Příprava na Běchovice mne mentálně přenastavila z “odpočinkových” běhů na snahu o rychlejší tempo a knížka o Vlastíkovi toto ještě podpořila. Když jsem byl v Londýně, tak jsem chtěl místo každodenních kratších běhů zařadit radši méně dlouhých, abych měl svůj týdenní 50km limit splněn za pár dní a zbyl mi čas na muzeum. Jako optimální vzdálenost mi vyšlo 21km a já se téhle vzdálenosti držel tři týdny. Abych se vyhl zpomalování, tak jsem si stanovil, jak rychle poběžím a kupodivu se mi to až na jedinou vyjímku vždy povedlo.

Typické grafy pro londýnské běhy. Zelená křivka rychlosti je ovlivněna překážkama na cestě a stejně jako u červené tepové frekvence jsou pěkně vidět intervalové úseky.

V Londýně byla rutina taková, že jsem nejdříve doběhl k RegentsParku a začal kolem něj kroužit, to vše rychlostí pod 5min/km. Při třetím obíhání jsem odbočil na ovál a od 13.km začal intervaly – 400m pomalu, 400m rychle. Když mi na hodinkách odpípl 17.km, tak jsem se začal vracet v tempu do 6min/km. Hned první den jsem si udělal překvapivě rekord na hodinovce – 12:58, ke kterému jsem pak vždy měl jen kousek. Ony ty běhy byly vesměs dost vyrovnané, devět v rozmezí 5:01 – 5:09min/km a jeden v průměrném tempu 5:25.

Na oválu jsem věděl, že nejtěžší úsek už mám za sebou. Dva týdny se lišily hlavně počasím. První byl slunečný a druhý zatažený s deštěm.

Na ovál jsem se těšil, že budu moci polevit z tempa. Přišlo mi, že jsem si tu vždy trochu odpočinul. Kromě toho, že se tu člověk nemusel nikomu vyhýbat ani dávat přednost autům, tak i povrch byl lepší. Pískohlína je přeci jenom měkčí než asfalt a myslím, že to také hrálo pozitivní roli.

Londýnská a falmouthská trať, spolu s poloprázdným kancelářem. Ač jsem toho v souhrnu naběhal víc než normálně, tak prázdná políčka moc aktivně nepůsobí.

V Londýně jsem měl každý den čas odpoledne, po menším obědě. Ve Falmouthu to tak jednoduché nebylo a tak jsem jednou vyrazil hned po probuzení, na lačno. Byl z toho nejpomalejší běh a jediný, kde jsem rezignoval na tempo. Prostě to nějak nešlo. Plíce nechtěly dýchat, nohy zabírat a hlava mi nutkala jednu pauzu za druhou.

Z rušného velkoměsta na venkov. Kam zmizeli všichni lidi? Zrovna tady na pláži jich zrovna pár bylo (serfaři a pejskaři), jinde byl ten rozdíl opravdu velký (a příjemný).

Po této zkušenosti jsem pak ráno vyběhl jen třikrát k moři, abych si zaplaval. Poprvé se hned u břehu dělaly silné (ani ne moc velké) vlny, takže jsem ve vodě strávil jen minutu. Jedna z vln mi tu při stání na mělčině hnula trochu s kolenem a to mi pak dělalo problémy. O dva dny později byla situace lepší a já si plaval 9minut. Po pichlavém začátku (asi pět minut) to pak i celkem šlo. Vylézal jsem dřív hlavně proto, abych nepromrzl, což se mi ale nakonec kvůli dešti na zpáteční cestě stejně nevyhnulo. No a při posledním pokusu jsem chvilku stál na pláži a pak běžel zpátky. Studenej vítr a vlny mne totiž odradily.

Po víceméně rovinatém centru Londýna byl Falmouth plný menších kopečků. Na grafu jsou pěkně vidět tři kolečka kolem hradu.

Ve Falmouthu se dalo běhat jen po asfaltu, všude jinde bylo bláto a mokro. Není tu ani ovál na intervaly, ale zase tu jsou kopečky. Ty čtyry jednadvacítky co jsem si tu odběhl byly tedy oproti těm londýnským trochu jiné. Prvních 17km v tempu pod 5:00 a poslední čtyry do šesti minut na kilometr. Třikrát jsem přitom obíhal výběžek s hradem, na kterém bylo výraznější stoupání/klesání. Kvůli kopečkům jsem tu měl větší problém udržovat tempo a tak jsem kolikrát končil kilometr spurtem, abych se vešel do limitu.

Asi budu někdy muset začít zvyšovat laťku, zatím se mi ale moc nechce. Teď mne čeká měsíc volna v ČR a tak se možná k nějakému experimentování dostanu.