Zrovna jsem v severozápadním Londýně a vypadá to, že tu ještě párkrát v budoucnu budu. Mezi nevýhody tohoto místa patří, že tu jsem pouze na mobilním internetu (obrázků moc nebude) a nemám moc kam běhat. Pár stovek metrů od baráku je sice park, kde se dá dělat 2km kolečko, ale jak už to tak bývá, tak je v něm celkem dost lidí a chybí tomu pestrost. Continue reading
Taky cítíte ten příliv energie s předčasným létem, co se tu letos usídlilo místo sněhu? Mne nastartovalo už marocký slunce. V Anglii jsem se sice zase trochu vybil :-), ale po pár dnech v Praze se zase cítím jak zajíček Duracell. Možná je to i tím, že jsem přes zimu vypustil veškerou jinou fyzickou aktivitu krom běhu a tělo si prostě jen odpočinulo. Ať je to jak chce, teď zničehonic běhám rychleji a necítím se pak tak unavený. Po určitém útlumu se mi zdá, že i hlava se začíná probouzet… Continue reading
Když běhám při teplotách do nějakých deseti stupňů, tak pak nemám potřebu nějakého speciálního pití po doběhu a vystačím si s vodou a nebo lépe s čajem. Po teplotním šoku spojeným s přesunem z Anglie do ČR a místní teplotou nad 15 stupňů a s tím souvisejícím pocením, jsem si chtěl hodit do sklenky s vodou nějakou tu mineralizující tabletu a nemohl jsem věřit vlastním očím. Continue reading
Dneska jsem se byl podívat v kině na film Fair Play. Už ani nevim, na jakém českém filmu jsem byl naposledy. V upoutávkách na nové filmy byly dva české a většinu herců jsem v nich viděl poprvé, budu muset na ně chodit častěji. Při tom dnešním jsem se ani jedinkrát nezasmál (snad až na mírný úsměv úplně na konci filmu), temná atmosféra se podařila vykreslit výborně. Až z toho má člověk pocit, že život v Československu 80. letech byl jen pro silné nátury. Tak nějak mi to připomenulo německý film Životy těch druhých. Continue reading
Jelikož mi autobus do Prahy jel až druhý den dopoledne z Londýna a já musel být v Newton Abbot brzy ráno, abych stihl spojení, tak jsem se rozhodl pro pěší cestu. I sem jsem šel pěšky, po hlavní silnici to ale nebyla nějaká zábava a tak jsem tentokrát zvolil hezčí, vyhlídkovou trasu. Počasí mi přálo a tak krom doškových domů bylo i pár pěkných výhledů. Continue reading
Včera ráno mi přes orosené okenní tabulky prosvítalo slunce a tak jsem před polednem (místo pravidelného běhu) vyrazil prozkoumat vesnici, kde týden bydlím, pěšmo a s foťákem. Vesnice se jmenuje Lustleigh a já měl na projití hodinu a půl. Varování: některé fotky jsou natolik idylicky skanzenové, že se emocionálně slabší jedinci neubrání výkřikům jéé, podívej, či to je jak z pohádky 🙂 Continue reading
Dneska bylo celý den zataženo a tak ani fotky za moc nestojí. Z Lustleighu jsem vyběhl k hlavní silnici A382, po které jsem ale běžel jen pár set metrů a odbočil po traktorové cestě přímo do kopce. V půli kopce ale začalo být zřejmé, že se cesta bude vracet opět dolů a tak jsem se vydal přímo vzhůru po něčem, co vypadalo jako pěšina. Chůzí, s tímhle krpálem bych měl problém i po hezké cestě. Na vrcholu opět nalézám cestu a snažím se držet přibližný směr. Continue reading
Tak jsem si myslel, jak si tady postěžuju jak je všude mokro a jak si občas i na silnici člověk připadá jak v potoku a ono dneska bylo celkem hezky. Teda dopoledne, to bylo jen pár přeháněk, odpoledne se to opět zvrtlo v déšť a teď večer to vypadá zas na jasnou noc. V přírodním parku Dartmoor v Devonu jsem od pátku. Jelikož jsem měl krapet manko v týdenních kilometrech kvůli Maroku, tak jsem koncem týdne neměl vůbec čas při běhu fotit. To se pondělím změnilo a tak se podělím o pár fotek z běhu k Beckyním vodopádům. Continue reading
Ne nezačínám sbírku ani farmu, jen jsem poslední večer v Rabatu neodolal velkým hrncům uprostřed ulic. Správně, jsme zase u jídla. V obrovských hrncích se vařila voda a kolem nich se na dřevěném vršku vozíku válely prázdné ulity. Byli to takový ti šneci o velikost menší než zahradní, co jsou i v Čechách. Za pět dirhamů (nebo deset, teď už si nejsem moc jistej), tedy za cenu kolem dvaceti korun, dostávám keramickou mističku plnou právě těchto šneků, trochu vývaru a jedno párátko. Continue reading
Konec svého krátkého pobytu v Maroku jsem strávil v jeho hlavním městě – Rabatu. To pro mne bylo milým překvapením. V létě tu je možná krapet moc horko, teď tu ale bylo pěkně. Medina je prakticky ohraničena mořem, kasbou a kolejema tramvaje. Při každém vyjití z jejích hradeb tedy víte, kde zhruba jste. To mi umožnilo buď se opět ponořit zpátky do uliček se snahou držet určitý směr a nebo jít zkrátka podél zdi, než jsem došel na místo, odkud vedla třída až k mému hotelu. Continue reading