Před týdnem jsem si při mém párdenním spočinutí v Praze udělal pěknou procházku z I.P.Pavlova na Balkán. Původně jsem chtěl vyrazit už pěkně ráno, ale jelikož mé příletové letadlo mělo pár hodinové zpoždění a já se do postele dostal až někdy o půl páté, tak jsem se v centru objevil až v poledne. Počasí nádhera, pěkně slunečno a ještě žádná vedra. V ulicích nebylo ani nijak rušno, krámy zavřený, u hospůdek posedávalo vždy jen pár lidí venku. Prostě taková maloměstská nedělní idyla 🙂

1) budka s pianem na Náměstí Míru. Když jsem tu procházel tak zrovna odbíjelo poledne, o hudební zážitek se mi tedy místo jemných kláves postaraly burácivé zvony. 2) výhled na Hradčany z Riegrových sadů 3) činžák ve Vozové, kde má každé patro svůj okenní styl.

V Riegrových sadech mne zaujala mapka, kde má každá část parku svůj účel. Od zimního sánkoviště po psí plochu až po korzo. Já tu zaznamenal (neoficiální) lenošně opalovací svah a jen kousek od něj tělesno utužující plácek.

Cesta byla tak trochu zkopírována od jiného rodinného příslušníka. Vedla přez Náměstí Míru k Riegrovým sadům, ve kterých jsem snad ještě vůbec nebyl. Tady jsem si chtěl původně sednout na něco menšího k snídani do Mlíkárny, o které jsem před pár dny četl někde na iHnedu. Mělo tu být posezení na střeše se zarostlou vyhlídkou na Prahu. Prošel jsem se jen tak okolo, ale dovnitř se mi nakonec nechtělo. Místo toho jsem pokračoval dál k východu do Vozové ulice.

Na Žižkově už jsem hodně dlouho nebyl a tak jsem jen koukal, jak pěkně tu jsou některé domy opraveny. (Křížkovského ulice)

1) kulaté Škroupovo náměstí 2) pohled na Žižkov z Vítkova

Žižkovem jsem došel až k Vysílači, přez plot nakoukl do židovského hřbitova (úplně jsem zapomněl, že tu nějaký je), pousmál se nad chátrajícím minigolfovým hřišťátkem hned vedle a kolem Paláce Akropolis štrádoval na Vítkov. Krom barevně hezké Akropolis stojí za zmínku také pěkně upravené kruhové Škroupovo náměstí hned u Vysílače. Kulatých (bohužel neprůchozích) miniparčíků uprostřed kulatého náměstíčka zas tolik není.

1) hřbitov občas připomínal spíš skladiště náhrobních kamenů 2) tak tohle se mi líbí – Palác Akropolis 3) schody u Jeronýmovy ulice vedoucí vzhůru na Vítkov

Pod Žižkou jsem byl naposledy někdy před třema lety a monumentální je stále. Jemná kroužková košile nebo detaily na botě jsou prostě při téhle velikosti úchvatné. Ani tady se to pro mne neobešlo bez překvapení. Tím byla (asi) vrata do Památníku, respektive plastika na nich. Boj chudých husitů proti bohatým katolíkům tu je vyobrazen jako paralela s bojem chudých dělníků a bohaté buržoazie. Fakt bych řekl, že to tu minule nebylo…

Uprostřed celkový záběr na Vrata památníku národního osvobození. Vpravo a vlevo pak jejich detaily. Barevně to realitě zas až tak neodpovídá.

Od Žižky jsem pak zeleným koridorem došel přes Ohradu až na Balkán, kde jsem si konečně sedl na pivko. Žádné jiný místo mne k němu předtím nezlákalo (a to jsem se po něm opravdu koukal), až tady,  necelý kilometr před cílem. Nejspíš i s vědomím, že to je poslední příležitost před cílem. Pěkná procházka pak byla (po tom pivku) zakončena dortem s jahodama. Takovouhle snídani už jsem dlouho neměl 🙂 Děkuji.