplatek za vjezd do oblasti, ale když jsem se zdráhal, přeci jenom tu budu jen asi hodinu, tak mne nechali projet. Kousek od pláže pak chtěli parkovné 5000, což je na místní poměry opět hodně, normálně se platí jen dva až tři tisíce. Jelikož jsem se jen chtěl podívat k moři, tak jsem popojel o kousek dál a nechal motorkujen tak volně a zároveň jsem na ni pořád viděl, protože to bylo hned vedle pláže. Plážové počasí tedy moc nebylo a do toho foukal čerstvý vítr. Vodu jsem ani nezkusil, jen se trochu prošel po pláži a zase frčel. Zvláštni, že tu mořský vzduch ani nebyl cítit. Cestou jsem se chtěl ještě stavit u Černých dun, kde opět chtěli velké parkovné a duny samotné na první pohled moc zajímavé nebyly. Barva rozhodně nebyla černá, spíš taková špinavá šeď. Zpátky do Yogjy to byla neuvěřitelně přímá cesta. Jak v Americe. Byly tu teda městečka a křižovatky, zatáčka snad ale žádná. Začalo zlehounka pršet, ale já radši jel, abych stihl motorku vrátit. Byly to takové minipřeháněčky, takže to za zastavování ani nestálo a to i proto, že dost houstl provoz. Když se rozpršelo víc, tak to už jsem zastavil a pod stříškou koukám, že už jsem v centru. K samotné půjčovně mi to ještě kvůli systému jednosměrek chvilku trvalo, i tak jsem tam byl ale s několikahodinovou rezervou.

Na večeři jsem zašel do Pepka námořníka, kterého mi doporučila holka v půjčovně a který byl hned o ulici vedle, což hrálo dost roli, protože stále poprchávalo. Dal jsem si vykostěná kuřecí prsíčka s rýží a čajem a to hned dvakrát, takže jsem se fakt najedl a stálo mne to jen 23tisíc tedy cca Kč35. Zatímco jsem jedl tak téměř nepršelo a když jsem se zvedal, tak zase začalo a to celkem dost. Zůstal jsem teda ještě půlhodinku sedět. Je fajn nikam nespěchat. Naopak, času mám dnes večer dost, protože na nádraží jsem se dostal už v sedum a jak už jsem psal, vlak odjíždí o půlnoci. Paní za okýnkem mi nabídla economy nebo byznys jízdenku. Ptal jsem se jaký je rozdíl a v economy prý nejdou polohovat sedačky. To beru spíš jako výhodu, takže platím 190 což je asi o 40 méně než za byznys.

Uvidím jaké budu mít štěstí v Malangu. Jedna půjčovna je hned u nádraží a podle webovek je i levnější než co jsem viděl doteď.

A ještě jedna poznámka, dnešek byl prvním dnem, kdy mne nikdo nepožádal o selfie.

Na dnešek jsem měl v plánu Prambananský chrám. Když jsem k němu dorazil, tak koukám na tabuli nad pokladnou a kombinovaný, který lze použít i v Ratu Boko byl za 75000, tedy něco přes stovku. Koumám jestli nemám koupit jen ten pro Prambanan, ale nakonec jdu pro kombinovanej. Chlápek mi na kalkulačce ukazuje 525000. Poukazuji na tabuli hnedka nad ním, to jsou prý ale ceny jen pro místní. Dvojí ceny za vstup tu jsou celkem normální, ale dávat 700 kaček (pouze Prambanan stál asi 330000 tedy pětikilčo) za hindu chrám, kterých je po okolí řada, to jsem fakt nechtěl. Borobudur jsem zkousnul pro jeho vyjímečnost, tady se ale loučím a jdu jinam.

