Asi prozatím nejdelší den, na nohou 12 hodin. Dopoledne krásně jasno, takže velká kupa fotek z Poon Hillu, odpoledne v mlze a v rododendrovém lese. Po celý den samé schody. Následuje asi 30 fotek hor a lesa.

Ve čtvrt na šest jsem vyrazil z hotelu směr Poon Hill. Hned venku potěšila hvězdná obloha bez mráčku. Postupoval jsem celkem v slušném tempu a dokonce i bez přestávek. Několik lidí jsem ve stoupání předešel a ti mne na odplatu oslnili silnejma čelovkama. Já světlo použil jen na pár místech. Na vrchol jsem dorazil v šest a do první desítky příchozích jsem se o fous nevešel. Jako první jsem si vyfotil Dhaulágiri s Tukuche.

Následovala Annapurna, Annapurna Jih a Hiun Chuli.

První dnešní společná fotka s Dhaulágiri.

V sedum už hrálo slunce prim. Úplně vlevo Nilgiri, napravo pak Machhapuchre.

Sluncem zalitá Dhaulágiri a lidé na Poon Hillu. Myslím, že nás tu bylo tak padesát a to není sezóna.

Detail dvou Annapuren.

Rozhodl jsem se přejít do klidu na vedlejší kopec a cestou cvakl další Dhaulágiri. Vrcholek úplně vlevo patří Gurja Peaku. Mezi ním a hlavním vrcholem je Dhaulagiri IV, V, III a II.

V klidu v trávě před Dhaulágiri.

Nic nic nic, pak Gurja a pět Dhaulágirí.

Pon Hill s vyhlídkovou věží před Nilgirí, Annapurnama, Hiun Chuli a Machhapuchre.

V devět už na Poon Hillu bylo jen pět lidí a tak jsem se tam vrátil. U vlaječek byla spousta místa a člověk se mohl válet po zemi, aniž by přitanoval pozornost.

Po Annapurnách následovaly Dhaulágiri. Já vím, je to trochu na jedno brdo 🙂

Slunce už začalo vykreslovat jižní svahy Annapuren.

Detail Annapurny i s krásným hřbetem.

Machhapuchhre a za ní další z Annapuren, asi dvojka.

Popisek asi zbytečný, ale přesto – já a Annapurna.

Už bez komentáře…

Annapurny dnes již téměř naposled.

Před odchodem z Pon Hillu ještě 2x Dhaulágiri…

A na úplný závěr Annapurna. Shrnutí. Vůbec nelituji brzkého vstávání; před lidma se dalo utéct; vstupné na kopec je sice zvláštní, ale v přepočtu za deset kaček; lepší počasí jsem si snad nemohl přát; strávil jsem tu málem pět hodin, to asi hovoří za vše.

Schody na Poon Hill a zpátky, byly jen úvod, další následovaly ve výstupu k Deurali a vlastně po celý zbytek dne.

Ještě jedna Dhaulárii, ale není skoro vidět 🙂 Po poledni se počasí změnilo a bylo po výhledech. Z vrchu Deurali je prý prakticky stejný výhled jako z Poon Hillu, což ovšem nemůžu potvrdit.

Konečně na vršku, teď to nějakou chvíli bude nahoru dolů.

V rododendronovém (strašné slovo) lese.

O kousek dál se přes kopec valily mraky.

Tohle už je normální mlha v dlouhém sestupu.

A to už spěhám vstříc poslednímu stoupání, ve kterém dokonce předejdu dva nosiče (ti ale nesou každý po dvou krosnách), abych do Tadapani dorazil za světla. Ve Fishtail View Top Lodge se nacpávám k prasknutí a teď si jdu lehnout. Čistý výškový rozdíl mezi  Ghorepani a Tadapani je -200m, ale nastoupal jsem se až až.

Počasí víceméně jako včera, jen toho sluníčka bylo více. Vidět přesto mnoho nebylo, protože se mraky rozprostřely pěkně po obzoru.

Ráno, ještě před snídaní, jsem vyrazil na kraj vesnice, doufajíc v nějaký dramatický východ slunce, ale nic takového nebylo. Aspoň že Dhaulágiri vidět byla. Bílý proužek napravo od ní je Tukuche.

Nejen já jsem snídal…

A to už jsem na cestě. Kvůli rannímu čekání na dramatično a čekání až mi doschnou vyprané kalhoty, vyrážím až po deváté.

Ta věc vlevo nahoře byla nejspíš úl. Nedokáži si představit, že by se lidé dostali dovnitř, takže asi pro divoké včely.

Po cestě byly rozkvetlé kamélie (nebo rododendróny).

Mezi nima se stoupalo výše a výše.

