Snídani jsem měl objednanou na půl osmou a s krosnou vyrazil asi o hoďku později. U Panglingu přešel přes most a započal stoupání. Kdybych byl pokračoval po prašné silnici, byl bych v Jomsomu asi za dvě hodiny, takhle z toho byl celodenní výlet. Už ve stoupání k Phalyuku je mi teplo a to je teprve začátek.

Vesnice samotná je pěkná a já si nejvíce užívám chladné úseky pod domy, kdy se jde jakoby tunelem. Sice šero, ale okolní zdi pěkně chladí. V dalším úseku si připadám jak v Maroku. Suchá krajina, teplo a žádný stín.

Konečně se dostávám na vrchol průsmyku Batase Bhanjyang (3435m), který se dá do češtiny přeložit jako Větrný a svému jménu nedělá ostudu. Ač jsem zpocený, hnedka vybaluju bundu.

Je tu pěkně vidět zpátky ke Kagbeni i k průsmyku Thorung La.

Nilgiri i Dhaulágiri by byly lépe viditelné o pár hodin dříve, teď výhledu škodí slunce proti a s ním související opar.
Pěkně tady vychladávám a i celý další sestup až do Jomsomu je po návětrné straně, takže bundu už nesundám. Do města to nebylo moc daleko, ale postup silně zpomaluje terén, kdy je (ne)cesta tvořena drolivím kamením, takže sestup je celkem namáhavý, poletující prach a jemný písek také nepomáhají.

Do Jomsomu přicházím pěkně vyfoukanej už před pátou a dávám se do hledání hotelu. Asi díky letišti, které využívají Indové k návštěvě Muktinath a odkud jsou odlety kvůli větru dost nepravidelné (klidně se čeká  dní), jsou ceny za noc o dost vyšší, než na co jsem zvyklý. To nejlevnější ubytování je v hotelu Cold desert za 500 rupií a tam také zůstávám. Zítra kratší přesun do Marphy. Ta je po cestě kousek, ale já zase půjdu zacházkou, takže to alespoň na čtyry hoďky bude. Na závěr tři tabulky z Jomsomu:

Konflikt není řešení.

Tento historický dřevěný most už je velmi slabý. Takže, pouze  jedna motorka v daný čas, jedna mula a nebo kůň v daný čas & 5 lidí v daný čas. Děkujeme za spolupráci.

Tento hotel nevyužívá dětskou práci. (Takovouhle cedulku tu má snad každý hotel. Nikdy dřív jsem ji neviděl. Možná to je důležité pro indické poutníky)

Odpočinkový den. Venku jemně zataženo. Spím až do osmi a beztak se mi nechce z postele. Nakonec vylézám jen proto, abych měl mezi snídaní a oběděm alespoň několikahodinovou pauzu.

Pohanková placka, máslo, marmeláda, jačí sýr, omeletka a Seabuthoun (to jsou místní bobule) džus. 380npr

Oběd jsem si objednal na dvanáctou a jelikož venku začalo foukat jak blázen, tak jsem nikam nešel a raději si četl. Na talíři na mne pak čekaly Zelné rolky chutně plněné bramborem, sýrem a mrkví. 450npr

Vítr neustával a tak jsem dočetl jednu knížku a začal druhou. Ta byla o prokrastinaci a odkládání věcí na později, takže jsem se zastyděl a na chvilku ven přece jenom vyrazil. Vítr naštěstí nebyl studený, ale stejně se mnou, při pořizování tohoto záběru Kagbeni, málem hodil do pole pode mnou.

Asi tu nikde nemají klasické vodovodní potrubí a tak je podél tekoucí vody vidět dost hadic. Tady jenom pár, ale na začátku městečka jich bylo asi deset.

Kagbeni jsem procházel mezi pátou a šestou, kdy zrovna zaváděli lidé dobytek zpátky domů. Dále několik fotek bez popisku. Párkrát jsem si připadal jak v kulisách nějakého filmu ze středověku.

