Chtěl jsem původně dojít k jezeru Saiko, ale nestihl jsem to. Myslím ale, že od něj nejsem daleko. Půl hodiny před setměním jsem narazil na opuštěný (asi) kemp či co a zůstal. Je tu několik přístřešků, půlka s lavicema a ohništěm, půlka s umyvadly a ledničkou. Je tu i bazének se pstruhy, do kterého teče voda, takže mám i co pít. Teď čekám, až se ve flašce rozpustí desinfekční tableta. Voda z vodovodu sice neteče, ale kdybych se chtěl koupat, tak hnedka vedle teče velký potok. Kupodivu není vypnutá elektrika, takže kdybych nemohl usnout, tak si můžu i rozsvítit 🙂

Ráno jsem se probudil asi tak akorát na východ slunce, ale když jsem viděl ojíněné boty, tak se mi zrovna ze spacáku moc nechtělo. Vyndal jsem z něj alespoň foťák, aby si zvykl na teplotní šok a odmlžil se.

Když jsem nakonec vylezl, tak jsem si hnedka na sebe zanadával, protože to vypadalo, že jsem nejlepší světlo prošvihl a ještě se začaly objevovat mraky.

Po vycvakání několika záběrů, jsem se vrátil ke spacáku, abych se nasnídal borůvkového moučníku a rýžového trojhránku. 

Mraky se tu mění každou chvíli a jelikož zase na chvíli zmizely, tak jsem se ještě chvíli kochal. Nebýt studeného větru a zmrzlých prstů, tak by to byla i pohodička… Aby to s fotkama nebylo na jedno brďo, tak tohle je poslední dnešní Fujiovka.

Hřebenová cesta byla příjemnou změnou a šlo se po ní hezky. Před odjezdem jsem si takhle představoval ty nejhorší japonské stezky a dnes mi přišla super.

Z jednoho místa se dokonce i objevil výhled na Jižní Alpy (Mi ami range) odkud jsem sem chtěl původně přijít. To jsou ty plány od obrazovky počítače, kdy vše vypadá jednoduše. Pochybuju, že bych to byl zvládl, zvlášť po zkušenostech s místníma cestama.

Vrcholovka z Oniga-take (1738m). Metry na tabulce sice neodpovídají mapě, nic jiného to ale být nemohlo. Tady jsem si říkal, že to celkem pěkně stíhám, zbývalo jen sestoupit a je teprve půl druhý a podle mapy bych měl být za hodinu a půl u jezera.

Nicméně cesta dolů žádnou pohádkou nebyla. Ze začátku bylo pár úseků s nízkýma větvema, ty se ale cestou dolů prorážely mnohem lépe než vzhůru. Pak přišlo to co je na fotce. Jasně, mohlo to být horší, třeba kamenitá suť, ale on ten svah je dost prudký a schválně, vidíte někdo cestu? Kromě teda té mé zkypřené a to stojím opřen o strom s fáborkem! Těch tu bylo mnohem méně než včera, ale stejně nebyly potřeba, sjížděl jsem prostě nejsnažší cestou dolů. Po zadku jen párkrát, takžs mne teďka (poprvé) celkem bolej nohy.

Ve čtvrt na pět jsem se konečně dostal na zpevněnou cestu a hnedka to je křižovatka. Jedna (ta nejsilnovatěčtější) vede přes kopec, druhá, lesní, podél potoka a třetí, nedostavěná, vypadá, že taky vede ve směru potoka, i když trochu obloukem. Jdu po té třetí, která posléze končí a já se napojuji na tu podé, potoka, která mne dovedla až sem, do kempu. Večeřím alespoň jednu raw tyčinku, takže se už těším na snídani. Snad u jezera bude prodejna, nerad bych ujídal více z krizových zásob. Hlavně že jsem pod střechou, to byl hlavní cíl pro dnešní noc.

Teda asi si v hlavě pozměním  výklad slov “natural trail” ze stezky přírodou na přírodní stezku. To čím jsem šel dneska jsem si až do teď pojmenovával jako zvířecí cestičky. Naprosto nejasná cesta, nálety a nízké větve, jediné co chybělo bylo ostružiní. A ještě k tomu krpál jak blázen. Trasa sice byla značena fáborky, ale mezi nima právě chyběla ta cesta, což je trochu problém. Vždycky jsem si tedy vyhlídl ten nejvyšší fáborek a nějak se k němu snažil dostat. To vše se ale dělo až odpoledne, začněme ránem.

