A už jsem na cestě zpátky na jih. To to uteklo.

Trochu jsem doufal, že nějakou tu Divokou kočku uvidím, ale nic. To je hlavní nevýhoda stanu oproti plachtě, že je člověk opravdu izolovanej od dění venku. Ještě jsem to tu nezmínil, ale v noci se tu nikdy úplně nesetmí, stále je šero jak kdyby byl jasný úplněk. V jednu ráno vidím vše co mám ve stanu, i když na čtení to není. A teď už k ránu. Podle plánu jsem šel po stezce vedoucí do Kingussie těšíc se na nějakou dobrou snídani. Očekávání se nenaplnilo a asi i kvůli neděli se najíst nedalo kde. Zašel jsem tedy do obchodu a koupil si sendwič a jelikož měli velkou slevu na zmrzlinu Ben&Jerry tak i tu. Kaloricky vydatné.

Zas až tolik zajímavého toho dále nebylo. Jedny stará kasárna co vypadala jak velká středověká zřícenina a nebo třeba pasoucí sí se koně byli vyjímkou.

Nakonec jsem došel až pod vrcholky kopců na které zítra polezu. Byl bych skončil dřív, ale nemohl jsem najít dobré místo. Buď bylo podmáčeno a nebo nijak chráněno, což vzhledem k větru nebylo žádoucí. Nakonec se na mne štěstí usmálo a místečko v lese hned u potoka se našlo. Vítr jsem necítil vůbec a ani mušky tu nebyly.

Vřesu je tu všude plno a kdyby kvetl a sluníčko svítilo, tak by to byla úplně jiná fotka. Vzhledem k tomu, že celé dopoledne budu stoupat, jsem ale byl za mraky vděčen.

Jestli v údolí foukalo, tak tady už foukalo ještě víc. K sedlu je to už kousek a já jdu ze široka proto, abych držel rovnováhu v bočanu.

Na rozcestí v sedle. Mraky poletují rychle, ale jsou vysoko, takže viditelnosti nebrání.

Vrchol Carn Ban Mor (1052m.n.m.) nijak impresivní nebyl a já pokračoval dále na sever.

Na východě by měl být vidět Ben Macdui, druhý největší britský vrchol. Asi úplně ten nejzažší pás vzadu.

O dva kilometry dále už je lépe definovaný vrchol Sgor Gaoith (1111m.n.m.).

Foukalo tady tak, že jsem se bál jít až k okraji a stále si držel několikametrový odstup. Kdyby dole nebylo jezero Loch Einich, tak bych se držel ještě dál.

Druhá polovina jezera. K třetímu vrcholku – Sgoran Dubh Mor se stejnou výškou 1111m jsem už nešel.

Ještě vrcholovou fotku a pryč odsud. Ještě že neprší, to bych byl zmrzlej na kost.

Silný vítr mne bude doprovázet i při celém sestupu do údolí a teprve až v lese si sednu a nasvačím se. To už je odpoledne. Snažím se dojít co nejblíže ke Kincraigu, abych to měl zítra jen kousek na vlak do Aviemore, ale přichází jemné mrholení a já končím na plácku v lese kam se sváželo dříví. Úplně kryté to není a tak mi vítr párkrát se stanem hodí, krycí plachta dělá také občasný virvál, takže nocoviště už jsem měl lepší.

Ráno už jen občas fouklo a já si tak mohl v klidu vychutnat poslední ešusovou snídani – kuskus s rajčaty.

Řeky jsem moc nefotil, tohle je Feshie u Feshiebridge.

Kincraigem sice vede trať, ale zastávku tu nemají. Na autobusové zjišťuji, že mi to jelo před deseti minutama a další jede za dvě hodiny. Do Aviemore je to devět kilometrů, tady není co dělat, času dost a tak pokračuji pěšky. Jak jsem čekal, normální cesta, povětšinou lesíkem podél dráhy.

