December 31 2016

1000 mil v roce 2016 (a ani o kilometr navíc)

Nějak se mi těch tisíc mil posouvá dále a dále. Předloni jsem se v tu dobu zapisoval na Běchovice, loni finišoval s přípravou na ně a letos mi těch 1600km naskočilo až na Silvestra. Alespoň je příležitost na běžecké shrnutí končícího běžeckého roku. Žádná sláva to nebyla, jediným pozitivem je asi to, že by mělo být o to lehčí se následující rok zlepšit. Žádné cíle si raději nedávám, nicméně doufám, že za rok tu nebudu psát o dalším úpadku. Continue reading

Category: Uncategorized | Comments Off on 1000 mil v roce 2016 (a ani o kilometr navíc)
December 27 2016

Vánočka 2016

Po roce opět vánočka. Použil jsem jen mírně pozměněný recept z loňska. V obchodě jsem koukal na sušené ovoce, a když jsem zjistil, že zaplatím méně za balení klikev než rozinek, tak jsem použil je a po návratu z obchodu jsem (asi půlku balíčku) je zalil griotkou, aby měly spoustu času pěkně nasáknout. Místo hladké mouky jsem koupil jsem koupil extra hladkou a při zadělávání těsta si poté říkal, jestli to byl důvod, proč jsem ji potřeboval o polovinu více. Letos jsem už přidal citrónovou kůru (z půlky menšího citronu) a premiérově koupil i mandlový cukr, který nádherně voněl. Continue reading

Category: Uncategorized | Comments Off on Vánočka 2016
December 16 2016

Zimní Japonsko XXIII

Tohle píšu následující ráno z istanbulského letiště s náladou ovlivněnou zapomenutím paměťové karty v letadle. “Naštěstí” to nebyla ta s fotkama, ale videem. Prošel jsem se tedy na Ztráty a nálezy, čímž mi přibylo v pase turecké razítko, kde zavolali, jestli se něco nenašlo. Nenašlo, ale pro uchování naděje jsem dostal alespoň mailovou adresu, kam mám napsat. Hold jsem blbec. Jinak včerejšek byl hezký a to i přesto, že jsem nenarazil na nic na památku a vezu si jen tričko.

Ráno, podle plánu, i když trochu později, jsem se vydal na trh Tsukiji. Nejdříve jsem procházel Vnějším trhem, kde jsem si říkal, jestli to stálo za brzké vstávání (normální rybí trh), pak jsem ale narazil na hlavní prostor a pro změnu zalitoval, že jsem se nevykopal trochu dříve. Musel jsem tu být dost na pozoru, protože všude projížděla rychlá přepravní vozítka.

Nejvíce tu byli vidět tuňáci. Při té rybí apokalypse, která byla všude okolo, a která se tu odehrává denodenně, jsem se až divil, že v těch oceánech stále něco žije.

Několik vyskládaných tuňáků. Probíhají tu i dražby, které ale (prý) nejsou veřejnosti přístupné a asi na ně bylo už i pozdě.

Občas se naskýtaly až umělecké obrazy.

Tuňák je velká kupa masa a manipulace s ním není brnkačka.

Ve vedlejší části byla část s nerybímy produkty, které dominovaly papírové krabice.

Podařilo se mi najít malé místečko u nápojových automatů (a popelníku), kde jsem si mohl dát na chvíli voraz.

To už jsem měl ale také hlad. První mne zlákaly tuňáčí steaky na špejli ožehnuté let lampou.

Po tomto předkrmu jsem zalezl do uličního stravování a dal si plátky lososa a tuňáka s rýží, ke kterým jsem dostal i polévku a zelený čaj (900jenů). Asi jsem si měl dát verzi bez lososa, protože tuňák byl mnohem lepší a ještě by to vyšlo trochu levněji. Také jsem si nemusel dolévat čaj z kávové konvice…

Pokračoval jsem úhořem s výbornou omáčkou (také za 900) a zkusil i saké, které mne ale moc nepřesvědčilo.

Polévky sice také vypadaly pěkně, já už ale byl celkem najeden.

Zátiší s tykví u jedné z restaurací poblíž trhů. Rybí hlavy tu asi slouží jako důkaz čerstvosti, protože snad každý stánek na trhu měl vystavenou tu tuňáčí.

Byl čas opustit trh a přesunout se k Tokijské věži. Té to celkem slušelo v páru s chrámem Zojoji.

