Kuchyni, respektive kuchyňský kout, v Mastech, si bez vodovodní baterie nepamatuji a tak ji považuji za verzi 1.0, s baterií za 2.0 a nyní v nové éře je čas na třetí řadu. První krok udělal táta, když odstranil mřížkované oddělení. Já už to měl v plánu od podzimu, ale přece jenom jsem byl rád, že s tím začal pan majitel, než abych měl pocit, že někomu vnucuju nový vizuál. Byl to sice krok dobrým směrem, ale přišlo mi, že se došláplo přímo do bláta, protože esteticky to moc vábné nebylo. Před Vánoci tedy přišel čas povýšit verzi 3.0 na 3.1.

Na té první fotce to tak nevypadá, ale nevyužitá černá trubka, spolu se zavěšeným ohřívadlem, dost poutaly pozornost. Přesně takovéhle prvky, jako je třeba rozdvojka na pravé fotce, jsem chtěl poschovávat v systému dvou prken, za kterého ale nakonec sešlo.

Jak už to tak u mne bývá, tak mi přišlo, že to bude hnedka hotové. Tři dny maximálně a 22. budu moct jet zpátky do Prahy. K mé pomalosti se přidalo ještě opožděné dodání nové baterie a ohřívače + dvě jízdy na kole do Rychnova pro redukce na vodovodní trubky a tak jsem byl nakonec rád, že jsem stíhal 24.prosince ranní autobus. Problém opožděné zásilky byl hlavně v obavách, že všechno rozvrtám, baterie nepřijde a kuchyně zůstane nepoužitelná nejen na svátky, ale i na Silvestra a lednové narozky.

Hlavně první dva dny jsem každou cestu do stodoly několikrát zvažoval proto, abych se vyhl hladovým kocourům. Už jsou dva a tak jsem dal raději dvě misky, protože z jedné se nažrat oba najednou nezvládali.

Co se dalo začít, to byla nová polička. U staré se už jednak odlupoval u kamnové strany laminát, ale také v ní byly díry pro trubky ohřívací armatury, žádná nádhera to prostě nebyla. V kurníku jsem si našel těžké prkno, které po očištění, orašplování a obroušení vypadalo reprezentativně a tak zbývalo vyřešit, jak to s ním vymyslím. Původní myšlenka byla, že bych k sobě slepil dvě prkna, do kterých bych před tím udělal různé praktické díry. V horním by tak byly otvory na umístění kořenek či krabiček od sirek, v dolním zase výřezy pro schování světla a k němu vedoucímu kabelu a také úchytů ke kovové konstrukci. Jedním z důvodů, proč jsem od toho nakonec upustil byla i skutečnost, že jsem si nebyl vůbec jistý, jestli bych byl schopen zajistit pěkně rovné dosedací plochy. Druhým byl prostý fakt, že by to už bylo asi moc masivní a třetí, že jsem stejně ještě neměl svítidlo a případné plánování a vyměřování by užralo nedostatkový čas. Ještě k tomu jsem neměl nic, čím bych vyvrtal tak velké díry, které bych na kořenky potřeboval. Zvolena tedy nakonec byla varianta jednoho prna s “opile” uloženýma kořenkama, jasně viditelným světlem a ne úplně schovanou elektroinstalací.

Ze sendviču nakonec sešlo, za což mohly i “opilé” držáky na kořenky. Jelikož už venku byla celkem zima, tak jsem poličku lakoval v pokoji. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že víc smrděly hořící svíčky na věnci než samotný lak. Ona ale beztak celá místnost přirozeně větrá, takže otrava snad nehrozila 🙂