Včera jsem sem zapomenul dát fotku společenské místnosti/jídelny a tak ji dávám teď. Ráno jsem si tu totiž, před odchodem, dopřál černý čaj.

Tentokrát jsem jezero obcházel z druhé strany, takže se mi do záběru vešlo i s Fuji. Mraky z prava byly dost rychlé a za pár minut už byla hora komplet schovaná. Já si o kousek dál koupil nějaké rýžové svačinky a razil stoupat.

Dost dlouho se šlo po silničce mezi chatkama, pak lesní (traktorovou) cestou a pak začala výše zmiňovaná etapa, ta nejdelší. Morál mi dodal výhled ze vzletoviště paraglidistů, kde jsem posvačil. Kdybych věděl co mne ještě čeká, tak bych si dal ještě kousek čokolády.

Podle mapy, se měla cesta na vrchol zvládnout za tři hodiny. Bez báglu a PO CESTĚ asi jo, mě to ale trvalo o dost déle. Tím, že jsem si myslel, že mám dost času, jsem si dopřál tři delší přestávky a právě kvůli jedné z nich (anebo jednoho špatného odbočení) jsem nakonec nestíhal západ slunce. I na samotném vrcholu zavázely modřínové větve.

Už kousek před vrcholem jsem odhodil krosnu, abych záběr stihl. Výhled bez modřínů byl až o pár set metrů dál a přiběhl jsem už trochu pozdě. Pak jsem se vrátil pro krosnu a spaní rozložil kousek od toho místa. Chtěl jsem původně spát tak, abych, kvůli případné fotce vycházejícího slunce, nemusel vůbec vylézat ze spacáku, což nakonec nevyšlo. Místo s výhledem je totiž takový větší kámen nad svahem, kam bych se s karimatkou ani nevešel o obavě z jakéhokoli pohybu ani nemluvě. Chtěl jsem zkusit i nějaký ten noční záběr, ale jako na potvoru není Měsíc, takže Fuji bude asi utopená ve tmě. Jasno jinak je, zatažíno s deštěm má být až příští noc, to už bude chtít nějakou střechu. Ty zvláštní mraky v levo se naštěstí rozptýlily. Dnešní mé nocoviště rozhodně není dobré pro déšť.

V noci má krapet mrznout, ale spíš se bojím, že se otočí nepříjemný vítr, před kterým mne teď kryje asi třímetrové návrší. Pro jistotu jsem tedy plně oblečen. Pákrát kolem praskla větvička, takže pro jistotu ještě trochu počůrat okolí a pak už klidně spát 🙂

Dnešek měl být odpočinkový, ale odpočala si hlavně ramena od baťohu. Prošel jsem si celé jižní pobřeží jezera Kawagučiko a vyšlápl si na jeden kopec s výhledem na Fuji, mozoly na patách tedy měly normální den.

Cestou k jezeru jsem se zastavil u jednoho chrámu mezi baráčku a i když by to podle obličeje hnedka u vchodu jeden neřekl, prostor kolem chrámu, který byl zavřený, to byl hezký.

Jelikož se mi nechtělo s postele, tak jsem si u jezera místo snídaně dal spíše brunch a nebo ještě lépe brzký oběd. To největší je mastné (jako se slaninou) bílé nadýchané pečivo, uprostřed je kelímek pudinku, pod kterým je suši. Vnitřek suši je pro mne vždy překvapením, tady byla kousky kuřete, vepřového (nebo uzeniny) a hořčice. Odpoledne jsem měl zas něco, co byly asi nějakým způsobem naložené sojové boby. Napravo pak jsou válečky ze sladkého těsta s čokoládou. Vše v přepočtu asi za kč100, takže se možná obejdu bez vařiče a budu si kupovat už takhle hotové. Kolik by stál kempigový vařič jsem zatím nekoukal.

Po sněhu opět trochu podzimních barev. Podle kup sněhu podél cest to vypadá, že i tady sněžilo, dnes ale teploměr ukazoval dokonce devět stupňů.

U břehu jezera stál i chrám Fuji Omuro Sengen, který by měl být nejstarším v okolí. Jeho původní verzi zničil v devátém století výbuch Fuji.

Socha na pilíři vítá návštěvníky při vstupu/vjezdu do města. Já jsem teda vždy zmaten, jestli se o postavě z bronzu má říkat socha, když se nesochala, ale plastika nebo odlitek mi přijde ještě horší.

A konečně, jak se v angličtině říká “elephant in the room”, hora Fuji. Ta je vidět téměř z celého města a člověku nedá, aby se za ni neohlídl. Opravdu je dominantní. Tady zrovna sedím v zahradě se spoustou levandulí v parčíku Yagisaki.