Dětské sošky s čapkama a nákrčníky, jedna měla i svetřík a jiná zase bundičku, vypadaly pěkně až do doby, než jsem se dočetl, že se u Zojoji lidé modlí za potracená nebo mrtvě narozená děcka. To tu atmosféru trochu změnilo, a že tu těch sošek byly celé zástupy…

Došel jsem až pod věž a jelikož jsem měl v plánu se na Tokio z výšky podívat zadarmo z Metropolitan Government Building (tokijské radnice), tak jsem věž jen obešel, což asi byla chyba.

Za 1000 jenů jsem si pořídil celodenní jízdenku pro obě místní metra, abych ušetřil nějaký ten čas a dojel k Yoyogi parku, kde stojí chrám Meiji Jingu. Při pohledu zpět se naskytl takovýto píhled na jeden z mrakodrapů spolu s bránou.

A tohle už je výhled z radnice. Možná až moc vysoko, ale hlavně rozdělen do několika oken po velkém obvodu, kde volnému projítí bránily krámky, takže mi tu chyběl takový ten panoramatický pocit.

Godzillí ulice v Shinjuku. Jo, to je to místo, kde jsem přestupoval při cestě k Fuji, a které je, jak jsem později zjistil, nejrušnější v Tokiu.

Ještě jsem se chtěl podívat k antikvariátům u Uena (pro obrázek) a k chrámu Toshogu (ten byl včera už zavřený), ale už bych to nestíhal a tak jsem metrem raději dokroužil zpět do přístavu, abych se navečeřel. Všechny levné restauračky už byly zavřené a tak jsem místo u pultíku skončil u stolku a za 1200jenů si dal opět tuňáka (těšil jsem se na něj celý den), zpestřeného mletým tučným tuňákem a poprosil jsem, jestli by nemohli přihodit trochu jiker, co měli u jiných jídel a vzorek opravdu dostal. Asi byly (už si to nepamatuji) lososí, protože chutnaly jak taková ta růžová pasta co se prodává. No a tradičně nechybělo wasabi a zázvor.

Na letiště jsem to stihl akorát nebo spíš jen tak tak. Při pohledu zpět jsem si měl připlatit 1000 jenů za vlakový letištní speciál, který byl krásně prázdný a nejet místním, kde jsem byl přes půl hodiny jak sardinka, pak padesát minut stál a sedl si až na posledních deset minut. Také bych byl na letišti o 45 minut dříve a odbyl si přehazování paměťových karet hned.
Do Japonska se rád, třeba výletem na Hokaido, vrátím. Průměrné výdaje byly něco přes 5000 jenů, tedy asi 1300 českých, což má ke katastrofě celkem daleko, do tisíce dolarů jsem se ale nevešel.

Uteklo to nějak rychle a stačilo mi ulítnout letadlo. Den blbec.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XXIII
December 14 2016

Zimní Japonsko XXII

Už je po půlnoci a zítra brzy vstávám, abych byl (pokud možno) za rozbřesku na rybím trhu, takže to bude tentokrát hodně stručné.

Jak metereologové hlásili, tak se i stalo. Jemný déšť k vycházce nevyzýval a tak jsem posnídal to, co tu inzerovali jako (jediné) snídaňové menu na pultu – párek v rohlíku s kafem. Doladit šel cibulkou, zelím nebo okurkou.

Kapky padaly celé dopoledne a jelikož většina podniků otevírá až v jedenáct, tak jsem se trochu nudil. Po dešti jsem se zašel podívat k Císařskému paláci (Imperial Palace).

Ve Východních zahradách jim tu rostli (nejen) mandarinky.

Prošel čtvrtí s antikvariáty…

…viděl stíhačku Zero…

…u jednoho z chrámů pak visela spousta malých lampionků…

…kolem obchodů s manga a videohrama…

…a zase jiného chrámu (v Uentu), u kterého byl živý trh…

…no a jako obyčejně, v pět, kdy jsem ještě nebyl ani v nejzažším bodě se setmělo, což městu, díky světlům, prospělo.
Zítra tedy nejspíše rybí snídaně no a večer už na letiště, uteklo to.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XXII
December 13 2016

Zimní Japonsko XXI

Ráno jsem vyrazil ještě jednou k pramenům Jinata (pěšky, přes půl ostrova, 20minut) a nějak přes noc stratily kouzlo. Nevím, jestli to bylo sluncem, které svítilo proti nebo mým rozpoložením, ale bylo to tak. Předpověď na odpoledne byl déšť a jak jsme se na lodi vzdalovali, tak se nad ostrovy také začalo zatahovat.

