Ctyry dny pochodu a jeden den v jeepu a jsem opet v hlavnim meste Nepalu. Pesi cast mela takovou zvlastni atmosferu a tak, kdyz na to prisla rec, jsem stejnou vec doporucoval i ostatnim. Plne bych si za tim stal, nebyt te strasne cesty jeepem ze Salleri. Jeste ted mam plice jak hornik po vyfarani a jen doufam, ze se ten prach do zitra nejak vstreba.

Na jednotlive dny, to nema cenu delit, takze budou jen dve casti – chodecka a motoristicka. Nez s tim ale zacnu, tak jeste omluva Krteckovy, ze byl celou cestu zmacklej v batohu a na fotku se dostal az za vychodem ze Sagarmathskeho parku.

Streda 8.4. – Sobota 11.4.
Uz pri snidani v Namche mne pri pohledu na zasnezene vrcholky Thamserku a Kangtepa prepada jista nostalgie. Pri zpatecni ceste, pak mozek ma, asi z prebytku kysliku, snahu porad o necem premyslet. Nakonec jsme se shodli na dvou tematech. Louceni se s dovolenou, respektive jakesi emocionalni srovnani dojmu a budouci se stehovani na venkov. Stehovani vsech anebo vetsiny mych kramu, veci a dulezitosti mne sice dost desi, ale zivot na venkove beru jako vyzvu. Nebo spis takovou zkousku, jak se s tim vyrovnam, popripade, co to se mnou udela. Dalsi nova zkusenost. Tato nova realita sice asi pozmeni me dovolenkove plany, to ale nevadi. Predstavuju si to tak trochu jako mix Na samote u lesa a Dvou pisaru 🙂 Zaklad bude sehnat poradnej slamak…

Teziste myslenek se postupne presouvalo z blizke minulosti do blizke budoucnosti. Jak si hlava takhle hrala, tak se slo vlastne jen tak mimochodem a celkem lehce. Naprosto zadne problemy s dechem. Uz jsem pri foceni nebyl jak biatlonista – (pozdeji) odlozit hul, zalicit fotak, par rychlych nadechu, spoust, dohaneni dechu a zase na trat. Toto vsechno odpadlo. Problemem byla celkova zasoba energie. Postupne jsem dojedl (po vecerech) vsechny cokolady a tak jsem se obracel na hroznovy cukr. Ten mi na tohle zabiral i drive a nezklamal ani ted. S timhle problemem je spojeno i vetsi nutkani jist a tak jsem mel pri zpatecni ceste asi o jidlo vic, nez pri ceste nahoru. “Nahoru” pisu z nouze, prave ty dny pred Namche byly hodne o nahoru dolu. Je to mysleno vzhuru k cilum cesty 🙂

Aby to nevypadalo, ze jsem se jen mentalne vznasel. Koukal jsem i kolem sebe a proste neslo prehlednout tu prudkou zmenu klimatu. Hned prvni den, pri ceste z Namche, se zacaly objevovat zahradky jako ta na fotce nahore. O dva dny pozdeji, pak byli videt i zrajici banany, jak na fotce dole. Behem jednoho tydne jsem se tedy presunul z promrzlych mistnosti do tropu.

No a jak jsem tak videl zivot v obci bez mechanizace a toho obrovskeho mnozstvi, vlastne uplne zbytecne (humor), prace, tak to zase nastartovalo myslenkove procesy. Krom ruzneho pleti, prani, rezani fosen, roztloukani balvanu a tak, je beztak nejvic videt noseni veci. Nahore byli videt v naproste vetsine profesionalni nosici, co se starali, abysme my, turiste, meli co jist a kde spat. Rekl bych, ze tady dole, svadeji tvrdy boj s mulama, zaroven se tu ale objevuje novy prvek – nosicky zeny a nosicicky deti. Myslim, ze profi nosici prijmou prvni zakazku nekdy kolem 15-16 let. Soude podle ksichtu. Zeny a deti tohle nedelaji jako praci, ale proste proto, ze ten 20kg pytel rejze potrebuji doma a ne ve dve hodiny vzdalene vesnici. No a detem (ja videl dve, ve veku cca osmi let), obcas taky, v ramci doprovodu, neco na tech zadech pristane. Noseni zeleneho krmeni ani nepocitam, to snad neni takova dalka. No a ta moje hlavicka vidi vsechny tyhle nosice a rika si – dyt ja vlastne taky nebudu mit v blizkem dosahu zadny obchod. Nejblizsi mesto asi 2h vzdalene. Co takhle si koupit malou motorku, skutr. A co takhle si ho koupit v Anglii a cestou domu, si projet Francii. Od prace opet k dovolenkovani.
A tak to bylo se vsim. Pri ceste vzhuru, kdyz jsem se bal, ze nebudu moc stihat, jsem se soustredil hlavne na cestu. Vstat relativne brzo a slapat relativne dlouho (jakesi shrnuti napisu pozdeji). Pri zpatecni ceste uz nic z tohoto nehraje roli. Vim, ze mam temer dva dny k dobru a tak to neni dulezite. V cistych dnech, to nakonec zvladam stejne rychle. I kdyz to tedy bylo vetsinou z kopce, tak i tak jsem mile prekvapen. Proste na pohodu, ale bez odpocinkoveho dne.

