Z Flintu do Rhyl

Mezi prací v Cornwallu a ve Walesu jsem měl pár dní volna, které jsem využil k procházce po Wales Coast Path. Do Flintu jsem dojel v neděli večer a ve středu dopoledne už jsem nasedal do autobusu v Rhyl. Bylo to jen 30km, takže jsem opravdu spěchat nemusel. Bohužel toho moc zajímavého vidět nebylo, pobřeží u nejzápadnějšího cípu Anglie, kde jsem byl v srpnu, bylo mnohem zajímavější, ale něco se našlo.
Podle předpovědi, kterou jsem naposledy kontroloval v pátek, mělo od půlnoci až do rána pršet a já doufal, že u vyhlídky kousek za Bagilltem bude nějaká stříška. Letecké záběry z mapy.cz dávaly naději, ale to co jsem viděl byl “jen” drak na podstavci. Podle infocedulky se drak používá, tedy ten koš na jeho zádech, jako ohniště. Kam jsem dohlédl, tak žádná stříška nebyla a tak jsem přenocoval tu a zábradlí využil k upevnění plachty. Neměl jsem s sebou karimatku a tak jsem uvítal i rovný plácek s ušlapaným sestřiženým trávníkem okolo.

Večerní výhled na severozápad. Irské moře je až u těch větrníků vzadu. Pode mnou je ústí řeky Dee, jejiž hladina tu závisi na přílivu/odlivu. Nízká hladina a spousta bahna sem láká hlavně brodivé ptactvo.

Pršet začalo až někdy kolem čtvrté, ale trváním se v předpovědi trefili, takže balím a odcházím až kolem jedenácté. Nebýt pejskařů, tak tu neprošla ani noha. Později zjišťuju, že to by se dalo řící o celé trase, nejen o tomto místě.

Potůček Gwibnant se také mění podle moře a při přílivu zatopí cestu pod železnicí. Tabulka říkala, že v takovém případě mám hodinu počkat a nebo se vrátit a jít po přílivové variantě cesty. Ani jedno se mi nechtělo, a i když to vypadalo, že se jedná spíše o kaluž, tak než mi uschly nohy, už se dalo po mostkem projít téměř normálně.

Point of Ayr Colliery. Ústí šachty uhelného dolu, který vedl v hloubce asi 300m daleko pod moře, a který byl uzavřen v roce 1996. V padesátých letech tu pracovalo 738 můžů a 35 poníků.

Během dlouhé pauzy přišly dvě přeháňky a chvíli poté, co jsem se zvedl, se zvedl i vítr a posléze začalo pršet.

Mezi dunama jsem si našel závětří kam kvůli silnému větru téměř nepršelo a čekal až se situace vylepší. Když jsem odsud trochu vystoupal, tak jsem opět viděl na maják.

Nevěřil jsem, že se počasí nějak zásadně zlepší a tak jsem ukotvil přístřešek. Všude kolem samý písek, takže jsem provázky vázal k trávě a od pobřeží dovlékl jeden balvan. I tak ale plachta dělala ve větru velký kravál a když jsem zjistil, že bych zítra měl během rána ujít asi 15km, abych se dostal na autobus a do toho přestalo mžít, tak jsem vše zase zbalil a ještě popošel.

Mraky se valily od moře, kde se pomalu začal ukazovat jasný pruh, což dávalo naději na suchou noc. Mračna se usazovala nad kopci dále od pobřeží, ale i tam se začala pomalu vytrácet.

Nakonec jsem to riskl a natáhnul se hned za dunovým valem kousek od Prestatynu. Z písku jsem jen musel vyházet pár bodláků. Jasná obloha v kombinaci s vlhkým pískem znamenala velmi studenou noc.
Jak jsem procházel po prestatynském nábřeží, tak jsem si vzpomněl na mou letní cestu sem z Ruthinu. Tenkrát v kopečkách pršelo ještě více a hezky bylo až na pobřeží. Ze tři nocí mne tentokrát na pobřeží propršely dvě, takže má teorie o slunném pruhu země u moře a deštivých vrcholcích vzala za své.