Den ale začínám v Kaliurangu. Dostávám snídani v podobě čokoládoborůvkových buchet z obchodu a čaje. Snídaně tedy byla. Negativní odpověď na mou včerejší otázku si tedy vysvětluji tak, že si mysleli, že chci jídlo právě tehdy. Během čaje si přeřizuji čas ve foťáku o hodinu dozadu. Nevím jak se to stalo, ale docela mne to pak mátlo, třeba právě při těchto zápiskách. Teď už se tedy mohu spolehnout, že když u fotky vidím čas 7:35 tak to sedí. Právě tehdy jsem se fotil na místní křižovatce s opicema. Na fotce je vidět i cedulka kam v případě exploze evakuovat, kupodivu dolů 🙂 Včera jsem tu při hledání hotelu projel snad třikrát a říkal si, že to o samospoušť stojí.

Dále na programu byla vyhlídka na Merani. Takhle vypadala, když jsem přejížděl most k závěrečnému asi 10km dlouhému stoupání. Vyhlídka je zhruba ve stejné výšce jako Kaliurang, jen ja na druhé straně údolí, takže 10km zkopce a pak zase do kopce.

Už z předešlou fotkou jsem moc spokojenej nebyl, ale když jsem dojel k vyhlídce, tak už kvůli mrakům nebyla vidět vůbec. Na její přítomnost poukazuje jen tento kaňon. Čekal jsem tu přes hodinu jestli se třeba nějak nevyčasí, ale ne. Následovala tedy opět cesta dolů a to až do Prambananu, který je hnedka vedle Yogyakarty.

Jak už jsem psal, tak do komplexu jsem nešel, kolem jeho plotu ale projížděl a jeden z chrámů si vyfotil. Jmenuje se Candi Bubrah.

Jen asi míli na severovýchod leží v rýžových polích douchrám Candi Plaosan. Ten napravo reprezentuje muže a ten nalevo ženu. Co se interiéru týče, tak i když tam byla dost tma, tak ten mužský je mnohem méně poničený resp. Budhové tam mají hlavy. Moc v nich ale opravdu vidět nebylo, chtělo by to světlo a nebo si na tmu chvilku zvykat.

Vedle hnedka rýži sušily.

A opodál už měli zasázenou novou.

Zpátky k chrámům. Toto je ten mužský.

A toto ten ženský. Jeden si nechal postavit panovník pro sebe a druhý pro svou ženu.

Popisky tu nebyly, takže komu/čemu patří tahle socha nevím.

Kolem se povalovalo dost materiálu ještě alespoň pro jeden chrám. Na konci areálu byl velký kamenný sokl s asi 15 různě poničenýma Budhama, takže buť to opravdu plánujou a nebo to tu mají zároveň jako sklad náhradních dílů.

Na cestě k Ratu Boko, v Prambananu, obloha rychle zčernala a spustila se půlhodinová průtrž mračen. Naštěstí jsem si opět stačil najít stříšku. Déšť znamenal nejen zdržení, ale také pak nemělo moc smysl pokračovat k Boko, kam jsem jel hlavně kvůli výhledu na Prambanan. Oblačno totiž zůstalo a vůbec nebylo jisté, jestli znovu nezačne pršet a už taky bylo pět. V Plaosanu jsem totiž strávil celkem dost času, chytl menší přeháňku a u parkoviště si dal pauzu na kokos. Zamířil jsem tedy zpátky ke Kaliurangu s tím, že dám zítra viditelnosti ještě jednu šanci. Končím v hotýlku Borneo v Pakem Binangun jen kousek od toho mostu z rána. Dál fakt nemělo smysl jet. Už byla tma, pořád jemně poprchávalo a vše další by byla jen zajížďka pro zítřek, kdy si víceméně zopakuji dnešek a možná se podívám na pláž. Motorku mám vracet zítra večer, ale mám tam případný extra den kdybych “nestíhal”. Uvidím jestli této možnosti využiju nebo ne.

