Jsem na ostrově Oshima. Teď, večer (ale i trochu přes den) se mi tu zdá mnohem větší zima. Hlavním viníkem je určitě vítr, ale myslím, že je celkově chladněji. Zpátky tedy ke dvoum párům ponožek do spacáku.

Ráno, stejně jako noc, bylo pěkné. K zavřenému hradu za tmy jezdila kupodivu občas auta a tak jsem byl rád, že jsem si vybral místo trochu od silnice. Ráno ani kapka rosy.

Tryskoloď, která na otevřeném moři svištěla osmdesátkou, jsem stihl a ve čtvrt na jedenáct se už vyloďoval na Oshimě. Myslel jsem, že si tu nakoupím, ale obchod jsem neviděl. Žije tu (myslím) 4000 lidí a tak asi bude v největším městečku, kam se chystám zítra. Lidé tu vypadají přátelšteji než na hlavním ostrově, několik mi z auta zamávalo a jeden děda mne i svezl. Pořád něco povídal japonsky a snažil se mi ukázat cokoli zajímavého kolem cesty. Jednou se kvůli tomu i trochu zajel. Ono to pro něj bylo asi celé zajížďka, protože jsem ho nejdříve viděl jet v protisměru. Vysadil, mne u kaméliové zahrady, ale i když podél cesty sem tam nějakej kvítek byl, tak jsem její návštěvu, vzhledem k roční době, vynechal. Hnedka vedle mi ukazoval, že můžu sehnat něco k jídlu. Na jednu stranu to vypadalo, že tu jde koupit polévka nebo něco takového, na druhou stranu ale okénko bylo zavřené. Vešel jsem do vedlejšího obchůdku a koupil to jediné, co tu měli hnedka k jídlu – brambůrky, zmrzlinu a několik sladkých pečiv. Nejdůležitější bylo, že jsem si tu mohl doplnit vodu.

Hnedka přes silnici byla autobusová zastávka a já měl to štěstí, že ten jeden autobus denně, který se mi zrovna hodil, jel za 50minut, takže jsem mohl v klidu posvačit. Popojel jsem výše, blíže ke kráteru sopky, kvůli které jsem sem jel.

A to už je Mihara-yama a pěkná cesta k ní. Před necelým měsícem to bylo třicet let co naposledy chrlila lávu.

Důkazů bylo všude po svazích habaděj.

Podél cesty bylo i pár krytů, kdyby se situace náhodou opakovala. Podle měření prý stále bobtná.

A to už jsem nad kráterem. Dokonce se i rozlétly mraky a vykouklo slunce.

Na ten druhý z ostrůvků (ten nejmenší) se chystám. Ptal jsem se v přístavu, kdy tam jede loď a prý v 6:30, tedy před východem slunce. To situaci trochu komplikuje, ještě se zeptám ve městě, kde je také přístav.

Že je sopka stále aktivní se nejlépe pozná podle ucházejícího horkého vzduchu.

Na tomto místě to je nejzřetelnější. Doobešel jsem vrchol a našel si alespoň trochu závětrné místo ke spaní.

Tak nejsem na ostrově. Respektive teda jsem, ale stále na tom hlavním japonském. Nějak jsem si zafixoval, že loď odplouvá v 9:30 a ono to zatím bylo o dvacet minut dříve. Jen jsem viděl, jak odtahujou můstek a odvazují lana. Jelikož jiná loď dnes nejela, tak jsem strávil den v Atami. Zas taková škoda to nebyla, protože předpověď pro ostrov byla silný vítr a slabé přeháňky. Tady bylo slunečno a neskutečných 16stupňů.

Snídaně vypadá, jako že ji moc nebylo, ale díky rýži (v hrnci) jsem se opět nažuchl. Ryba, polévka s tofu, něco zeleného s arašídovým máslem a medem, jakési boby v táhnoucí se lepivé hmotě (už jsem je měl několikrát a stále nevím co to je), ztracené vejce, jakýsi rosol s něčím a nakládaná (nesladká) třešeň. A spousta zeleného čaje.

