Původně jsem chtěl Novoroční příspěvek odbýt jenom fotkou a nadpisem jako loni, ale během 8km běhu za tmy a v dešti jsem se rozhodl, že se trochu rozepíši. Nadpis měl být takovýto – Ať je opičácký rok 2016 prost strachu v srdci přeji. Je to dost krkolomné, ale chtěl jsem do něj dostat ideu, abysme si všichni dávali pozor a nechovali se kvůli vnitřnímu strachu jako lidé s nízkým rozhledem, kteří vidí vše negativně.

Krom kvašení, byl totiž pro mne uplynulý rok i jakýmsi Rokem uznání Václava Havla. Až do léta mi stále unikalo, proč je mnoha lidmi tak vyzdvihovaný a přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla mne lezlo krkem. Pak ale přišli uprchlíci a pro mne dost nepohodlný způsob informování o tomto fenoménu. Čekal bych, že mediální prostor i aktivita bude rozdělena půl na půl mezi ministra vnitra a ministra pro lidská práva. Já teda popravdě zprávy zas až tak nesleduju, takže se mohu mýlit, ale přišlo mi, že prostor dostávalo jen Vnitro a Obrana, takže tématem byla pouze bezpečnost a rizika. Druhý úhel pohledu, tedy solidarita a příležitost byl téměř neviditelný. Zaznamenal jsem jen prohlášení, že česká ekonomika by zvládla vstřebat až 15000 uprchlíků a to ne od ministra průmyslu, ale od ministra bez portfeje, který má na starost právě lidská práva a rovné příležitosti. Jasně, lepší něco než nic, ale ta absence jakéhosi lidského pohledu ze strany Vlády a vlastně celého politického spektra mne teda dost mrzí. Situaci zachraňovali jen někteří novináři a neziskovky.

Možná to bude tím, že se z ČS(S)R v druhé polovině dvacátého století jen prchalo a někteří lidé si teď myslí, že když oni tehdá nikam nešli, tak co by ostatní chodili sem. Do teďka to vlastně ani nebyl nějaký problém prvního řádu. Většina teda asi nebyla nadšená z přílivu Slováků, Ukrajinců či Poláků, ale že by se dělaly demonstrace a varovalo se před přílivem cizáků, to jsem teda nezaznamenal. Třeba v euforii po Revoluci, mezi lety 1989 a 1999, stoupl počet cizinců z 35 198 na 228 862 a posledních pět let stagnuje na 440 000. Co se změnilo, je atmosféra strachu, do které se vnořuje stále více Čechů a jakási absence někoho, ke komu by se dalo obrátit a kdo by byl schopen tento oblak alespoň trochu rozptýlit. Tuhle funkci tady podle mne měl právě Havel, kterej toho možná moc neudělal, ale byl schopnej pobouzet k hledání toho lepšího v nás.

Asi za to může má dobrá zkušenost s Muslimy, ale nepřestává mne fascinovat, jaká je obava ze Syřanů, kteří od nás nejsou zas až tak kulturně vzdáleni a že třeba Eretrijci takovej problém nejsou. Na to, že se profilujeme a dost lidí si na tom zakládá, jako země s nejnižším počtem Věřících, tak mne překvapuje, že dáváme přednost raději křesťanům (kdoví jaké větve) z afrického venkova než Arabům z měst, kteří budou mít logicky menší problém zapadnout.

