Příběhy vysídlování celých rodin za nacistického Německa jsou obecně známé, ty z té samé doby ze sovětského Ruska už méně. Knížka Between Shades of Gray popisuje právě jeden takovýto osud jedné litevské rodiny. Veselé čtení jsem nečekal a ani se mi ho nedostalo, za to zase o trochu víc rozumím té obrovské averzi Pobaltí vůči Rusku a také jsem se naučil nové ruské slovíčko – davai.

“Dvacet minut,” zařval důstojník a odhodil svou hořící cigaretu na čistou podlahu našeho obývacího pokoje, kde ji kanadou zašlápl. I my jsme se měli stát takovouto cigaretou.

Rodina Vilkasů nemá o Sovětech žádné iluze a tak se chystá emigrovat, NKVD je ale předběhne. Během dvaceti minut jedné noci se musí sbalit a odjet s transportem. Pár dní po jeho odjezdu zaútočí Německo na SSSR. Otce zatkli už v práci a matka se dvěma dětmi o něm nemá žádné zprávy. Směrem na východ odjíždějí v dobytčácích s nápisy Zloději a prostitutky. Za šest týdnů na cestě mohou z vlaku vystoupit pouze jedinkrát a to aby se umyli. Zjišťují, že přítmí vozu mělo své výhody – všichni jsou špinaví a hubení. 42 dnů dlouhou cestu na Altaj ne všichni přežili. Mrtvá těla se prostě vyhazovala při přestávkách z vlaku.

Pokaždé když se vlak znovu rozjel, zůstaly po něm jen rozhozená mrtvá těla. Co si pomyslí lidé kteří je uvidí. Pochovají je anebo si budou opravdu myslet, že to jsou jen zloději a prostituky?

Na Altaji jsou vysazeni v malé vesničce, kde jsou rozděleni k místním do chatrčí. Chtěl jsem napsat do chalup, ale podle toho popisu je asi i chatrč ještě příliš nadhodnocené slovo. Hlavní hrdinka a vypravěčka Lina, tu se svojí maminkou Elenou a bratrem Jonasem přežívají zimu. Lina, které je patnáct a byla přijata na uměleckou akademii ve Vilniusu, se alespoň snaží prožité hrůzy a emoce zaznamenat v podobě obrázků, jejihž pouhá existence by mohla skončit rozsudkem smrti. Těžká práce a málo jídla způsobují nemoce, to nejhorší je ale teprve čeká.

“Nezasloužím si nic. Hájíš to, co je správné Lino, bez očekávání vděku či odměny.”

V textu se kurzívou občas objevují jakési záblesky z minulosti, které jednak vytvářejí kontrast s právě vyprávěným, ale také přibližují smýšlení Vilkasů.

“Tadas říkal jedné holce, že peklo je to vůbec nejvíc nejhorší místo a nedá se z něj nikdy uprchnout.” “Proč by Tadas mluvil zrovna o peklu?” zeptal se otec, natahujíc se pro zeleninu. “Protože mu jeho táta říkal, že až Stalin přijde do Litvy, tak v něm skončíme všichni.”

Poslední část knihy se odehrává na pobřeží moře Laptěvů, daleko za polárním kruhem. Že to tu ale opravdu nebude veselé je zřejmé hned při jejich příjezdu koncem srpna, kdy tu pomalu začíná mrznout a přichází polární noc. Bez pořádného přístřeší je tu přes zimu čeká nové, hlubší, dno.

Ti kteří přežili, strávili na Sibiři 10-15 let. Když se v padesátých letech vraceli zpátky domů, našli v nich Sověty, kteří si přivlastnili nejen jejich věci, ale i jména. Ztratili všechno. S navrátilci bylo nakládáno jako s kriminálníky. Byli donuceni žít v hlídaných lokalitách pod nepřetržitým dohledem KGB. Jakákoli zmínka o jejich zkušenosti ze Sibiře znamenala uvěznění anebo opětovná deportace. Během sovětské genocidy ztratily pobaltské státy třetinu obyvatelstva.

V češtině knížka vyšla pod názvem V šedých tónech a má necelých tři sta stránek. Za přečtení rozhodně stojí. Žádný krvák to není, spíš je tu spousta bezmoce a snahy přežít.