Dopoledne v londýnském Paddingtonu, odpoledne strávené přepravou a večer v Praze, to byl můj čtvrtek 11.12.2020.

Hotel jsem měl jen kousek od Paddingtonu kam jsem včera přijel vlakem. Večer jsem už nikam nešel a nechal to na ráno. Počasí zatažené ale bez deště.

První kroky vedly k parku Floating Pocket což je tenhleten prostor obklopený kancelářema.

Nová výstavba tu stále pokračuje a investoři teď asi doufají že se homeofficy do budoucna moc nechytnou.

Stará výstavba patří nemocnici St.Mary, železobeton kanclům, co za lidi bydlí na zakotvených lodích nevím.

Pokračoval jsem podél paddingtonské větve Union kanálu a narrow boaty tak na fotkách nebudou chybět.

Po pár set metrech se budovy kolem kanálu mění na bytovou výstavbu a punc nablýskanosti je pryč. Vypadá to že se vrací ekonomická aktivita protože míjím dost lidí kteří očividně (nemají psa) směřují právě do těch kanceláří kousek odtud.

Moc zajímavého toho podél vody k vidění není, vyhýbání se na úzké cestě mne přestává bavit a tak si ještě vyfotím volavku a začínám směřovat zpátky k hotelu.

Jestli někdo na kovidu profitoval tak to jsou výrobci cedulí a nálepek. Padla jim za oběť i tahle lavička.

Šel jsem kolem nádraží a tak jsem si tu rovnou koupil jízdenku na letiště kdybych to měl později náhodou tiptop což se za hodinku ukázalo jako prozíravý počin 🙂

Mezi nádražím a hotelem je takováhle pěkná slepá ulička kterých je po centru Londýna relativně hodně.

A toto už je hotel kde jsem strávil noc. Na dveřích mne včera překvapila cedulka že mají plno, což tento rok vidět moc nebylo. Poprvé jsem tu v pokoji zakusil vibrace při projíždění mělkého londýnského metra, noční linka to ale naštěstí nebyla.

Dostal jsem tu i krabičku se snídaní.

Až do letadla probíhalo vše hladce, na palubě ale posádka zjistila že nám jedna osoba podle papírů chybí. Několikrát přepočítávali, dvakrát každému kontrolovali letenku a nakonec se skončilo u osvědčeného “já teď budu číst jména a vyvolaný ať se přihlásí” což už konečně vedlo k úspěchu. Celé toto představení trvalo hodinu a po celou tu dobu hrála z reproduktorů smetanova Vltava ve smyčce a už mi pomalu lezla na nervy. Pak už jsme se konečně vznesly nad oblačnost a hlomos motorů neuspal jenom mne ale i batole co mi během počítání kopalo ze zadu do sedačky.

Samoobslužné brány pasové kontroly byly zavřené a celníci jen ve dvou budkách, naštěstí jsme ale byli jediní co tu přistáli a já se tak na konci fronty nemusel bát že mne někdo předběhne. Po půl hodině se konečně dostávám k okénku, ukazuju pas a kovidovou Kartu pasažéra. Zabralo to jen pět vteřin. Důvodem proč se fronta moc nehýbala byla asi neinformovanost cestujících a po pravdě i já byl překvapen že mi ČSA neposlaly email že bych měl vyplnit a vytisknout tenhle formulář. Během letu jsem se spíše bál fronty na testování, tam jsem ale strávil jen necelých deset minut a to zčásti i proto že většina cestujících byla už dávno v trapu. Tyčinku jsem měl v nose jen asi vteřinu ale málem se mi udělalo nevolno. O sedmnáctset korun lehčí konečně mířím do MHD.

Vystupuji na Staroměstské a po chvíli už vidím stromeček.

Na Staromáku je to opravdu hezké jen mrzí že neprodávají svařák. Docela by mne zajímalo jak teplý alkohol popíjený na náměstí šíří jakýkoli typ viru.

Lidí tu bylo tak akorát. Tlačenice opravdu nehrozila a zároveň tu člověk cítil nějakou tu atmosféru.

Do hotelu Rezidence Bene v Dlouhé ulici to už bylo ze Staromáku kousek. Na pokoji mám dokonce i mikrovlnu a ledničku oproti anglickému standartu ale chybí čaj, kafe a cukr. Jak to tu teď píšu tak v každou celou jsou pěkně slyšet zvony (nejen) Týnského chrámu. Původně jsem se chtěl ještě projít do města ale i kvůli tomu že jsem dorazil s téměř dvouhodinovým zpožděním tak jsem se jen natáhnul, zapnul počítač a po zbytek večera už u toho zůstalo. Myslím že vypustím i ranní procházku. Slunce vychází v osm, má být zataženo, vlak mi jede v deset a ještě musím stihnout snídani která tu je v ceně 🙂