Někdy na počátku roku jsem slyšel písničku od Kate Bush – Wuthering Heights a vybavil jsem si, že jsem si chtěl, už několikrát, stejnojmennou knížku přečíst. Vůbec jsem nevěděl o čem to bude, přitahoval mne jen ten název – Na Větrné hůrce. Čekal jsem spíš něco jako romantickou pohádku a tak jsem byl trochu zděšen 🙂

Knížku jsem si stáhl z Projektu Guttenberg do Kindlu a tak nemám žádnou doprovodnou fotku, ta titulní je z nějakého tištěného vydání. Po prvních pár stránkách jsem si říkal, že to snad ani nemá cenu číst. Autorka se zde totiž u jedné postavy (Joseph) rozhodla, stejně jako Harriet Stowe u Chaloupky strýčka Toma, přepisovat mluvený akcent do tištěné angličtiny. Zatímco u černochů jsem se trochu chytal, tak yorkshirský dialekt je úplně jiné kafe. Trochu pomáhalo, když jsem si to četl nahlas, ale delší pasáže jsem měl snahu přeskakovat. Naštěstí se Joseph dostával ke slovu jen na úplném začátku, pak už jen velmi sporadicky. Některé obraty ze staré angličtiny (knížka byla publikována v roce 1850) jsem si uhlazoval do té dnešní. U slova Fiend mi to ale nějak moc nesedělo. Domníval jsem se, že se jedná o Friend (přítel) a ono to zatím, podle slovníku, znamená zloduch, satan, ďábel. Jedno písmenko a jaký to udělá rozdíl…

‘What are ye for?’ he shouted ‘T’ maister’s down i’ t’ fowld. Go round by th’ end o’ t’ laith, if ye went to spake to him.’

Po odrazujícím začátku jsem se ale rozečetl. Začalo to vypadat na červenou knihovnu a pak se to najednou zlomilo do naprostého psycha. Konec mi přišel spíš jak snaha o šťastný konec za každou cenu, takovej neorganickej, vynucenej. Možná by knížce více slušel temný konec, popřípadě jen s malým světýlkem na konci tunelu, ale kdo jsem já, abych radil autorce, která byla schopna dát toto dílo dohromady.

Zákeřnost a násilí jsou kopí s hroty na obou koncích; zraňují více ty, kteří je využívají, než jejich nepřátele.

Víte, jak se říká, že nůž jde použít k nakrájení chleba i k zabodnutí člověka? To samé se dá říct i o lásce po přečtení této knížky. Může v nás probudit talent i vnímání světa v jeho nejlepších barvách, ale zároveň může vést i k nenávisti a zčernání duše. Vlastně si ani nepamatuji, že bych někdy četl nebo viděl něco, kde by to bylo dotaženo a vyladěno jak v této knize. Málokdy cítím takový odpor jako tady k Heatcliffovi. Sice se z něj nestal padouch úplně bez přičinění druhé strany, ale i tak, co je moc, to je moc. Říkám si, jestli to v třídně mnohem více rozdělěné (alespoň mentálně) anglické společnosti není třeba vnímáno jako jakýsi protest nebo varování před povýšeností bohatých nad chudými. Naštěstí v knížce nechybí ani veselejší momenty, ale je jich opravdu pomálu.

Neměl by jste ležet až do desíti. To už je hlavní část rána a dopoledne pryč. Člověk, který neudělá polovinu své denní práce do desíti hodin, pravděpodobně nestihne udělat tu druhou půlku do zbytku dne.

Knížka na pláž to moc není, spíš k posazení do ušáku s výhledem na podzimní déšť a téměř opadané stromy. Možná by se stihla přečíst za jeden melancholicko-depresivní den, večer a noc.

A na závěr písnička, která mne k této knížce dovedla