Z neúspěchu z Jinaty jsem se oklepal rozhodnutím, že si v tom Pacifiku zaplavu a basta. Vybral jsem si pláž Ishijirogawa. Bylo to tu trochu mělčí, takže jsem párkrát škrtl o dno, ale i tak mi to krásně zvedlo náladu. Asi mi došla baterka v hodinkách a tak jsem pomalu počítal do 300 a zůstal ještě trochu déle, abych měl splněnu prosincovou pětiminutovku, čímž se mi zkompletoval celý rok.

Času jsem už zas tolik neměl a tak jsem se moc nezdržoval. Cestou jsem se stavil v obchodě pro tričko a z minšuku vyrážel čtyřicet minut za plánem, který ale byl s dostatečnou rezervou, takže jsem ještě deset minut čekal.

Maličký přístav Nobushi za sedm a půl hodiny (a 5590 jenů) vystřídá ten tokijský.

Je čas dát placaté Shikinejimě sbohem a přečíst si v LonelyPlanet něco o Tokiu.

Jak jsme se začali přibližovat k Tokiu, tak začal houstnout provoz.

Před sedmou vplouváme do Tokia.

K hotelu to mám, od přístavu, necelou půlhodinku chůze. Díky google navigaci to naštěstí není problém a díky ní jsem i věděl, že jsem na místě. Velká cedule s názvem hotelu žádná a tak mi chvilku trvalo, než jsem objevil malou plaketku sdělující, že sídlí ve 12.patře. Vyjel jsem výtahem, zaregistroval se, dostal klíč na zamknutí baťohu (celkem na nic když jde na několika místech pěkně otevřít), bezpečnostní kartu, přezuvky, kartáček, pyžamo a ručník. Pak už jsem se mohl vydat o patro dolů hledat své místečko. Lepší místo jsem si nemohl přát – na kraji a ještě s možností výhledu a to vše za 8900 jenů za dvě noci. Fotka je přes sklo, takže se občas něco divně blejská.

Jedná se o capsule hotel, bydlení v kapsuli jsem si chtěl vyzkoušet a dojmy jsou zatím takové, že se jedná o mnohem lepší verzi hostelů. Mezi desátou a pátou sáce musí být kapsle vyklizena, aby se mohlo uklidit, to mi zas tak ale vadit nebude. Spíš se začíná dělat teplo… Nevím jak vy, ale já jdu spát.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XXI
December 12 2016

Zimní Japonsko XX

Dnes trochu později, protože mi spoustu času zabralo vybírání ubytování. Jinak mám vítěze o nejlepší místo týdne, kterým se stávají horké prameny Jinata. Teplá lázeň v přírodě byla důvodem mé návštěvy Shikinejimy a potud spokojenost. Co se ubytování v minshukách týče, tak to má bohužel sestupnou tendenci.

Ráno jsem stíhal loď jen tak tak. Jelikož se jednalo o noční linku z Tokia, tak byl prostor uzpůsoben na spaní. Myslel jsem si, že noční pojedu i do Tokia, ale to kupodivu jezdí jen přes den. A asi je to lepší. V podpalubí bylo totiž celkem teplo a moc bých se asi nevyspal. Ani teď jsem tu nevydržel dlouho a po chvíli začal hledat palubu s čerstvým vzduchem.

Po vystoupání několika pater se mi to povedlo a odměnou mi byl nejen pohled na Oshimu…

…ale také na Fuji, určitě se vám po ni už stýskalo 🙂

Vytáhl jsem tašku s jídlem a vydatně posnídal.

A jak jsme tak projížděli mezi ostrůvky, tak necelé tři hodiny utekly jak voda a byl čas se vylodit.

Přesně podle harmonogramu, přirážíme v 9:05 k shikinegimskému molu a já se vydávám hledat ubytování. Ptám se v obchodě, chlápek zvedá telefon a za chvíli si pro mne přijíždí paní. Vyřízeno. Na přivítanou nedostávám tentokrát ani čaj, přičítám do dopoledním hodinám, takže na obhlídku ostrova vyrážím bez většího zdržování.

Po zorientování v mapě, poprvé tu používám kompas, kdy mne zmátlo, že jsme přistáli v jiném přístavu než jsem myslel, docházím nejdříve k horkým pramenům Ashitsuki. Nebo Matsugasita Miyabiyu. Ashitsuki podle mapy, Matsugasita podle šipek. Tak jako tak, nic moc. Příjemně teplá voda ano, ale atmosféra ne. Bylo odtud přímo vidět na molo a celkově to nepůsobilo moc jedinečně. Poležel jsem si ale rád. Když jsem přicházel, tak jeden pán zrovna místo opouštěl a když jsem odcházel, tak jinej přicházel. Načasování tedy super.

Už sestup k pramenům Jinata sliboval lepší zážitek. Dramatická soutěska vedoucí přímo k moři zapůsobila.