“Máš nosiče a je ti pod padesát? Pak jseš srágora!” Zajímalo by mne, jestli to napsal někdo pod nebo přes 50. Podle mě by se dala hranice posunout ještě o dekádu dál.

První z budoucích mnoha fotek Annapurny Jih na cestě k ABC.

Ženy pod direktivou silnějšího pohlaví 🙂

Už už už, skoro dosáhnu na zem.

Kůzlata, co více napsat, snad jen, že jich tu je hodně.

Samota na zápraží.

Malá žena nebo velká nůše? Nůše byla každopádně na výšku větší než má krosna.

Objevily se první malinké mulí karavanky. Tahle fotka je z mé dvouhodinové pauzy na oběd v Chitre, kdy vznikla i ta předešlá. Oběd byl dobrá volba. Jednak jsem si odpočinul a konec stoupání zvládl téměř s lehkostí a také jsem potom nemusel tolik jíst v Ghorepani, kde bylo dráže.

Prořezávání rododendrónů.

Cedule sice hlásá Vítejte v Gorepani, ale první hotel byla až ta střecha nahoře. Zatímco tady stále bylo ještě teplo, tak na kopci už byla klendra. Zalezl jsem do hotelu Snow View, který mi byl doporučen v tom předchozím, kde se mi líbilo a popravdě nijak super není. To že se mi na chodbě kouří od pusy, bych asi zažil i v těch ostatních, ale vadí mi spíš jakási benevolence k problémům. Problém jedna, nefunguje zásuvka. Díky powerbance to zas není takový problém, ale výmluva, že nejde elektřina, přičemž všechna světla jedou na plno, mne zarazila. Druhá, která vlastně přišla jako první hned při ukázce pokoje, byl zámek, který nejde zamknout. Sice zaklapne, ale k otevření stačí škubnout, takže ssebou ani nenosím klíč. Zase, prakticky žádnej dramatickej problém, důležité věci mám u sebe, ale ten přístup mi vadí. Ještě jsem se tu s takovým nesetkal. O důvod víc, proč jsem rád, že jsem obědval jinde a nenechám tu tolik peněz.

Zítra mne čeká Poon Hill, což je nejprofláklejší místo regionu. Minule jsem ho vynechal, takže teď. Na kopci čekám fůru lidí čekajíc (tak jako já) na východ slunce ozařující Annapurnu a Dhaulágiri. Uvidím, jaké si z toho odnesu emoce. Snad bude jasnější ráno než to dnešní. Večer nebylo vidět vůbec nic.

Bál jsem se, že se v tom stoupání dneska upeču a ono bylo celý den zataženo. Výhledy do dáli tedy nebyly, ale zase se šlo hezky. Ono by toho asi beztak moc vidět nebylo, ale terasovitá políčka by bývala byla hezčí. Celkově ale klady oblačnosti převážily na zápory a vůbec tak nevadilo, že jsem vyrazil až po jedenácté, spíše naopak.

To, že jsem měl pozdní start neznamená, že jsem vyspával. Budíka, který vlastně ani nebyl potřeba, jsem měl nařízeného na sedmou a po vykodrcání zamířil rovnou k teplým pramenům, které jsou u řeky. Prázdno tam určitě nebylo, voda jen horká bez sírných příměsí, ale za těch 40 korun to stálo. Déle jak půl hodiny jsem v teplé vodě nevydržel a šel zpátky.

Prostředí nic moc. Dva betonové bazény a sprchy. Kabinka na převlákání nic moc, bez stoličky, poliček či háčků.

Toto už je další do série výhledů ze záchodového okénka. Tentokráte na mandarinky v zahrádce hotelu.

Ani dnes jsem neodolal a objednal si místní výborné lassi. A raksi taky 🙂

Na zahrádce jsem strávil téměř celé dopoledne. Jednak popíjením, ale hlavně dopisováním blogu, kde jsem byl o den pozadu. Budu si na to muset dát pozor, protože zpětně se píše hůře a hlavně je pak potřeba čas na dva zápisky, což úplně nezapadá do harmonogramu. V papírových zápiskách jsem ještě před Thorong La, takže katastrofa.

Při východu z městečka byla budka s TIMS kontrolou, takže jsem zanesen do záznamů, že mám tento úsek za sebou a pokračuji k ABC. Jestli bude někdy někdo tyto knihy kontrolovat, tak alespoň nebudu za pohřešovaného v Mustangu.

Přes dva kopce sice nic vidět nebylo, ale na údolí viditelnost stačila.

Cesta vzhůru vedla po opravdu, ale opravdu prašné cestě. Naštěstí tu za celé odpoledne nic nejelo.

Vesnice byly zdobeny takovýmito řetězy z (asi už) uschlých květů.

Vzhůru mezi baráčky.