Neříkám, abysme dávali české pasy desetitisíce lidem každý rok, ale tahle snaha o opětovné probuzení jakési české zaprděnosti mi fakt není příjemná. Před tím, než jsem začal psát tyhle řádky, jsem si pustil Vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana. První dvě třetiny jsem se celkem nudil, spíše to působilo jako předvolební kampaň, ale z konce šel skoro až strach. Ne tedy strach z toho, jak to tady utečenci zplundrují, ale z toho, že má takovýhle člověk vysokou podporu obyvatel. Místo prezidenta, který se nás snažil morálně pozvednout máme strašícího demagoga. Třeba častý argument, že sem jdou samí mladí kluci a tedy kriminalita. Proč raději nebojují, jestli oni něco neskrývají? Demografický poměr uprchlíků je anglicky celkem pěkně popsán tady. Dozvíme se třeba, že poměr muži:ženy je 50:50. Přes Středozemní moře plují sice především muži (69%), to mne ale vzhledem k rizikovosti zas až tak nepřekvapuje. Pokud budeme zohledňovat i věk tak je mezi uprchlíky mužů mezi 18-59 lety pouze 22%. Dětí ve věku 0-11 let je 39%. To jsou čísla UNHCR pro uprchlíky ze Sýrie, tedy oblasti, kterou jsme, jako členové NATO pomohli destabilizovat i my. A i kdyby jsme v tom byli úplně nevině, tak podle Ženevských konvencí máme povinnost přijmout uprchlíky z válečných konfliktů. Jedním z předpokladů, že se tady případní adoptovaní uprchlíci aklimatizují je také ne úplně nenávistný postoj většinové společnosti. A zase, mnohem lepší šanci na adopci našich hodnot mají mladí lidé a ne ti starší. Pokavaď nechceme šoupat děti do děcáků, tak nám přijde vhod i kompletní pár rodičů a ne jen žena. Té pak opravdu nezbyde než být závislá na sociálních dávkách. Ono i kdyby se něco stalo v ČR, tak si taky spíš myslím že bych zvolil útěk než působit v nějaké místní bojůvce. Věřím tomu, že mnoho uprchlých Syřanů se o situaci doma stále zajímá a budou se snažit domovině pomoci až budou moci. Zemanovo srovnání s čs letci v Británii mi připadá úplně mimo mísu. To, že výcvik moderního vojáka se nezfoukne za pár měsíců je zřejmé i mně a o to více by to mělo být jasné Vrchnímu veliteli armády. Profesionálních vojáků v těch 22% asi moc nebude, nemluvě o těch, co by byli schopni létat s americkými či ruskými letadly. Lepší příklad by možná byl Škvorecký nebo Peroutka.

V projevu pak byla i poznámka k heslu nějaké demonstrace, která mi přišla role prezidenta opravdu nehodná a do Vánočního poselství nepatřící. Poslední část se dotkla i mne. Idea, že občan, který opustí svou vlast ji automaticky škodí může být sice pravdivá, ale tak trochu mi to připomnělo elektrické ploty na Šumavě. Pokavaď se takhle tvrdě vyjadřuje o uprchlících z válečného konfliktu, kteří často opustili to, co už jsou teďka jenom sutě a jimž zbyla (v lepším případě) jen rodina, telefon a kufr s oblečením, tak jaký pak je jeho vztah k Čechům pracujícím v zahraničí. Nezačne náhodou někdy vnucovat svou verzi ideálního státu i mně? Právo na sebeurčení a cesta za dobrým životem podle SVÝCH představ mu nic neříká? Kde bere jistotu, že se tito lidé nebudou chtít vrátit a nepomůžou své domovině získanými zkušenostmi a kapitálem? To teda není úplně můj případ 🙂 , ale takovýhlech mladých Čechů je hafo a není důvod, proč by to neplatilo o Syřanech.

On teda bohužel Zeman není sám, kdo předvádí takovouhle demagogii. Za velkou louží mají Donalda Trumpa a také se mi zdá, že se jim ho pravdoláskařstvím nedaří uzemnit. Tady v Británii za to byl tvrdě odsouzen celým politickým spektrem. Ono se trvání na liberálních svobodách může zdát jako nebezpečné, ale je otázka, jestli není větší riziko sklouznutí do nějakýho hnusorežimu. Kdyby měli Rusové tvrdě zafixováno pojetí lidských práv nebo alespoň jejich étos, když už by praxe velela jinak a vedení by vědělo, že něco se prostě nedělá a když ano, tak tajně a v minimálním množství, tak by možná nebylo sepsáno Soustroví Gulag. Zaměřovat se čistě na technická čísla a exaktnost není receptem na nebe na zemi. Druhý extrém je ale také špatný.

