První noc v Česko-Saském Švýcarsku. Až na občasnou sovu je tu úplné ticho.

Z pražského Hlavního nádraží jsem vyjížděl pár minut před jednou a po přestupu v Děčíně jsem vystoupil o půl čtvrté v Hřensku. Domy obklopené skálama jsou sice pěkné, ale ráz tu udávají spíše vietnamští trhovci. Je libo tepláky, krmítko nebo raději trpaslíka?

Na odbočce k jeskyni Českých bratří jsem při pohledu na skály úplně slyšel moře. A to zdaleka ne naposledy.

A to už je Právčická brána. Vrchol hned první den. Čekal jsem že bude větší, alespoň na fotkách mi tak připadla. Cestou od silnice jsem potkával spoustu lidí a teď už tu nikdo není.

Tunýlkem docházím k Sokolímu hnízdu a zjišťuji, že cesta končí u uzamčených vrat. Na vyhlídky se tak nedostanu! Kdo tohle vymyslel. Restaurace zavírá ve čtyry a to bude důvod proč jsem potkával ty lidi. Objekt opouští ještě poslední zaměstnanec a tak se ho ptám, jestli mají opravdu otevřeno jen pá-ne 10-16 a prý ano, nicméně zítra začíná sezóna takže už to bude po-ne. Ptám se také jestli na vyhlídky nevede ještě jiná cesta, ale oficiální prý ne.

Zhoršenou náladu mi zlepšuje na pár okamžiků sluníčko, které ne že by vykouklo, ale alespoň trochu prosvitne.

Výhledům tu dost brání stromy a větve a tak se alespoň utěšuji, že zavází i na těch vyhlídkách. Ze spoda to tak ale nevypadá. Snad tedy jindy.

Po červené pokračuji dále na východ a na jednom místě se ukáže malé okno bez větví skrz které je vidět Pevnost, Růžovský vrch a vesnička Mezná.

Za šera si nalézám místo pod skalou a než to tady dopíšu tak už je dávno tma. Vaření jsem nestihl a tak večeřím babiččiny perníčky. Zítra bych měl přejít do saské části.