Dneska mi tu byla poprvé zima. Z okna to sice vypadalo na pěkné slunečné počasí, ale foukal dost studený vítr. Asi po hodině, kdy se začaly objevovat i mraky, jsem tak na tričko přivlékl flísovku a asi za dvě hodiny, kdy v kopcích začalo jemně mrholit, jsem přidal ještě větrovku. Ve stejnou dobu jsem se také přezul do plných bot. Tepelná nepohoda mi, i přes utišený vítr a sjezd do suchého údolí, vydržela až do konce. Byla blbost prochladnout, protože pak už bylo těžké se zahřát.

Na ubytování byla tv s anglicky mluvenýma filmovýma kanálama a já usínal včera až o půlnoci, což se opět projevilo na pozdějším výjezdu, který jsem posunul na půl devátou. Ze silnice už včera zmizely široké odstavné (motorkové) pruhy, ale tím, jak umizela i doprava, tak to ničemu nevadí. Silnice byla ve stejném stylu i dneska, jen přibylo rozbitějších míst. Žádné extra díry to ale nebyly. Už od začátku se bylo na co dívat. Asi ve třech vesničkách po sobě měly (asi společenské) tradiční budovy, vždy jednu na obec. Zastavil jsem u dvou. Jedna měla vevnitř politická hesla a druhá malované výjevy z vesnického života. Je to jako s rudejma vlaječkama kolem silnice. Někde vám připadne, že čekají nějakou důležitou návštěvu, protože na každém sloupu je dvojice hvězda + srp s kladivem a jinde vůbec nic.

Ještě před tím, než jsem začal stoupat k těmto vesničkám, jsem se zastavil u jednoho kaučukovníkového háje. Gumovník vypadá myslím jinak, ale budu si to muset po návratu zkontrolovat. Tenhle hájek se zrovna netěžil a nádobky byly jen položeny u patek stromků. Někde jsem četl, že kaučovníky tady vytlačují tradiční tropické lesy a kvůli tomu zde drasticky ubývá počet slonů chovaných, místo traktorů, pro svoz dřeva. Trochu jsem doufal, že tu možnost projet se na slonu bude, ale nikde jsem nic neviděl. Už asi vymizeli docela.

U malinkého vodopádku jsem se zastavil na polévku a kávu (o té ještě někdy napíši), abych se trochu zahřál, což pomohlo a aby mezitím zmizlo mrholení, to se spíše zhoršilo. Zdá se mi, že tu přibylo psů. U moře byli jen sporadicky, kolem Dalatu solitéři a tady byli dva psi a dvě štěňata. Jedno z nich chtělo ze začátku pořád žužlat můj baťoch, ale pak se všichni čtyry začali pošťuchovat mezi sebou a byl od něj pokoj. Paní tady asi moc zábavy nemá, protože když jsem jedl, tak koukala na televizi, kde byly krátké záběry z různých politických setkání a celé to bylo podmalované hudbou. Žádné mluvené slovo. Pak ji to zmohlo a šla si za pult lehnout na postel. Když jsem šel platit, tak ležela pod dekou a stále sledovala tu televizi. Ono také co dělat, když mrholí.

Jak jsem začal sjíždět, tak jsem vyjel z mraku a bylo zase sucho. Opárek byl ale všude okolo a tak se výhledy moc fotit nedaly. Já se soustředil hlavně na spotřebu. Už před polívkou jsem si všiml, že ručička nádrže spadla k “E” a to bylo někdy v době, kdy to do nejbližšího městečka bylo více jak 40km. Právě pro tyto případy mám v baťohu petku s benzínem, což krásně šetří nervy. Tím jak to bylo povětšinou z kopce a já moc nepřidával plyn, to nakonec vyšlo. Bylo to asi dost o chlup, protože se tam vešlo přes tři litry. Já se ale vždycky snažím tankovat téměř s prázdnou nádrží, protože zastavovat třeba kvůli litru, mi přijde škoda času jak mého tak obsluhy.
Dneska jsem, po zdolání 180km, dojel kousek před Thanh My. Byly tu totiž tři Nghá Nghí (penzionky) vedle sebe a tak jsem neodolal a zůstal už tu. Moc času nazbyt jsem beztak neměl.