To počasí. Ne že by zase pršelo, ale mraky stále brání ve výhledu. To je ta stinná stránka, na druhou stranu tolik nepraží sluníčko. Stihl jsem co jsem měl v plánu, tedy ranní vyhlídku, dva chrámy a přesun do Kaliurangu. Tady měl být večerní výhled na sopku, ale jelikož nevidím ani na 300m vzdálený vysílač, tak jsem na ni ani nejel. A právě teď začalo pršet… Uvidím co uvidím ráno.

Na vrcholek Setumbu Hill jsem došel akorát na východ slunce, nulová rezerva. Vrcholky patří Merbabu (3150m.n.m) a Merapi (2923m.n.m.) pod kterou jsem teď. Podle mých poznámek by mělo jít o nejaktivnější indonézskou sopku.

V údolí bohužel nebylo vidět skoro nic a tak se vyhlídka na Borobudur nekonala. Po chvíli zmizela sopka a následoval ji i druhý vrchol. Odjížděl jsem, když už byla situace beznadějná a nebylo, krom prvních kopců, vidět zhola nic.

Po návratu do homestaye Ada jsem dostal snídani, ke které jsem si udělal čaj. Sendvič s vaječnou omeletou, jakýsi džus a tři rolky. Žlutá na sobě měla chili papričku, takže nepřekvapilo že byla slaná, zelená bylo jakési želé plněné něčím sladkým a v listu byla schována palačinka.

Pak byl konečně čas na Borobudur. Zdálo se, že lidí je tu méně, ale stejně bylo na samotném chrámu dost plno. V okolním rozlehlém parku bylo mnohem klidněji, zas tu ale nebylo nic k vidění.

Budha, Budha a zase Budha. Už nevím kdy se píší dvě h a kdy jen jedno, záleží jestli se myslí konkrétní osoba, já budu psát jedno.

Pod chrámem na prvním stupni. Odchytily mne tu dvě holky co studujou cestovní ruch, že si se mnou procvičí angličtinu. Odvyprávěly mi historii, z kolika kostek je Borobudur složen, že nebyl použit žádný spojovací materiál a tak. Moc jsem si toho nezapamatoval. Na závěr jsem jim napsal hodnocení a odešly. Prý takhle mají měsíční praxi a pak jdou zpátky do školy, kde to je mimochodem nuda.

Na začátku 20.století tu proběhla rozsáhlá rekonstrukce, možná i nějaká následovala, s detaily se, zdá se, moc netrápili. Šup tam s kostkou.

Všechna patra byla pokryta pěknýma reliéfama nějak spjatýma s Budhou.

Pro Borobudur typické báně. Na fotkách jsou vždy zalité zlatým sluncem a bez lidí.

Závěrečná fotka z trávníku u odchodové strany. To už jsem byl celkem uvařenej. Přeci jenom jsem tu strávil tři hodiny. Dá se tu i svézt na slonech, ale to jsem i z časových důvodů, vynechal. Slony jsem nicméně viděl v dáli procházet. Ani nevím, jestli jsem před tím chodícího slona viděl. V ZOO vždy postávají, maximálně něco žerou. Teď už si budu pamatovat, že chodí pěkně houpavě, jak velbloudi. Celkově Borobudur jako jó, ale super jako ne. Nejhorší je množství lidí a i cena za vstupenku pro cizince mi připadá dost nasazená – 337500 rupií, takže přes 500 českejch, mi na místní poměry připadá dost. Hold vědí, že sem půjdou všichni.

O pár kilometrů dál stojící Mendur temple byl trochu něco jiného. Klídek a vstupné jen 10tisíc. Kolem pěkně udržováný trávník a takovej ten typickej budhovej strom s jakoby liánama.

Chrám je znám pro svou velkou sochu sedícího Budhy. Na info tabuly psaly že má ruce v pozici dharmachakrapravartanamudra. Myslím, že v sanscritu skládají slova stejně jako v němčině 🙂 Po stranách má dvě velké sochy Bodhisatvů a strop jde krásně do dlouhého jehlanu. Taky tu byl pěkný chládek.