Z minulé cesty k ABC si pamatuji strašné schody do Gorepani. Ani z této strany nechybí, ale jsou zatím mnohem sporadičtější.

Pauza spíše kvůli fotce než únavě. Kdoví jak dlouho budou ještě kolem rozkvetlá kvítka.

A to už jsem jen kousíček od mého ubytování v Shikhce. Do Ghorepani stále chybí přes 900 výškových metrů, ale v těhlech výškách se stoupá téměř samo.

Kulatý příspěvěk bude trochu jiný než ty předešlé. Jednak jsem začínal na 1510m a vyklesal do 1190m, což znamená méně hor a více lidí na fotkách. Druhak jsem se ráno dostal k porcování krávy, takže tu bude i krev.

Tady jsem spal. Tři postele v malém přístavku, který asi slouží i jako kumbál. Nevypadá to nijak extra (podobně vypadá většina ubytování), hlavně (ne)matrace se zdála obzvláště tvrdá, ale vyspal jsem se krásně. Snad i proto, že už bylo takové teplo, že se dalo spát při otevřeném okně.

Hnedka jsem vylezl abych si vyfotil, stále věříc že jde o Annapurnu, Nilgiri ve vycházejícím slunci. Je to takové zvláštní, že prostý fakt, že se nejedná o osmitisícovku, sráží v mých očích “důležitost” této pěkné hory.

Šel jsem si, do krámku pár set metrů do kopce, koupit sušenky na cestu a na plácku hned vedle právě porazili krávu. Už to teda asi nějaká doba byla, protože krev už byla odnešena a začalo se porcování.

Největší část krávy tvoří žaludek. Že by z ní bylo nějak extra masa mi teda nepřišlo.

Na většinu hrubé práce se používaly tyto nepálské nože zvané khukuri.

Obsah žaludku nešel do té růžové mísy, jak fotka napovídá, ale házel se normálně vedle na hlínu. Žádný smrad z něho nešel asi i díky tomu, že byl teprve v první fázi trávení.

Příchozí pes čekal (kupodivu) trpělivě. Vůbec ho nebylo třeba hlídat či odhánět.

Tahle lebka trofejní nebude, z krávy se využije prakticky (ne-li úplně) všechno.

Pes dostal k ožužlání akorát tak rohy, ale moc dlouho mu nevydržely.

Ženské se u kohoutku věnovaly proplachování a oplachování.

Zbývalo už jen naplnit nůše a vše odnést.

Pak plácek obsadily děti, které dostaly za úkol spálit nějaký ten odpad z obchodu.

Když jsem se vrátil pro baťoh, tak už vše bylo pěkně barevné a lidé na polích.

Opouštím homestay, kde jsem se dobře najedl, vyspal a viděl zajímavé věci. I ranní účet potěšil, necelých 700 rupií je suverénně nejmíň, co jsem kde platil.

Dole ve vesnici se opravovala cesta.

Zatímco muži kameny usazovali, tak ženy je v nůších nosily. Do jedné daly tři čtyry takovéhle kousky.

A další lidé s nůšema. Tihle ale s budováním cesty neměli nic společného.

A tahle neměla nic společného s jakoukoli prací 🙂

Skútr jsem tu ještě neviděl, na místních cestách by asi moc dlouho nevydržel.

U menší cob stavby. Vypadalo to, že má dvě patra. V horním bylo jednak střešní okno, ale také z části průhledná střecha.

Takhle “vysychá” betonová deska v Nepálu. Bambus bambus a zase bambus.

A to už jsem na zahrádce hotelu Himalaya v Tatopani, který jsem vybral podle toho, že měl wi-fi. Na můj vkus malé porce jídla za krapet vyšší ceny, nicméně výborné lassi. Také jsem měl dvě sklenky raksi. Rozhodně neusínám přecpanej. Mají tu i zelený čaj, což je vyjímečné, ale je téměř za dvojnásobek černého. Když se ptám, proč je tam takový cenový rozdíl, tak proto, že zelený je léčivý, dobrý na žaludek a pro štíhlou linii. Objednávám konvičku černého…

Zítra ráno zkusím asi místní termální prameny a pak mne čeká chůze do kopce. Zatímco jsem v pár předešlých dnech sešel z 5416 metrů do 1190, tak teď mne zase čekají dny stoupání, dokud se nedostanu do 4130 metrů, což je ABC neboli Annapurva Base Camp. V Narchyangu jsem se dozvěděl, že dělají cestu k Severnímu táboru Annapurny, kterou ale na mapě už mám, teď se tam prý létá vrtulníkem a fotka s jezerem vypadala fakt pěkně. Každopádně tedy zítra do kopce, ale neplánuji dojít až do Ghorepani, které je o 1700m výš, takže snad kratší den.

