Tento týden jsem stihl snad od všeho trochu. Pondělí a úterý patřilo opět intervalům o délce 400m, ve středu pak přišlo 10km tempově, v sobotu testovací závod a na závěr v neděli velmi líné 3km. Začínají mne z toho všeho sice bolet lýtka, ale připadá mi, že to nese i nějaké ovoce.

Pondělí s úterým byly tedy ve stejném duchu jak druhá polovina minulého týdne. V úterý jsem si k závěru zkusil i rychlý kilometr a když to nešlo zas až tak špatně, tak jsem si řekl, že ve středu zkusím rychlejších 10km. I když tedy nohy už trochu bolely, tak ani tento tempový pokus nedopadl z mého pohledu nijak špatně. Naopak jsem byl celkem příjemně překvapen. Určitě pomohlo i to, že bylo pod mrakem a na chodnících kolem parku nebylo moc lidí.

První kilometr byl takový rozbíhací a poslední dva dobíhací. Těch deset kilometrů mezi, jsem se snažil držet tempo do pěti minut na kilometr, tedy na čas do 50minut na 10km trase a kupodivu to šlo celkem snadno. Tepovka se mi ke 180 nedostala vůbec a ke 170 jen při posledním kilometru, kdy jsem se snažil běžet co nejrychlejc a ještě k tomu to bylo do mírného kopce.

Čtvrtek i pátek byly neběžecké, ale ne úplně odpočinkové. Dvě noci v autobuse a půlden chození po Paříži. Do plánu to pěkně zapadalo, protože v sobotu byl na řadě závod ve Sloupu. I po dvoudenní pauze byla lýtka stále trochu cítit, ale při běhu to naštěstí nevadilo. Trochu jsem se bál, abych se náhodou nerozeběhl moc rychle a pak někde neodpadl, ale stejně jako při mých prvních Běchovicích mi zbylo na závěr celkem dost sil. V lese byl sice příjemný chládek, ale zato to tu celkem klouzalo a tak jsem kolikrát běžel z kopce stejně rychle jak do kopce. Na schodech k vrchnímu můstku Macochy jsem byl (naštěstí) zablokován a tak jsem tu byl donucen přejít na chvíli do chůze, možná bych to ale vyběhl.

Při startu na sloupském hřišti jsem hlavně řešil za kým poběžím abych se náhodou neztratil. Nakonec jsem si nikoho konkrétního nenašel, ale vždy jsem měl někoho na dohled. Startovní tempo jsem zvolil takové, že mne vlastně na trati nikdo nepředběhl, ti rychlejší byli přede mnou už na začátku. Předběhli mne jen dva a ty jsem potom zase předběhl já. Na psychiku je to takový lepší když předbíháte vy, než když někdo předbíhá vás, jestli je to dobrý i pro výsledný čas, to je otázka druhá.

Na závěr se ještě běželo jedno kolečko po dráze a já zjistil, že se po tartanu, tím jak pruží trochu zpátky, běhá opravdu hezky. Při startu jsem to ani nezaregistroval. Čas podle mých hodinek byl o pouhých 14 vteřin přes hodinu a tak mne mrzelo, že jsem je někde nenahnal, přeci jen je to vteřinka něco na kilometr. Pak ale přišly oficiální výsledky, kde bylo každému z nějakého důvodu přidáno 20s a to už tak do očí nebilo. Převládly tedy velmi dobré dojmy z posledních dvou kilometrů, které začaly klesáním po pěkné lesní cestě a pokračovaly po rovinaté asfaltce, kde jsem byl schopen celkem solidně zrychlit. Tím, že se kvůli terénu nedalo všude běžet úplně naplno a bylo třeba různě zpomalovat (a vypadávat z tempa) jsem nakonec doběhl celkem v pohodě. Nerad bych to zakřiknul, ale začínám si pomalu věřit, že ty Běchovice pod 45minut dám.

Na horní tabulce je pěkně vidět výpadek v tempu (zelená linka) na schodech na Macochu a kolisání tepové frekvence (červená linka) vzniklé terénem. První a poslední dva kilometry co byly po asfaltu jsou celkem rovné, lesní prostředek pak krapet vlnitý. Dolní tabulka pak ukazuje jak rychlé byly jednotlivé kilometry. To, že poslední dva byly rychlejší než první dva vidím jako dobrý příslib do budoucna 🙂

Neděle pak byla silně odpočinková a já si dal je pomalé tři kilometry do Vavřince a zpátky, to abych si splnil svůj 50km týdenní limit. Kilometráž jsem ani minulý ani tento týden nezvedal.