Došel jsem až k výhledu na řeku nebo spíše na koryto řeky. Tady začíná Mustang.

Při zpáteční cestě jsem zavítal do kláštera, který upoutal červenou budovou. Možná by upoutal i ve vnitř, ale jelikož nešla elektřina, tak jsem nic neviděl, protože jsem si ssebou nevzal ani telefon ani baterku. Na chodbě šly v šeru rozeznat alespoň nějaké malby. I když jsem tedy skoro nic neviděl, tak jsem stejně neunikl zaplacení 200npr za vstupné.

Je dobré, jak si tu člověk uvědomí, že není všude normální mít kdykoli elektřinu a nebo třeba nad umyvadlem kohoutek s teplou vodou (ten jsem tady ještě neviděl). Elektřina nefunguje snad nikdy večer a snad pokaždé ji nahodí až kolem desáté. Teplou sprchu si dáte jen když si zatopíte a nebo když vám sluníčko ohřeje nádrž na střeše.

Tady jsem čekal asi minutu než projde stádo ovcí nebo koz. Stál jsem za rohem vpravo, co není na fotce vidět, takže jsem neviděl kolik jich celkem bude. Když už to vypadalo, že šla poslední, tak se objevily další. Div jsem z toho neusnul 🙂

Zítra mne čeká ne úplně rovinatý přesun do Jomsomu. Jelikož tu prý obvykle začne foukat kolem desáté, tak už žádné vyvalování v posteli.

Oproti mému původnímu línému plánu jsem, i díky vynechání Tilicha, v týdením předstihu, takže bych měl mít v závěru čas i na zacházku do Annapurna Base Camp. Na dnešek jsem měl každopádně v plánu dojít jen o dvě vesnice dál, asi tak hodina čistého času, ale jelikož obě ubytování byla (není sezóna) zavřená, tak jsem skončil až v 15km vzdáleném Kagbeni, kde strávím dvě noce. Sešel jsem dalších 1000m (jsem v 2800m) a na teplotě je to znát, v pokoji už se třeba netřesu zimou.

Před odchodem z hotelu jsem se při placení zeptal, který z vrcholů je Dhaulagiri a odpovědí mi bylo, že ten nejvyšší. Hned po vyjití z městečka to tak bylo jasné. Před lety jsem ji viděl z jiného úhlu a to takhle jehlanovitá nebyla.

Ve vesnici Chongur byly hezky malované domy. Barvy by měly odpovídat těm typickým pro Sakia. Sakia sice nevím co je, ale nejspíš se bude jednat o nějakou větev budhismu, protože vesnice byla založena sakiyským mnichem.

Některé domy zas tak pestrobarevné ale nebyly, pořád ale stály za fotku.

Tohle už je Jhong, kde jsem měl v plánu skončit. Dominantou jsou ruiny pevnosti, u které leží také klášter.

U gompy tu měli otevřené dveře a tak jsem nakoukl dovnitř. Prostor akorát tak velký aby vměstnal veliký bronzový modlící válec.

Tady už opouštím Putak.

Pohled zpátky na průsmyk, který mne včera tak potrápil. Odsaď tak náročně nevypadá…

Ani dneska nechyběl visutý mostík. Stále se mi na něm nedařila fotka a tak jsem ho přeběhl snad desetkrát. Až v druhé půli pokusů jsem si všiml skupinky Nepálců, kteří na mne pobaveně koukali a asi vůbec netušili o co se snažím, protože z jejich místa nebyl foťám vůbec vidět. Jediné co viděli bylo, že jsem přeběhl skoro celý most, pak chvilku počkal aby se přestal houpat, popošel dopředu a zas jim zmizel z výhledu.

Na západ moc detailů a barev vidět nebylo. Na obrysy a siluetky to ale stačilo.

Východ byl zase pravým opakem. Fakt pěkný, pozdněodpolední, světlo.

