Výlet k Passu.

Minibus se pomalu plní. Řada za mnou už plná je, vedle mne si ještě někdo přisedne, dva do řady přede mnou a až nás bude 19 i s řidičem tak budem moci vyrazit.

Vystupuji u odbočky k jezeru Borit v obci Husseini a Karakoram Highway (KKH) mám za chvilku pěkně pod sebou.

No nesvádí to k zastavení se na čaj? Výhled na Borit Lake a Ultar Peak (7388m.n.m.).

Přede mnou vesnice Burit. Tolik zeleně už po zbytek výletu neuvidím.

Ve vesnici moc rušno nebylo, jen pár lidí na poli. Zasněžený vrholek by mohl patřit Karun Koh (6977m.n.m.)

Kráva.

Jsou tu poházené zajímavé kameny, které vytvářejí různorodé tvary. Tohle ještě není typická ukázka. Až o kus dál jsem při klepnutí na malý kámen na cestě zjistil že je dutý, možná že je i tento velký a dveře vedou do velké jeskyně.

Vizuálně pěkný masiv Tupopdanu a velký kámen u cesty. To už jsem venku z vesnice.

A to je už druhý den. Jeden z těch zvláštních kamenů a Tupopdan.

Opět kámen, opět Tupopdan plus údolí Passu s řekou Hunza.

A zase jiný kámen. Na pozadí tentokrát ledovec Passu u kterého jsem se byl včera podívat. Doufal jsem že najdu pěkný pramen, ale z hor tekla ta samá kalná voda jako ve vesnici.

Passu Peak (7243m.n.m.) a ledovec Passu.
Následoval sestup do Passu. Větší pěšina vypadala že to dost obchází a tak jsem zvolil zkratku, která nakonec vedla suťovým svahem a trním. Když jsem byl konečně dole tak jsem si chtěl konečně sednout ve stínu, nicméně objevilo se tele.

Nejdříve chtělo žvýkat mé spocené tričko.

Když jsem dal triko z dosahu tak se věnovalo krosně.

Ta zas tak zajímavá nebyla a tele se začalo natahovat po mně. Očividně šlo po soli kterou jsem byl pokrytý.

Hrubej jazyk nebyl vůbec příjemnej. Na paži se to dalo ještě vydržet.

Záda a obličej už ale byly moc a tak jsem se snažil tele odehnat. To vždycky popošlo a když jsem si sednul tak zase přišlo. Šel jsem dál.

Konečně na pořádné cestě. Na konci Passu se stavuji na jídlo a hlavně na vodu. Standartně tu dávají džbánky s vodou na stůl, já jeden vypíjím a druhý leju do flašek na později.

Dalším cílem je ledovec Batura což znamená popojít po KKH o kousek dál.

K ledovci jsem opravdu došel, ale ne k ledové části. Přes tenhle sesuv si netroufám a otáčím to zpátky.

Mraky jsou navaleny kolem Tupupdanu už dlouho. Čekám déšť stále ale nic.

Pro přespání jsem zvolil raději místo v závětří pod kamenem. Nepršelo a ráno tu byl další slunečný den.

Probudil jsem se pozdě a tak k silnici sestupuju až v poledne. Na samotné KKH čekám dvě hodiny. Jeden minibus mi nezastavil druhý už naštěstí ano.

Jezero Attabad z okénka při cestě zpátky do Karimabadu.

Večer jsem si chtěl vyjít k pevnosti Baltit abych si vyfotil večerní hory. Cesta k pevnosti byla nicméně od pěti hodin pro turisty uzavřena. Šel jsem tedy k jinému výhledu mezi baráčky který jsem si pamatoval z minula, ale i odtud jsem vykázán. Končím na hřišti. Kdybych tu byl o půl hodinky dříve bylo by to lepší. Směrem k těm dvoum vrcholkům by měla vést má další cesta (asi) Spantik (7027m.n.m.) a (asi) Malubiting (7458m.n.m.), zpětně asi jenom Spantik.

Diran, Rakaposhi a překážející kopec.

A na závěr ještě samotná pevnost Balti. Po chvíli ke mně přišli dva kluci a ptali se co tu dělám a kde je můj hotel. Ve tmě jsem z počátku neviděl jejich šátky. Byli to skauti a snažili se mně odtud dostat, prý dělají jen svou povinnost. Nijak nenaléhali a tak to možná bylo spíše pro mou bezpečnost než pro klid sousedství. O kousek dál už nicméně běžely generátory a ulice byly dost živé.