Do Atami jsem dojel normálním ošoupaným příměstským vlakem, takže fotku z vyhlídkové verze nemám. Ruku do vody u nádraží jsem strčil a opravdu byla horká. Když jsem v přístavu akceptoval, že dnes nikam nejedu, tak jsem dal baťoh do skříňky (600jenů), což se ukázalo jako dobře vynaložené peníze. Atami se totiž rozkládá na prudkých svazích a jelikož mapa, co jsem dostal v informacích, spíše připomíná tu dětskou pro hledání pokladu, tak jsem se nastoupal a sestoupal dosytosti. Začalo to hnedka prvním cílem, hradem nad přístavem. Ze spoda je vidět, vede k němu i lanovka, protože je ale kraťounká a převýšení nic moc, tak jsem si říkal – nač utrácet, projdu se. Pěší cesta, co se nabízela byla zavřená a tak jsem stoupal okruhem po silnici. Krpál jak blázen, zatáčky, odbočky, naštěstí bez provozu. Sice jsem stoupal, ale také se vzdaloval od pobřeží (hrad zmizel z dohledu hnedka na začátku). Zkusil jsem tedy odbočku pro pěší, která byla samá větev a povaloval se na ni různý bordel a ta mne dovedla ke zbořeništi. Dál už byl jen prudký svah s bambusem, který byl očividně ponechán svému osudu. Vracet se mi nechtělo o to více, že byl jasně vidět hřbet kopce. Vzrostlý bambusový porost má tu výhodu, že se dá na spoustě míst pěkně chytnout a propracovávat se relativně rychle a bezpečně nahoru. Což se mi povedlo a já se ocitl opět na asfaltce.

Vydal jsem se jakoby zpátky, směrem k přístavu a došel ke stupě. Ta je asi dvakrát výše než hrad a cestu, po které bych pokračoval jsem neviděl. Alespoň jsem se vyfotil, skoro zrcadlově 🙂 s kovovým Budhou.

A také si cvakl několik detailů. Nikde ani živáčka. Pak jsem se po stejné cestě vrátil a začal klesat směrem od přístavu.

Byl tu pěkný výhled na město. Snažil jsem se očima zachytit nějaký z chrámů, co jsem měl v mapě, ale bez úspěchu.

Nakonec jsem k jednomu došel, jen teda nevím, o který jde. Krom jiného jsem si vyfotil lampionek pod střechou. Následovalo prudké klesání, pak stoupání a zase klesání. Začínal jsem být unaven.

Ocitl jsem se před obchoďákem, vešel dovnitř a i když jsem si chtěl koupit něco (japonsky) normálního k jídlu, tak mne hned u vchodu zastavila pekárenská část.

Nepíšu pečivová ale pekárenská, protože se tu opravdu peklo. Rozhodnuto, dnes bude sladký oběd. Na pizzu nebo párek na housce jsem se nenalákal.

Hnedka vedle byly stolky a já u nich skončil s takovouto náloží asi za 160 korun. Najedl jsem se tak, že jsem ještě neměl potřebu sníst večeřové sushi. Dám si ho hned jak dopíšu, těším se na něj víc a víc.

Do druhé části města se mi už nechtělo a já zakončil svou prohlídku na trhu u nádraží. Co to je na fotce a propagaci čeho to slouží netuším. Medvědí rodinka?

Po návratu k přístavu jsem v tašce s listím objevil kočku, co jsem si chtěl vyfotit už ráno, kdy, než jsem vytáhl foťák, odkráčela pryč.

Za celý den jsem neviděl vhodné místo na přespání. Buď prudký svah nebo domy. Vkládal jsem naděje do okolí hradu. Tentokrát mi nebylo líto utratit 400 jenů za krátkou jízdu. Ke hradu to pak ještě kousek do kopce bylo a ještě kousek jsem našel pěkné místečko, ze tří stran v závětří. Když silněji zafouká, tak na mne padají listy. Od světla hradu mne stíní menší křoví, pršet by nemělo, teď je krásně jasno.

Ráno, pár minut po odplutí lodi, zavřeli pokladnu a tak, když jsem si řekl, že by bylo lepší si koupit lístek, už dnes (přeci jen je zítra sobota), tak jsem narazil na staženou žaluzii. Od vedlejšího okénka se mi dostalo rady, že dnes již jízdenka koupit nepůjde, ale že mám do společnosti zavolat a rezervovat si ji. Já na to, že mám pouze datovou simku, ze které nelze volat a jestli by to nešlo jinak. Oni na to, že venku je automat na deseti jenové mince. Už si ani nepamatuju (jestli vůbec někdy) kdy jsem naposledy volal z mincovního automatu. Vházím deset jenů (asi Kč 2,50), vytáčím, ptám se jestli mluví anglicky a tů tů tů. Opakuji proces se stejným výsledkem. Dochází mi, že za deset jenů si moc nepokecám. Automat bere i stovkové mince a tak to zkouším znovu, dvě deseti jenovky vytažené do rezervy. Paní na druhé straně sluchátka není nějak rychlá, všechno pěkně opakuje, mate mne že dneska ještě jedna loď pojede (dvě jezdí jen o víkendu), dvě připravené desítky už jsou také spolknuté, lovím další stovku a pak na samotný závěr ještě jednu. To zas byl zážitek…

