Sirovodíky a asi i jiné jedovaté plyny mi zhatily plány a místo na hoře spím opět u jezera, tentokrát na jeho jižním břehu. S pěkným, slunečným, počasím jsem to trochu zakřikl, protože dnes bylo celý den oblačno a občas pofukoval studený vítr, pod bundou tedy zůstaly tři vrstvy.

Zatažené počasí a klidné okolí k nějakému prudkému startu nepudily, takže jsem chvilku polehával a vyrazil až před osmou. Informace otevíraly až v devět a tak jsem zamířil pro jídlo. Hnedka za rohem to nebylo, musel jsem až do města a jak jsem měl hlad, tak toho koupil trochu víc. Sendvič s vajíčkem a puding jsem snědl hnedka před prodejnou, takže to na fotku nestihly. Tam jsou jen: čtyry rýžové trojhránky (dva s tuňákem z majolkou, dva s lososem, dvě sady suši s řízečkem, tofu a ještě něčím, sendvič s řízkem, dvoje balení těstových čokoládových nožíček a dvoje balení sušenek. O hladu jsem tedy dnes nebyl.

V obchodě jsem dostal mapu a jelikož by to na informace byla zacházka, tak jsem rovnou popolezl do kopce, kde byla druhá zastávka a jednu stanici se svezl.

K nástupu i výstupu asistoval personál ve stylových čapkách. Popřáli šťastnou cestu a pěkný zážitek (aspoň to japonsky tak znělo) a myslím že i zamávali/zasalutovali při rozjezdu.

Mým cílem byly sírné výpary na Owakudani. Podívaná zajisté zajímavá, občasný zápach už méně. Podloží se natolik činilo, že všechny okolní pěší cesty byly z obavy před otravou zavřeny. Chtěl jsem odtud přejít na horu Komagatake (jméno zní povědomě, nebyla už nějaká taková u Fuji?) z čehož tedy sešlo. Kvůli oblačnosti to ale zas tak nemrzelo.

Owakudani je po celém Japonsku známé svýma černýma vejcema, která svou barvu získávají právě vařením v místních minerálech. Vajíčka, 5ks/500jenů, tu šla také nejvíc na odbyt.

Také jsem si sadu koupil a při sestupu, s výhledem na dým, jedno z nich snědl. Stejně jako u velikonočních vajíček, barva skořápky neměla vliv na obsah.

Dole u jezera jsem se pak zašel podívat ke chrámu u něhož je pramen, jehož vodu když prý podržíte v ústech, štěstí Vám přinese. Tak jsem to zkusil. O kousek dál byla stanice druhé lanovky, která vede přímo na horu Komagatake. Plán byl vyjet nahoru, tam přespat a ráno pak sejít a nebo sjet. Jedovaté výpary ale očividně ohrožují celé pohoří, takže jednosměrnou jízdenku neprodávají a na argument, že bych nikam nechodil, jen se tam vyspal a vrátil se lanovkou zítra, také slečny pozitivně nereagovaly. Platit za to, abych strávil půlhodiny na hoře, jejíž vrcholek je momentálně zahalený v mraku, se mi nechtělo a šel jsem tedy dál podél jezera. Bylo vidět, že se pomalu vyjasňuje a noc by mohla být bez mráčku.

Na promenádě jsem si cvakl Fuji po západu slunce. Výhled na ni měl být i z místa kde spím, nějak ji ale nevidím. Buď je to tím, že je tma a nebo odtud vidět není. Která varianta je správná se dozvím, když bude jasno, až zítra. To mne čeká i přejezd do přímořského Atami.