Název této knížky je trochu zavádějící. Není totiž o běhání, ale o Emilovi Zátopkovi a vlastně i politickém systému, co jsme tu měli. Je velmi čtivá a často i vtipná. Suprové je, že má jen sto stránek. Nemusíte se tedy rozhodovat, jestli začít číst tohle nebo O původu druhů. Darwina si totiž budete moci otevřít už den na to. Je to román, ne životopis. Informace autor čerpal jen z dobových novinových článků. Kreativita a historické zdroje velmi zdařile splývají. Myslím, že se i povedl překlad do češtiny.
Pojmu to čistě jako výpisy z knížky. Na to, jak je útlá, tak je jich nějak hodně 🙂 Až při přepisování jsem si všiml, pro mne nezvyklém, používání čárek ale i větné skladby, předložek a tak. Asi i toto přidává k atmosféře vyprávění.

Němci tedy přišli na Moravu, usadí se tam a obsadí Ostravu, město uhlí a olova, u něhož se Emil narodil a kde se daří průmyslu. Největší zdejší podniky Tatra a Baťa nabízejí prostředky napomáhající pohybu vpřed: auta a boty. Tatra dělá krásné a hodně drahé automobily, Baťa vyrábí botky docela dobré a docela levné. Kdo hledá práci, zajde k jednomu z nich. Emil se ocitl v továrně Baťa Zlín, sto kilometrů jižně od Ostravy.

Má prostě hrůzu ze sportování. Na své bratry a kamarády, kteří tráví volný čas hloupým čutáním do balonu, nahlíží skoro s opovržením. Když ho někdo donutí hrát, je mu to proti srsti, neví, jak se tomu postavit, vůbec neumí pravidla. Předstírá sice, že ho to zajíma, ale dívá se jinam a nenápadně se snaží vyhnout míči, jehož dráhu nedokáže odhadnout. A když mu nedopatřením přistane u nohou, Emil ho vší silou odkopne, aby se ho zbavil, pošle ho kamkoliv, velmi často na vlastní bránu.

Emil sport nemusí o to víc, že od otce převzal dokonalý odpor k tělesnému cvičení, jež je v jeho v očích čistou ztrátou času a zejména peněz. A zrovna běh je mezi disciplínami opravdu perla: nejen že neslouží ale vůbec k ničemu, dává Emilův otec k dobru, navíc abys pořád dokola nechával podrážet boty, což nepatřičně zatěžuje rodinný rozpočet.

Když teď Němci v protektorátu šíří hrůzu, deportuje se a vyvražďuje, pálí a plení o sto šest, pokračovat v běhání možná dává šanci myslet na něco jiného. Emil byl právě čestně poražen na třech tisících metrech, zůstal za vítězem o dvě sekundy, a jistý redaktor proto poprvé nechá vytisknout jeho jméno v místních novinách, které ostatně stejně nemajíprávo tisknout něco víc. Emil si článek desetkrát znovu pročte, jak se to v takových případech dělává, ale dívá se hlavně na to jméno, které v tištěné podobě neznal, ještě nikdy ho tak neviděl, zvláštní pocit, dostat se takhle na veřejnost.

Při běhu působí jak boxer potýkající se s vlastním stínem, celé jeho tělo připomíná porouchaný, rozviklaný, rozbolavělý stroj, krom jeho nohou, jež se sehraně zakusují do dráhy a zuřivě z ní ukusují. Nedělá zkrátka nic jako všichni ostatní, a ti si často myslí, že si dělá co chce.

Stal se tím, komu se říká šampion. Bez něho už to nejde. Jeho účast na závodech už se neoznamuje, pouze se dlouho před konáním mítinku uvede, že ho vyhraje. Jeho naděje na vítězství jsou natolik jasné, že mít ho na soupisce bývá demotivující, a pro některé federace až nežádoucí. Pro jistý běh v zahraničí může být tušenou hrozbou, stane se, že je jeho účast zrušena jen proto, že by měl drtivou převahu, a dané federace se ani nesnaží to zakrývat. Lepší, kdyby tu ani nebyl, přiznávají některé pokorně, prostě aby nebral našim běžcům naděje. Anebo, jak tvrdí pokrytecky jiné, co se týče techniky, jeho přítomnost našim závodníkům nic nepřinese.

Nikdy, nikdy v ničem není jako ostatní, ačkoli je to člověk jako každý. Jistě, tvrdíse, že jeho plíce umožňují vstřebávat kyslík s abnormální účinností. Jistě, zjistilo se, že má hypertrofované srdce, dvakrát takové než průměr a pomaleji pulzující. Ale lékařská technická komise, která se za tím účelem speciálně sešla v Praze, všechny podobné zvěsti popře, prohlásí, že to tak vůbec není, že Emil je normální muž, že je jen dobrý komunista a basta.