Teplo, teplo, teplo a nakonec pěkná vesnička s pěkným výhledem na Annapurnu. Takhle by byly stručně popsané dojmy z dneška, jenže mám i kupu fotek, takže to bude delší.

A již tradičně začínáme ránem. K snídani jsem měl čokoládovou palačinku, u které jsem si nebyl úplně jist, jestli není uprostřed syrová, ale překvapivě jsem se ji najedl a to bylo v tu dobu hlavní. Ono je těžké hodnotit něco, co sice podle jména znáte, ale je to z jiného těsta, dělané na jiném oleji a ještě je to asi třikrát tlustší než co považujete za normál. Včera k večeři jsem si třeba objednal zeleninové spring rolls, které byly úplně jiné než vietnamské, ale i přesto jsem si na nich pošmákl. Palačinka byla chuťově o dost slabší, ale s prázdným žaludkem by se šlo stinnou stranou údolí, po levém břehu Kali Gandaki určitě hůře.

Jak se slunce šplhalo po obloze výš a výš tak stínu ubývalo, a když jsem opouštěl Mustang, tak stínu už na cestě nebylo. Myslím, že u zápisku z Kagbeni jsem k jedné fotce napsal, že “tady začíná Mustang”. Hned následující den jsem si, podle tabulí, začal uvědomovat, že to asi nebyla pravda. Začínal tam horní Mustang, území, do nějž můžete jen ve skupině s průvodcem. Toliko oprava.

Přemýšlel jsem co k tomuto výrazu napíšu, ale asi si vystačím jen s jednoslovným a naprosto neutrálním – kráva.

Na kamenech se to hemžilo ještěrkama.

Vodopád nad vesničkou Rukse Chhahara na druhém břehu řeky.

Někdy kolem jedné přecházím po mostku vesničky Dana. Na to, abych tu spal je ještě opravdu brzo, ale pauza na polívku a Colu přijde vhod. Byl tu také jeden asijský cyklista. Vlastně ani nevím, jestli sem přijel nebo dojel a jestli odjel nebo odešel. Při mém příchodu zrovna sundával zadní prázdné kolo, které bylo takové vlnkové, skoro až ozubené. Ráfek byl v pořádku, ale prázdná pneumatika nabrala kvůli šutrům a dírám na silnici takovýto tvar. Říkal, že už mu došly záplaty a nezdálo se mi, že bych slyšel pumpičku, asi se hlavně snažil ochránit pneumatiku a ráfek nacpáním čehokoli mezi. Mé smysly byly v tu dobu už příliš zaneprázdněny výbornou polévkou.

Po pauze jsem se zase vrátil na “svoji” stranu řeky a po chvíli si mohl dát pauzu další, protože pod bagr se mi vrhat fakt nechtělo. Netrvalo to ani hodinu.

Po celou dobu jsem měl cíl téměř na dohled – tam pod vodopádem leží Narchyang.

Myslel jsem si, že odstraňuje sesuv ze svahu nahoře a ještě jsem si říkal, jak to dělá poctivě, protože šťoural i do strany a snažil se uvolnit jakékoli kameny, aby předešel dalším problémům. No a pak tam nechá takovoudle kupu na přelezení. Žádný sesuv tu tedy nebyl, jen probíhá rozšíření cesty, aby tu mohla projet i auta.

Už jsem si vzpomenul jak se říká dělání nití – předení. A tohle je tkaní. Jen ještě jaký je výraz pro to drhnutí co dělala paní v Naurikotu na střeše…

A toto už je Narchyang. První dům na kopci, pěkně opravený a do dáli viditelně barevný, bylo ubytování. Fakt jsem tam chtěl zůstat, ale ty lidi byli fakt nemožný. Vidím je v baráku a z cesty se ptám, jestli mají otevřeno. Chvilku to trvá, ale že jako jó. Má obligátní otázka, “co tu stojí nocleh?” Pár vteřinová porada, a že prý pět tisíc! Říkám si jestli si nepletou sta a tisíce v angličtině a ač slovo “ridicule” prakticky nepoužívám, tak tady jsem si ulevil, že to směšné je a šel dál. Chlápek na mne vykřikl, kolik bych teda dal. Já na to, že posledních pár dní jsem platil dvěstě. A on, že teda jo. Lezu tedy do brány, mezitím se dohadují který pokoj a trvá jim to tak dlouho, že se rovnám do stínu, který vrhá sloupek. Stále se nemají k akci, je to jeden chlápek a dvě ženské, ptám se tedy, jestli vaří a jestli mezitím mohu vidět menu. Chlápek se jen podívá na ženský a ty začnou zuřivě mávat rukama, že žádný jídelníček není. Tím se pro mne ucho utrhlo, vycházím ven a pokračuji v cestě. Až mi připadá, že si oddechly, že odcházím. Nevím kdo jsou normální majitelé, ale tito to určitě nebyli.