Na konci mé cesty po pobřeží jsem se vypravil na horu Haneko. Dobře spíš kopec. Na vrcholu byla svatyně Akiba, to je ta budka vzadu, která teda zajímavá zrovna nebyla. Byl odtud jakžtakž odkrytý výhled na jezero, ale lepší byla druhá strana.

Na severu byl totiž průsek a krásný výhled na Fuji. Žádné domy ani dráty, jen lavička k posazení se, aby se dalo kochat.

Z vrcholu Haneka jsem zamířil dolů, prošel skrz celé město až k nádraží, kde jsem musel chvilku počkat než přejede vlak, pak přes koleje a v druhé řadě baráků už je hostel kde bydlím.

Tak jsem se dneska přesunul k Fuji. Na km byl jednoznačně nejdražší autobus do Nikka, 25km v přepočtu asi za kč400. Do Tokya vlakem za 2590 jenů a autobusem do Kawagučika za 1750, na koruny dělím čtyřma. Jelikož popolední mrholení přešlo do deště, tak asi dobrá volba na půlden strávený v dopravních prostředcích.

Ona totiž přišla obleva a pršelo i brzy ráno, takže jsem byl vděčný nejen za střechu, ale i za zvýšenou pevnou podlahu. Mrholilo až do půl osmé a jelikož jsem se nikam nehrnul, tak mi kolem projel autobus, ty brzké ranní se nekonaly.

Cesta byla jasně vytyčená a sejít se z ní moc nedalo. Na jaře to tu prý vše pěkně kvete, teď jsem se ale spíš soustředil na to, abych nikde neuklouzl. Zvláště led v mírném klesání byl žůžo.

Byly to tu samé stromky jak někde v tajze, takže na okolní vrcholky moc vidět nebylo. Vyjímky se ale našly.

Měl jsem namířeno k vodopádu Yudaki a tak, když jsem viděl tohle, tak jsem si říkal, že si vodopády představuju jinak.

A ukázalo se, že Japonci také. Tohle byla jiná káva, která tríchu zhořkla, když jsem zjistil, že cesta vede k jejich vrcholu.

Téměř hnedka na vodopád je totiž napojené jezero Yuno, kde jsem svůj výlet skončil, seběhl dolů k parkovišti a akorát stihl autobus, za který jsem ani nemusel platit (nevím proč).

Možná kvůli tomu, že mne až do Nikka nedovezl. Běžel se tu zrovna štafetový závod žen, místo kolíku měly šerpu a tak byla silnice od jezera Chuzenji uzavřena. Vůbec jsem jim to serpentýnový stoupání nezáviděl a ani se nedivil, že jednu odnášely na nosítkách. Alespoň že už neměly na cestě sníh a led. Čekal jsem jen asi půl hodiny a pak absolvoval serpentýny v autobuse a nebyl to úplně nejhezčí pohled. Perspektiva autobusu je taková, že to vždy vypadalo, že už jsme mimo silnici, řidič ani nehl brvou, on tu taky nejel poprvé a nikam se nehnal.

Na informacích v Nikko mi poradili jak se dostat do Tokya a tak jsem věděl, že v Utsonomiyi budu mít asi půl hoďky na přestup a měl čas si koupit sváču v podobě jakýchsi rýžových bochánků. Byly dobré, jen zaujala doba spotřeby (rok 2028), asi to doba spotřeby nebude, bylo to vlastně to samé jak suši co už jsem si dvakrát koupil (taky 2028), jen bez řasy. S řasou jsem si pak koupil dva takové trojhránky k večeři.

Naštěstí jsem si rejži stačil sníst už na perónu, protože ve vlaku, kde jsem hodinu stál a sedl si až na poslední půlhodinu by se to moc nedalo. Na to, že jsem čekal, že si tu nabiju telefon celkem zklamání. V Evropě se zásuvky nebo alespoň usb porty šíří do vlaků i autobusů celkem rychle a tady nic. Připadal jsem si spíš jak ve voze metra. Za zmínku stojí, že jsem tu ještě nikoho (až na jednoho Španěla) neslyšel v dopravním prostředku telefonovat.