No a pak následoval přesun do Kaliurangu, během kterého se nic zvláštního nestalo. Ubytování nacházím až na čtvrtý pokus. Jedno drahé – 250tisíc, ve dvou mi řekli že už mají plno a přitom to tam vypadalo úplně prázdně (pak jsem viděl projíždět dva plné autobusy) a ve čtvrtém na mne koukali, jak kdybych si spletl barák. Nakonec tedy spím ve Vidi za 150 tisíc bez snídaně. Čekal jsem to tu levnější. Na večeři jsem vyjel na motorce, protože jsem potřeboval nabrat benzín a ušetřil jsem si tím dost chození protože jsem posléze nemohl hotel záhadně najít. Věděl jsem, že je hned na hlavní, nedošlo mi ale, že tu mají hlavní dvě a já jezdím nahoru a dolů po té druhé. Nakonec mi pomohl prodavač u kterého jsem si koupil sušenky. Trochu jak blbec jsem si připadal. Letmo zpátky k večeři a tím dnešek zakončím. Z názvů jídel znám jen nasi což je rýže, takže jídelní lístek bez obrázků mi moc nepomůže. Ukázal jsem na Nasi Goreng Telur a dostal jsem vajíčko s rýží. Moc jsem se nenacpal a i proto jsem koupil ty sušenku. K pití super sladkej čaj, tak jak je tu zvykem. Cena 16tisíc, tedy 25kaček.

To počasí. Ne že by zase pršelo, ale mraky stále brání ve výhledu. To je ta stinná stránka, na druhou stranu tolik nepraží sluníčko. Stihl jsem co jsem měl v plánu, tedy ranní vyhlídku, dva chrámy a přesun do Kaliurangu. Tady měl být večerní výhled na sopku, ale jelikož nevidím ani na 300m vzdálený vysílač, tak jsem na ni ani nejel. A právě teď začalo pršet… Uvidím co uvidím ráno.

Na vrcholek Setumbu Hill jsem došel akorát na východ slunce, nulová rezerva. Vrcholky patří Merbabu (3150m.n.m) a Merapi (2923m.n.m.) pod kterou jsem teď. Podle mých poznámek by mělo jít o nejaktivnější indonézskou sopku.

V údolí bohužel nebylo vidět skoro nic a tak se vyhlídka na Borobudur nekonala. Po chvíli zmizela sopka a následoval ji i druhý vrchol. Odjížděl jsem, když už byla situace beznadějná a nebylo, krom prvních kopců, vidět zhola nic.

Po návratu do homestaye Ada jsem dostal snídani, ke které jsem si udělal čaj. Sendvič s vaječnou omeletou, jakýsi džus a tři rolky. Žlutá na sobě měla chili papričku, takže nepřekvapilo že byla slaná, zelená bylo jakési želé plněné něčím sladkým a v listu byla schována palačinka.

Pak byl konečně čas na Borobudur. Zdálo se, že lidí je tu méně, ale stejně bylo na samotném chrámu dost plno. V okolním rozlehlém parku bylo mnohem klidněji, zas tu ale nebylo nic k vidění.

Budha, Budha a zase Budha. Už nevím kdy se píší dvě h a kdy jen jedno, záleží jestli se myslí konkrétní osoba, já budu psát jedno.

Pod chrámem na prvním stupni. Odchytily mne tu dvě holky co studujou cestovní ruch, že si se mnou procvičí angličtinu. Odvyprávěly mi historii, z kolika kostek je Borobudur složen, že nebyl použit žádný spojovací materiál a tak. Moc jsem si toho nezapamatoval. Na závěr jsem jim napsal hodnocení a odešly. Prý takhle mají měsíční praxi a pak jdou zpátky do školy, kde to je mimochodem nuda.

Na začátku 20.století tu proběhla rozsáhlá rekonstrukce, možná i nějaká následovala, s detaily se, zdá se, moc netrápili. Šup tam s kostkou.

