Naprosto jasný den, šlo se pěkně a tak jsem o více jak tisíc metrů výše, ve vesničce Ghyaru.

Kaši s jablkem snídám opět u plotny.

Procházím jak Chame tak Thaleku.

Co si vyjasním až později, bude co je Annapurna II a co Annapurna IV. To nejvyšší špičaté je pravděpodobně Dvojka, Čtverka je asi ještě schovaná.

Teda kdo tady dělal cestu, to musel bejt kabrňák. U vnitřní strany jsou vývrty a tak nevím, jestli chtějí ještě rozšiřovat a nebo to zbylo po vybudování stávající šířky.

Trošku skok, je půl páté a já procházím Horní Pissang, což je pěkná vesnička, ze které je vidět na Annapurny II a IV a také do údolí na Dolní Pissang. Fotek bylo na výběr víc, ale na žádné jiné neseděl pes takhle pěkně mezi lidma 🙂

Tady už Upper Pissang pomalu opouštím. Za mnou Annapurny, zeď s modlitebníma válečkama, vedle mne tele.

Kousek za branou jsem koukl do průvodce a do další vesnice to mělo být 2-2,5h, buď tedy dojdu za silného šera nebo za tmy. Cítím se dobře a vracet se zpátky na začátek obce, kde byla ubytování se mi fakt nechce.

Je půl šesté, za půl hodiny zapadne slunce a mne už zbývá jenom se vyšplhat na kopec přede mnou. Pěkně serpentýnama mezi sloupy až k tomu stromu. Výškový rozdíl asi 400m. Pamatuji si, že v průvodci psali, že denní rozdíl v nadmořské výšce by neměl přesáhnout 800m a také asi od půlky kopce se mi začíná zdát, že mne občas zabolí hlava. Stále se ale nemotám a mžitky před očima jsem v normě 🙂 Kupodivu nemusím dělat vydýchavací pauzy, i když kdybych nespěchal, tak bych se asi párkrát zastavil.

Takhle jsem zastavil jen na začátku kopce, abych si ještě jednou vyfotil Annapurnu(y), přičemž jsem praktikoval, tak jako již dnes vícekrát, biatlonový dech, tedy několik rychlých nádechů a pak na spoušť.

Za tmy se přede mnou odněkud objevila paní s nůší plnou trávy a já byl velmi vděčný za vodiče. Nejenom že jsem díky ní držel tempo, ale také mi na rozcestí u první zdi ukázala jakou cestou jít, protože ona šla tou jinou. Celá vesnice ponořená do tmy, slyšet je jen můj krok, dech a ťukání hůlky. Docházím do prostoru, o kterém si myslím že je středem a zaposlouchám se. Slyším hlasy! Jdu tedy k baráčku ze kterého vycházejí, ten má na zdi už dost omšelou ceduli ubytování a tak klepu na otevřené dveře (připadá mi, že dveře tu neslouží ani tak k udržení tepla v domě, jako spíš pouhý bezpečnostní prvek na noc), zakašlávám, hellouji, štráchám botama v kamení, no a při opakovaném zaklepání to vypadá, že už jsem byl konečně slyšet. Paní se nejdříve ptám, jestli je tu možno přespat, popřípadě dostat i něco k snědku. Hnedka jsem zaveden na pokoj, kde schazuji krosnu a vybaluji baterku. S jídlem nechci dělat žádné problémy, přece jen je celkem pozdě, ale odpovědi “cokoli” zdá se nikdo nerozumí a dostávám jídelák. Aby se předešlo “závodu ke dnu”, tak tu (i u Everestu to tak bylo) jsou všechny ceníky úředně odsouhlaseny a všude po okolí se tak najíte za stejno. Tady asi mají starší ceník nebo nevím, každopádně je tu levněji než předešlé dva dny, zhruba na úrovni tří dnů zpátky. Objednávám si tedy konvici čaje, polévku a těstoviny. Jelikož je kvůli výpadku proudu všude tma, tak jím při svíčce. Jsem zván i ke kamnům, kde sedí celá rodina. Moc místa se mi tam nezdá a tak raději zůstávám u stolu vedle. Veškeré problémy při stoupání byly očividně způsobené jen únavou a slunečným dnem, protože teď, v posteli, je mi už fajn. Jen se netěším, až se budu muset vyhrabat ze spacáku a deky a sejít ze schodů na dvorek, přejít cestu a doufat, že v kadibudce nikdo nebude. Asi si to vlastně odbudu hned teď, ať nad ránem nemusím odstraňovat z kbelíku škraloup ledu.

