Tohle píšu následující ráno z istanbulského letiště s náladou ovlivněnou zapomenutím paměťové karty v letadle. “Naštěstí” to nebyla ta s fotkama, ale videem. Prošel jsem se tedy na Ztráty a nálezy, čímž mi přibylo v pase turecké razítko, kde zavolali, jestli se něco nenašlo. Nenašlo, ale pro uchování naděje jsem dostal alespoň mailovou adresu, kam mám napsat. Hold jsem blbec. Jinak včerejšek byl hezký a to i přesto, že jsem nenarazil na nic na památku a vezu si jen tričko.

Ráno, podle plánu, i když trochu později, jsem se vydal na trh Tsukiji. Nejdříve jsem procházel Vnějším trhem, kde jsem si říkal, jestli to stálo za brzké vstávání (normální rybí trh), pak jsem ale narazil na hlavní prostor a pro změnu zalitoval, že jsem se nevykopal trochu dříve. Musel jsem tu být dost na pozoru, protože všude projížděla rychlá přepravní vozítka.

Nejvíce tu byli vidět tuňáci. Při té rybí apokalypse, která byla všude okolo, a která se tu odehrává denodenně, jsem se až divil, že v těch oceánech stále něco žije.

Několik vyskládaných tuňáků. Probíhají tu i dražby, které ale (prý) nejsou veřejnosti přístupné a asi na ně bylo už i pozdě.

Občas se naskýtaly až umělecké obrazy.

Tuňák je velká kupa masa a manipulace s ním není brnkačka.

Ve vedlejší části byla část s nerybímy produkty, které dominovaly papírové krabice.

Podařilo se mi najít malé místečko u nápojových automatů (a popelníku), kde jsem si mohl dát na chvíli voraz.

To už jsem měl ale také hlad. První mne zlákaly tuňáčí steaky na špejli ožehnuté let lampou.

Po tomto předkrmu jsem zalezl do uličního stravování a dal si plátky lososa a tuňáka s rýží, ke kterým jsem dostal i polévku a zelený čaj (900jenů). Asi jsem si měl dát verzi bez lososa, protože tuňák byl mnohem lepší a ještě by to vyšlo trochu levněji. Také jsem si nemusel dolévat čaj z kávové konvice…

Pokračoval jsem úhořem s výbornou omáčkou (také za 900) a zkusil i saké, které mne ale moc nepřesvědčilo.

Polévky sice také vypadaly pěkně, já už ale byl celkem najeden.

Zátiší s tykví u jedné z restaurací poblíž trhů. Rybí hlavy tu asi slouží jako důkaz čerstvosti, protože snad každý stánek na trhu měl vystavenou tu tuňáčí.

Byl čas opustit trh a přesunout se k Tokijské věži. Té to celkem slušelo v páru s chrámem Zojoji.

Dětské sošky s čapkama a nákrčníky, jedna měla i svetřík a jiná zase bundičku, vypadaly pěkně až do doby, než jsem se dočetl, že se u Zojoji lidé modlí za potracená nebo mrtvě narozená děcka. To tu atmosféru trochu změnilo, a že tu těch sošek byly celé zástupy…

Došel jsem až pod věž a jelikož jsem měl v plánu se na Tokio z výšky podívat zadarmo z Metropolitan Government Building (tokijské radnice), tak jsem věž jen obešel, což asi byla chyba.

Za 1000 jenů jsem si pořídil celodenní jízdenku pro obě místní metra, abych ušetřil nějaký ten čas a dojel k Yoyogi parku, kde stojí chrám Meiji Jingu. Při pohledu zpět se naskytl takovýto píhled na jeden z mrakodrapů spolu s bránou.

A tohle už je výhled z radnice. Možná až moc vysoko, ale hlavně rozdělen do několika oken po velkém obvodu, kde volnému projítí bránily krámky, takže mi tu chyběl takový ten panoramatický pocit.

Godzillí ulice v Shinjuku. Jo, to je to místo, kde jsem přestupoval při cestě k Fuji, a které je, jak jsem později zjistil, nejrušnější v Tokiu.

