Jak už to tak bývá, tak v listopadu foukal vítr a ze stromů padalo listí. A opět ho nebylo málo. Aby se případná kupa na kompostu nerozfoukala do dvora, tak jsem se rozhodl, že zkusím vyřešit chybějící stěnu. Jelikož jsem si chtěl vyzkoušet svařování elektrodou, tak padla volba na ocelové trubky, ke kterým přijdou přivařit vodící tyčky. Ty jsem měl v plánu chytit trnem do betonového soklu, který býval sloupkem a teď tvoří hranici kompostu. Mezi tyče se měly dát umělohmotná prkna, která k tomuto účelu už byla ve stodole. Myslel jsem si, že to bude za dva dny hotové a ono se to (zase) protáhlo na pětinásobek a to z části i proto, že jsem se nezabýval pouze tímto.

Než jsem začal vybírat trubky a tyče, tak jsem si vyjel se svařovačkou, abych si vyzkoušel, jestli vůbec funguje. Ještě před tím se mi ale povedlo najít v garáži kupu elektrod, které byly sice občas trochu odrolené, ale alespoň jsem je nemusel nikde shánět a řešit, jaký druh vybrat. Při pohledu na pracovní kabel jsem se trochu zděsil, ale po pár minutách s modrou páskou jsem ho ohodnotil jako schopný bezpečného provozu.

Na izolační gumě už byl dost vidět zub času. Pro klid v duši jsem postižená místa zalepil izolační páskou, ta se ale beztak hnedka začala trochu odchlipovat. K vyzkoušení mi pak posloužil kus železa, co jsem našel na zemi.

Díky tomu, že bylo celkem chladno, tak mi nedělalo problém mít na sobě ochranné pomůcky v podobě bot, rukavic, a dlouhých nohavic a rukávů 🙂 Elektrodu jsem měl poprvé (a naposled) v ruce během praxe na Střední a jediné, co si z těch pár minut pamatuji je, že bylo velice lehké se s ní přilepit ke svařovanému materiálu. Raději jsem se tedy podíval na youtube, jestli v tom není nějaký chyták. Vypadalo to, že nejtěžší je samotné nastavení svařovačky. Když jsem tedy viděl, že na té místní je jen jedno tlačítko – zapnout/vypnout, tak jsem to hodnotil pozitivně.

Nějaké trubky stály za stodolou, tyče byly vevnitř a tak jsem nemusel kupovat vůbec nic. Jen jsem se musel smířit s tím, že vše bylo orezlé, trubky neměly stejný průměr a tyče byly také pestré. Po zaříznutí trubek na požadovanou délku  jsem to samé provedl i dvoum tyčkám. Těm jsem pak ohnul konce a jal se je přivařovat k tyči. Místa budoucího svaru jsem obrousil, aby spoj držel a jelikož jsem neměl tyčku jak držet, tak jsem ji vypodložil špalíčkem, aby byla na místě kde jsem ji chtěl. Jakmile se mi povedlo nahodit oblouk, tak už to pak vždycky šlo celkem pěkně. Doteďka nevím, proč se mu na novém místě nikdy nechtělo vzplanout, ale myslím, že by za to mohlo moct nedostatečné obroušení anebo, méně pravděpodobně, typ oceli. Ze stejného důvodu se (asi) také tyhle bodové spoje celkem lehce při zátěži odtrhávaly.

Tři verze uchycení tyčí k trubce.

Abych nemusel tyčky podkládat, aby byly tam kde chci a zároveň i pro větší trvanlivost jsem pro další trubku použil na jednu stěnu místo dvou menších tyček jednu dlouhou. Nahoře byla uložena opět v zářezu a dole tentokrát chycená šroubkem a matkou. Sice bylo trochu víc práce s přípravou, ale svařování bylo o to lehčí. U třetí trubky už pak byl šroubkem chycen vršek i spodek.

Vršky trubek po natření v pořadí jak ve finále stojí, co se času týče, tak první je první, druhá je třetí a třetí druhá.

Dvě tyčky byly uchyceny trnem a jednu jsem normálně zatloukl do země.

Další postup, který jsem od praxe na Střední prakticky nepoužil, bylo řezání závitů. Původně jsem takhle chtěl chytit jen trny (staré dlouhé hřebíky), ale nakonec, jak už jsem psal, byly takto přichyceny i tyčky. Protože se jednalo jen o 3mm šroubky, tak i tady jsem to radši přejel svarem. A pak jsem zjistil, že nemám dost dlouhej vrták na to, abych celý trn zapustil. Následovalo urputné řezání, které šlo dost špatně a pozdější zjištění, že to bude chtít říznout ještě o další cm nebo dva. Pak jsem zjistil, že má vrtačka s příklepem je mimo formu a vrtat už s ní moc nejde. Naštěstí se dalo do betonu dostat i bez příklepu. Až na místa s kamínkem, těch bylo ale hafo, to šlo jak pomásle. Další věc, kterou jsem zjistil bylo, že jeden trn asi nebude dost a tak jsem, pro zabránění vrtění, prostřední trubce přidal ještě druhej. Abych předešel jakýmkoli dalším problémum, tak je asi o polovinu kratší. Dva trny jsou náročnější na přesnost, ale použité hřebíky jsou celkem tvarovatelné a mají dobrou vlastnost se přízpůsobit. Druhou trubku jsem nechal jen s jedním a druhý přidám až bude jasnější zakončení této čelní stěny.

Na červený základní nátěr na rez přišel méně nápadný nátěr šedou základovkou. Pak už stačilo zašpuntovat trubky a dalo se vozit listí.

Chvilku jsem váhal, jestli má cenu konstrukci natírat, ale “napřírodno” by asi kazilo výsledný dojem. Po hrubém očištění jsem tedy natřel jednu vrstvu červenou barvou, které bylo, po natření brány, v plechovce stále dost. Jasná červená mi ale přišla na kompost trochu výstřední a tak byla druhá vrstva šedá. Ta byla také základová, ale ne na rez. Její obrovskou výhodou bylo, že byla zaschlá už za pár hodin. Červená potřebovala, v tomhle chladu, více jak 24h.. Aby do trubek nepršelo či nesněžilo, tak jsem do nich, po menším vytvarování, nacpal korkové špunty. Na ty už jsem stačil nanést jen jednu vrstvu bezbarvého laku, který se asi dost vsáknul a tak jsem zvědav, jestli to už nebude na Vánoce něčím porostlý.

Výsledek nepůsobí nějak super extra, ale je kompletně odstranitelný a hlavně – pojme spoustu listí 🙂