Konečně v Aviemore, teď ještě najít něco k jídlu.

Co třeba krupkovou polévku jak ze školní jídelny s výborným chlebem a máslem, které bylo tak tuhé, že jsem nevěděl jestli patří přímo do polévky nebo na chleba.

A jako hlavní chod steak (schovaný pod vajíčkem), cibulové kroužky rajčetem a hranolky. Nevypadalo to jako hodně, ale najedl jsem se. Chvilku jsem si pak popíjel pivko, šel se podívat do tesca jestli nemaj nanuky (měli jen velká balení), projít několik outdoorových obchodů jestli náhodou nemaj superlevný kalhoty (nemaj), převlíct zpocené triko za čisté načichlé benzínem z vařiče, vyhodit děravé toxické ponožky a už je tu autobus a čas ve Skotsku pomalu končí. V Perthu čekám dvě hodiny na další spoj a času využívám k utracení skotské pětilibrovky, kterou bych jinde neudal. Zmrzlinu si za mžení dávám hnedka, oříškovou tyčinku v čekárně a do sendviče se jdu zakousnout teď. Vypadá to, že toho oběda přeci jen tolik nebylo 🙂

Den šestnáctý. S baterkou v mobilu to s moc velkou rezervou nebude, ale dopisovat ještě více dní by bylo už moc. Co jsem tak probral fotky, tak to bude hlavně o počasí a o jídle.

Po dni volna u jezera pod Ben Nevisem, během kterého pršelo hlavně všude okolo a stanu se většina srážek vyhla, jsem se vydal k severní stěně nejvyšší britské hory. Bylo třeba obejít Carn Dearg a už od začátku bylo zřejmé, že vrchol Nevisu bude v mraku.

A taky že byl a nejenom vrchol. Skály co vidět byly byly ale hezké, takže za cestu to stálo.

Pod samotnou stěnou je chata zdejší verze horské služby a také několik potůčků a vodopádků, které se kousek pod chatou spojují do Allt a’ Mhulinny, podle které jsem pak scházel dolů.

Oblačnost se spíše zhoršovala, takže jsem ani nezvažoval třeba hodinku počkat.

U dolního konce lanovky na svahu Aonach Moru, kde bylo plno teréních cyklistů, jsem se stavil na jídlo. Těstoviny nic moc nevypadaly, ale byly dobré, i když byly třeba zajíst tyčinkou. O kousek dál jsem si pak našel místo na spaní, zazápasil si tradičně s muškama kousalkama a byl tu další den.

Do vesničky Spean Bridge to bylo něco přes 5km a jelikož ta měla být restaurace, tak jsem nesnídal, že se najím až tam. Zastavil jsem hned u první možnosti slibující jídlo a dobře jsem udělal. Měli tu i různé hamburgry, já si ale vybral Mega snídani. Oproti Mini snídani jen o libru dražší a já chtěl vyzkoušet haggis.

Bylo toho trochu hodně, takže se hodilo že jsem měl hlad. Haggis je to nazelenalé kolečko a chutnal trochu jako jitrnice. Ani black puding (tmavé kolečko hned vedle) nebyl špatný. Slané jsem pak zajedl toasty s marmeládou a celé to zapíjel výborným americkým světlým alem ze Švédska jménem Shed head.

Měl jsem v plánu se napojit na mou původní trasu, což znamenalo dojít k jižnímu konci Loch Treigu a po cestě minout pár dalších kopečků. Měl jsem ssebou jen trochu vody a z nějakého důvodu strašnou žízeň 🙂 , takže jsem byl rád když jsem našel malý potůček v půli stoupání do průsmyku.

Skoro jako na Jávě… Okolí pěkné, ale začalo foukat, objevovat se mraky a únava přicházet. Sestoupil jsem z plošiny a na prvním příhodném místě se utábořil. K večeři mi stačil jen banán.