S tvrdým dřevem se pracovalo fakt pěkně a docela jsem se při tom dostal do vánoční atmosféry. K rašplení a smirkování jsem si pouštěl vánoční písničky od Barbry Streisand (pomalejší) a Slade (živější), popíjel k tomu svařené víno, takže celkově pohodička. Ze začátku to vypadalo, že celkem pěkně půjde i zhotovení kovové zábrany zabraňující věcem v padání na gauč. Našel jsem relativně uspokojivou tyč, kterou se mi povedlo rychle obrousit od nečistot, dokonce jsem zvládl i přesně ohnout kraje tak, aby pasovaly do dírek, které byly v kovové konstukci, na kterou jsem chtěl zábranu chytit. Dokonce se mi i povedlo do jednoho z těchto ohybů vyvrtat díru a do té vyřezat závit. Pak se ale něco zlomilo a dařit se přestalo. To něco co se zlomilo, byl vrták a to už u asi úplně zbytečného prohlubování díry. Zlomil se tak nešťastně, že nešel vytáhnou. Zoufale jsem ho tedy zkusil odvrtat a tím zničil další vrták. Na díru vedle místo nebylo a tak nezbylo než kousek odříznout a zábranu zkrátit, čímž se ztratila zamýšlená souměrnost. U druhého pokusu jsem raději už tak hluboko nevrtal, ale zase se mi v díře podařilo zlomit vyřezávač závitů (to jsem ani netušil, že je možné) a to opět v době, kdy už byl závit asi dost dlouhý a já se snažil jen o jakousi rezervu. Tady to vypadalo, že by se dal nástroj vyšroubovat, milimetříkovej kousek totiž koukal ven. Další půl hodinu jsem tedy strávil pokusy o extrakci, ale byla to ztráta nejen nervů, ale i času. Zábranu jsem zkracovat už nechtěl, a tak jsem odřízl jen ten kus, kam sahal závit, čímž se stala druhá strana asi o dva centimetry vyšší. K vypodložení jsem použil podložek, které jsem schoval pod gumové návleky. Návleky jsem dal i na druhou stranu, takže to vypadá jako architektonický prvek 🙂 Aby nebyl mezi černou trubkou a zábranou kontakt kov na kov a aby se zlepšila stabilita, tak jsem mezi ně vložil kousek gumy. Na to, že to bude asi první věc která přijde vyměnit, jsem nad tím strávil dost času. Kdyby se to bývalo začalo kazit už od začátku, tak bych se na to asi vykašlal, ale jelikož se jednalo o poslední krůček, tak už nešlo ustoupit.

Původní trubky a nové řešení, které naštěstí není na očích.

Zatímco trápení se zábranou bych mohl svézt na smůlu, tak dvě cesty do Rychnova pro redukci na trubku už ne. U první jsem měl alespoň výmluvu na odkysličený mozek. Ohřívadlo s baterií mi totiž pošťačka doručila někdy po třetí hodině, kdy jsem zrovna obědval. Po té, co jsem dojedl, jsem balík rozbalil, abych zjistil, jak to bude s napojením na místní trubky. Rozdíl v průměrech byl snad víc jak dva centimetry. V instalatérskejch potřebách zavíraly za 45 minut a tak jsem se rychle převlíkl, dofoukl pneumatiky a spěšně odšlapal pryč. Do prodejny jsem vstoupil pět minut před zavíračkou a když jsem prodavačce ukazoval průměr který jsem potřeboval, tak jen zakroutila hlavou a řekla mi, že tenhle je největší co má (pořád byl o kousek menší a to to byla redukce na redukci), a když by to nesedlo, tak ať se zítra stavím, že nebude problém to vyměnit. Doma jsem zjistil, že průměr je opravdu o kousek menší, ale hlavně, že jsem místo samičky koupil samečka. Večer byl ještě dlouhý a tak bylo dost času odstranit původní redukci a příští ráno jsem tak mohl do obchodu pro menší. Budu se opakovat, ale opět jsem koupil samečka místo samičky. Alespoň jsem tentokrát trefil průměr. Na náměstí jsem se stavil ještě pro světlo pod poličku a prodlužovák pro ohřívač. Chybu s redukcí jsem zjistil až pod dřezem a vyřešil ji velmi neelegantně použitím staré rohové spojky. Nevypadá to nějak extra, je to další spoj navíc, ale účel to plní. Jinak potěšilo, že už se do závitů pro těsnění nepoužívaj konopný vlákna, jak nás ještě učili na škole, ale místo toho se jen obtočí superelegantní teflonovou páskou.

K ohřívadlu byla jen kraťoučká šňůra, což mi ale nevadilo, protože jsem tak jako tak počítal s prodlužkou. K zásuvce to bylo přes tři desky a než abych do každé vrtal brutálně velkou díru o průměru zdířky, tak jsem kabel raději přestřihl, provlékl a pak spojil čokoládou. Elegance opět nic moc, ale jiné řešení mne nenapadlo. Jak šňůra, tak i trubky jsou naštěstí schované ve skříňce, takže to do očí úplně nebije.

Abych nahradil ztrátu jedné zásuvky u linky, kterou zabral ohřívač, tak jsem jednu zdířku vyvedl na novou poličku. Z ní také vede dvojice drátů, které napájí světlo. Při odjezdu jsem si nebyl vůbec jistý, jestli bude průtokovej ohřívač funkční, protože mi povětšinou nefungoval, u baterie mi vadilo, že nejde otáčet a tak jsem měl největší radost z poličky. Té to po nalakování opravdu slušelo.