Stanice Shinjuku, kde jsem měl jen přestoupit z vlaku na autobus byla celkem oříšek a na správné místo jsem se dostal až za půl hodiny. Bez optání se květinářky a pak ještě na informacích bych asi neuspěl. Jakmils mne nanavigovaly, tak to bylo na chvíli vždy úplně jasné. U pokladny mi pak řekli, žs nejbližší volný autobus je ve 22:15 (bylo tři čtvrtě na šest), ale že mi můžou dát lístek s číslem hnedka na ten další, 18:15, když by náhodou někdo zrušil rezervaci. Naštěstí se tak stalo a já mohl v osm v Kawagučiku. V autobuse jsem si stačil rezervovat hostel kousek od nádraží, kde jsem slupl ty dva trojhránky a od páru Vietnamců dostal i zbytek rýže. Ze všeho nejdříve jsem si ale dal sprchu. Asi tu zůstanu ještě na jednu noc a dám si odpočinkový den. Teď koukám, že už je půlnoc tak jdu spát. Posledních pár večerů jsem usínal už před devátou, takže dost přetahuji.

Právě jsem dovečeřel nedovařené těstoviny s houbovou omáčkou, odešlo mi totiž těsnění u vařiče a já byl rád, že zvládl alespoň rozstát sníh a vodu ohřát, i tak jsem musel oheň několikrát oživovat.

To ale skáču v čase. Vyspal jsem se kupodivu dobře, jen občasný větřík mi párkát seslal z větví jemný sníh do obličeje. Večer jsem nepovolil boty a jak přes noc zmrzly, tak jsem se do nich musel dost páčit. Pak už jen zabalit saky paky a vyrazit.

Opět sněhem. Občas hodně řidkým listnatým lesem (to bylo nejlepší, občas po nízkejma smrkovejma větvema (to mi padal sníh za krk) a občas mezi kluzkejma skalama.

Jediné stopy (přede mnou) byly zvířecí. Často se držely cesty, aby pak někam uhly a já je pak kolikrát následoval a musel se pak vracet.

Asi po třech hodinách jsem došel k zavřené dřevěné stavbě, kam bych to možná býval byl stihnul nebýt té zacházky. Kousek před ní jsem potkal prvního člověka a hnedka vedle byla “pláž” na které jsem mohl nachytat trochu sluníčka. Celé dopoledne bylo slunečno, jelikož jsem ale šel po severním svahu, tak jsem z toho moc neměl.

Když se konečně ukázala asfaltka, tak jsem na ni rád zahl a na to, že jsem chtěl původně jít ještě dál podél jezera, rychle zapomenul.

U odbočky na krásně ušlapanou pěšinu stála krytá zastávka a kdyby byla na přilehlých záchodech tekoucí voda, tak bych tu rovnou zůstal na noc. Nedostatek vody jsem měl už od rána a tak jsem šel po pěšině k dalšímu symbolu wc. Málem jsem stihl paprsky zapadajícího slunce na Omanagamě, ale hlavně že jsem našel vodu. Na spaní to tu kvůli rušné silnici nebylo a tak jsem se rozhodl vrátit se. Došel jsem už za tmy, trochu si nadávaje za to téměř tříhodinové kolečko, že by bývalo stačilo zpracovat sníh. Po fiasku s vařičem jsem za procházku rád.
Asfaltka u které jsem je pouze pro autobusy (takže žádný provoz) které vozí turisty a tak jsem zvědav jestli nebudu někým probuzen. V kolonce “brzké ranní” jsou totiž na jízdním řádu autobusy už od čtyr. Doufám, že někde v poznámce je napsáno “platí jen v létě”, vždyť do šesti je ještě tma! V regulérní kolonce je první autobus až po osmé a to už bych měl být pryč.

Dnešek jsem si zkazil rozhodnutím podívat se na kopeček. To mi vzalo čas i energii, takže jsem nestihl dorazit kam jsem chtěl a ještě tam ani nebyl výhled. Možná kdybych šel ještě výš…

Ráno jsem zjistil, že horní stanice lanovky je ještě kousek výše a z mého místa překáží dráty nebo stromy. O kousek výš, těsně před vlezem do tunelu, už to bylo lepší.

Ještě než jsem zamířil k jezeru Chuzenji, tak jsem zamířil ke Kegonskému vodopádu. Dala se tu koupit vstupenka do výtahu a sjet až dolů, jelikož ale zrovna přijel (v osm ráno!) autobus turistů a mne se tam stejně moc nechtělo, tak jsem tuto aktivitu vynechal.

Jezeru dominuje hora Nantai, na kterou jsem měl původně v plánu se podívat. Nakonec jsem ji vzal jako vizuální trénink na Fuji a vyrazil raději kolem jezera.

Nejdříve jsem narazil na chrám Tachikikannon. Překvapil mne tu budha se spoustou rukou, v každé nějaký symbol budhismu. Nesmělo se tu bohuže, fotit.