K snídani jsem si udělal těstoviny a poté v klidu vyrazil. Chvilku se šlo ještě dolů, ale pak už se objevilo jezero a od něj se zase stoupalo.

Tamtudy jsem někde včera procházel a docela bych si tipl, že tam právě prší.

Projíždějící vlak jako malý oslí můstek k dalšímu jídlu, které jsem si dal na malinkém nádraží Corrour, tak se tady to okolí jmenuje.

Ceny mi přišly trochu vyšší. Čtrnáct liber (přes čtyry stovky) za guláš, zde zvaný Venison stew se nakonec neukázalo jako předražené. Takového hovězího jsem snad ještě nikdy najednou nesnědl. Měkoučké a výborné.

Po půl hodině od vyjití jsem si musel dát na břehu Loch Ossianu pauzu, aby mi trochu slehlo, na fotce už ale je Loch Ghuilbinn nad kterým jsem spal.

Než mne mušky zahnaly do stanu, tak jsem si ještě vyfotil tenhle pěkný kopec, který se asi nazývá Beinn a’ Chlachair.

Předpověď počasí byla, že odpoledne má začít pršet a pak má pršet ještě dva dny. Posnídal jsem teda jen banán a tyčku a šel a šel, abych to stihl k Loch Laganu u kterého jsem chtěl nocovat. Stihl jsem to pěkně, ale problém byl s najitím místa. Mělo totiž i dost fučet, takže jsem chtěl mít i něco trochu krytýho od jihozápadu. U této soukromé residence bych si i nějaké vybral, ale měli to posychrovaný cedulkama.

Nakonec jsem došel až na jeho druhý konec a konečně se usadil. Kopce vzadu už patří Národnímu parku Cairngorms a já si nejsem úplně jistej jestli je v Parcích ok stanovat nebo ne. Stan mám jen o pár metrů dál a dovečeřívávám už v něm, protože opravdu začalo pršet. Žádnej velkej slejvák, takovej ten zahradnickej deštík. V noci pak přichází vichr, kdy jsem fakt rád, že nejsem v otevřeném terénu. Občas mi do stanu šlehne jen takovej větrnej ocásek co se nad hladinou nějak zamotal a to mi stačí. Druhý den je to samá přeháňka, takže zůstávám na stejném místě, což je rozhodnutí z doby, kdy jsem si myslel, že to bude celodenní déšť.

Další den jsem už zase ale šel, i když to na suché počasí nevypadalo. Zde pohled přes východní pláž.

A tady už oblíkám pončo. Zase žádnej velkej liják, jen tak aby zkazil náladu.

Procházím jelení rezervací, kde vidím pár mladých, kteří se ale rychle dekují.

Tady je vidět, že si tu člověk trochu hrál s vodou, mostů už netřeba.

Důvodem je malá přehrada Spey, na jejímž břehu je spousta ovcí. Já zakládám tábor asi dva kilometry od ní chvilku před tím, než začíná opět pršet.

Zkouším štěstí se snídaní, ale v Lagganu mají jen žemli se slaninou a vajíčkem. Zároveň je to i krámek, tak si kupuju i něco sladkého a k tomu kafe. Myslel jsem si, že během této pauzy přestane pršet, ale ne. Vypadá to na další mokrý den.

Někde mezi kopci Binnein Mor a Spirean Beag. Podařilo se mi totiž sejít ze správné cesty a teď jdu sice jinudy, ale směrově správně.

Opuštěný domek v dáli láká k pauze, přestává i na chvilku pršet, všude pode mnou je ale podmáčeno a občas se objeví malá strůžka.

K domku bych musel přes řeku a jelikož tu nikde není možnost jak ji zdolat suchou nohou, tak jdu podél ni. Podle mapy je cesta na druhé straně, já se držím ovčí stezky.