No a samotné prameny kulisu ještě dokreslily. Na některých místech voda dokonce vřela a ve vzduchu občas zavál zápach vajíček.

Kontrast při vtoku do Tichého oceánu byl také pěkný. Uvažoval jsem, že bych si tu odbyl regulérní prosincové plavání, ale nakonec k tomu nedošlo.

Našel jsem si místo, kde se nesnesitelně teplá voda mísila s tou oceánskou a tam si velebil. Ani nápad, že bych se, byť na minutu, přesunul do té ledárny, která mi občas zchladila mé jezírko! 

Pohodička. Dalo se přesouvat mezi studenější a teplejší částí a já nakonec skončil hned u místa, kde vtékala teplá.

Říkal jsem si, že už jsem teplé vodě přivykl a zkusil popolézt o jezírko blíže k této vroucí vodě. Nohu jsem neponořil ani po kotník a už letěla ven. Tohle fakt nedám.

Po vykoupání jsem tu i posvačil. Nikde ani noha, pohádka.

Důvod, proč mi tu bylo tak hezky, bylo i příjemné teplo stoupající z jezírek. Takové pěkné mikroklima…

Sírné vody opticky pěkně kontrastovaly s tmavým oceánem. Zalitoval jsem, že jsem nechal neutrální filtr na pokoji, delší čas expozice by asi působil ještě lépe. Říkal jsem si, že se sem ještě v podvečer vrátím, ale byl jsem tak utahanej, že jsem si našel spoustu důvodů proč ne.

Zbytek ostrova už zdaleka tak zajímavý nebyl, i když atraktivních skal tu bylo vícero. Na to, jak je to malý ostrůvek, tak jsem se z počátku divil, proč (a na co) tu má každý auto. Když jsem už ale poněkolikáté zdolával stoupání, abych pak zase klesal, tak jsem to trochu pochopil a to tu má nejvyšší bod snad jen 50 metrů.

Procházel jsem i kolem rybářské farmy. V ostrovech tu mám celkem bordel, ale to úplně vzadu by mohla být Oshima, takže tak daleko asi opravdu není.

No a tohle je večeře. Kdyby chlápek, co tu také bydlí, snědl jen polovinu rýže co já, tak máme prázdný hrnec. Naštěstí si ji nabral jen jednou a tak jsem se nasytil hlavně jí. Buďto se mi zvětšuje žaludek a nebo toto byla nejmenší večeře co jsem v minshuku měl. Jsem zvědav, jaká bude snídaně a také cena. Tu jsme zatím neřešili, ale podle toho co je v japonštině na pokoji, bych si tipl, že to bude přes 8000 jenů.

Zítra mne čeká půlden na oceánu a přechod z malinkého ostrůvku do světové megapole, kam připluju na noc.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XX
December 11 2016

Zimní Japonsko XIX

Zítra se budu pokoušet o tu loď v 6:20 s tím klidem, že pak jede ještě jedna. Po poledni, kdy jsem se ptal v informacích, ještě ale nevěděly z jakého přístavu. Ten se volí podle počasí a určují ho večer nebo až ráno. Na případné popojetí autobusem by mělo být času dost. Plán každopádně je vstát před šestou a stihnout tu první. Doufám, že pokladna bude mít otevřeno, a že jsem si neměl koupit jízdenku už dnes.

Když jsme u toho dnešku… Noc teda nic moc, myslím, že jsem si vybral největrnější místo celého ostrova. Ráno jsem se ještě šel podívat ke kráteru B2, kolem kterého jsem včera procháze, už za silného šera. Díra podobného stylu jak u toho velkého, mně se ale hlavně líbil tvar západní strany vnitřku.

Při pohledu z druhé strany už ta samá stěna vypadá jak normální kužel.

Místo sjezdu autobusem jsem volil sestup jižní trasou, což znamenalo sejít z pěkných cestiček.

Po první fázi sestupu jsem si dal pauzu u pidisvatyňky.

Kousek dále to vypadalo, jako že se tu ráda drží voda. Místo škváry a sopečných balvanů, celkem tvrdý podklad.

Následoval sešup po hrubé škváře, strusce nebo jak se tomu říká.

Ve městě, kam mne svezli dva kluci a ušetřili mi tím, krom peněz i 40 minut na čekání na autobus, jsem nejdřív zašel na informace a potom do obchodu. Jak jsem měl hlad tak byl nákup asi trochu větší než musel. Cestou jsem hnedka snědl zmrzlinu a pak si sedl na molo v přístavu a nacpal do sebe ještě dva hamburgery (rybí a hovězí), dvě mandarinky, dva banány a bílou čokoládu. Následovala dlouhá pauza s pomalým popíjením piva, a když vykouklo slunko tak i s vyhříváním se.