Všechna patra byla pokryta pěknýma reliéfama nějak spjatýma s Budhou.

Pro Borobudur typické báně. Na fotkách jsou vždy zalité zlatým sluncem a bez lidí.

Závěrečná fotka z trávníku u odchodové strany. To už jsem byl celkem uvařenej. Přeci jenom jsem tu strávil tři hodiny. Dá se tu i svézt na slonech, ale to jsem i z časových důvodů, vynechal. Slony jsem nicméně viděl v dáli procházet. Ani nevím, jestli jsem před tím chodícího slona viděl. V ZOO vždy postávají, maximálně něco žerou. Teď už si budu pamatovat, že chodí pěkně houpavě, jak velbloudi. Celkově Borobudur jako jó, ale super jako ne. Nejhorší je množství lidí a i cena za vstupenku pro cizince mi připadá dost nasazená – 337500 rupií, takže přes 500 českejch, mi na místní poměry připadá dost. Hold vědí, že sem půjdou všichni.

O pár kilometrů dál stojící Mendur temple byl trochu něco jiného. Klídek a vstupné jen 10tisíc. Kolem pěkně udržováný trávník a takovej ten typickej budhovej strom s jakoby liánama.

Chrám je znám pro svou velkou sochu sedícího Budhy. Na info tabuly psaly že má ruce v pozici dharmachakrapravartanamudra. Myslím, že v sanscritu skládají slova stejně jako v němčině 🙂 Po stranách má dvě velké sochy Bodhisatvů a strop jde krásně do dlouhého jehlanu. Taky tu byl pěkný chládek.

No a pak následoval přesun do Kaliurangu, během kterého se nic zvláštního nestalo. Ubytování nacházím až na čtvrtý pokus. Jedno drahé – 250tisíc, ve dvou mi řekli že už mají plno a přitom to tam vypadalo úplně prázdně (pak jsem viděl projíždět dva plné autobusy) a ve čtvrtém na mne koukali, jak kdybych si spletl barák. Nakonec tedy spím ve Vidi za 150 tisíc bez snídaně. Čekal jsem to tu levnější. Na večeři jsem vyjel na motorce, protože jsem potřeboval nabrat benzín a ušetřil jsem si tím dost chození protože jsem posléze nemohl hotel záhadně najít. Věděl jsem, že je hned na hlavní, nedošlo mi ale, že tu mají hlavní dvě a já jezdím nahoru a dolů po té druhé. Nakonec mi pomohl prodavač u kterého jsem si koupil sušenky. Trochu jak blbec jsem si připadal. Letmo zpátky k večeři a tím dnešek zakončím. Z názvů jídel znám jen nasi což je rýže, takže jídelní lístek bez obrázků mi moc nepomůže. Ukázal jsem na Nasi Goreng Telur a dostal jsem vajíčko s rýží. Moc jsem se nenacpal a i proto jsem koupil ty sušenku. K pití super sladkej čaj, tak jak je tu zvykem. Cena 16tisíc, tedy 25kaček.

Pestré to dneska bylo. Příjemná překvapení i zklamání, chůze i jízda, sluníčko i déšť. Jsem zralej do postele tak uvidím, jak stručně dnešní zápisky pojmu. Zítra vstávám zase brzo, tak nechci moc ponocovat.

Ráno mešita nezklamala, ozvala se snad už o půl páté, takže v pět už jsem vypochodoval na Prau (2565m.n.m). Než jsem na ni vystoupal, tak jsem potkal tři stany a na táhlém vrcholu byly na každém volném place. Takový kemp roztažený do 1-2km. Genius loci tedy absolutně žádný a to o to více, že nebylo nic vidět. Ne kvůli stromům ale kvůli oblačnosti. Pro rosu se ani nedalo moc sejít z cesty, natož se posadit. Nedošel jsem ani na konec hřebenu a točil to zpátky. Někde jsem udělal chybu, sešel jsem na druhém svahu a dvakrát na ztvrdlé vlhké hlíně uklouzl. Pozitivní bylo, že jsem si tím možná zkrátil trasu k jezerům, každopádně jsem nemusel jít stejnou cestou jako včera. Z vesnice Patakbanteng k nim totiž vedla cesta také.