Bydlím v minšuku a i když je dražší (8200jenů), tak se mi do večera, kdy jsem si poležel v horké minerální lázni, zdálo po všech stránkách horší než to minulé. Teď jsem každopádně tak nacpaný, že prostě spát jít nemůžu a tak to dnes bude trochu delší. Klimatizace běží na 26 stupňů (suší se mi pod ní vyprané věci), takže ani prsty při psaní nezebou 🙂

Je to jasné, včera nebyla vidět Fuji kvůli tmě. Probudil jsem se zrovna když na ni dopadaly první paprsky dne, takže jsem byl hnedka ze spacáku. Špatně jsem si představil tvar jezera, takže jsem ji, podle mapy, čekal více vlevo. Ještě že jsem trochu pootočil hlavu.

Nebýt výparů, mohl jsem na ni koukat z toho kopce napravo. Napadla mne i myšlenka si tam ještě teďka vyjet, celkem rychle jsem ji ale vyrušil – nechtělo se mi ani chodit ani platit. Lanovka, i když byla od mého místa celkem daleko, dělala překvapivý kravál, po jezeru se pěkně nese zvuk. Než ji pustili, tak tu byl boží klid, první lidé se objevili až po osmé a pak už jsem nikoho neviděl. Asi i proto, že jsem odcházel po silně vedlejší cestě, když jsem totiž procházel kolem parkoviště, tak už se celkem plnilo.

Než se objevil první pár, tak jsem měl dost času se nasnídat i sbalit, takže to tu vypadalo kulturně.

Dost dlouho trvalo, než můj plácek zasáhly ranní paprsky, spousta času na siluetku, ale taky na prochladnutí. Byl jsem rád, že tu nikdo netrajdá a já mohu mít, bez pocitu viny, přehozen přes nohy spacák.

Po sejití z Onshi Hakone Parku zpátky na promenádu, jsem vylovil z baťohu neutrální filtr a díky několikasekundové expozice se mi povedlo příjemně změkčit hladinu jezera. Když jsem ho zkoušel v poledních hodinách u jezera Yamanakako, tak dělal hnusnej purpurovej závoj, teď ráno ale super.

Jestli někoho nezajímaj detaily expozice, tak by ho mohlo zaujmout, že červená brána v jezeře patří Hakonskému chrámu (HakoneShrine), u kterého jsem se včera, kvůli šeru, ale ani nestavoval. Že jsem u něj, jsem vlastně zaregistroval hlavně díky přecházení červeného mostíku, brány jsem si myslím taky všiml, ale možná jsem ji, kvůli koukání kam šlapu, ani nezaregistroval, to je asi pravděpodobnější. Už fakt nevím.

V 10:40 mi jel autobus a krásně jsem to na něj stihl, na nádraží jsem dorazil pět minut před odjezdem. Za asi 30km jsem platil cca kč300, tak je to asi normální sazba všude po Japonsku. Při přejíždění průsmyku směrem k moři, se ještě několikrát objevila Fuji a to dokonce i s Jižníma Alpama. Já bohužel seděl na druhé straně autobusu, zablokován svou vlastní krosnou. Jedinou šanci v serpentýně jsem propásl a tento záběr vznikl až díky zajížďce typu “Obůrka”, kdy jsme se vraceli po stejné cestě, ale tentokrát správně (vzhledem ke mně) natočeni.

U moře bylo sice tepleji, ale i tak jsem byl překvapen, jak si lidé máchají nohy před nádražím v Atami. Až o hodně později mi došlo, že se asi jednalo o horký minerální pramen, zítra to ještě prozkoumám.

Na informacích jsem se ptal po minšuku a dostalo se mi rady, ať popojedu do Ajira (cca 15minut vlakem, 200jenů) v Atami prý žádné není. Popojel jsem tedy, pěkným vlakem, jehož některé vagóny měly sedačky otočené před okno, jakože na kochání. Já seděl v normálním, ale zítra se pokusím nastoupit do tohoto a vyfotit. Ajiro působí dost zanedbaně, to že tu mají popelníky na ne moc pěkných veřejných toaletách vypovídá, pro mne, celkem dost.

Vyšel jsem si na krátkou procházku a šel i kolem malého servisu, kde byla k mání i nová auta. Nejlevnější bylo za trochu více než milion jenů (asi čtvrt milionu českých), to s medvědem už bylo o třetinu dražší.

