S kovidem to vypadalo (a stále vypadá), že cestování po Británii bude přípustné už na Velikonoce, ale na zahraničí si budeme muset počkat do léta. Můj prvotní záměr byl, že si na jaře v Praze koupím nový foťák, jelikož ale z cesty (velmi pravděpodobně) sešlo a souhrou okolností jsem se zakoukal do staré Fuji GW690, tak jsem si raději pořídil právě tohoto veterána. Prozatím. Poslední únorovou neděli jsem měl úplně volnou a tak jsem vyrazil na celodenní výlet, abych foťák vyzkoušel.

V pokoji na mne čekala hromádka balíčků, které všechny souvisely s novým foťákem a realitou, že se nedostanu do Čech, kde jsem nechal třeba stativ a filtry. V dubnu budu mít šest volných týdnů a tak mne bude čekat podobný nákup, tentokráte s výletnickým náčiním.

Jak jsem psal minule, vlak měl zpoždění, takže vše rozbaluji až kolem půlnoci. Původně jsem chtěl ráno vyrazit ještě za šera, ale vzhledem k pozdní hodině uložení se ke spánku, má i můj start zpoždění.

O půl deváté vycházím z města a fotografický den začínám neostrým záběrem.

Mířím k pláži Maenporth. Běžel jsem tudy mnohokrát, chůzí tu jdu ale poprvé.

Předpověď na dnešek byla před týdnem plné sluníčko, před dvěma dny ji změnili na polojasno a zatím to vypadá na zataženo.

U pláže opouštím silnici a vydávám se dosud neprozkoumanou pěšinou do kopce.

Procházím lesíkem a jsem rád, že díky několika suchým dnům, tu není skoro žádné bahno.

Z lesíku mne cesta vyvedla na louku a posléze až k domečkům poblíž Mawnan Smith. Podle mapy tu měla být cesta lesem k moři, ale v reálu to vypadalo, že celý les patří k hotelu Meudon, který je kvůli kovidu zavřený. I kdyby byl otevřený, tak si nejsem jistý, jestli je prostor přístupný i široké veřejnosti.

Druhým cílem byla přírodní rezervace Carwinion, kterou naštěstí vedla normální cesta. Hned u vstupu jsem varován před cizáckýma sršáňama, kteří likvidují místní včelstvo.

Vkládám tu do foťáku film a pořizuji první expozici. V tomto příspěvku budou jen fotky z digitálního kompaktu, které po prvním nahlédnutí na naskenovaný negativ, vypadají i lépe.

Scházím z cety, překračuji potůček a dostávám se do zarostlejší části.

Fuji GW690 se vyráběla mezi lety 1978 a 1985, má pevný objektiv, 1½kila a z jedné standartní ruličky svitkového filmu na ni jde pořídit 8 záběrů o velikosti 6×9. Ostří se přes čtvereček v hledáčku, což jsem naposledy dělal u tátovýho kinofilmovýho Olympusu.

Posun v čase do druhohor 🙂

Záměrem pro dnešek bylo focení zajímavých stromů, což nakonec moc nevyšlo. Zarostlé to tu ale bylo pěkně a začalo se objevovat i sluníčko.

Sluníčko příjemný, ale na fotkách dost vypaluje osvícená místa.

Postupně jsem došel až na dohled ke koním, kteří byli na dohled od baráku a já si nebyl úplně jistý, jestli nechodím někomu po zahradě. Byl tu pěkný bambus.

Listy téhle rostliny, jejíž jméno si budu muset ještě zjistit, jsem fotil už v lednu v Queen Mary Garden poblíž pláže Gyllyngvase.

Ještě jedno kapradí a už je čas vyjít z lesa ven, na sluníčko.

Vypadá to pěkně, ale fouká studený vítr, a tak přioblékám další vrstvu.

Samota u Mawnanu, odkud musí být pěkný výhled na moře.

Celkem jsem za celý den vyfotil dvě ruličky filmu, tedy 16 záběrů. Nepozorností jsem znehodnotil dva. U jednoho jsem zapomenul sundat krytku objektivu a u druhého, který byl hodně podobný tomuto, jsem nezaostřil. Dvě chyby, které mají společného jmenovatele – foťák s hledáčkem, kdy nekoukám přes objektiv.

Ještě polodetail a už sestupuji k plážím.

Vlevo Porth Saxon, vpravo Porthallack.

Je tu celkem rušno a tak mířím do kopce pod strom…

…kde si dávám pauzu a ulevuji baťůžku o jedno pivko.

Výhled ujde 🙂

Po pauze pokračuji dále po pobřeží zpátky k Maenporthu.

Světlo začíná zlátnout.

Slunce klesá rychleji než jsem čekal a já přizpůsobuji tempo. Za světla už ale beztak nedojdu.

Falmouth vlevo uprostřed.

Stále fouká a s přílivem přicházejí i větší vlnky.

Pláž Maenporth, půl sedmé večer. Do postele mi už zbývá jen necelých pět kilometrů. Na to, že nemám krosnu, se cítím nepříjemně unaveně. Chybí trénink.

Došel film, došly baterky, došlo světlo, takže vše do baťůžku a už se jen koncentrovat na tmavou pěšinu.

Jsem zvědav jak fyzicky zvládnu to šestitýdenní povelikonoční volno. Dost jsem uvažoval o Hebridách u severního pobřeží Skotska, ale se všema těma redukcema spojů hromadné dopravy, vypadá už jen samotné dopravení se tam dost komplikovaně. Logisticky jednoduší variantou je dokončení South West Coast Path, jejíž první polovinu jsem absolvoval před dvěma lety. Každopádně musím ještě koupit boty, spacák, karimatku, nabíječku, ponožky…