A kdybyste nevěřili, že je v Himaláji v únoru teplo, tak tady je trs banánů 🙂 I nějaké citrony, pomeranče a mandarinky jsem viděl.

V obchůdku si kupuju dvoje sušenky á10 rupek a o kousek dál nacházím ubytování v homestayi. Nic extra, ale mám tu snad nejlepší dahl bat. Nebyl ostrej a jako nakládaná zelenina byly podzemní jablka (myslím že ground apple). K pozitivnímu chuťovému vjemu určitě přispívá fakt, že mám hlad, ale také trochu i pocit viny, že jsem vyrazil na procházku aniž bych jim dal vědět a vrátil se až za tmy.

Nad vesnicí se totiž takhle tyčila Annapurna a já vyrazil na kopec fotit západ slunce.

Čekal jsem, až se začne něco dít, ale pak se najednou objevil mrak, horu zahalil, po chvilce zmizel a zlatavý nádech kompletně fuč. Pořád ještě nemohu uvěřit, jak rychle se to stalo.

Alespoň tedy polonoční záběr, který má také svou atmosféru. Sem jsem se drápal po cestičkách, ale zpátky dolů jsem šel raději po cestě, která vedla z údolí k budovanému tunelu. Ve tmě se mi to zdálo jistější. Za noce vše vypadá jinak a tak jsem jednou špatně odbočil, ale rychle si naštěstí chybu uvědomil. Na to, že jsem po té cestě před tím nešel a že místní hradí cesty z/do vesnice kvůli dobytku, tak jsem byl překvapen, za jakou chvilku už jsem se cpal rýží.

Dodatek: následující den zjišťuji, že Annapurna není Annapurna ale Nilgiri. Já si říkal kam zmizela Annapurna Jih…

Ráno bylo jasno, takže spokojenost. Jelikož byla vidět i Annapurna Jih, tak už je mám z Okruhu vyfocené všechny – I,II,III,IV i Jih.

Vycházející slunce za Annapurnou, Bharha Chuli (Fangem) a Annapurnou Jih.

Ani kolem Dhaulágiri na západě nebylo moc mraků.

Pěkného rána využila i letadla na lince Pokhara-Jomsom-Pokhara. Pro mne jsou na této fotce (zatím) ty dva vrcholky vlevo vzadu. Myslel jsem si, že jedno z toho bude Annapurna Jih, podle mapy  by to ale mělo být tak, jak je popiska u první fotky, což by znamenalo, že jsem Jih viděl už včera a zaměnil ji za Fang.

Na severu byla dominantou stěna Sarbang Dhuri (4991m).

Z Dhaulágiri pomalu odlétaly poslední obláčky. Ještě jsem tu nezmínil dvouvrchol vpravo, který patří Tukuche Západ a Tukuche (6920m).

Majitelé hotelu odjížděli do Pokhary a tak jsem se pakoval trochu zrychleně. Už jsem měl v plánu beztak jenom zahálet, takže to ničemu nevadilo. Na fotce právě opouštím Kalopani.

A ještě jedna z Kalopani. Anebo to už bylo Lete?

Když tu náklaďáku upadne zadní kolo (nebo se stane cokoli jiného), tak se prostě nechá stát na cestě, ať se ostatní nějak vyhnou.

Jelikož to dnes nemělo být opět nijak moc dlouhé, tak jsem si dal, hned po vyjití z Lete více jak dvouhodinovou pauzu, s tím, že počkám až se posune slunce, abych měl lepší fotky Annapurny. Při pauze jsem se ještě více opálil. Vypadalo to, že dnes bude modro celý den a to i nad Dhaulágiri, ta se ale ve dvě zase celá zahalila a k večeru se oblačnost přesunula i nade mne. Po dešti ani větru ale žádná stopa.

Plán vyšel. Vlevo tři Nilgiri, napravo pak dvě Annapurny. Dole je cesta po které jsem šel. Dříve byla natolik úzká, že tu auta neprojela a právě její rozšíření, podle internetů, zničilo celý trek kolem Annapuren. Mně tu provoz nepřišel nijak strašný. Pomohlo asi i to, že díky srážkám se neprášilo a asi i to, že ještě stále není sezóna. Dost vozidel bude asi obsazeno turisty. Krom toho většina úseků jde obejít po nově značených trasách, takže ve výsledku je tu teď dokonce možnost volby. Já si zde “silnici” vybral proto, že se mi zdála lepším místem pro výhledy, než pěší trasa vedoucí po druhém břehu. V údolí (Bhulbule-Chame) kde jsem začínal nebyl provoz prakticky žádný a prašná silnice znamenala vyrovnanější stoupání bez “zbytečných” kopců navíc. I tam byla volba ze dvou variant.