Ráno jsem měl naplánováno dojít až do Dhukure Pokhari, abych se dostal do výšky 3000m, ale skončil jsem už v Chame, odkud to je ještě pěkný kus cesty. Ráno bylo a po celý den zůstalo, zataženo. Problémy s vedrem tedy odpadly a oblékl jsem si i bundu.

Na zídkách tu byla často k vidění vykuřovadla. Včera ani předevčírem jsem nic takového neviděl, tak jsem zvědav jak to bude dál.

Omylem jsem se zašel na jeden z lanových mostů, který zrovna používaly dvě ženské a jedno dítě k přenášení kamenů z jednoho břehu na druhý.

Barvičky, barvičky.

Buď se dalo jít po cestě serpentýnama anebo stezkou přímo vzhůru. Když jsem viděl ty schody, tak jsem raději volil serpentýny. Myslím, že právě tady jsem ztratil nejvíce času. Ne jenom delší cestou, ale i pauzama na focení. Tím, že cesta vedla pěkně po kraji kopce a nezalézala někam do porostu, slibovala pěkné výhledy na Manaslu, které začalo i přes oblačnost vykukovat. Bál jsem se, že se výhled ztratí a tak jsem fotil a fotil, přičemž prakticky všechny záběry ze stoupání, překonalo těch pár z vršku. Vyjímkou byl třeba tenhle vodopád.

Zatímco na jednu stranu byl výhled, tak na druhou les. A na jednom místě i tlupa dost velkých (a naštěstí plachých) opic.

Na vrcholu stoupání, v Temangu, jsem měl nejen pěkný výhled na Manaslu, ale také příležitost podívat se do mapy a začalo mi být jasné, že do 3000m to dneska asi nedošlapu.

Díky chladnějšímu počasí i díky vrcholkům kolem mne, jsem se dnes konečně cítil jako v horách.

Asi je to tou vyšší výškou, ale jak znenadání zmizela políčka, tak se objevily kozy.

Některé vypadaly i inteligentně a místo aby se vrhaly ze svahu dolů, počkaly až přejdu na druhou stranu cesty 🙂

Každý den se ubytovávám později a později, dnes jsem tak chodil ještě při západu slunce, kdy se nad Annapurnou II dělaly takovéto mraky.

Když divoké mraky zmizely, tak se oděla do ružové a zůstala trochu pod závojem.

Při otočení se o 180° pak byla vidět Manaslu, a i když trochu schovaná, tak také nudnou podívanou neposkytovala. Není divu, že jsem došel až za tmy, která tu padá dost rychle.

Měl jsem možnost sedět hned vedle plotny, kde bylo tepleji než v jídelně a mohl tak pozorovat jak se mi dělají špagety a rýžový puding, tedy stejná kombinace jako včera. Nefunguje tu internet, takže počasí bude úplné překvapení, vypadá to ale, že budu vzpomínat na teplo. Je otázka, jestli má vůbec cenu na počasí koukat, protože dnes mělo být celý den jasno…

Překonal jsem hladinu dvoutisíců metrů a došel do Bagarchhapu, kde jsem zrovna dovečeřel špagety s rajčaty a jako zákusek jsem měl rýžový puding. Oboje mňamka.

Co se cesty týče, tak údolí, ve kterém vede, se mi zdá užší a užší, často připomíná spíše kaňon. Terasovitá políčka ze včerejška vymizela, ponejvíce tu jsou kameny a divoký porost, sem tam koza nebo kravka.