Kdybych si vedle tohodle šutru nepoložil baťoch, tak bych si ho asi ani nevšiml. Vypadá spíš jak keramika. A ne, domů ho fakt neberu 🙂

Jak jsem si myslel, že to dnes bude superkrátký den, tak jsem vyrazil až o půl dvanácté. Tady už jsem začínal tušit, že to před šerem asi nestihnu, zvlášť, když krajina za mnou byla tak pěkná.

Jak ale zapadlo slunce za Dhaulágiri, tak najednou začala být přitažlivější druhá strana.

Mezi Nilgiri (nalevo) a Dhaulágiri (napravo) je údolí, do kterého se pozítří vydám.

Jo a došel jsem až za tmy. Průvodce doporučoval hotel Annapurna kvůli jídlu a chvilku mi dalo, než jsem ho našel. Bez ptaní bych neuspěl. Řekli si o 500 rupek na noc, ale srazil jsem to a mých typických 100 tím, že jsem slíbil tu minimálně jednou večeřet a snídat, a když se mi tu bude líbit, tak zůstanu ještě jednu noc a jíst budu tady. Na jídle se tu vydělává nejvíc a jelikož v okolí bylo více možností ubytování, tak jsem tahal za mnohem delší stranu provazu. Měl jsem fakt hlad a tak jsem si dal standartní zeleninovou polévku, špagety a rýžový puding. Zítra už zkusím nějakou jejich specialitu.

Dnešní program byl jasný – překonání nejvyššího bodu cesty, průsmyku Thorong La ve výšce 5416 metrů.

Vyrážím o půl osmé. Jediní kdo vyjdou až po mně, jsou dva Francouzi, kteří podle pozdějších zpráv celou trasu doslova prolétli.

Tím, že všichni vycházeli o dost dříve, kolem čtvrté už třeba byli někteří vzhůru (vzbudili mne), tak nemám měřítko pro mé tempo.

Je jasno a bezvětří.

7:52 – že už by byl průsmyk na dohled? Ne ještě ne.

Po mostku.

8:22 -průsmyk?

8:59 – tak teď?

9:25 – tohle by odpovídalo mému časovému plánu dvou hodin.

9:39 – a další

9:48 – už to začíná být trochu trapné

11:02 – po několika dalších. Tady je vidět dlouhý pruh vlaječek, to vypadá nadějně.

11:21 – konečně na vrcholu, jen to trvalo o dvě hodiny déle než jsem čekal. Hlavně druhou půlku jsem se sotva plazil. Spousta malých přestávek na vydýchávání. Chyběl delší pobyt nad 5000m, který ale u tohodle okruhu, narozdíl od Everestu, nejde moc smysluplně realizovat. Výjímkou je jezero Tilicho. V první půli stoupání jsem se dotáhl na jediné lidi, které jsem, krom Frantíků, viděl, pár Asijců s nosičem. Chlápek vše zvládal v pohodě, má prý hodně zkušeností z Tibetu a stále čekal na ženu, se kterou jsem měl později stejné tempo, jen s náskokem. Často jsem se tedy s chlápkem míjel a ten zmínil, že u Tilichika bylo po kolena sněhu. Dobře tedy že jsem tam nešel. Je zvláštní jak se podmínky na takto malém území mohou lišit.

A takto už vypadá druhá strana. Annapurnu II nahradí v následujících dnech Dhaulágiri.

Severní a jižní strana. Cesta vedla po té severní, kde to na sněhu (či blátě) celkem klouzalo. Má koncentrace polevila až ve chvíli kdy bylo vidět občerstvení a sníh už byl samá hlína, takže výhledově si budu muset vyprat kalhoty.

16:17 – vcházím do Muktinathu, kde trochu bloudím mezi chrámy. Moc se mi nechtělo měnit normální brýle za sluneční (kvůli tomu sněhu okolo) a tak mne teďka slzí oči při každém prosvitnutí slunce vedle brýlí. To že jdu na západ situaci moc nepomáhá.