Po nějaké době jsem ale odbočil na pěší cestu. Ta vedla do kopce a tak jsem doufal ve výhledy. Do Ghasy, kde jsem měl naplánováno skončit a kde také teď nocuji, už to beztak nebylo daleko.

Šlo se lesem, takže výhledy se nekonaly. To je další výhoda “silnice”, kde je většinou jedna strana volná, tedy až na dráty. Nicméně po lesní cestě se jde přece jen lépe, člověk nemusí hlídat jestli něco nejede a stín je tady také bonusem. Už včera se začal objevovat bambus a dnes se přidaly i opice. Nejdřív jsem myslel že padá strom, to ale jen zdrhala menší tlupa těchto stvoření. Jak bambus tak i opice jsou znamením, že jsem zase o nějaký ten kus více dole. Dneska budu asi dokonce spát i jen pod jednou dekou.

Zítra mám v plánu skončit v Daně, protože se to dobře pamatuje 🙂 Je to o dalších 600m níže. Pokavaď bych tam dorazil nějak extrémně brzy, tak to možná natáhnu dál, nicméně hned poté je stoupání, tak kdoví jak se rozhodnu.

K ledopádu jsem nakonec nešel, ale i tak to nebyl úplně krátký den, i když na mapě jsem se posunul jen trochu.

Ráno jsem se čistě jasné oblohy úplně všude nedočkal a kolem vrcholu Dhaulágiri se vznášel mráček.

Nad Nilgiri už se jednalo o solidni mrak, ale hlavní vrchol povětšinou vidět byl.

Ráno, po snídani, kdy už mám zbaleno, na střeše mého ubytování. Včera paní vinula z vlny nit, dneska kartáčovala. Jak se obojí správně nazývá jsem kdysi věděl, teď už ale marně lovím v paměti. Každopádně je na fotce vidět, že modré oblohy bylo dost na to, aby se dostalo ke slovu i přímé slunce.

Když jsem psal, že možná půjdu k ledopádu (Dhaulagiri Icefall), tak jsem čekal, že to bude ledopád, tedy zmrzlý vodopád, ve skutečnosti se ale jedná spíš o ledovec. Na fotce uprostřed.

Téměř jasná obloha u jezera Butharchho (2683m). Spíše tedy jezírka. Je to jedno z posvátných jezer Mustangu, zodpovědné za dostatek deště. Asi i vzhledem k dešti dvou předchozích dnů tu nikdo nebyl. Žádat o vláhu není teď úplně třeba.

Cestu k druhému jezeru obsadili jaci, kteří ale přede mnou vstávali a udržovali si odstup. Na jednu stranu mi jich bylo líto, že musí ta svá metráková těla zvedat, ale taky jsem si připadal důležitě, že se taková masa hne jen kvůli mně.

Někde zase stáli těsně vedle cesty, jakoby ji hlídali.

Nilgiri už asi všichni poznáváte 🙂

A toto už je jezero Sekong (2725m). V pozadí, krom tří Nilgirí také (asi) Bharha Chuli zvaná Fang, předpokládám že to je ten vrcholek co vypadá jak tesák, vlevo od něj by mohla být Annapurna a úplně vpravo Annapurna Jih.

Neodolal jsem a v jezeru si zaplaval. Stejně jako Butharchho i Sekong bylo od pohledu mělké, takže ne ledové. Dalším pojítkem je, že i toto je jedno ze svatých jezer. V dubnu se tu popíjí krev z živých jaků, kteří jsou hnáni do hor na pastvu.

Po vylezení jsem prohlédl nohy, jestli na nich náhodou nejsou pijavice, protože bahna v jezeře bylo dost a pak jsem se chvilinku slunil. Za mnou, schovaná v mracích, Dhaulágiri.

Mé stopy v Sekong lake.

Opět panorama s Nilgiri a možnou Annapurnou. Líbila se mi tady hrana jezera, kde je ten strom, protože to vypadá, jak kdyby pod ní byla nějaká strašná propast.

V rámci dosušení jsem si nevelké jezero obešel a na žádnou propast nenarazil 🙁

Strávil jsem tu celkem dost času a případná zacházka k ledopádu už byla časově trochu na hraně a i mraky se od Dhaulágiri začaly roztahovat. Ještě se zbytkem euforie po zaplavání jsem odbočil a pokračoval vzhůru asi dvacet minut. Začalo být zřejmé, že budu muset přelézt ještě jeden kopec, takže i zpáteční cesta by byla se stoupáním a tudíž pomalejší (k ledopádu to měly být alespoň dvě hodiny) a tak jsem si dal pauzu na výborné sušenky Treat, abych promyslel další postup, respektive dal mrakům šanci ustoupit. Padlo na mne pár krupek a modrá obloha už byla v silné menšině, takže jsem zvolil sestup. Vypadalo to hodně podobně jako včerejšek a fakt se mi nechtělo jít v dešti, blátu a kluzkých kamenech jenom proto, abych došel k ledopádu a kvůli nízké oblačnosti viděl asi tolik jako před lety u severní stěny Nanga Parbat.