Konečně jsem procházel kolem alespoň trochu vzrostlého bambusu mimo vesnici a mohl si tak uříznout hůlku. Sice trochu užší než jsem si představoval, ale vypadá že vydrží.

V jedenáct jsem došel do Talu, kde jsem si dal výbornou zeleninovou polévku. Oproti té včerejší večeřové sice nebyla v lístku jako “fresh”, ale za to čerstvá opravdu byla. Žádné čínské nudle. Pak jsem měl ještě smažené brambory, které také byly dobré. To už začal povívat trochu větřík a já se posunul na sluníčko. Při chůzi bylo ve stínu ale stále lépe a tak potěšila objevivší se oblačnost.

K večeru pak cesta vedla povětšinou po stinné straně údolí, takže teplo už nebylo takovým problémem, spíše mi začala docházet energie.

Z jedné strany údolí na druhou se přechází téměř výhradně po visutých mostkách a jelikož se tak děje i několikrát za den, tak pomalu ztrácejí své kouzlo.

Možná je to i proto, že jsou jen v jakési standartní výšce, na ten úplně nejvýš ale stejně nepolezu 🙂

Ráno, než se do údolí dostalo slunce, bylo pěkně, pak jsem byl vděčný za každý kousek stínu. V poledne jsem si už musel dát hodinovou pauzu s konvičkou čaje pěkně ve stínu.

Cestou byly k vidění asi čtyry vodopády, takové dlouhé nudle. Naproti tomu poslednímu jsem se ubytoval.

Mám hlad jak blázen a udělání jídla trvá věky, už tu sedím hodinu a půl a dostal zatím jen čaj. Místo čerstvé zeleninové polívky jsem měl chtít čínskou instantní. Sice je hezký, že vidím jak chlápek nese cosi zeleného a bere hlávku zelí, já mám ale hlad! Šetřím alespoň spací čas a píšu tohle.

Polévka snědena a základem byla určitě čínská nudlová kostka, až na pár zelených lístků po zelenině ani památka. Asi padne všechna na Dal Bat. Ten už jsem si dávat nechtěl, ale jelikož není sezóna a kuchař, tak žádné jiné hlavní jídlo v nabídce není. Uvidím jak ho pozřu. Včerejší porce způsobila, že si tělo vzpomenulo, že dostávalo Dal Bat den co den cestou k Everestu, a že ho už nemohlo vystát. Po téměř třech hodinách je konečně na stole. Na to, že to je jen okořeněná dušená zelenina s rýží, to trvalo fakt dlouho. Jablečnej koláč hnedka následuje a je to kapsa z (asi) lívancového těsta naplněná struhanýma jablkama. Štrůdl je určitě lepší. Abych jenom nehanil, tak tu mají hezký porcelánový čajový set, ne jako jinde – plastový podšálek a hrneček a k tomu kovová konývka. Hlavní jídlo jsem zase jedl z mosazi. Dal Batová polévka byla v těžkém poháru, rýže se zeleninou na velkém tácu.
Hlavní je, že jsem se celkem najedl. Na snídani jsem si raději ale nic neobjednával. Dám si jen nějakou tyčinku a stavím se někde dále na oběd.

Okruh kolem Annapuren začínám až v pondělí. Sobotu zabral přelet do Káthmándů, kde jsem se ubytovával až po deváté večerní a to nikoli do sólo pokoje, ale k dalším pěti lidem, což více odpovídalo ceně a na vyspání to stačilo. Ještě než jsem přiletěl do Nepálu, tak jsem se stavil v Abu Dhabi a dojmy jsou nejisté, protože jsem měl na prohlídku jen deset minut z předpokládaných několika hodin. Už v Manchesteru jsme nabrali zpoždění, když na palubě zkolabovala nějaká paní. To už isme byli skoro na runwayi a museli se vracet a pak ještě čekat. První autobus v Abu Dhabí mi o fous ujel a na druhý jsem pak půlhodinu čekal, jen abych se dozvěděl, že si u řidiče jízdenku nekoupím. Šel jsem tedy hledat automat na karty, které slouží jako jízdenky. Když jsem ho našel, tak jsem zjistil, že má rozbité přijímání bankovek, nezbývalo tedy abych si koupil čokoládku a tím proměnil papírek za mince. Další autobus jel až za hodinu, takže jsem měl na vše spoustu času. Hodinu pak také trvala cesta, během které jsem viděl nějakou tu zajímavou moderní architekturu i mešitu, u které jsem měl asi vystoupit a prohlédnout si alespoň zrychleně ji. Kolem konečné zastávky nic zajímavého nebylo, zpáteční cestu jsem pak skoro celou prospal.

