Matrace přes noc stále ucházela, ale naštěstí jsem spal relativně na měkkěm, takže jsem se ani neobtěžoval dofukováním. První fotka je z pohřebiště z doby bronzové.

Hlavním bodem dopoledne, bude ale Cape Cornwall, jen o kousek dál.

A to už jsem na jeho vrcholu. Přibylo lidí, ubylo mraků.

Na parkovišti následuje delší pauza. Je tu i stánek s občerstvením, kde si kupuju zeleninové pasties (tradiční cornwallská kapsa s různou náplní), dahl, který dostávám v kelímku a k němu křupavou placku. K pití opět kolu, ta se na této cestě osvědčila.

Odpoledne je čas jít dále. Je sice slunečno, ale proti světlu vše dostává mírný zamžený dojem, za který opět viním aerosol vynesený z moře větrem.

Odpoledni pak dominují pozůstatky z důlní historie Cornwallu. Největší jejich koncentrace je kolem dolů Bottalack a Levant.

U Levantu mne, spíše než samotné budovy, zaujímají komíny.

Jak se slunce blíží k obzoru, tak začínám pomalu spěchat. Podle předpovědi se zvyšuje šance na přeháňku, hlavně se ale chci dostat za maják Pendeen, od něhož by pobřeží mělo být více kryté před větrem.

Až teď si vzpomínám, že jsem chtěl pořešit matraci. Využívám potůčku k nalezení dírky, která je přesně na druhé straně od záplaty, což dává smysl, lepím a pak čekám, než mokrá matrace zase uschne. Koukám sice do sluníčka, mraky za mnou se mi ale moc nelíbí.

Maják naštěstí není daleko a cesta je víceméně po rovině, takže to pěkně odsejpá a já jen doufám, že za ním nějaký ten plácek objevím.

Mraky se k pobřeží naštěstí moc nehrnou, ale visí přede mnou jak Damoklův meč.

Stanuji nad pláží Portheras a stíhám to tak akorát.