Poslední dobou mi dělají dárky radost hnedka dvakrát. Nejdříve když je dostanu a pak když je poprvé použiju. Někdy to je pár týdnů (ořechová musli směs), někdy půlrok (rýžovar) a někdy i více než rok a stále čekajíc (vařič). Když se tedy vyskytne příležitost nějaký ten dárek poprvé vyzkoušet, tak moc neotálím. Zasněžený Wales si vysloveně říkal o nasazení čepice co jsem dostal k narozeninám. Ne že by se, kvůli několika centimetrům sněhu na chodnícich, dalo nějak hodně chodit, ale dvakrát jsem zašel do obchodu a jednou se psem, takže možnost byla.

Když bylo všude kolem osmi centimetrů sněhu, tak se psovi ven nechtělo a tak jsem si na fotku musel počkat až většina za dva dny odtála.

Vztah místních ke sněhu je tu takový, že ho nemá ani cenu odhrabovat, protože stejně za chvilku odtaje. Vyjímkou jsou hlavní silnice a příjezdové cesty k baráku. Vše ostatní jako chodníky a silnice mezi baráky jsou nechány ladem. Školy se zavřou, sestry do nemocnic vozí armáda, vlaky stojí celou noc bez proudu, prostě takový menší kolaps. Já nikam dojíždět nemusel, topení neplatím a tak mi počasí ovlnilo jen počet uběhnutých kilometrů. Dvakrát jsem zkusil dva kratší výběhy, ale pěkně ušlapaného sněhu moc nebylo a abych běhal ve čvachtě nebo ve sněhu nad kotníky to zas takový fanda nejsem. Za městečko do kopců a lesů jsem radši ani nemířil.

Čepice nejenom dobře sedí, ale dokonce i pěkně ladí s bundou.