Procházel jsem i kolem stromu obsypaného mandarinkama a to dokonce dvakrát, protože cesta byla uzavřena a já se musel vracet.

Cedule zakazující odhazování oharků, odpadků a žvýkaček, ze kterých jste před tím vyfoukli bublinu.

Od moře byl v dáli vidět ostrov, který by mohl být Oshimou, což je můj zítřejší cíl. I když na to, že má být asi 40km vzdálený, vypadá dost blízko.

A na závěr jídlo. Na procházku jsem si koupil pandí sušenky a až teprve když jsem jich pár snědl, tak jsem si všiml, že mají různé obličeje, jako emoji.

Před samotnou večeří jsem si dal sprchu a neodolal ani napuštěnému bazénku s horkou minerální vodou (onsen). Očividně jsou tu napojeni na pramen, protože voda stále tekla z kohoutku a volně přetékala přes okraj do odpadu v podlaze. Mělo to tak metr na metr a půl, hloubka kousek nad kolena. Jak jsem se tam naložil, tak už se mi nechtělo ven. Jak je voda plná minerálů, tak značně nadnáší a jakýkoli větší pohyb trestá strátou rovnováhy. Prostě jen tak ležet, občas protáhnout nohu nebo ruku, toť vše 🙂 Schválně jsem vodu ochutnal a na pití to teda opravdu není. Ne tak slaná jako mořská, ale jakoby mnohem těžší, vydatnější. Od této doby jsem ubytování prakticky odpustil vyšší cenu a zapomenul na pouhou jednu mandarinku co jsem dostal na uvítanou a ještě teda čaj. V místnosti bylo nicméně takové klíma, že se čočka objektivu orosila během vteřiny.

Takto vypadala celá večeře, která mi byla přinesena do pokoje. Společenská místnost tu není, za což jsem byl, vzhledem k tomu, jak hodně jsem používal ruce (netuším jestli je to tu společensky přijatelné nebo ne), vděčný. I se líp fotí, když v okolí nikdo není.

Toto se má jíst tak jak to je, syrové. Název si už bohužel nepamatuji, nejspíš sashimi.

Tohle jsou ti “červi”, o kterých jsem psal minule, no a jelikož jsme u moře, tak jsem měl před ssebou vícero mořských zvířátek.

Třeba v polívce, měla se začít jíst až začne voda vařit, plaval krab, asi kapr, asi treska a i nějaké škeble. Také nějaké zelené věci, houbičky a tofu.

Na talířku s obalovanou krevetou, rybou a kuřetem, nechyběl zeleninový salát a také něco, co chutnalo velmi podobně našemu bramborovému salátu, jen brambory byly rozpasírované. Malá porce bramborového salátu a kousek kapra v polévce, že by příprava na Vánoce? Malé stromky už v obchodech mají, Jingle bels jingle bells už jsem také slyšel v pár úpravách a teď ještě tohle. Že bych tu chytil adventní náladu?

No a nechyběla ani rýže. Když jsem tu psal o přecpání minule, tak jsem zapomenul zmínit, že vedle mne tehdy stál i zapnutý rýžovar plný rýže, kterého jsem si ale všiml až při snídani. Tady nic “schované” nebylo, vše pěkně přede mnou. Za hodinu jsem ztlumil světlo a odvalil se na futon 🙂

Sirovodíky a asi i jiné jedovaté plyny mi zhatily plány a místo na hoře spím opět u jezera, tentokrát na jeho jižním břehu. S pěkným, slunečným, počasím jsem to trochu zakřikl, protože dnes bylo celý den oblačno a občas pofukoval studený vítr, pod bundou tedy zůstaly tři vrstvy.

Zatažené počasí a klidné okolí k nějakému prudkému startu nepudily, takže jsem chvilku polehával a vyrazil až před osmou. Informace otevíraly až v devět a tak jsem zamířil pro jídlo. Hnedka za rohem to nebylo, musel jsem až do města a jak jsem měl hlad, tak toho koupil trochu víc. Sendvič s vajíčkem a puding jsem snědl hnedka před prodejnou, takže to na fotku nestihly. Tam jsou jen: čtyry rýžové trojhránky (dva s tuňákem z majolkou, dva s lososem, dvě sady suši s řízečkem, tofu a ještě něčím, sendvič s řízkem, dvoje balení těstových čokoládových nožíček a dvoje balení sušenek. O hladu jsem tedy dnes nebyl.

