Ani v Surakartě se můj problém s mobilitou nevyřešil. Podle hoteliéra, se kterým se dá domluvit anglicky, to vypadá, že i kdyby se mi motorku podařilo najít, tak bude potíž si ji půjčit na tak dlouho. Oproti včerejšku trochu více fotek, ale o zážitky je nouze.

Sultánský palác otevíral až o půl deváté, takže jsem si mohl přispat. Samotný areál nic moc. Spousta zašlých vitrín a obrazů spjatých se sultánskou rodinou. Ano mají tu místního sultána. Pro místní to možná zajímavé je, pro mne nuda. Od desíti tu bývá představení, dnes loutky, na které jsem nečekal. Přeci jen jsem se musel ještě najíst a odhlásit z hotelu. Fotka pro představu jak vypadala vydlaždičkovaná galerie.

Jedl jsem na tom samém místě to samé jak včera a myslím, že jsem objevil tajemství jemného hovězího – není to maso ale zelenina/ovoce jménem gudeg…

Na cestu do Surakarty jsem chtěl spíše použít autobus, ale vlakové nádraží bylo snáze najít. Když jsem zjistil, že vlak jede až za necelé tři hodiny tak jsem šel ještě hledat autobusák, ale neuspěl jsem a na nádraží se zase vrátil. Tyhle zákazové cedule jsou z haly, do které se zrovna nahromadili lidi. Pobavil zvlášť zákaz přepravy zvířat s vyobrazeným hadem, zákaz přepravy smradlavých věcí mne vzhledem k pocení krapet znejistěla 🙂

Za jízdenku jsem dal 80000 rupek a bál se, že vlak bude narvaný. Při čekání u perónu (indonézky peron) mne překvapila řídkost spojů, za hodinu a půl jen jeden vlak. Za stejnou dobu nad náma přelétla dvě letadla. Jak je z fotky vidět, tak mé obavy byly zbytečné a dokonce jsem měl čryřsedačku pro sebe. Vlak byl příjemně klimatizovaný a tak překvapilo, že teploměr ve vagónu ukazoval 29°C. Hold je to relativní. Podle BBC bylo 32°, pocitových 42.

Za hodinu jsem byl na místě a u nádraží se nechal klofnout dopravcem. Jak se jim říká si zatím nepamatuju, před kolem maj zastřešenou sedačku, taková místní obdoba rikš. Nejdříve mne zavezl k chlápkovi co půjčuje motorky, kde jsem opět neuspěl a pak do hotelu. Jízda moc příjemná nebyla. Jednak jsem vůbec neviděl do stran a taky jsem měl spoustu protiprojíždějích hned před obličejem, to když jsme jeli dvouproudovou jednosměrkou.

Z hotelu jsem vyrazil před šestou kdy už byla téměř tma. Oproti Yogyartě už byly všechny obchody zavřené a ani pouličního jídla moc nebylo. Šel jsem na místo, kde podle googlu měla být půjčovna, ale buď byla zavřená a nebo tam není. Stavil jsem se alespoň na večeři, kterou mi byly dvě kukuřice. Ty se nejdříve ogrilovaly, pak se potřely omáčkou (já si vybral pizzovou), daly zpátky na gril, kde zaplály mocným plamenem a za chvilku už jsem si mohl labužnit. Kousek za pět tisíc, tedy cca 7 kaček. Podle fotky to nevypadá, ale tma fakt byla.

Co se plánů týče, tak zvažuji, že vždy dojedu do většího města autobusem a tam si na pár dní půjčím místní motorku. Tím ztratím vyjednávací pozici pro slevu, krosnu budu muset nechat na hotelu a kdo ví jestli s tím nebudou ještě nějaké potíže. Zkusím to ještě osondovat s hoteliérem, narazit na někoho s kým se dá domlouvat v angličtině je totiž vzácnost. Co se rozpočtu týče, tak jsem směnil libry a uvidím, jestli mi bude 10 miliónů stačit.

Po 14ti hodinovém letu z Amsterdamu do Jakarty, který celkem utekl, mne čekalo více jak dvouhodinové čekání na spojovací let do Yogyakarty a tak jsem na chvilku vykoukl i z letištní haly. Teplo tu je a to bylo teprve půl osmé ráno. V hale bylo lépe, ale stejně jsem se potil i v krátkém triku. Uvidím kolik dní budu potřebovat na aklimatizaci. Mile překvapilo, že jsem nemusel platit za žádné vízum, v pase mám razítko Visa exemption, asi něco nového. Let do Yogy taky v pohodě, zbytek dne už byl ale horší.

Na pár hodinek jsem se natáhnul a pak vyrazil na průzkum. Teplo a vlhkost taková, že jsem za celý den udělal jen jednu fotku a ještě to bylo jídlo. Všude spousta lidí a úplně cítím, jak se mi uši stáčí dozadu abych se nemusel pořád otáčet. K žádné památce jsem nešel a celou dobu jsem věnoval shánění motorky a to bez úspěchu. K půjčení tu mají jen jeden typ a na ten by se mi moc nevešel bágl a ještě to vypadá, že mají jen denní sazbu. Zítra tedy zkusím popojet do Surakarty, kterou jsem chtěl původně vynechat, ale jeden kluk se zmínil, že tam by skůtry s nosičem mít mohly, jestli jsem teda to jméno dobře pochytil. Plán cesty se tedy mění hned první den.

Za zmínku ještě stojí, že mne tu dvakrát odchytila dvojice lidí. Poprvé na anketu a podruhé na procvičení angličtiny. Obé vypadalo stejně. Jedna osoba četla anglické otázky a druhá to natáčela na mobil. Tipl bych si, že to byl úkol do školy. Prvnímu, který začal otázkou “whats my name?”, jsem nerozumněl skoro nic u holky, co se mne ptala o dvě hodiny později už to bylo lepší, ale angličtinu si asi moc neprocvičila, protože otázky četla a nic jiného neřekla. Možná mi taky moc nerozumněli…

A na závěr ještě ta jediná fotka. Jedná se o Paket Ayam Geprek Gudek. Kuře v křupavém těstíčku, velejemné hovězí, rýže a ještě něco. Spolu s colou, do které jsem si dal vyjímečně led, za pěkných 45korun. To čili jsem na stole nechal 🙂