Emil se trochu vyptává a zjistí dvě věci, jednak že se jmenuje Dana, jednak že je to dcera jeho plukovníka. A když si plukovníkova dcera spolu se svým oštěpem vylepší osobní zlínský rekord, Emil zmerčí příležitost. Skočí pro kytici a jde gratulovat. Popovídají si a pár dní nato, když zase on musí překonat jeden z vlastních rekordů, je na Daně, aby mu přišla složit poklonu (…) A jelikož je to nadchne a jelikož Emil by chtěl něco víc: Poslouchej, řekne za chvilku, to nebude mít konce, jestli si máme blahopřát pokaždé, když vylepšíme nějaký rekord. To bude pořád dokola. Protože, víš, mám takový dojem, že rekordů uděláme ještě spoustu. A jestli si máme často přát, tak abychom kvůli tomu nemuseli za tím druhým věčně cestovat, nejlepší by bylo rovnou spolu žít, ne? Co myslíš?

A tehdy si jeden zahraniční novinář, zvláštní zpravodaj vzpomene jistého sportovního deníku, vezme do hlavy, že zajede za Emilem a udělá s ním rozhovor. (…) musí nejdřív získat souhlas jeho velitele, pak souhlas syndikátu novinářů a pak souhlas ministerstva vnitra. (…) Zvláštní zpravodaj u konce s dechem konečně dorazí k Emilovi (…) otevřít mu přijde Dana, usměvavá, jen v modré sukni a kaštanovém svetříku. (…) Dvě prostorné místnosti, pěkně vyzdobené: Danina kytara visí na zdi mezi obrazy, vlaječkami, poličkami plnými knih a tretek, koberce, zarámovanými portréty Josefa Stalina a Klementa Gottwalda, lampa jako zeměkoule a velké rádio. (…) Není to tu špatné, jenže Dana není sama. Bydlí u ní totiž jedna její dobrá kamarádka, bodrá učitelka z rodinné školy, neobyčejně pozorná osoba, ochotná a úslužná, která ji navíc nikdy neopouští, ani když jde postavit na čaj. (…) večer chodívají třeba do divadla a tak. A když zůstanou doma, poslouchají hudbu anebo sami muzicírují: Emil má pěkný silný baryton a rád zpívá staré národní písničky, takhle kvečeru – a Dana ho doprovází na kytaru, máchne rukou směrem k nástroji. Kouzelné, povídá zvláštní zpravodaj, opomenuv tušení, že kdysi četl o Emilových zpěváckých schopnostech cos jiného. Když pak nadejde večer, Emil si dá skleničku moravského vína a trvá na tom, že navaří, nedivte se, vaří moc rád. To se dá snadno pochopit, rozohní se zvláštní korespodent, a vyhání z hlavy, že nedávno byly zavedeny potravinové lístky na chleba, mouku a brambory. (…) Když odejde, ještě moment počkají a Dana se zeptá, tak co, chce vědět, dobrý? Řekla jsem to všechno správně? Ta druhá sejme masky učitelky a spolubydlící, shodí svůj bodrý převlek a jde otevřít skříň, vypne nahrávací přístroj, vyjme magnetofonovou pásku, strčí ji do obálky, pak do kapsy kabátu, který si stroze oblékne, neodpoví. Napíšu hlášení, soudružko, utrousí. Kdyby něco, dáme ti vědět.

 

Po těchto šesti letech se starší sestra socialismu a její pržští zmocněnci, již z Alexandra Dubčeka udělali zahradníka, rozhodnou povolat Emila do hlavního města, napadlo je, že ho povýší na metaře. Vypadá to jako fakt dobrý nápad, šikne se ho trochu ponížit, ale rychle se ukáže, že zas tak dobrý nápad to nebyl. Jednak když chodí ulicemi s metařským vozíkem a koštětem, lidi Emila ihned poznávají, všichni se vyloží v oknech a halasně ho zdraví. Jednak mu jeho soudruzi v práci nedovolí, aby sbíral odpadky, a jemu nezbývá než volně vyklusávat za popelářským náklaďákem, přičemž je povzbuzován jako za stara. Každé ráno obyvatelé čtvrti, kam je jeho četa přidělena, na celé jejich trase vybíhají z domovů na chodník, tleskají mu a sami vysypávají své popelnice do vozu.

Podepisuje. Podepisuje svou sebekritiku, jak jinak se zachovat, když chce mít klid. Podepisuje, a nedlouho nato je mu odpuštěno. Očistec je u konce. V Praze mu přidělí místo v podzemí dokumentačního střediska ČSTV. Dobře, řekne milý Emil. Archivář, nic lepšího jsem si určitě nezasloužil.