Dnešek jsem si zkazil rozhodnutím podívat se na kopeček. To mi vzalo čas i energii, takže jsem nestihl dorazit kam jsem chtěl a ještě tam ani nebyl výhled. Možná kdybych šel ještě výš…

Ráno jsem zjistil, že horní stanice lanovky je ještě kousek výše a z mého místa překáží dráty nebo stromy. O kousek výš, těsně před vlezem do tunelu, už to bylo lepší.

Ještě než jsem zamířil k jezeru Chuzenji, tak jsem zamířil ke Kegonskému vodopádu. Dala se tu koupit vstupenka do výtahu a sjet až dolů, jelikož ale zrovna přijel (v osm ráno!) autobus turistů a mne se tam stejně moc nechtělo, tak jsem tuto aktivitu vynechal.

Jezeru dominuje hora Nantai, na kterou jsem měl původně v plánu se podívat. Nakonec jsem ji vzal jako vizuální trénink na Fuji a vyrazil raději kolem jezera.

Nejdříve jsem narazil na chrám Tachikikannon. Překvapil mne tu budha se spoustou rukou, v každé nějaký symbol budhismu. Nesmělo se tu bohuže, fotit.

K kousek dál byla budova bývalé britské ambasády, ta mne ještě nezlákala, za to ta italská už ano. Až jsem litoval, žs jsem nevlezl i do té britské. Pěkný interiér s výhledem, přes posuvné celostěnné dveře, na jezero a hory. Zaujmuly i zvláštní stropy.

Před  vstupem se muselo přezout, což platilo i pro vedlejší muzeum, kde ale, krom vyrovnaných přezuvek, nic k vidění nebylo.

Pak už nic nebylo. Pro zpestření jsem zařadil již zmiňovaný kopeček. 1,7km tam a stejných zpátky mi zabraly téměř dvě a půl hodiny. K cíli mi zbývalo 11km a já věřil, že to po rovině stihnu. Jednak mé unavené tempo s baťohem asi za moc nestojí a druhak zmizely stopy z cesty, takže jsem ji musel jak hledat tak i prošlapávat. Nakonec jsem to zabalil, kvůli světlu, po pěti (možná čtyřech) kilometrech tak, že jsem kolem cesty odhrnul sníh a dal karimatku tam. Místo bez kořenů se mi nepoštěstilo, tak uvidim, jak se vyspim. Má být jasno a doufám že i pod nulou, aby na mne nekapal roztátý sníh z větví.