Fotím si alespoň jednoho Budhu. Chvilku trvá, než se od komplexu dostanu do městečka Ranipauwa a tam zalézám do prvního hotelu. Utahanej jak pes, hladovej jak vlk a žíznivej jak velbloud. Jako první si ale dávám sprchu, abych ze sebe smyl všechnu tu vazelínu co jsem na sebe napaglal v obavě před větrem, kterej se nakonec žádnej nekonal.

Tak trochu odpočinkový den. Na jednu stranu jsem vystoupal 900m, na druhou jsem byl v cíli už ve dvě hodiny. Hladovej jak vlk o nějakém nechutenství nemůže být ani řeč. K snídani omeleta, cestou pár tyčinek, odpoledne polévka a špagety, večer špagety a rýžový puding.

Konečně se objevili pořádnější jaci.

Toto už je závěrečné stoupání mezi Thorung Phedi a High Campem (4925m). Předtím vedla cesta kaňonem a krom Annapuren, který tady byly už mnohokrát, toho moc vidět nebylo.

Za horizontem už jsou budovy High Campu.

A tohle už je pohled na Thorung Phedi z kopce nad High Campem. Výstupem jsem si ušetřil hodinu k zítřku. Angláni tu teď měli briefing a budou vstávat v pět a vyrážet už před šestou. To mne trochu vyděsilo. Já si objednám snídani (až) na sedmou, kdy vychází slunce. Podle předpovědi prý bude celkem foukat a teplý větřík to nebude…

Z kopce byla konečně vidět i ta osmitisícová Annapurna. Je úplně vpravo.

A taky odtud byl vidět zítřejší průsmyk. Vzdálenostně to k němu jsou asi dva kilometry, výškově asi 600m. Počítám, že tam budu tak za dvě hodiny. Klesání zabere mnohem více času a hlavně ze začátku moc pohodlné asi nebude, celkově to bude 1700m rozdíl.

A teď už na kutě, je zima jak blázen.

Dnes jsem uhl z hlavní trasy a vydal se směrem k jezeru Tilicho. To leží ve výšce téměř 5km a původně jsem chtěl zajít až k němu, což jsem přehodnotil a došel jen do Khangsaru. Zamrzlých jezer jsem viděl dost na cestě k Čo-Oju a za dva extra dny by to asi nestálo.

Tak jako obvykle je jasný den už od samotného rána.

Jediného, koho na cestě, až do večera potkám, je tahle paní.

Postupně se otevírají výhledy směrem k Manangu a na horizontu je vidět i Manaslu.

V Kangsharu se chlubili, že tu každý dům má záchod.

Já na jeho konci odbočuji směr Yak Kharka, kde mám v plánu nocovat.

Chtěl jsem se podívat, jak vypadá Velká Bariéra, která Herzogovy zamezila v přístupu k Annapurně a toto je ona. Plochý vrchol napravo patří Tillicho Peaku.

Včera se jedněm lidem podařilo zblízka a za světla vidět sněžného leoparda, já vzal za vděk alespoň divokýma ovcema nebo kozama.

Khangsar z výšky.

 Z nejvyššího bodu byl nádherný rozhled do údolí i na hory.

Klesalo se severním svahem a tak přišla vhod i čerstvě koupená čepice. Kdybych v ní neměl rukavice, tak bych asi ale zůstal v šátku.

Do Yak Kharky (cca 4000m.n.m.) docházím přesně v šest, pěkně se tu najím, ale za zmínku stojí něco jiného. Když mi pán otevírá pokoj, tak ukazuje, že tu sice žárovka je, ale není vypínač. Nějak na něj zapomenuli a tak mi prý musí stačit okno 🙂

Zítra mne čeká poslední přiblížení k průsmyku Thorung La.

Prioritou číslo jedna pro můj volný den v Manangu bylo obstarání krému na opalování, což se mi povedlo hned v prvním obchůdku, prioritou číslo dvě pak sehnání čepice, což se mi povedlo tamtéž. Možná čepice nebude potřeba, ale sichr je sichr a já si tu moji zapomenul doma. Nová, pletená, stála jen 200 rupii, tedy ani ne padesát korun. Milé překvapení.