Vybavil se mi tak Chaplinův projev z Diktátora :

Lituji, ale já nechci být pánem světa, to pro mě není. Nechci vládnout ani dobývat. Chtěl bych pomoci všem židům, křesťanům, všem bez rozdílu barvy pleti. My všichni si toužíme pomáhat navzájem. Žít štěstím těch druhých, ne jejich neštěstím. Nechceme ani nenávidět ani pohrdat. Zde je místo pro každého. Země je bohatá aby nás uživila všechny. Cesta životem může být svobodná a krásná, ale my jsme se na ní ztratili. Chamtivost zničila naše duše, zazdila nás do nenávisti a nutí nás zabíjet. Naše vlastní rychlost nás brzdí. Mechanizace nám přinesla bídu. Naše znalosti z nás udělaly cyniky a hrubce. Myslíme příliš a cítíme málo. Potřebujeme spíše lidskost než mechanizaci, spíše laskavost než vychytralost. Bez těchto vlastností násilí zvítězí nad životem a vše bude ztraceno. Rozhlas a letadla nás měli přiblížit. Původně tyto vynálezy měly hlásat do světa lidskou dobrotu a bratrství mezi národy. Já ale nyní slyším miliony mužů, žen a dětí, kteří žijí v zoufalství a jsou oběti systému, který stále uvězňuje a mučí nevinné lidi.

Těm kteří mě slyší já říkám: nezoufejte! Naše dnešní neštěstí se zrodilo z chamtivosti, ze zahořklosti těch, kteří se bojí lidského pokroku. Lidská nenávist přejde, diktátoři zemřou a moc odebraná lidu, se lidu zase vrátí. Pokud lidstvo bude smrtelné, svoboda nezahyne.

Vojáci!
Neposlouchejte hrubce, kteří vámi pohrdají a utlačují vás, kteří vám diktují, co máte dělat, co cítit a co si myslet. Dělají z vás zvířata a potravu pro děla. Neustupujte těmto zrůdám s mechanickým srdcem a rozumem. Vy nejste ani stroje, ani zvířata, ale lidé s láskou ve vašich srdcích a nikoli nenávistí! Jen zrůdy nenávidí. Nebojujte za otrokářství, bojujte za svobodu.

Svatý Lukáš napsal: „Království boží je mezi Vámi.“
Ne, v jednom z vás, ale ve všech lidech! Ve vás! Vy lidé máte v rukou moc vytvářet stroje, vytvářet štěstí. Máte moc učinit tento život krásný a svobodný, udělat z něho úžasné dobrodružství. Ve jménu demokracie (té skutečné), použijme tuto moc, spojme se! Bojujme za nový svět, který dá všem šanci pracovat, budoucnost mladým, zabezpečení starým.

Surovci těmito sliby získali moc. Ale oni lhali! Nevyplnili žádný z nich. Diktátoři se osvobozují a lid zotročují. Bojujme za splnění těch slibů! Za osvobození světa, za odstranění chamtivosti, nenávisti a nesnášenlivosti. Bojujme za rozumný svět, kde věda a pokrok nás přivedou ke štěstí. Vojáci! Ve jménu demokracie, spojme se!

Možná měl podobný pocit i návštěvník pánských toalet ve Světozoru, který na dveřích zanechal tento vzkaz

Pánské záchodky ve Světozoru a nehynoucí tradice sdělování mouder při vykonávání potřeby. Fyzické i duševní potřeby jsou tak uspokojeny na jednom místě 🙂

V novém roce vám tedy přeji, abyste odolali lživým atakům vzbuzujícím strach z neznáma, vyhýbali se štvavým lidem i webům (nejen politickým ale i životastylových) a radovali se i z malých věcí. Vybírání vhodných zdrojů informací je k psychické rovnováze důležitější než jindy, tak ať vás Síla, Víra, Intuice, Štěstěna anebo klidně i Rozum zavede jen k zdravým studnám. Pokud teda nechcete, pak Bůh s vámi 🙂

To mi ten Zeman udělal z krátkého příspěvku slohové cvičení co? Abych našel v politice i něco pěkného, tak v domácí bych vyzvedl to, jak jsme se jako ČR postavili ke kauze VW. Přišlo mi, že Ďurečka má snahu otevřeně sdělovat a zpřístupňovat informace a to samé platí i pro Škodovku. V Anglii byl pořad právě o naftových emisí a ze spousty laboratoří pro jejich měření je odmítli a přijali je právě až v jedné české. To byl asi moment, kdy jsem byl na Česko letos nejvíce hrdý. Ze světa nelze nezmínit pařížskou Konferenci o klimatu. Pokavaď je pravda, že si vlády po celém světě uvědomují problém a sami přicházejí s řešeními, tak je tu nejen šance pro budoucnost, ale zároveň to ukazuje i schopnost lidstva se v případě nutnosti spojit v jeden celek, což je super.