Jezero Telaga Pengilon nijak zajímavé nebylo a na cestě to bylo znát. Malá pěšinka s občasnýma bambusovýma tunelama, jejihž funkci jsem moc nechápal, možná aby tam nenapršelo a neudělalo se bahno.

Na poloostrůvku mezi jezerama bylo několik sošek vždy s nějakou legendou. Já se vyfotil u Budhy, ke kterému když dovedete člověka, který se ve škole nenaučil číst, tak druhý den to už prý umět bude. Tohle místo už bylo zásobováno místníma turistickýma autobusama, takže tu bylo celkem živo a nechyběly ani postavy z teletubbies.

Na břehu Telaga Warna jsem se byl podívat na sírné vývěry, kromě smradu ale nic moc vidět nebylo. Sem už nešel prakticky nikdo, jen na poloostrov a zpátky. Vypadá to, že si od tohoto místa hodně slibujou, budují cesty a přístupovou halu, zajímavé to bude ale asi jen pro místní. Pak jsem opět vystoupal na vyhlídku, po sopce ani památka, díky slunci ale lépe vynikla zelená barva Warny. Pak už jen zpátky na hotel a jelikož už je půl jedné, tak rychle na další lokaci.

Kawahsikidan vypadal ze začátku spíš jak lunapark, highwire, stánky, selfiespoty, ale nakonec jsem tu strávil dvě hodiny. Za deset tisíc super místo se spoustou sírných a termálních vývěrů. Všichni jdou jen k tomu největšímu a nejsmradlavějšímu a tak je u těch malých okolo pusto.

Za mnou hlavní atrakce z místa mimo cestu, proto jsem měl klid  a samospoušť.

K jednomu z malých vývěrů s vroucí vodou jsem dal krtka ať si také užije páru. O tu jsem si málem popálil ruku a hodně rychle se mi zamlžily brýle.

Před odchodem ještě záběr z odstupu. Tím jak přibýval čas, tak se mi zdálo, že ubývají lidi. Všichni asi spěchají domů z prodlouženého (dvoudenního) víkendu.

O kousek dál je hindu chrám, u kterého se ani neplatí vstupné a moc na něm k vidění není. Na záběru jsou i paní, které se mnou chtěly vyfotit. Jedny z mnoha lidí dnes. Ať už to bylo na Prau, poloostrůvku, Kawahsikidanu nebo během čekání pod střechou.

K Borobudoru odjíždím až ve tři. Původní plán byl ještě stihnout podvečerní vyhlídku na celý komplex, i kdyby vše klapalo tak by to ale bylo tip top. Nicméně najednou začalo pršet. Takový letní liják. Rychle to stáčím ke stříšce, ale i tak jsem dost mokrej. Po pěti minutách to vypadá že je konec, tak zase hup na motorku. Po deseti minutách přichází silnější déšť a trvá mnohem déle. To jsem schovanej v altánu, u kterého je pár stánků. U jednoho z nich si dávám knedlíčkovou polévku, mé první dnešní jídlo. Pomáhá mi se zahřát, protože jsem jen v mokrém tričku a stále celkem vysoko. Pak následovaly ještě dvě dešťové přestávky, to už jsem byl ale v nížině a největší zima byla pryč. Do Borobuduru dojíždím opět za tmy, tentokrát už ale v sedum. Nenalézám mé původní ubytování a tak končím v Ada homestay. Za stejnou cenu zatím lepší služby – čaje kolik chci, wifi, mapka okolí. Tady prý nepršelo. S mokrým zadkem se jdu navečeřet a myslím, že jsem si vybral obalované krevety s rýží plus k tomu nějaký džus. Zítra chrámy a opět přejezd do hor.