Stezka mne zavedla kousek přes kilometr od moře a ráno se to hned projevilo mlhou. To si ještě můžu přispat a počkat na sluníčko.

Jsem rád že jsem si na noc vybral místo v půlce kopce. Dole se mlha držela déle, a když jsem tam procházel tak tam byla trocha jinovatky.

Kaple Sv.Kateřiny, ke které nejdu, pod kterou ale snídám.

Zpátky u moře s oblázkovou pláží.

Tady se jde po oblázcích ještě pěkně. Následuje úsem po regulérní pláži kde už se propadám tak o 3cm a to už se jde o dost hůře. Do toho ještě polední sluníčko.

Omylem jsem foťák přepl do automatického režimu a najednou vylezly pěkně živé barvy. Profil co mám nastavenej je dost plochej kvůli videu a je to znát i na fotkách. Nakonec se rozhoduju profil nechat a fotky sem budu zkontrastňovat. Na záběru je pláž Clear Water u Burton Bradstock, na kterou je nalepeno plno mobilních domů. Těch je na tomhle úseku spousta u každé pláže.

Doufal jsem, že tu budou mít fish&chips, ale nakonec jsem si musel vystačit s nákupem v místním Sparu. Čokoládu si nechávám na snídani.

Na fish&chips nakonec došlo o kousek dále ve West Bay, takže den končím pěkně nažuchlej.

S plným břichem se škrabu na Thorncombe Beacon odkud je při zapadajícím sluníčku pěkný výhled na West Bay. O kousek dál už se ukládám ke spánku.

Snídám s výhledem na maják na samotném cípu Portlandu.

Fakt pěknej, zacházky vůbec nelituju. Ani jinak nebyl tak nudnej jak včerejší turista povídal.

Výhled na příští kilometry. Já se teď hlavně těším do města do Lídlu kde si koupím něco k pití a jídlu.

Býval tu kamenolom a k jeho připomenutí tu je i kupa plastik. Ze všeho toho světlého kamene se na mne odráží sluníčko a já začínám mít opravdu žízeň.

Ještě kousek podél oblázkové pláže a za chvíli mám po nákupu je čas na dlouhou pauzu.

Pak už toho mnoho k vidění nebylo. Těsně po západu slunce procházím podél řepkového pole, jehož vůně mi připomíná léto.

Dnešní trasa – přes Weymouth na ostrov Portland, na který vede po náspu silnice.

Během snídaně uvažuju, že bych ostrov vypustil a ušetřil tím jeden den. Na kus řeči se zastavuje turista a ten říká, že Portland je nuda, ale v téže větě i zmiňuje, že má rád narohu dolů.

Na oblázkové pláži před Weymouthem moc lidí nebylo, na cestě podél ale bylo plno.

Chatky ve Weymouthu nad pláží.

Na písečné pláži už bylo lidí dost, stejně jako ve městě. Hold postlídownová sobota a slunečné počasí.

I bez kanálů to tu na jednom místě vypadalo jak v Benátkách.

Váhal jsem váhal, ale nakonec jsem na Portland vyrazil. Přeci jen je to část Pobřežní cesty a tamní maják vypadal na fotkách pěkně. Zde místní architektonická směs.

Portlandský přístav. Asi za hodinu už mám vybráno místo ke spaní. Poprvé za světla. Bál jsem se, že tu mnoho míst nebude, ale opak se ukázal pravdou. Jen vody tu moc není.

Dnes to bylo hlavně o bílých útesech.

Cesta vedla dlouho vojenským prostorem.

Nejenom světlé, ale opravdu křídově bílé útesy u Lulworthu.

Kvůli vojákům nešly útesy obejít ani o kousek a bylo nutno se po nich šplhat nahoru a dolů. Z vrchu pak byly vidět cvičné cíle. Cvičí tu tankisté a dělostřelci. Jak to probíhá netuším. Všude jsou cedule jak eroze postupně ukrajuje z útesů a oni maj hned vedle střelnici.

Kousek pode mnou už je West Lulworth a já se těším na něco k snědku. Nakonec z toho byly fish&chips.

Podle cedule je Lulworth Cove v Unesco. Pěkná je, přínos pro lidstvo bude asi v geologii. Každopádně lidí tu bylo dost.

Kolem Durdle Door jsem procházel chvíli před západem slunce a litoval, že je zrovna za mrakem. Čekat se mi nechtělo, protože bych se ani nemusel dočkat, protože v cestě by pak byl asi i útes na západě.

Chvíli po připnutí stativu, který jsem použil pro samospoušť, zrovna když jsem chtěl nasazovat krosnu, se ještě ohlédnu a slunce je tu. Mrak úplně zmizel.

Dále z útesů už kvůli úhlu Durdle Door jako dveře nevypadaly. Snažím se najít místo na spaní v závětří, to se ale nedaří a usazuji se opět až za tmy.

První fotka ještě z prvního dne, kdy jsem procházel pláží, jejíž část byla určena pro nudisty.

Jak je z fotky vidět už se šeřilo a já si své první nocležiště na Jurském pobřeží našel až za tmy.

V noci začal foukat studený vítr, a tak jsem se ze svého nechráněného stanoviště ráno rychle vypakoval a nasnídal se až pěkně na sluníčku s výhledem na Swanage.

Cesta rychle ubíhala nejen proto, že jsem moc nefotil, ale i díky plochému profilu cesty. Zrovna když jsem si v podvečer říkal jak je to fajn, tak se objevil první pořádný dolů nahoru úsek.

Od ovcí s jehňaty pod St.Aldhems Head jsem to měl k nocovišti už jen kousek a dorazil tam chvíli po setmnění. Je to o kus dál než plánované místo a tak varianta dojití až do St.Ives vypadá po prvním celém dni reálněji.

Cesta začíná…

V pondělí začíná v Anglii první vlna kovidového uvolňování. “Zůstaňte doma” už bude čistě dobrovolné (lidí už je ale všude dost alespoň týden), budou se moci setkávat skupiny až šesti osob, otevřou se venkovní sportoviště nicméně obchody zůstanou zavřené až do druhé vlny za dva týdny. Školy jsou otevřené už od začátku měsíce.

Jsou to dva měsíce kdy nám začaly každotýdenní samotesty, a i když jsem za tu dobu zrychlil sestavování krabičky i vyplňování online dotazníku, tak by mi nevadilo kdyby se s tím přestalo. Je to otrava.

Kolem uvolňování tu vládne optimistická nálada, alespoň tedy k tomu domácímu. Očkovaná je půlka populace (každý nad 50let kdo chce), takže obavy jsou jen z nějaké mutace, na které by očkování dostatečně nefungovalo. Zatímco život v Británii tedy bude v létě už snad skoro normální, tak nad dovolenýma v zahraničí visí velký otazník a obavy nad importem zmutované verze jsou stále dost vysoké. Jak se začíná povídat o kovidových pasech, tak jsem se raději dneska objednal na první dávku vakcíny, která mne čeká v úterý a hnedka jsem si musel objednat i tu druhou, která vychází na půlku června. Pro mojí červencovou cestu domů, bych už tedy měl mít obě dávky a zbyde mi jen doufat, že cestování, alespoň v rámci Evropy, bude fungovat.