K kousek dál byla budova bývalé britské ambasády, ta mne ještě nezlákala, za to ta italská už ano. Až jsem litoval, žs jsem nevlezl i do té britské. Pěkný interiér s výhledem, přes posuvné celostěnné dveře, na jezero a hory. Zaujmuly i zvláštní stropy.

Před  vstupem se muselo přezout, což platilo i pro vedlejší muzeum, kde ale, krom vyrovnaných přezuvek, nic k vidění nebylo.

Pak už nic nebylo. Pro zpestření jsem zařadil již zmiňovaný kopeček. 1,7km tam a stejných zpátky mi zabraly téměř dvě a půl hodiny. K cíli mi zbývalo 11km a já věřil, že to po rovině stihnu. Jednak mé unavené tempo s baťohem asi za moc nestojí a druhak zmizely stopy z cesty, takže jsem ji musel jak hledat tak i prošlapávat. Nakonec jsem to zabalil, kvůli světlu, po pěti (možná čtyřech) kilometrech tak, že jsem kolem cesty odhrnul sníh a dal karimatku tam. Místo bez kořenů se mi nepoštěstilo, tak uvidim, jak se vyspim. Má být jasno a doufám že i pod nulou, aby na mne nekapal roztátý sníh z větví.

Nasněžilo. Začalo ráno a sypalo se až do odpoledne. Místo pěšiny do kopců jsem tedy raději volil silnici, po které jsem šel k jezeru Chuzenji. Až k němu jsem ale nedošel a ustlal si u horní stanice lanovky, odkud by zítra měl být hezký výhled, já stihl už jen tmu.

Ráno jsem sice vstával celkem brzy, pak jsem se ale zasekl na řešení problémů s telefonem a vyrazil tak až po desáté, to už bylo celkem nasněžíno a jelikož nepřestávalo, tak přišel vhod deštník, který jsem našel na letišti.

Opět kolem starého mostíku, který teď měl úplně jinou atmosféru.

Po silnici se šlo celkem pěkně. Největším problémem byla auta, která se mi snažila široce vyhýbat a tím vjížděla do břečky uprostřed pruhu, která pak dostříkla často až na krajnici. Posledních 7km bylo po serpentýnách vzhůru a tak nocuju ve 1300 metrech a jak mám ruce ze spacáku, tak už mi začínaj mrznout, takže budu končit. Na závěr snídaně v podobě dýňového pečiva, které bylo příjemně sladké.

Včerejšek, kdy jsem byl jen na letišti, nebudu počítat jako první den v Japonsku a začnu až dnes. Ráno počasí zatažené a tak ani tří hodinový přejezd do Nikka nevadil. Dvě třetiny cesty jsme v autobusu byli tři cestující a poslední třetinu se už vezl sám. Na silnicích zaujala absence jiných něž japonských značek, které tu jasně dominují, klidně bych si troufl tvrdit, že je jich 95 procent.

V Nikku bylo převapivě hezky – slunce rozzařovalo podzimní listí japonských javorů, takže i cesta k ubytování, které je na kraji městečka, byla zajímavá.

Po zabrání si postele v pokoji pro osm jsem hnedka vyrazil k chrámům a naprosto neplánovaně a nečekaně narazil na místní opice, které ale byly naštěstí plaché a celkem rychle zdrhaly.

Jednou z atrakcí tu je i starý most, který mne moc neuchvátil, čekal jsem něco kouzelnějšího. Za vstup na něj se platilo a to ještě kvůli zábranám nešel celý přejít 🙂
Chrámy byly ve stínu v cedrovém lese, což by v létě asi bylo fajn, teď ale světlo na focení nebylo. I kdyby se slunce neschovalo za mraky, tak by kvůli kopcům a stromům moc šancí nemělo. Možná, kdybych si zaplatil vstupné do chrámu se třema opicema (nevidím,neslyším,nemluvím), tak bych volil jinak, mně se tu ale nejvíce líbily balíky (už si nepamatuji s čím, ale doplním si) a pak velká tabule složená z destiček s nápisy.

Když jsem pak šel za tmy zpátky, tak jsem koukal, co bych si kde koupil k večeři a nakonec si v sámošce pořídil sushi, ke kterým jsem dostal i hůlky. Už byla celkem zima a tak jsem večeřel  za chůze. Zítra má nasněžit a tak to tu bude mít trochu vánoční atmosféru. K tomuhle rodinnému domu s plnou výzdobou se to bude hodit 🙂