V obchodě jsem dostal mapu a jelikož by to na informace byla zacházka, tak jsem rovnou popolezl do kopce, kde byla druhá zastávka a jednu stanici se svezl.

K nástupu i výstupu asistoval personál ve stylových čapkách. Popřáli šťastnou cestu a pěkný zážitek (aspoň to japonsky tak znělo) a myslím že i zamávali/zasalutovali při rozjezdu.

Mým cílem byly sírné výpary na Owakudani. Podívaná zajisté zajímavá, občasný zápach už méně. Podloží se natolik činilo, že všechny okolní pěší cesty byly z obavy před otravou zavřeny. Chtěl jsem odtud přejít na horu Komagatake (jméno zní povědomě, nebyla už nějaká taková u Fuji?) z čehož tedy sešlo. Kvůli oblačnosti to ale zas tak nemrzelo.

Owakudani je po celém Japonsku známé svýma černýma vejcema, která svou barvu získávají právě vařením v místních minerálech. Vajíčka, 5ks/500jenů, tu šla také nejvíc na odbyt.

Také jsem si sadu koupil a při sestupu, s výhledem na dým, jedno z nich snědl. Stejně jako u velikonočních vajíček, barva skořápky neměla vliv na obsah.

Dole u jezera jsem se pak zašel podívat ke chrámu u něhož je pramen, jehož vodu když prý podržíte v ústech, štěstí Vám přinese. Tak jsem to zkusil. O kousek dál byla stanice druhé lanovky, která vede přímo na horu Komagatake. Plán byl vyjet nahoru, tam přespat a ráno pak sejít a nebo sjet. Jedovaté výpary ale očividně ohrožují celé pohoří, takže jednosměrnou jízdenku neprodávají a na argument, že bych nikam nechodil, jen se tam vyspal a vrátil se lanovkou zítra, také slečny pozitivně nereagovaly. Platit za to, abych strávil půlhodiny na hoře, jejíž vrcholek je momentálně zahalený v mraku, se mi nechtělo a šel jsem tedy dál podél jezera. Bylo vidět, že se pomalu vyjasňuje a noc by mohla být bez mráčku.

Na promenádě jsem si cvakl Fuji po západu slunce. Výhled na ni měl být i z místa kde spím, nějak ji ale nevidím. Buď je to tím, že je tma a nebo odtud vidět není. Která varianta je správná se dozvím, když bude jasno, až zítra. To mne čeká i přejezd do přímořského Atami.

Zvládl jsem přesun k jezeru Ashinoko, ale bohužel jsem přijel už za tmy, takže jak to tady vypadá budu vědět až zítra. Nejdřív vyrazím do infa, abych si obstaral mapu. Doufám, že mi bude stačit jen jedna a nebudu potřebovat tři jak u Fuji. Tam jsem měl jednu anglickou s cestama, jednu japonskou s větším rozsahem a označením přístřešků a třetí, která zabírá i kousek Ashinoka, ale jsou na ni jen silnice, které jsou dotaženější než na předchozích dvou. Druhý bod na programu bude najití obchodu nebo ubytování. Až potom budu vědět jak strávím následující dny, ale teď zpátky k dnešnímu ránu.

Ráno bylo sice slunečné, ale kolem vrcholku Fuji se stále vznášel a různě měnil malý mráček. Doufal jsem v mlhu nac jezerem, která se sice nekonala, stále ale lepší než mrak kolem mého kopce. Jelikož nad východem trocha oblačnosti byla a slunci trvalo trochu dýl než opravdu vykouklo, tak jsem to s brzkým stáváním ani nemusel přehánět.

Čekání na zmizení oblačnosti z vrcholku bylo dlouhé, roupama jsem nevěděl co dělat…

… a tak jsem si udělal vrcholovou fotku s krtečkem…

… snídaňové sushi zapil pálenkou…

… dal si croissant, který sice měl jeden konec bez náplně, ale na druhém to více než dohnal…

… a i když ani poté se situace nezměnila, tak jsem vyrazil na sousední vrchol, za kterým už byla odbočka dolů, k jezeru Yamanakako.

U chrámu Kaiunzan Jyutoku jsem si neodpustil fotku se soškami s bryndáky. Bryndák měl i velký budha před svatyní (která byla zavřená), důvod pro toto zkrášlení jsem ale na infotabuli nenašel.

U jezera jsem si chtěl sundat termotriko, ale během pauzy jsem tu kvůli větru celkem vymrzl a tak oděv zůstal nezměněn. Jak je vidět, tak mráček jen čekal až zmizím z vyhlídky a pak zmizel taky.