Pak jsem se vydal podél pobřeží k přístavu Okata, což je jedno z mála místních jmen, co si pamatuju.

Nasycen a odpočinut jsem byl plný dobré nálady.

Tyhle šutry už tu stojí několik tisíc let, takže nic z poslední doby jako na kopci.

Podle jízdního řádu, by loď na Shikinejimu měla jet tři hodiny, což mi na takový kousek připadá dost. Loď bude určitě pomalá, ale i tak se mi to moc nezdá.

A na závěr západ slunce. Od něho po ulehnutí uběhlo ještě dost času. Někde jsem musel špatně odbočit a cestu si prodloužit o několik kilometrů. Do přístavu jsem se dostal před sedmou a spím hnedka vedle u pláže, takže to mám fakt kousek. Šel jsem kolem dvou jiných “pláží”, což tu asi znamená schody do vody, protože to je to, co na těch místech je. Žádný píseček a palmy. Doufám, že přes to hučení moře a vln uslyším budík.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XIX
December 10 2016

Zimní Japonsko XVIII

Jsem na ostrově Oshima. Teď, večer (ale i trochu přes den) se mi tu zdá mnohem větší zima. Hlavním viníkem je určitě vítr, ale myslím, že je celkově chladněji. Zpátky tedy ke dvoum párům ponožek do spacáku.

Ráno, stejně jako noc, bylo pěkné. K zavřenému hradu za tmy jezdila kupodivu občas auta a tak jsem byl rád, že jsem si vybral místo trochu od silnice. Ráno ani kapka rosy.

Tryskoloď, která na otevřeném moři svištěla osmdesátkou, jsem stihl a ve čtvrt na jedenáct se už vyloďoval na Oshimě. Myslel jsem, že si tu nakoupím, ale obchod jsem neviděl. Žije tu (myslím) 4000 lidí a tak asi bude v největším městečku, kam se chystám zítra. Lidé tu vypadají přátelšteji než na hlavním ostrově, několik mi z auta zamávalo a jeden děda mne i svezl. Pořád něco povídal japonsky a snažil se mi ukázat cokoli zajímavého kolem cesty. Jednou se kvůli tomu i trochu zajel. Ono to pro něj bylo asi celé zajížďka, protože jsem ho nejdříve viděl jet v protisměru. Vysadil, mne u kaméliové zahrady, ale i když podél cesty sem tam nějakej kvítek byl, tak jsem její návštěvu, vzhledem k roční době, vynechal. Hnedka vedle mi ukazoval, že můžu sehnat něco k jídlu. Na jednu stranu to vypadalo, že tu jde koupit polévka nebo něco takového, na druhou stranu ale okénko bylo zavřené. Vešel jsem do vedlejšího obchůdku a koupil to jediné, co tu měli hnedka k jídlu – brambůrky, zmrzlinu a několik sladkých pečiv. Nejdůležitější bylo, že jsem si tu mohl doplnit vodu.

Hnedka přes silnici byla autobusová zastávka a já měl to štěstí, že ten jeden autobus denně, který se mi zrovna hodil, jel za 50minut, takže jsem mohl v klidu posvačit. Popojel jsem výše, blíže ke kráteru sopky, kvůli které jsem sem jel.

A to už je Mihara-yama a pěkná cesta k ní. Před necelým měsícem to bylo třicet let co naposledy chrlila lávu.

Důkazů bylo všude po svazích habaděj.

Podél cesty bylo i pár krytů, kdyby se situace náhodou opakovala. Podle měření prý stále bobtná.

A to už jsem nad kráterem. Dokonce se i rozlétly mraky a vykouklo slunce.

Na ten druhý z ostrůvků (ten nejmenší) se chystám. Ptal jsem se v přístavu, kdy tam jede loď a prý v 6:30, tedy před východem slunce. To situaci trochu komplikuje, ještě se zeptám ve městě, kde je také přístav.

Že je sopka stále aktivní se nejlépe pozná podle ucházejícího horkého vzduchu.

Na tomto místě to je nejzřetelnější. Doobešel jsem vrchol a našel si alespoň trochu závětrné místo ke spaní.

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XVIII
December 9 2016

Zimní Japonsko XVII

Tak nejsem na ostrově. Respektive teda jsem, ale stále na tom hlavním japonském. Nějak jsem si zafixoval, že loď odplouvá v 9:30 a ono to zatím bylo o dvacet minut dříve. Jen jsem viděl, jak odtahujou můstek a odvazují lana. Jelikož jiná loď dnes nejela, tak jsem strávil den v Atami. Zas taková škoda to nebyla, protože předpověď pro ostrov byla silný vítr a slabé přeháňky. Tady bylo slunečno a neskutečných 16stupňů.