Nedele 12.4.
Jak jsem tak byl v tomto peknem rozpolozeni, tak bohuzel prisel trochu kontrapunkt. Za prve Salleri bylo o dost dal a o dost hnusnejsi, nez jsem cekal. Jakmile do nepalskeho mestecka privedete silnici, tak ho degradujete na spinu. Ja prisel (nastesti) az vecer a tak jsem se najexl a sel si lehnout. Byli tu i lide, co poleti letadlem, letiste je hnedka pres cestu. Jak ja jim v nedeli zavidel. Podle pani hostinske totiz jeep odjizdi o pul pate rano. Trochu se bojim zmeny rytmu a tak v telefonu ridim radeji dva budiky. Jeden na 3/4 a druhej na celou. Nakonec se budim par minut pred prvnim a tak mam dost casu na stepovani ve spici vesnici. Nikde ani noha. Ve ctvrt jeden projizdi, ale v opacnem smeru. Za pul hodiny se vraci, mavam na nej, ale on si jede dal. Zastavuje asi o 50m dale, u jednoho z hotelu. Kdyz k nemu doklusavam, tak ridici musim dvakrat opakovat otazku “Jeep, Kathmandu?”, nez mu nekdo zezadu rekne ze jo. On jestli mam jizdenku, ja ze ne, on tak at si teda nastoupim. Nakladani veci jeste chvili zabere a tak vyrazime az po pate. Prvni pul hodinku to vypada na celkem pohodlnou jizdu. Dojem sice kazi otevrena okynka vepredu, je to nejaky novejsi Landroover, takze velke auto s trema radama sedadel, kterymy proudi na mou zadni sedacku studenejsi ranni vzduch, ale cesta je pekna a mam relativne misto kolem sebe.
Situace se meni na dalsi zastavce a to ne proto, ze si musim koupit jizdenku. Pristupuji dalsi tri lidi, takze jsme namackli po ctyrech a nekam se ztraci asfalt. Zacina doba prachu. Okynka se totiz nezaviraji, at je situace jakakoli. Kdyz o prestavce na obed, kdy si kupuju jen susenky, protoze pro teplo a prach nemam na jidlo ani pomysleni, koukam na vrstvu prachu na brejlich, tak se az nestacim diviti. Obcas se asfalt objevi, pak jsou mista, kde se na nej sesunul svah a pak jsou mista jak v pousti. V jednom z nich se ridic rozhodl nenechat ujet a zustat v tesnem zavesu za autobusem, ktery mel snad motor z T72. Jak podle toho, jak mu to v tom prachu do kopce pekne jelo, tak i podle cerneho dymu, ve kterem byl zahalen. Dym se pres prach ani nemel sanci do auta dostat. Na jednu stranu jsem byl rad, ze mame ridice, ktery na rozdil od nas, neklimba, na druhou, jsem jeho styl jizdy naprosto nechapal. Asi to je rozdilna zkusenost mezi tim, co sedi vpredu a tim, co sedi vzadu. Jak jsem vzpominal na moji cestu autobusem sem. Sice prachem, ale normalne (a o polovinu levneji). No abych to neprotahoval. O pul druhe mijime patnik s napisem Kathmandu 125km. Vypada to, ze by asfaltka mohla vydrzet a tak si rikam, za dve hodinky jsme tam. Cesta sice drzi, je to takova lepsi okreska. Dve auta se akorat vejdou, ale nema zadne vodorovne (kdyz se pozdeji objevi, tak je beztak ignorovano) a velmi sporadicke vertikalni znaceni. O pul seste se dostavame do kathmandske dopravni zacpy, misto prachu tedy spousta smradu. Ridic si z nejakeho duvodu zapina pas. Pak se rozhodne pro nejakou zkratku a z pekne, triproude silnice, jsme opet v prachu a hrbolech. Jeste, ze ma auto tak vysokou strechu, jinak by ty rany bolely mnohem vic. O pul sedme, tedy po vice jak trinacti hodinach, konecne dojizdime. Beru batoh se strechy, smetavam z nej prach a beru si tago do turistickeho centra mesta – Thamelu. Taxikar by ocividne potreboval nove auto, tohle mu uprostred krizovatek nekolikrat chcipa. Nakonec ve zdravi vychazim i z tohoto stroje a jdu si hledat hotel. Vcera jsem si cetl zapisky z cesty k Annapurnam a snazim se z pameti vydolovat, kde byl hotel White Lotus. Zda se mi, ze jdu na jisto, ale hotel s takovymto nazvem nenalezam. Bud uz neni a nebo se mi mista pletou. Nenachazim ani oblibenou restauraci s mlecnym napojem Lassi, na ktery jsem uplne zapomel, ale po precteni na nej opet dostal chut. Snad ho najdu nekde jinde. Podle poznamek byl nejlepsi v Pokhare, to uz ale nestihnu 🙂
Ubytovavam se nakonec v noblesne znejicim Hotelu Elite a ac vypada zhruba stejne, jak ten, co jsem v nem byl prvni noc po prijezdu, tak je za tretinovou cenu – 700 rupek, tedy necelych dve ste kacek. Nejlepsi ale je, jak je tu levne jidlo v restauraci. Jsem nazuchlej a jeste se citim blbe, jak platim malo, v porovnani s horama.
Kdyz uz jsem u tech penez, tak mne tu ty tri tydny vysly na 58000 rupek. Po pripocitani zitrejsich utrat, tedy asi 15000 ceskejch. Nepocitam sem vizum a fotak, ty byly v dolarech, 40 resp. 190.
Zitra mi to leti az pred pulnoci, tak mam cely den na nicnedelani.