I když jsem tedy vstával později a snídal déle, tak jsem měl pořád ještě spoustu času, teprve 10hodin, a žádný plán. Šel jsem se tedy podívat po městečku a došel až na sráz, odkud byla pěkně vidět Gangapurna i s ledovcem.

Pak jsem se vydal cestou, kudy jsem sem včera za tmy přišel. Místní tu mají zálibu v hlavách, lebkách, rozích a zde tento prvek nechyběl ani na Muni zdi.

Byla tu spousta havranů, což v minulých dnech neplatilo.

Došel jsem až k branám Braky, kde jsem si pamatoval, že jsem ve skále vidě, něco jako klášter. Za světla bylo vše sice zřetelnější a i když jsem si to celé prošel, tak stále nevím co to je. Nejspíš se jedná o historickou Braka gompu a já jen minul budovy s interiérem, protože je mimo sezónu a asi byly zavřené.

A taky tu byla tahle ovce nebo koza.

Vrátil jsem se zpátky, přešel řeku z vyfotil se u jezera Gangapurna, které je pod ledovcem resp. pod stejnojmennou horou.

Takhle vypadá Manang z druhého břehu.

Původně jsem chtěl jít ještě na výhlídku nad jezerem, ale fakt začalo hodně foukat a taky se nad vrcholky objevily mraky. Místo toho jsem si tedy alespoň vyzkoušel sprint ve vyšší nadmořské výšce. Schválně jestli stihnu se vyfotit samospouští na mostě pod Annapurnou II.

Povedlo se 🙂

A další ovce nebo koza.

Manang pod Annapurnou II.

Modlitební válečky na sobě nemusí nutně mít modlitbu, hlavně že se to točí.

Vracím se do města.

K večeři si dávám, krom polévky i jačí burger, který byl celkem dost kořeněný a více než dost jsem se ho najedl.

Chtěl jsem i poslat nějáké ty pohledy, ale když jsem viděl ty schránky (a zavřenou poštu), tak jsem ani žádné lístky nekupoval. Zítra opět s krosnou.

Vůbec se mi ráno ze spacáku a z pod deky nechtělo. Zima mi v noci nepřišla, ale ve flašce mám ledovou tříšť. Počkal jsem si, až sluníčko prozáří i vesnici a jdu se nasnídat.

Po té, co zblajznu omeletku, se jdu podívat trochu po okolí. Za světla to tu vypadá úplně jinak. Jednak to kde bydlím, vypadá jako klasický místní hotýlek, takže bych tam neváhal jít a také hnedka za ním je pěkný výhled na Annapurny.

Po miniprocházce byl čas opět naložit baťoh a po prašné cestě mezi poli dojít k mírně stoupající cestě ve svahu, odkud byly (opět) pěkné výhledy.

Po cestě bylo i dost Muni zdí, které se skládají z kamenů popsaných různýma nápisama.

Pod Annapurnou II. Co je co za vrcholek už je tradičně oříšek. Ptal jsem se i jedněch lidí s průvodcem a ten začal různě ukazovat, ale moc mi to nesedělo s mapou. Více pomohla paní co mi nesla snídani. Celou dobu jsem si byl tak nějam jistý, že Dvojka je tohle, jen jsem nevěděl, co je úplný vrchol. Perspektiva a úhel pohledu dělaly své.

Tady už klesám k Chulu, kde si k obědu nejdříve sedám ven, po chvíli mne, ale vítr zažene dovnitř.

Po snězení polévky, hranolků a vypití konvice přesladkého Hot Lemon, procházím kolem řady modlitebních válečků.

To už je samotná vesnice. Opět samý kámen a pěkné detaily na dřevěných dveřích nebo oknech.

O další kus dál procházím kolem kláštera. Před ním i za ním bylo po jedné opuštěné vesnici. Na procházku je to tu fajn, že se ale lidé stěhují raději do Pokhary nebo Káthmandů, se zas tak nedivím.