Malinké přeháněčky začaly až u Kokhethanti, kdy to do cílového Kalopani bylo už méně než hodinu chůze. Vítr tu, až na jednu vyjímku v přechodu visutého mostu přes řeku, naštěstí nefoukal a tak ani těch pár kapek nevadilo. Soustavný déšť se spustil až po setmění (pod Dhaulágiri bych si tipl že mnohem dříve), ale to už jsem v sobě měl pozdní oběd (půl pátá) a končil s večeří. Uvidím jestli něco uvidím zítra ráno. Měl by tu být jeden z nejhezčích výhledů na Annapurnu, tak snad aspoň trošku.

Ráno jsem platil překvapivě velký účet – 2600 rupií, na kterém se projevily jednak ty dva koláče, ale také hranolky za 500. Jelikož jsem ale nikde jinde nic nekupoval, tak jsem se stále, i když těsně, vešel do horního denního rozpočtu kč 700. Za dnešní ubytování a stravu budu platit 1500. Vše bylo jednak levnější a k jídlu byl jenom Dahl Bat, takže se to ani nedalo roztočit na jídle.

Tady jsem obědval, večeřel i snídal. Přepychově to nevypadá, ale z pece se vytahovaly žhavé uhlíky do otevřených kamínek, takže tu, i přes otevřené dveře a déšť venku, bylo celkem příjemně.

Po vyjítí z hotelu a posléze i z vesnice, udeřila do očí bílá hradba masivu Sarpang Dhuri (5007m), která včera, kvůli mrakům, nebyla vůbec vidět. Je to její severní stěna, proto ten sníh i přes ne příliš vysokou výšku.

Dalším, čím jsem byl překvapen, byla blízkost Dhaulágiri. Podle mapy bych být neměl, ale i tak to zaskočilo.

Rychle se ale nad ní začaly tvořit mraky a ještě před polednem už byla celá schovaná.

Nilgiri, na druhé straně údolí, se držela mnohem lépe. Tady je ze stoupání k Naurikotu. Jestliže jsem o včerejšku psal, že byl krátký, tak dnešek byl ještě kratší a toto bylo jediné stoupání.

V poledne jsem byl už v hotelu Gurusangbo a o hodinu později, poté co jsem si vypral ponožky, zašil díry v kapsách a zazálohoval fotky, jsem už obědval Dahl Bat na jeho střeše. Za mnou zleva Nilgiri Sever (7061m), Nilgiri Střed (6940m) a Nilgiri Jih (6839m).

Vedle mne pak spalo dítě a to i v době, kdy začaly poletovat první krupky.

Počasí se stále ale snažilo držet přívětivou tvář a tak jsem se vyšel porozhlédnout po Naurikotu. Vesnička je to malá a tak jsem se stačil vrátit před tím, než počasí rozjelo vichr s deštěm a kroupama.

To už nebyly vidět ani Nilgiri. Důvod proč jsem se rozhodl spát už tady, byl kvůli větší šanci na hezké ranní počasí. Jelikož by odtud měl být jeden z nejhezčích výhledů, tak jsem se tomu obětoval celé odpoledne. Vzhledem k počasí to nakonec bylo i velice rozumné a beztak nemusím spěchat.

A takovýhle je výhled ze záchodového okénka…

Zítra mne čekají dvě jezera a jestli to bude den dlouhý nebo krátký bude záležet na tom, jestli půjdu k ledopádu. Moc nevím co od toho čekat. Žádné fotky jsem neviděl, jestli ale uvidím zase nějaké mraky, tak to nejspíše vemu rovnou do Kalopani, odkud by měla být hezky vidět samotná Annapurna.

Včera jsem tu psal o tom, jak lidé, neboje se deště, suší na střechách dříví a dnes od jedné hodiny prší. Žádný velký slejvák to není, spíš takový ten vytrvalý “zahrádkářský” deštík. Paní u které spím láteřila, že manžel zrovna včera dal medicínu (postříkal) na stromy a teď si to bude moci zopakovat.

Nejenom, že jsem brzy skončil, ale i začátek byl trochu posunutý a já tak vyšel až o půl desáté. Hory byly v mracích už od samého začátku a tak jsem fotil jiné věci. Třeba rozkvetlé stromy.

Nebo oráče.

A taky jehňátka. Že by tu už bylo jaro?