Snídaně vypadá, jako že ji moc nebylo, ale díky rýži (v hrnci) jsem se opět nažuchl. Ryba, polévka s tofu, něco zeleného s arašídovým máslem a medem, jakési boby v táhnoucí se lepivé hmotě (už jsem je měl několikrát a stále nevím co to je), ztracené vejce, jakýsi rosol s něčím a nakládaná (nesladká) třešeň. A spousta zeleného čaje.

Do Atami jsem dojel normálním ošoupaným příměstským vlakem, takže fotku z vyhlídkové verze nemám. Ruku do vody u nádraží jsem strčil a opravdu byla horká. Když jsem v přístavu akceptoval, že dnes nikam nejedu, tak jsem dal baťoh do skříňky (600jenů), což se ukázalo jako dobře vynaložené peníze. Atami se totiž rozkládá na prudkých svazích a jelikož mapa, co jsem dostal v informacích, spíše připomíná tu dětskou pro hledání pokladu, tak jsem se nastoupal a sestoupal dosytosti. Začalo to hnedka prvním cílem, hradem nad přístavem. Ze spoda je vidět, vede k němu i lanovka, protože je ale kraťounká a převýšení nic moc, tak jsem si říkal – nač utrácet, projdu se. Pěší cesta, co se nabízela byla zavřená a tak jsem stoupal okruhem po silnici. Krpál jak blázen, zatáčky, odbočky, naštěstí bez provozu. Sice jsem stoupal, ale také se vzdaloval od pobřeží (hrad zmizel z dohledu hnedka na začátku). Zkusil jsem tedy odbočku pro pěší, která byla samá větev a povaloval se na ni různý bordel a ta mne dovedla ke zbořeništi. Dál už byl jen prudký svah s bambusem, který byl očividně ponechán svému osudu. Vracet se mi nechtělo o to více, že byl jasně vidět hřbet kopce. Vzrostlý bambusový porost má tu výhodu, že se dá na spoustě míst pěkně chytnout a propracovávat se relativně rychle a bezpečně nahoru. Což se mi povedlo a já se ocitl opět na asfaltce.

Vydal jsem se jakoby zpátky, směrem k přístavu a došel ke stupě. Ta je asi dvakrát výše než hrad a cestu, po které bych pokračoval jsem neviděl. Alespoň jsem se vyfotil, skoro zrcadlově 🙂 s kovovým Budhou.

A také si cvakl několik detailů. Nikde ani živáčka. Pak jsem se po stejné cestě vrátil a začal klesat směrem od přístavu.

Byl tu pěkný výhled na město. Snažil jsem se očima zachytit nějaký z chrámů, co jsem měl v mapě, ale bez úspěchu.

Nakonec jsem k jednomu došel, jen teda nevím, o který jde. Krom jiného jsem si vyfotil lampionek pod střechou. Následovalo prudké klesání, pak stoupání a zase klesání. Začínal jsem být unaven.

Ocitl jsem se před obchoďákem, vešel dovnitř a i když jsem si chtěl koupit něco (japonsky) normálního k jídlu, tak mne hned u vchodu zastavila pekárenská část.

Nepíšu pečivová ale pekárenská, protože se tu opravdu peklo. Rozhodnuto, dnes bude sladký oběd. Na pizzu nebo párek na housce jsem se nenalákal.

Hnedka vedle byly stolky a já u nich skončil s takovouto náloží asi za 160 korun. Najedl jsem se tak, že jsem ještě neměl potřebu sníst večeřové sushi. Dám si ho hned jak dopíšu, těším se na něj víc a víc.

Do druhé části města se mi už nechtělo a já zakončil svou prohlídku na trhu u nádraží. Co to je na fotce a propagaci čeho to slouží netuším. Medvědí rodinka?

Po návratu k přístavu jsem v tašce s listím objevil kočku, co jsem si chtěl vyfotit už ráno, kdy, než jsem vytáhl foťák, odkráčela pryč.

Za celý den jsem neviděl vhodné místo na přespání. Buď prudký svah nebo domy. Vkládal jsem naděje do okolí hradu. Tentokrát mi nebylo líto utratit 400 jenů za krátkou jízdu. Ke hradu to pak ještě kousek do kopce bylo a ještě kousek jsem našel pěkné místečko, ze tří stran v závětří. Když silněji zafouká, tak na mne padají listy. Od světla hradu mne stíní menší křoví, pršet by nemělo, teď je krásně jasno.