U Braky chytám západ slunce nad Annapurnou II a IV. Vycházím z toho, že slunce nejdéle svítí na nejvyšší vrcholky a mám tak, alespoň pro pár dalších dní, o těchto dvou jasno. V Braze jsem se chtě, původně ubytovat, ale mimo sezónu je tu k dispozici jen něco velmi připomínající kůlnu, do které dali postel. Padá sice tma, ale já se stejně raději rozhoduji pokračovat do Manangu, kam je to méně než hodinu. Tam se také ubytovávám a asi strávím dvě noce.

Naprosto jasný den, šlo se pěkně a tak jsem o více jak tisíc metrů výše, ve vesničce Ghyaru.

Kaši s jablkem snídám opět u plotny.

Procházím jak Chame tak Thaleku.

Co si vyjasním až později, bude co je Annapurna II a co Annapurna IV. To nejvyšší špičaté je pravděpodobně Dvojka, Čtverka je asi ještě schovaná.

Teda kdo tady dělal cestu, to musel bejt kabrňák. U vnitřní strany jsou vývrty a tak nevím, jestli chtějí ještě rozšiřovat a nebo to zbylo po vybudování stávající šířky.

Trošku skok, je půl páté a já procházím Horní Pissang, což je pěkná vesnička, ze které je vidět na Annapurny II a IV a také do údolí na Dolní Pissang. Fotek bylo na výběr víc, ale na žádné jiné neseděl pes takhle pěkně mezi lidma 🙂

Tady už Upper Pissang pomalu opouštím. Za mnou Annapurny, zeď s modlitebníma válečkama, vedle mne tele.

Kousek za branou jsem koukl do průvodce a do další vesnice to mělo být 2-2,5h, buď tedy dojdu za silného šera nebo za tmy. Cítím se dobře a vracet se zpátky na začátek obce, kde byla ubytování se mi fakt nechce.

Je půl šesté, za půl hodiny zapadne slunce a mne už zbývá jenom se vyšplhat na kopec přede mnou. Pěkně serpentýnama mezi sloupy až k tomu stromu. Výškový rozdíl asi 400m. Pamatuji si, že v průvodci psali, že denní rozdíl v nadmořské výšce by neměl přesáhnout 800m a také asi od půlky kopce se mi začíná zdát, že mne občas zabolí hlava. Stále se ale nemotám a mžitky před očima jsem v normě 🙂 Kupodivu nemusím dělat vydýchavací pauzy, i když kdybych nespěchal, tak bych se asi párkrát zastavil.

Takhle jsem zastavil jen na začátku kopce, abych si ještě jednou vyfotil Annapurnu(y), přičemž jsem praktikoval, tak jako již dnes vícekrát, biatlonový dech, tedy několik rychlých nádechů a pak na spoušť.

Za tmy se přede mnou odněkud objevila paní s nůší plnou trávy a já byl velmi vděčný za vodiče. Nejenom že jsem díky ní držel tempo, ale také mi na rozcestí u první zdi ukázala jakou cestou jít, protože ona šla tou jinou. Celá vesnice ponořená do tmy, slyšet je jen můj krok, dech a ťukání hůlky. Docházím do prostoru, o kterém si myslím že je středem a zaposlouchám se. Slyším hlasy! Jdu tedy k baráčku ze kterého vycházejí, ten má na zdi už dost omšelou ceduli ubytování a tak klepu na otevřené dveře (připadá mi, že dveře tu neslouží ani tak k udržení tepla v domě, jako spíš pouhý bezpečnostní prvek na noc), zakašlávám, hellouji, štráchám botama v kamení, no a při opakovaném zaklepání to vypadá, že už jsem byl konečně slyšet. Paní se nejdříve ptám, jestli je tu možno přespat, popřípadě dostat i něco k snědku. Hnedka jsem zaveden na pokoj, kde schazuji krosnu a vybaluji baterku. S jídlem nechci dělat žádné problémy, přece jen je celkem pozdě, ale odpovědi “cokoli” zdá se nikdo nerozumí a dostávám jídelák. Aby se předešlo “závodu ke dnu”, tak tu (i u Everestu to tak bylo) jsou všechny ceníky úředně odsouhlaseny a všude po okolí se tak najíte za stejno. Tady asi mají starší ceník nebo nevím, každopádně je tu levněji než předešlé dva dny, zhruba na úrovni tří dnů zpátky. Objednávám si tedy konvici čaje, polévku a těstoviny. Jelikož je kvůli výpadku proudu všude tma, tak jím při svíčce. Jsem zván i ke kamnům, kde sedí celá rodina. Moc místa se mi tam nezdá a tak raději zůstávám u stolu vedle. Veškeré problémy při stoupání byly očividně způsobené jen únavou a slunečným dnem, protože teď, v posteli, je mi už fajn. Jen se netěším, až se budu muset vyhrabat ze spacáku a deky a sejít ze schodů na dvorek, přejít cestu a doufat, že v kadibudce nikdo nebude. Asi si to vlastně odbudu hned teď, ať nad ránem nemusím odstraňovat z kbelíku škraloup ledu.