No a pak zpátky na silnici, na autobus a teď ležím pod altánem. Ten je mimo silnici, trochu stranou pěší cesty a kdyby tu na mapách u cest neměli značena odpočinková místa, tak bych ho rozhodně nenašel. Uvidím, jak tu bude ráno rušno, na nějaké polehávání to nebude, já tu ale beztak vstávám kolem sedmý, se sluníčkem.

Při psaní nadpisu “Zimní Japonsko” už si připadám trochu divně. Je celkem teplo (10stupňů), a když je slunečno, jako téměř vždy, tak už to je s baťohem na krátké tričko. Dneska jsem v něm strávil většinu dne a došel v něm až na Ohiru, což je kopec nad jezerem Yamanakako. Už ráno jsem se rozhodl, že ještě jeden kopec absolvovuju předtím než popojedu k dalšímu jezeru, které už je krapet dál.

Ráno jsem, podle plánu, vstal brzy a bez báglu zkusil vyrazit výše po cestě (která nakonec nebyla úplně lesní, ale asfaltová), abych si vyfotil Fuji ve vycházejícím sluníčku. Když jsem ani po dvaceti minutách nevyšel z lesa, tak jsem to vzdal a vrátil se.

Při podcházení dálnice, stále v lese, vykoukla z porostu na chvíli zase.

Nejlépe ale byla vidět až z areálu golfového hřiště, kde jsem si dal, po hodině chůze, pauzu na menší snídani. Začalo se dělat takové teplo, že se začal zamlžovat vnitřek foťáku.

Možná ještě lepší záběr je už z města. Bohužel světlo už nebylo nejlepší, mezi 10-15h už jsem si na to v okolí Fuji zvykl.

Aby to nebylo jen o Fuji. U cesty byla odbočka k domu Oshiho a tak jsem se těch pár metrů zašel. Žádné vstupné, žádný hlídač, žádní lidé. V interiéru, kromě dvou ohnišť nic nebylo, stejně ale působil pěkně.

Stejně jako exteriér.

Opodál byly dva historické vesnické domy. Interiér byl značně tmavý a celkem nezajímavý. Dřevěná podlaha, ohniště, v jednom z domů tkací stroj a to je asi tak všechno.

Když se slunce začínalo schovávat za vrcholek Fuji, ještě jsem ani nezahájil stoupání na Ohiru, což dávalo tušit, že ani dnes za světla nedojdu.

Stoupání začalo o kousek dál u domků v lese. Cesta naštěstí byla pěkná, i když na ni bylo dost celkem nepohodlných schodů. Podle rozcestníku jsem měl dojít hodinu po setmění, ale kupodivu jsem to zvládl o půl hoďky dříve. Naštěstí nebyla černočerná tma a cesta šla pěkně rozeznat. Kvůli mlze jsem z vrcholu neviděl vůbec nic, ale přístřešek šouplý trochu stranou jsem zaregistroval a už si pod ním ležím. Mlha už se trochu zvedla, takže vidím město pode mnou i protilehlé kopce, Fuji je ale stále schovaná, snad se ráno ukáže.

Nejlepší dnes bylo ráno. Vyběhl jsem si na vrchol Sankodai, odkud byl hezký výhled na všechny strany. Pak jsem, kvůli jídlu, sestoupil do údolí. Vlastně až do posledních dvou kilometrů jsem byl na asfaltu mezi lesy, no a ten konec byl také lesem, ale bez asfaltu. Chtěl jsem spát na úbočí Fuji a podle mapy měl vyhlídlý přístřešek, který je ale chatou (zavřenou). Protože má v noci pršet, tak jsem rozbalil karimatku pod stříškou přímo přede dveřma, kdyby hlásilim jasno, tak jsem radši v lese. Nevím, jak to tady bude v pondělí s turisty, ale budu chtít co nejdříve vypadnout. Myslím, že to odtud je asi 15km na vrchol. Já každopádně půjdu dolů k jezeru Yamanakako, u kterého někde přespím, vláčet se do kopců nad ním se mi asi nebude chtít.

Přístřešek kde jsem spal, měl roletová vrata, takže když jsem ráno vše sbalil, tak jsem je za sebou stáhl a celkem bez obav vyrazil dále do kopce bez krosny.

Ze Sankodaie (1202,56m – to psali na sloupku) byl výhled nejen na Fuji, ale i na jezero Saiko, vedle něhož, podle mlhy, lze tušit začátek jezera Kawaguchi.

