Při mém filmovém pondělku jsem tentokráte rezignoval na českou produkci, v nabídce totiž byla jen pohádka a svůdník Macháček. Ani jedno mne nelákalo, zato mně zaujal francouzský film Co Jsme komu udělali? (Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu?). Výběru jsem nelitoval ani minutu, bavil jsem se totiž od začátku až do konce.

Vzhledem k tomu, že evropské filmy zas tak často v multiplexech nejsou, tak bych na tento asi šel, i kdybych si přečetl jen průměrné recenze. Na čsfd byly reakce ale vesměs pochvalné a tak opravdu nebylo co řešit. Náboj filmu měl přicházet z konfliktu mezi konzervativními rodiči a ženichy jejich dcer. Trochu jsem se bál vousatých vtipů, až snad na jednu vyjímku ale zbytečně. Děj byl jasný a jednoduchý a opět, až na jednu minivyjímku, nemám co vytknout. Tomuto druhu filmu bych ale prominul mnohem více a možná je to má chyba, že jsem něco přehlédl. Pokud máte namířeno do kina a chcete se pobavit, tak tohle je přesně to, na co si chcete koupit lístek.

Vtipných dialogů i hlášek je tu habaděj a já si jich, jako obvykle, už mnoho nevybavuji. U některých mi hlava musela trochu zašrotovat, třeba když celá rodina vcházela na půlnoční do kostela (viz.fotka) a někdo z místních utrousil “a hele Benettonovi přišli”, některé pak byly krásně jednoduché. Třeba když maminka přijde k betlému, u kterého stojí její židovský a arabský tchán s děckama v náručí a ona dětem povídá: Podívej kravička, bůů, bůů a tady je ovečka béé, béé a zde uprostřed je malý Ježíšek, syn Boží” pak odejde a Žid tomu svému povídá: Víš babička trochu přeháněla, byl to jen jeden z proroků” a Muslim přitakáva “tak tak, jen jeden z proroků”.

Překvapil mne význam slova komunista ve francouzských reáliích v kontrastu s těmi českými. Tady bylo používáno pro volnomyšlenkáře, kteří jsou otevřeni nové době a nerozlišují lidi podle jejich původu (teď jak to píšu, tak mi dochází, že to vlastně komunistickému ideálu odpovídá, a že pokřivenej názor bude asi ten českej). Hlava rodiny je nicméně gaullista, takže i tady je slovo komunista míněno spíše pejorativně.

Jinak teda nevím, co to v té francouzské hymně je, ale stejně jako ve scéně v Casablance, tak i tady mi vháněla slzy do očí a to to rozhodně nebyla tak vypjatá situace. Když jsme u těch slz, tak i ten konec byl celkem doják.

Nevím, jak dlouho to tu v kinech ještě poběží, každopádně vřele doporučuji ke shlédnutí, i kdyby to mělo být až za rok v TV.