Nedělní dopoledne jsem strávil běháním po úřadech. Jako volný den tu mají sobotu, takže to nebyl problém. Nejdříve prodloužení víza, protože tu budu více jak 30 dní, pak TIMS kartu (evidence turistů v horách) a povolení pro návštěvu  oblasti Annapuren. Zpátky na hotel jsem se dostal celkem svižně bez bloudění, vzal bágl, vyměnil peníze, dal si fishburger s colou a čajem a šel na taxík. Původně jsem chtěl na autobusák dojít pěšky, ale jelikož je teplo a kolem hlavních cest prašno, tak jsem raději oželel 500 rupek. Autobus co Besisaharu už bohužel ten den nepojede, ale prý mohu vzít minibus do Dumre a tam přestoupit. Je teprve jedna hodina a tak si myslím, že by se to dalo za dnešek stihnout, zvlášť když za chvíli vyjíždíme.

Má zkušenost je taková, že se čeká až se sedadla zaplní a teprve poté se vyráží, jsem tedy příjemně překvapen.

Ne moc dlouho. Na lidi totiž čekáme až teprve na kraji Káthmándů. Když mne omrzí koukání na trhovce tak usínám, když se probudím tak stále (zase) stojíme, tentokrát v koloně. Někde se asi něco stalo, protože v protisměru nic nejezdí. Po více jak hodině se začneme pomalounku posouvat. Zastavujeme u servisu, kde kutlají něco u zadní nápravy, pak na jídlo a pak se opět sekneme. Tentokrát určitě kvůli havárce, protože když projíždíme kolem vraku, tak se celý autobus nahrne k okýnkům. Do Dumre dojíždíme až v devět. Za osm hodin v autobuse jsem zaplatil 400 rupek, tedy méně než za taxík, který mne k němu dovezl. Hotel je naštěstí hned vedle a za 500 rupek, tedy něco přes sto kaček, má pokoj i se záchodem.

V pondělí pokračuji další dvě hodiny do Besisaharu. Původně na dnešek hlásili přeháňky a já tak chtěl, i kvůli úspoře času, dojet až do Bhulbule, nicméně čekat na další přestup a pak se kodrcat po neasfaltované cestě se mi už nechtělo a jelikož po dešti není ani známka, tak jdu raději po svých.

Ještě v městečku jsem odchycen úřednicí, aby si mne zanesla do knihy a zkontrolovala TIMS a povolení. Po přejití visutého mostu jsem už konečně na venkově bez troubení a tůrování motorů.

Touto cestou se vyhýbám té s vozidly, která víří dost prachu. Stoupám a za chvíli se mi nabízí pěkný výhled do údolí s řekou a prašnou silnicí. Zdá se mi dusno a nebo je jen teplo, každopádně triko je za chvilku na zádech propocený. Co jsem nastoupal tak zase scházím a napojuji se na cestu u Bhulbule. Číňani tu o kousek dál něco staví (myslím že hydroelektrárnu) nebo už postavili a je tu úsek betonové silnice. Procházím Taranche a v Ngadi se ubytovávám. Jsou teprve čtyry, ale k další jisté možnosti na přespání to jsou ještě asi tři hodiny a v šest už je tma. A taky mám žízeň. Beztak je opar a do dáli moc vidět není. A baťoh je nějakej těžkej… Dále tedy zas až zítra.