Na západě zase svítily Jižní Alpy. Je vidět i jezero Motosuko. Ten jehlan úplně na levo by měla být Ryuga-tage, odkud jsem předevčírem koukal na Fuji. Zaujala mne rovina mezi mnou a jezerem. Dřív prý byla Motosuko, Saiko i Shojiko jedním velkým jezerem, než jej erupce rozdělila, ta samá erupce bude asi příčinou i té roviny…

Ze severu vypadá Fuji skoro jako “normální” hora se špičkou.

Za poslední hodinu (za tmy) kolem mne, po lesní cestě, projelo šest aut, z toho jedno policejní. Doufám, že teď už bude klid.

Takovej nic moz zajímavej den dneska. Slušně mne po včerejšku bolely nohy (myslím, že jsem ušel kolem 30km), ale i tak jsem se vydal zacházkovou cestou po jižní straně jezera, výhled na něž byl zarostlý, takže nic moc. Pak po chodníku podél silnice, taky nic moc ale bylo to nejkratší, k jezeru Saiko, před kterým jsem odbočil do (co jsem si myslel že bude) skanzenu  (folk village). Pak jsem si na jednom návrší našel místo na spaní a to je tak vše. Ještě páf fotek.

Ze včerejška mi zbyla svačina z minshuku (protože jsem se ukázal až na večeři a od paní jsem dostal ještě dvě mandarinky a malý sáček bonbónů. Při pauze jsem z toho hnedka ujedl.

Budu tomu říkat skanzen, i když to takový ten náš klasický nebyl.  Takže, skanzen se skládal z docela dost baráků (asi 12) v klasickém japonském stylu.

Daly se tu půjčit i kostýmy, takže tu pobíhali čínští a indičtí samurajové.

Čím se skanzen lišil a co mne zklamalo bylo, že v interiérech byly, místo nějakých ukázek, obchody. Sice velmi tématické, které se sem hodily (ruční papír, kimona, keramika, občerstvení) a nějakou tu tradiční historii pokryly, já ale hold čekal něco jiného. Všichni japonští důchodci vypadaly spokojeně. Kdyby mi tu zbývalo jen pár posledních dní, tak bych si určitě taky něco vybral.

Tak jako i u některých domů, kolem kterých jsem dosud procházel, i tady se pod střechou sušilo ovoce. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou meruňky, ale nejsou.

To je tedy pro dnešek vše.

Asi zatím nejhezčí počasí za čas co jsem tady v kombinaci s tím, že jsem konečně viděl stranu Fuji kam dopadá sluníčko, vyústila ve více než sto fotek. Se po návratu z toho promazávání asi zblázním. Vzhledem k tomu, že stále trávím večeři, tak text bude pouze ve formě stručných popisek k fotkám, kterých je dnes rekordní počet.

Kafe včera opravdu zapracovalo a tak došlo i na noční záběr Fuji.

Opulentní snídaně. Polévka, burgr, vajíčko, ryba, salát, rýže s řasou, puding a ovoce.

Ráno jdu pěknou cestou, která je součástí Tokaiské trasy, která historicky spojovala Kjótó s Tokiem.

Na břehu jezera Motosuko, kde je to samá vyvřelina.

Od jezera stoupám na 1485m vysokou Ryuga-take.

Je krásně.

Stále vzhůru.

To je štreka, alespoň že cesta je pěkná.

Alespoň že výhledy stojí za to, obzvlášť s nasazeným polarizačním filtrem.

Tak to jsou všechno vrcholové fotky z Ryuga-take, pobyl jsem tam docela dlouho…

Jižní Alpy, Minami range.

Fuji při sestupu.

Dole u jezera Motosuko.

Z tohoto místa je zachycena Fuji na tisíci jenové bankovce.

A ještě jedna Fuji na konec, to už je šero.

Tak tak jako včera jsem snad ještě navigačně neselhal. Jak jsem si myslel, že to k jezeru mám maximálně půl hoďky pěkně z kopce podél řeky, tak jsem šel 10…20…30minut a napojil se na asfaltku. Ta vedla stále podél řeky, 10…20…30minut…hodina…hodina…hodina a půl a napojuju se ještě na hlavnější, která nese číslo 358. To nedává moc smysl, protože to bych už musel být téměř na kraji jezera a to teda nevypadá. Jdu směr Shoji, do kopce, serpentýnama, s náklaďákama, 10…20…30minut, hodinu, dvě, tři a konečně jsem u jezera. Jen to není Saiko, ale Shojiko, který je o pět km více na západ a kam jsem chtěl jít zítra. Po cestě jsem zjistil, že ta první asfaltka byla č.36, a že jsem tedy včera scházel místo jižním svahem severním a skončil na druhé straně hřebenu než jsem chtěl. Určitě za to může mapa z infocentra…

Předpověď nelhala a noční déšť přešel do dopoledního jemného mžení, takže jsem měl důvod zůstat ve spacáku. Není přece kam spěchat, za chvíli jsem u jezera, tam se ubytuju a dám si volnější den, jsem si říkal. Vyrážím o půl jedenácté.