Ještě jsem se chtěl podívat k antikvariátům u Uena (pro obrázek) a k chrámu Toshogu (ten byl včera už zavřený), ale už bych to nestíhal a tak jsem metrem raději dokroužil zpět do přístavu, abych se navečeřel. Všechny levné restauračky už byly zavřené a tak jsem místo u pultíku skončil u stolku a za 1200jenů si dal opět tuňáka (těšil jsem se na něj celý den), zpestřeného mletým tučným tuňákem a poprosil jsem, jestli by nemohli přihodit trochu jiker, co měli u jiných jídel a vzorek opravdu dostal. Asi byly (už si to nepamatuji) lososí, protože chutnaly jak taková ta růžová pasta co se prodává. No a tradičně nechybělo wasabi a zázvor.

Na letiště jsem to stihl akorát nebo spíš jen tak tak. Při pohledu zpět jsem si měl připlatit 1000 jenů za vlakový letištní speciál, který byl krásně prázdný a nejet místním, kde jsem byl přes půl hodiny jak sardinka, pak padesát minut stál a sedl si až na posledních deset minut. Také bych byl na letišti o 45 minut dříve a odbyl si přehazování paměťových karet hned.
Do Japonska se rád, třeba výletem na Hokaido, vrátím. Průměrné výdaje byly něco přes 5000 jenů, tedy asi 1300 českých, což má ke katastrofě celkem daleko, do tisíce dolarů jsem se ale nevešel.

Uteklo to nějak rychle a stačilo mi ulítnout letadlo. Den blbec.

Už je po půlnoci a zítra brzy vstávám, abych byl (pokud možno) za rozbřesku na rybím trhu, takže to bude tentokrát hodně stručné.

Jak metereologové hlásili, tak se i stalo. Jemný déšť k vycházce nevyzýval a tak jsem posnídal to, co tu inzerovali jako (jediné) snídaňové menu na pultu – párek v rohlíku s kafem. Doladit šel cibulkou, zelím nebo okurkou.

Kapky padaly celé dopoledne a jelikož většina podniků otevírá až v jedenáct, tak jsem se trochu nudil. Po dešti jsem se zašel podívat k Císařskému paláci (Imperial Palace).

Ve Východních zahradách jim tu rostli (nejen) mandarinky.

Prošel čtvrtí s antikvariáty…

…viděl stíhačku Zero…

…u jednoho z chrámů pak visela spousta malých lampionků…

…kolem obchodů s manga a videohrama…

…a zase jiného chrámu (v Uentu), u kterého byl živý trh…

…no a jako obyčejně, v pět, kdy jsem ještě nebyl ani v nejzažším bodě se setmělo, což městu, díky světlům, prospělo.
Zítra tedy nejspíše rybí snídaně no a večer už na letiště, uteklo to.

Ráno jsem vyrazil ještě jednou k pramenům Jinata (pěšky, přes půl ostrova, 20minut) a nějak přes noc stratily kouzlo. Nevím, jestli to bylo sluncem, které svítilo proti nebo mým rozpoložením, ale bylo to tak. Předpověď na odpoledne byl déšť a jak jsme se na lodi vzdalovali, tak se nad ostrovy také začalo zatahovat.

Z neúspěchu z Jinaty jsem se oklepal rozhodnutím, že si v tom Pacifiku zaplavu a basta. Vybral jsem si pláž Ishijirogawa. Bylo to tu trochu mělčí, takže jsem párkrát škrtl o dno, ale i tak mi to krásně zvedlo náladu. Asi mi došla baterka v hodinkách a tak jsem pomalu počítal do 300 a zůstal ještě trochu déle, abych měl splněnu prosincovou pětiminutovku, čímž se mi zkompletoval celý rok.

Času jsem už zas tolik neměl a tak jsem se moc nezdržoval. Cestou jsem se stavil v obchodě pro tričko a z minšuku vyrážel čtyřicet minut za plánem, který ale byl s dostatečnou rezervou, takže jsem ještě deset minut čekal.

Maličký přístav Nobushi za sedm a půl hodiny (a 5590 jenů) vystřídá ten tokijský.

Je čas dát placaté Shikinejimě sbohem a přečíst si v LonelyPlanet něco o Tokiu.

Jak jsme se začali přibližovat k Tokiu, tak začal houstnout provoz.

Před sedmou vplouváme do Tokia.

K hotelu to mám, od přístavu, necelou půlhodinku chůze. Díky google navigaci to naštěstí není problém a díky ní jsem i věděl, že jsem na místě. Velká cedule s názvem hotelu žádná a tak mi chvilku trvalo, než jsem objevil malou plaketku sdělující, že sídlí ve 12.patře. Vyjel jsem výtahem, zaregistroval se, dostal klíč na zamknutí baťohu (celkem na nic když jde na několika místech pěkně otevřít), bezpečnostní kartu, přezuvky, kartáček, pyžamo a ručník. Pak už jsem se mohl vydat o patro dolů hledat své místečko. Lepší místo jsem si nemohl přát – na kraji a ještě s možností výhledu a to vše za 8900 jenů za dvě noci. Fotka je přes sklo, takže se občas něco divně blejská.

