Právě jsem zhltnul knížku od amerického ultramarátonce Scotta Jurka. Celá knížka je zajímavá, ale nejlepší se mi zdála první polovina. V té jsou závody pouze jako doplněk vyprávění o svém dětství a dospívání. V druhé půlce už mi přišlo, že píše hlavně o těch závodech a tam jsem se prostě ztrácel. Představit si situace na 50., 80. či 120.km mi prostě nějak nešlo. Vyjímkou je pár řádků o rozvodu a úmrtí matky/přátel. Krapet více prostoru dal ztrátě motivace, to ale opět zabalil do závodů. Příjemným zpestřením byly recepty, to že se kniha jmenuje Jez a běhej a ne Běhej a jez má svůj důvod.

Dozvídáme se, že pocházel z chudé rodiny žijící na samotě a do toho jeho matka trpěla roztroušenou sklerózou, takže místo skotačení ho čekala hlavně práce. Hlavní moto, které se prolíná celou knihou “Někdy prostě musíš” pochází právě z jeho dětství. Docela by mne i zajímalo jak skončili jeho sourozenci.

Jak jsem psal, popisy závodů mě nějak moc nebraly, mnohem zajímavější, i když někdy až moc tlačené, byly otázky stravování, respektive propagace veganské stravy. Těch pár věcí, co jsem na toto téma četl, se vždy zaobývá hlavně podmínkama chovu zvířat a z toho plynoucích etických problémů. Vliv na zdraví, ať už fyzické nebo psychické bývá řešeno až jako vedlejší produkt tohoto zacházení. Scottovy myšlenkové pochody se zakládají naopak právě na tom, co je pro jeho tělo nejlepší z hlediska výkonu. Alespoň takový mám po přečtení pocit.

Na závěr každé kapitoly je pak jeden veganský recept. Co v budoucnu asi zkusím, je rýžové mléko a možná i něco jiného. Knížku jsem měl bohužel pouze půjčenou a tak jsem ji z důvodu vrácení četl celkem rychle. Toto je tedy pouze takový můj první dojem.