Ráno, pár minut po odplutí lodi, zavřeli pokladnu a tak, když jsem si řekl, že by bylo lepší si koupit lístek, už dnes (přeci jen je zítra sobota), tak jsem narazil na staženou žaluzii. Od vedlejšího okénka se mi dostalo rady, že dnes již jízdenka koupit nepůjde, ale že mám do společnosti zavolat a rezervovat si ji. Já na to, že mám pouze datovou simku, ze které nelze volat a jestli by to nešlo jinak. Oni na to, že venku je automat na deseti jenové mince. Už si ani nepamatuju (jestli vůbec někdy) kdy jsem naposledy volal z mincovního automatu. Vházím deset jenů (asi Kč 2,50), vytáčím, ptám se jestli mluví anglicky a tů tů tů. Opakuji proces se stejným výsledkem. Dochází mi, že za deset jenů si moc nepokecám. Automat bere i stovkové mince a tak to zkouším znovu, dvě deseti jenovky vytažené do rezervy. Paní na druhé straně sluchátka není nějak rychlá, všechno pěkně opakuje, mate mne že dneska ještě jedna loď pojede (dvě jezdí jen o víkendu), dvě připravené desítky už jsou také spolknuté, lovím další stovku a pak na samotný závěr ještě jednu. To zas byl zážitek…

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XVII
December 8 2016

Zimní Japonsko XVI

Bydlím v minšuku a i když je dražší (8200jenů), tak se mi do večera, kdy jsem si poležel v horké minerální lázni, zdálo po všech stránkách horší než to minulé. Teď jsem každopádně tak nacpaný, že prostě spát jít nemůžu a tak to dnes bude trochu delší. Klimatizace běží na 26 stupňů (suší se mi pod ní vyprané věci), takže ani prsty při psaní nezebou 🙂

Je to jasné, včera nebyla vidět Fuji kvůli tmě. Probudil jsem se zrovna když na ni dopadaly první paprsky dne, takže jsem byl hnedka ze spacáku. Špatně jsem si představil tvar jezera, takže jsem ji, podle mapy, čekal více vlevo. Ještě že jsem trochu pootočil hlavu.

Nebýt výparů, mohl jsem na ni koukat z toho kopce napravo. Napadla mne i myšlenka si tam ještě teďka vyjet, celkem rychle jsem ji ale vyrušil – nechtělo se mi ani chodit ani platit. Lanovka, i když byla od mého místa celkem daleko, dělala překvapivý kravál, po jezeru se pěkně nese zvuk. Než ji pustili, tak tu byl boží klid, první lidé se objevili až po osmé a pak už jsem nikoho neviděl. Asi i proto, že jsem odcházel po silně vedlejší cestě, když jsem totiž procházel kolem parkoviště, tak už se celkem plnilo.

Než se objevil první pár, tak jsem měl dost času se nasnídat i sbalit, takže to tu vypadalo kulturně.

Dost dlouho trvalo, než můj plácek zasáhly ranní paprsky, spousta času na siluetku, ale taky na prochladnutí. Byl jsem rád, že tu nikdo netrajdá a já mohu mít, bez pocitu viny, přehozen přes nohy spacák.

Po sejití z Onshi Hakone Parku zpátky na promenádu, jsem vylovil z baťohu neutrální filtr a díky několikasekundové expozice se mi povedlo příjemně změkčit hladinu jezera. Když jsem ho zkoušel v poledních hodinách u jezera Yamanakako, tak dělal hnusnej purpurovej závoj, teď ráno ale super.

Jestli někoho nezajímaj detaily expozice, tak by ho mohlo zaujmout, že červená brána v jezeře patří Hakonskému chrámu (HakoneShrine), u kterého jsem se včera, kvůli šeru, ale ani nestavoval. Že jsem u něj, jsem vlastně zaregistroval hlavně díky přecházení červeného mostíku, brány jsem si myslím taky všiml, ale možná jsem ji, kvůli koukání kam šlapu, ani nezaregistroval, to je asi pravděpodobnější. Už fakt nevím.

V 10:40 mi jel autobus a krásně jsem to na něj stihl, na nádraží jsem dorazil pět minut před odjezdem. Za asi 30km jsem platil cca kč300, tak je to asi normální sazba všude po Japonsku. Při přejíždění průsmyku směrem k moři, se ještě několikrát objevila Fuji a to dokonce i s Jižníma Alpama. Já bohužel seděl na druhé straně autobusu, zablokován svou vlastní krosnou. Jedinou šanci v serpentýně jsem propásl a tento záběr vznikl až díky zajížďce typu “Obůrka”, kdy jsme se vraceli po stejné cestě, ale tentokrát správně (vzhledem ke mně) natočeni.