Jedná se o capsule hotel, bydlení v kapsuli jsem si chtěl vyzkoušet a dojmy jsou zatím takové, že se jedná o mnohem lepší verzi hostelů. Mezi desátou a pátou sáce musí být kapsle vyklizena, aby se mohlo uklidit, to mi zas tak ale vadit nebude. Spíš se začíná dělat teplo… Nevím jak vy, ale já jdu spát.

Dnes trochu později, protože mi spoustu času zabralo vybírání ubytování. Jinak mám vítěze o nejlepší místo týdne, kterým se stávají horké prameny Jinata. Teplá lázeň v přírodě byla důvodem mé návštěvy Shikinejimy a potud spokojenost. Co se ubytování v minshukách týče, tak to má bohužel sestupnou tendenci.

Ráno jsem stíhal loď jen tak tak. Jelikož se jednalo o noční linku z Tokia, tak byl prostor uzpůsoben na spaní. Myslel jsem si, že noční pojedu i do Tokia, ale to kupodivu jezdí jen přes den. A asi je to lepší. V podpalubí bylo totiž celkem teplo a moc bých se asi nevyspal. Ani teď jsem tu nevydržel dlouho a po chvíli začal hledat palubu s čerstvým vzduchem.

Po vystoupání několika pater se mi to povedlo a odměnou mi byl nejen pohled na Oshimu…

…ale také na Fuji, určitě se vám po ni už stýskalo 🙂

Vytáhl jsem tašku s jídlem a vydatně posnídal.

A jak jsme tak projížděli mezi ostrůvky, tak necelé tři hodiny utekly jak voda a byl čas se vylodit.

Přesně podle harmonogramu, přirážíme v 9:05 k shikinegimskému molu a já se vydávám hledat ubytování. Ptám se v obchodě, chlápek zvedá telefon a za chvíli si pro mne přijíždí paní. Vyřízeno. Na přivítanou nedostávám tentokrát ani čaj, přičítám do dopoledním hodinám, takže na obhlídku ostrova vyrážím bez většího zdržování.

Po zorientování v mapě, poprvé tu používám kompas, kdy mne zmátlo, že jsme přistáli v jiném přístavu než jsem myslel, docházím nejdříve k horkým pramenům Ashitsuki. Nebo Matsugasita Miyabiyu. Ashitsuki podle mapy, Matsugasita podle šipek. Tak jako tak, nic moc. Příjemně teplá voda ano, ale atmosféra ne. Bylo odtud přímo vidět na molo a celkově to nepůsobilo moc jedinečně. Poležel jsem si ale rád. Když jsem přicházel, tak jeden pán zrovna místo opouštěl a když jsem odcházel, tak jinej přicházel. Načasování tedy super.

Už sestup k pramenům Jinata sliboval lepší zážitek. Dramatická soutěska vedoucí přímo k moři zapůsobila.

No a samotné prameny kulisu ještě dokreslily. Na některých místech voda dokonce vřela a ve vzduchu občas zavál zápach vajíček.

Kontrast při vtoku do Tichého oceánu byl také pěkný. Uvažoval jsem, že bych si tu odbyl regulérní prosincové plavání, ale nakonec k tomu nedošlo.

Našel jsem si místo, kde se nesnesitelně teplá voda mísila s tou oceánskou a tam si velebil. Ani nápad, že bych se, byť na minutu, přesunul do té ledárny, která mi občas zchladila mé jezírko! 

Pohodička. Dalo se přesouvat mezi studenější a teplejší částí a já nakonec skončil hned u místa, kde vtékala teplá.

Říkal jsem si, že už jsem teplé vodě přivykl a zkusil popolézt o jezírko blíže k této vroucí vodě. Nohu jsem neponořil ani po kotník a už letěla ven. Tohle fakt nedám.

Po vykoupání jsem tu i posvačil. Nikde ani noha, pohádka.