V údolí sice bylo teplo, k deseti stupňům, ale i tak čerstvě zasazená rýže na jednom políčku překvapila.

Větší část stoupání jsem šel v krátkém triku, ale kousek před tunelem nejen že se zatáhlo, ale začal i dost foukat studený vítr, takže jsem nahodil zpátky bundu, v tunelu (ve výšce 1090m) pak i čepici.

Ani ne kilometr od tunelu už jsem na břehu Shojika. V obci Shoji žádný obchod není a jelikož jsem snídal jen půlku čokolády, tak už mám fakt hlad. Obchod se naštěstí objevuje, úplně mimo baráky, o kousek dál. Celej šťastnej si kupuju dva rýžové trojhránky. Ptal jsem se prodavačky, kde je tu nejbližší minshuku (domácí ubytování) a se spolunakupujícím se shodují, že v další (2-3km vzdálené) vesnici, což odpovídá mapě, co byla u cesty. Sedám ven, celej natěšenej na jídlo, když tu vychází spolunakupující, že mne k minshuku sveze. Hlad počká, hážu krosnu na korbu a v dodávce se vezu až do vesnice.

Na mapě stálo označení “minshuko village” a stejně tak to pojmenovávali i Japonci, já teda myslel, že to bude nějaké ubytování podporované obcí, ale fakt se jednalo o vesnici, kde byl každý třetí barák minshukem. Bohužel byly všechny zavřený… Nakonec se mi daří optat, které je otevřené a je to hnedka to první, které jsem původně přešel. Dveře jsou otevřené, ale vevnitř nikdo není. Nechávám tu krosnu a jdu si sednout na lavičku, abych se konečně trochu najedl. Když mi začíná být zima, tak si říkám, že budu čekat raději vevnitř. Jak zamířím k domu, tak zbystří paní, která celou dobu vedle mne rovnala pytle se zeleným listím na korbu dodávky a ukázalo se, že to je paní domácí. Jen si nevšimla mého příchodu.

Na uvítanou dostávám hnedka něco na zub. To úplně vlevo je hrnek s kafem ze sáčku. To tady ale nesypou v granulkách, ale ze sáčku vyndají malý papírový filtr, který se takhle postaví na hrnek a je v něm normální kafe. Jelikož jsem ho vypil, tak jsem zvědav kdy usnu 🙂

V tom červeném balení vpředu byla plastová nádobka s želé (tipl bych si že z rýže), která se měla, podle návodu, vyklopit na talířek a zalít obsahem z přiloženého sáčku. Říkal jsem si, co z něj vyteče a byl to med, při jehož vymačkávání jsem se trochu zalepil a tak potěšilo, že součástí balení byl i vlhčený ubrousek.

Pak přišel čas na večeři, na kterou jsem se, v poskytnutém kimonu, přesunul do jídelny. Skládala se z polévky, tofu, sladkých brambor, vepřového řízku, ryby, salátu, želatiny v mandarinkovém rosolu a takových těch černých červů vpředu, což nevím co je, ale živočišné to určitě není. Na plameni pod pokličkou se mezitím dusil plátek hovězího, houbičky a paprika. Vedle pak byla konvička s čajem čekající  na zalití.

No radost pohledět 🙂 Jen jsem si teda nemusel kupovat ty trojhránky. Když jsem skončil, tak na stole zbylo jen to hovězí, které už se do mě prostě nevešlo, i když… Ne fakt ne.

Zatímco jsem hodoval, tak mi paní v pokoji rozestlala futon. Má  na sobě jednu deku a tři peřiny, tak snad mi zima nebude 🙂 Uvidím, jak se zžiju s (asi) pohankovým polštářem.

Za noc se tu platí 4000 (asi tisícovka) bez jídla, 6500 s jídlem. Pro porovnání, ty dva hostely byly, bez jídla, za zhruba 3000 jenů. Nejspíš tu zůstanu i příští noc a vyrazím bez baťohu. Jo a z okna je přímý výhled na Fuji, kterou jsem ale, kvůli všemu tomu jídlu, nevyfotil. Zítra to doženu 🙂