U moře bylo sice tepleji, ale i tak jsem byl překvapen, jak si lidé máchají nohy před nádražím v Atami. Až o hodně později mi došlo, že se asi jednalo o horký minerální pramen, zítra to ještě prozkoumám.

Na informacích jsem se ptal po minšuku a dostalo se mi rady, ať popojedu do Ajira (cca 15minut vlakem, 200jenů) v Atami prý žádné není. Popojel jsem tedy, pěkným vlakem, jehož některé vagóny měly sedačky otočené před okno, jakože na kochání. Já seděl v normálním, ale zítra se pokusím nastoupit do tohoto a vyfotit. Ajiro působí dost zanedbaně, to že tu mají popelníky na ne moc pěkných veřejných toaletách vypovídá, pro mne, celkem dost.

Vyšel jsem si na krátkou procházku a šel i kolem malého servisu, kde byla k mání i nová auta. Nejlevnější bylo za trochu více než milion jenů (asi čtvrt milionu českých), to s medvědem už bylo o třetinu dražší.

Procházel jsem i kolem stromu obsypaného mandarinkama a to dokonce dvakrát, protože cesta byla uzavřena a já se musel vracet.

Cedule zakazující odhazování oharků, odpadků a žvýkaček, ze kterých jste před tím vyfoukli bublinu.

Od moře byl v dáli vidět ostrov, který by mohl být Oshimou, což je můj zítřejší cíl. I když na to, že má být asi 40km vzdálený, vypadá dost blízko.

A na závěr jídlo. Na procházku jsem si koupil pandí sušenky a až teprve když jsem jich pár snědl, tak jsem si všiml, že mají různé obličeje, jako emoji.

Před samotnou večeří jsem si dal sprchu a neodolal ani napuštěnému bazénku s horkou minerální vodou (onsen). Očividně jsou tu napojeni na pramen, protože voda stále tekla z kohoutku a volně přetékala přes okraj do odpadu v podlaze. Mělo to tak metr na metr a půl, hloubka kousek nad kolena. Jak jsem se tam naložil, tak už se mi nechtělo ven. Jak je voda plná minerálů, tak značně nadnáší a jakýkoli větší pohyb trestá strátou rovnováhy. Prostě jen tak ležet, občas protáhnout nohu nebo ruku, toť vše 🙂 Schválně jsem vodu ochutnal a na pití to teda opravdu není. Ne tak slaná jako mořská, ale jakoby mnohem těžší, vydatnější. Od této doby jsem ubytování prakticky odpustil vyšší cenu a zapomenul na pouhou jednu mandarinku co jsem dostal na uvítanou a ještě teda čaj. V místnosti bylo nicméně takové klíma, že se čočka objektivu orosila během vteřiny.

Takto vypadala celá večeře, která mi byla přinesena do pokoje. Společenská místnost tu není, za což jsem byl, vzhledem k tomu, jak hodně jsem používal ruce (netuším jestli je to tu společensky přijatelné nebo ne), vděčný. I se líp fotí, když v okolí nikdo není.

Toto se má jíst tak jak to je, syrové. Název si už bohužel nepamatuji, nejspíš sashimi.

Tohle jsou ti “červi”, o kterých jsem psal minule, no a jelikož jsme u moře, tak jsem měl před ssebou vícero mořských zvířátek.

Třeba v polívce, měla se začít jíst až začne voda vařit, plaval krab, asi kapr, asi treska a i nějaké škeble. Také nějaké zelené věci, houbičky a tofu.

Na talířku s obalovanou krevetou, rybou a kuřetem, nechyběl zeleninový salát a také něco, co chutnalo velmi podobně našemu bramborovému salátu, jen brambory byly rozpasírované. Malá porce bramborového salátu a kousek kapra v polévce, že by příprava na Vánoce? Malé stromky už v obchodech mají, Jingle bels jingle bells už jsem také slyšel v pár úpravách a teď ještě tohle. Že bych tu chytil adventní náladu?

No a nechyběla ani rýže. Když jsem tu psal o přecpání minule, tak jsem zapomenul zmínit, že vedle mne tehdy stál i zapnutý rýžovar plný rýže, kterého jsem si ale všiml až při snídani. Tady nic “schované” nebylo, vše pěkně přede mnou. Za hodinu jsem ztlumil světlo a odvalil se na futon 🙂

Category: Uncategorized | Comments Off on Zimní Japonsko XVI