Tomu by odpovídalo i velké prádlo.

Ale nějakou tu krajinku dneska taky mám. Na pískovém hřebeni je vesnice Chimang, kterou jsem nedlouho předtím prošel a nad kterou, kdyby tam nebyl mrak, by nejspíše bývala byla vidět Nilgiri.

Někdy kolem jedné jsem dorazil do Tukuche, vybral si místo na oběd a začalo mžít. Po polévce, kde byla jen trocha tekutiny a jinak to byla kopa zeleniny a nudlí čnící se nad misku, jsem si dal ještě Apple crumble, a když i po té pršelo spíš ještě více, rozhodl jsem se tu zůstat. K večeři jsem si objednal to samé co k obědu, protože jsem se toho fakt najedl a ještě k tomu přidal hranolky, takže jsem málem praskl. Teď je půl desátý a před chvílí přestalo pršet. Doufám, že zítra nebude moc bahna a také, že se pročistí vzduch a zlepší se výhledy na vrcholky.

Teda probudil jsem se trochu později, otázka je, jak moc to vadí. Na jednu stranu nebylo kam spěchat (do cíle jsem dorazil před čtvrtou) na druhou je tu jistota fučáku někdy od jedenácté a také viditelnost se postupně s časem snižuje. Asi by se tedy vyplatilo vyrážet brzy, ale při takto krátkých dnech je motivace těžší. Zítra to bude asi podobné. Sice by to mělo být delší, ale nic se nestane, když to utnu dřív.

Už jsem si několikrát říkal, že ta vrstva dřeva na střeše proti dešti moc platná nebude a jako izolace proti teplu od sluníčka by byla kontraproduktivní.

Dnes jsem se konečně ujistil, že střecha slouží jen jako sušárna. Tomu se říká důvěra v suché období 🙂

Vyfotil jsem si několikery dveře. Tyto slouží ke vstupu na pole, které je proti větru chráněno alespoň nízkou zídkou.

Dhaulágiri byla už od dopoledne trochu schovaná pod mráčkem a po poledni už zmizela úplně.

Po cestě, po které jsem šel, projela jen velmi zřídka motorka, cokoli dvoustopého by tu nemělo šanci.

Vyprahlou krajinu alespoň trochu vybarvuje jezero Dhumba, které je prý družstevní, patřící lidem ve vesnici.

I když foukalo, tak tamhle ty mraky držely jak přibyté a ani se nehly. Za mnou zůstávala povětšinou modrá obloha, i když i ta pomalu mizela pod vlivem oblačnosti přicházející ze strany.

Výhodou traverzu v příkré skále bylo závětří. Alespoň na chvíli jsem si od hukotu odpočinul. Pode mnou už jsou vidět zelená políčka Marphy.

Ještě ale než jsem překročil řeku, vedla mne cesta skrz Tibetský uprchlický tábor. Maj to tu takhle i označené cedulí. Zítra budu kolem procházet zase. Byla tu možnost ubytování, ale v budově nikdo nebyl a místo nepůsobilo tak pěkně, abych projevil více aktivity. Na jedné straně byl vidět plot, ale jinak naprosto volně přístupné. Po nějakých 60ti či kolika letech se ani nelze divit. I ta cedule bude spíš takové politické gesto upozorňující na Tibet než cokoli jiného.

Po přejití řeky jsem se ubytoval v prvním hotelu u cesty a po jídle vyrazil do deset minut vzdálené Marphy. Ta je známa bílýma fasádama a klášterem, který drží povětšinou stejnou barevnou linii.

Klášter je trochu nad městečkem a byl odtud vidět třeba i takovýto domek ve stěně. Jak tam dopravili okna a dveře, o lidech nemluvě, nemám tušení. I nad ním ještě kus svahu byl.

Detail výzdoby jednoho z oken kláštera, který vypadal, že je volně přístupný. Mne teda alespoň nikdo nevyháněl, i když jsem si trochu připadal, že bych tam být neměl. Klukům zrovna začínala hodina takového toho jejich modlení, takže se nejdříve kolem mne prohnala skupinka a pak už jsem slyšel jen ty jejich jakoby zpěvy.

Ani tady na mne pošta neudělala dobrý dojem, takže stále není důvod shánět pohledy, které ale asi budou ještě horší než ty schránky.

V úzkých bílých uličkách jsem se i vyfotil a trochu zvažuji, jestli se sem nepodívám ještě zítra, za lepšího světla. Zatažený večer přece jenom není to nejlepší.

K večeři jsem měl jako předkrm hranolky a hlavní chod patřil zeleninovému MoMu.

Oblast Marphy je v Nepálu známa pro svá jablka. Odpoledne jsem si tak objednal sklenici cideru a večer měl jako zákusek smažená jablka. Mňamka.