Ráno jsem měl naplánováno dojít až do Dhukure Pokhari, abych se dostal do výšky 3000m, ale skončil jsem už v Chame, odkud to je ještě pěkný kus cesty. Ráno bylo a po celý den zůstalo, zataženo. Problémy s vedrem tedy odpadly a oblékl jsem si i bundu.

Na zídkách tu byla často k vidění vykuřovadla. Včera ani předevčírem jsem nic takového neviděl, tak jsem zvědav jak to bude dál.

Omylem jsem se zašel na jeden z lanových mostů, který zrovna používaly dvě ženské a jedno dítě k přenášení kamenů z jednoho břehu na druhý.

Barvičky, barvičky.

Buď se dalo jít po cestě serpentýnama anebo stezkou přímo vzhůru. Když jsem viděl ty schody, tak jsem raději volil serpentýny. Myslím, že právě tady jsem ztratil nejvíce času. Ne jenom delší cestou, ale i pauzama na focení. Tím, že cesta vedla pěkně po kraji kopce a nezalézala někam do porostu, slibovala pěkné výhledy na Manaslu, které začalo i přes oblačnost vykukovat. Bál jsem se, že se výhled ztratí a tak jsem fotil a fotil, přičemž prakticky všechny záběry ze stoupání, překonalo těch pár z vršku. Vyjímkou byl třeba tenhle vodopád.

Zatímco na jednu stranu byl výhled, tak na druhou les. A na jednom místě i tlupa dost velkých (a naštěstí plachých) opic.

Na vrcholu stoupání, v Temangu, jsem měl nejen pěkný výhled na Manaslu, ale také příležitost podívat se do mapy a začalo mi být jasné, že do 3000m to dneska asi nedošlapu.

Díky chladnějšímu počasí i díky vrcholkům kolem mne, jsem se dnes konečně cítil jako v horách.

Asi je to tou vyšší výškou, ale jak znenadání zmizela políčka, tak se objevily kozy.

Některé vypadaly i inteligentně a místo aby se vrhaly ze svahu dolů, počkaly až přejdu na druhou stranu cesty 🙂

Každý den se ubytovávám později a později, dnes jsem tak chodil ještě při západu slunce, kdy se nad Annapurnou II dělaly takovéto mraky.

Když divoké mraky zmizely, tak se oděla do ružové a zůstala trochu pod závojem.

Při otočení se o 180° pak byla vidět Manaslu, a i když trochu schovaná, tak také nudnou podívanou neposkytovala. Není divu, že jsem došel až za tmy, která tu padá dost rychle.

Měl jsem možnost sedět hned vedle plotny, kde bylo tepleji než v jídelně a mohl tak pozorovat jak se mi dělají špagety a rýžový puding, tedy stejná kombinace jako včera. Nefunguje tu internet, takže počasí bude úplné překvapení, vypadá to ale, že budu vzpomínat na teplo. Je otázka, jestli má vůbec cenu na počasí koukat, protože dnes mělo být celý den jasno…