Důvod, proč mi tu bylo tak hezky, bylo i příjemné teplo stoupající z jezírek. Takové pěkné mikroklima…

Sírné vody opticky pěkně kontrastovaly s tmavým oceánem. Zalitoval jsem, že jsem nechal neutrální filtr na pokoji, delší čas expozice by asi působil ještě lépe. Říkal jsem si, že se sem ještě v podvečer vrátím, ale byl jsem tak utahanej, že jsem si našel spoustu důvodů proč ne.

Zbytek ostrova už zdaleka tak zajímavý nebyl, i když atraktivních skal tu bylo vícero. Na to, jak je to malý ostrůvek, tak jsem se z počátku divil, proč (a na co) tu má každý auto. Když jsem už ale poněkolikáté zdolával stoupání, abych pak zase klesal, tak jsem to trochu pochopil a to tu má nejvyšší bod snad jen 50 metrů.

Procházel jsem i kolem rybářské farmy. V ostrovech tu mám celkem bordel, ale to úplně vzadu by mohla být Oshima, takže tak daleko asi opravdu není.

No a tohle je večeře. Kdyby chlápek, co tu také bydlí, snědl jen polovinu rýže co já, tak máme prázdný hrnec. Naštěstí si ji nabral jen jednou a tak jsem se nasytil hlavně jí. Buďto se mi zvětšuje žaludek a nebo toto byla nejmenší večeře co jsem v minshuku měl. Jsem zvědav, jaká bude snídaně a také cena. Tu jsme zatím neřešili, ale podle toho co je v japonštině na pokoji, bych si tipl, že to bude přes 8000 jenů.

Zítra mne čeká půlden na oceánu a přechod z malinkého ostrůvku do světové megapole, kam připluju na noc.

Zítra se budu pokoušet o tu loď v 6:20 s tím klidem, že pak jede ještě jedna. Po poledni, kdy jsem se ptal v informacích, ještě ale nevěděly z jakého přístavu. Ten se volí podle počasí a určují ho večer nebo až ráno. Na případné popojetí autobusem by mělo být času dost. Plán každopádně je vstát před šestou a stihnout tu první. Doufám, že pokladna bude mít otevřeno, a že jsem si neměl koupit jízdenku už dnes.

Když jsme u toho dnešku… Noc teda nic moc, myslím, že jsem si vybral největrnější místo celého ostrova. Ráno jsem se ještě šel podívat ke kráteru B2, kolem kterého jsem včera procháze, už za silného šera. Díra podobného stylu jak u toho velkého, mně se ale hlavně líbil tvar západní strany vnitřku.

Při pohledu z druhé strany už ta samá stěna vypadá jak normální kužel.

Místo sjezdu autobusem jsem volil sestup jižní trasou, což znamenalo sejít z pěkných cestiček.

Po první fázi sestupu jsem si dal pauzu u pidisvatyňky.

Kousek dále to vypadalo, jako že se tu ráda drží voda. Místo škváry a sopečných balvanů, celkem tvrdý podklad.

Následoval sešup po hrubé škváře, strusce nebo jak se tomu říká.

Ve městě, kam mne svezli dva kluci a ušetřili mi tím, krom peněz i 40 minut na čekání na autobus, jsem nejdřív zašel na informace a potom do obchodu. Jak jsem měl hlad tak byl nákup asi trochu větší než musel. Cestou jsem hnedka snědl zmrzlinu a pak si sedl na molo v přístavu a nacpal do sebe ještě dva hamburgery (rybí a hovězí), dvě mandarinky, dva banány a bílou čokoládu. Následovala dlouhá pauza s pomalým popíjením piva, a když vykouklo slunko tak i s vyhříváním se.

Pak jsem se vydal podél pobřeží k přístavu Okata, což je jedno z mála místních jmen, co si pamatuju.

Nasycen a odpočinut jsem byl plný dobré nálady.

Tyhle šutry už tu stojí několik tisíc let, takže nic z poslední doby jako na kopci.

Podle jízdního řádu, by loď na Shikinejimu měla jet tři hodiny, což mi na takový kousek připadá dost. Loď bude určitě pomalá, ale i tak se mi to moc nezdá.

A na závěr západ slunce. Od něho po ulehnutí uběhlo ještě dost času. Někde jsem musel špatně odbočit a cestu si prodloužit o několik kilometrů. Do přístavu jsem se dostal před sedmou a spím hnedka vedle u pláže, takže to mám fakt kousek. Šel jsem kolem dvou jiných “pláží”, což tu asi znamená schody do vody, protože to je to, co na těch místech je. Žádný píseček a palmy. Doufám, že přes to hučení moře a vln uslyším budík.