Jak se do říčky vlévá více a více stroužků tak v ní vody neubývá, most nikde a já na protější straně viděl turistu i auto, takže tam musí být cesta. Ta má tady víceméně končí, takže brodím. Brodění s věcma moc nemusím, obzvlášť když se najednou odněkud slítnou mušky a při obouvání začíná opět pršet.

Cestu nalézám, je jasně viditelná díky mostu přes jinou říčku a u ní je i malá zpustlá stodola, kde si obklopen ovčíma bobkama dávám pauzu. Čekám na konec deště, marně.

Večeři jsem měl naplánovanou na Newtonmore. Vesnička je plná takovýchto barevných koček. V okolí tu je prý i trocha Divokých koček a tak to tu mají jako podporu turismu. Je půl páté a v hospodách mi říkají, že vařit začnou až v šest.

Končím tedy opět v kavárně a nejdříve si dávám rajskou polévku

a potom rybu s hranolkama, hráškem a toastem. Pivo je decentně skryto, protože tu nemají licensi na prodej alkoholu, takže kdyby se někdo ptal, tak jsem si ho donesl sám, to se může.

Po příjemné večeři vycházím jen nad vesnici a cestou vyplašuju malé kuře tetřívka, které hnedka mizí a místo něj se objevuje máma, jako že nemůže lítat a zrovna utíká na druhou stranu. Tatík se drží trochu vzadu a s nervama na tom asi není nejlíp, protože občas popolétne 🙂

Do stanu se dostávám jen chvilku před další přeháňkou. Jsem rád, že jsem to stihl, protože mi mezitím uschlo pončo i nohavice. Mokré mám jen ponožky a boty které nechávám venku, takže ve stanu nic mokrého nemám. Spadlo jen pár kapek a vypadá to, že by nemuselo pršet ani zítra.

Den devátý je odpočinkový. Od dvou hodin by měly přijít bouřky a pak má až do brzkého rána pršet no a jelikož skráplo i dopoledne tak jsem se rozhodl, že nemá ani cenu balit mokrý stan. Plánovanou rezervu mám tři dny, takže mám kde brát. A teď zpátky k včerejšímu Ben Nevisu.

Ještě než jsem v sedum vylezl ze stanu, tak už byly slyšet z cesty hlasy. Byl jsem asi dvě stě metrů od ní, takže mne nevzbudili lidé, ale o kousek vedle stojící a bééčicí ovce. Na samotné cestě v průběhu dne lidí stále přibývalo.

Nízká očekávání z důvodu počasí vyústila v dík za hezké výhledy. Přímo pode mnou Glen Nevis odkud jsem vycházel, zadní nudle vody je Loch Eil, budovy kousek před ním patří Fort Williamu, který leží u mořského výběžku, alespoň podle mapy.

Dočkal jsem se i chůze ve sněhu.

A tady už mám samotný vrchol konečně na dohled.

Poledne a fotka u samotného patníku značícího vrchol Ben Nevisu ve výšce 1345m.n.m. Jelikož jsem vycházel prakticky z nuly, tak 1345m je i převýšení které jsem za dopoledne zdolal.

Domek na vrcholku si pamatuju už z minula, myslím, že to tu vypadá pořád stejně.

Výhled z vrcholu dolů severní stěnou, kterou zrovna zdolávali horolezci, kteří asi ale kvůli rozlišení nebudou na fotce vidět. Co by vidět být mohlo je budova, kolem které budu zítra procházet. Od ní to pak bude podél potoka dolů.

A ještě celkovější záběr samotného vrcholu.

Vypadalo to, že se počasí může kdykoli změnit a tak jsem zase radši vyrazil dolů.

Cestu, po které jsem chtěl původně přejít na Carn Mor Dearg, jsem ani nehledal, což bylo i rozhodnutí poté, co jsem ji nenašel na anglické mapě a na místě ještě utvrzené terénem, kdy se většinu času šlo po takovýchto kamenech.

Dolů se šlo o poznání lépe, pršet stále nezačínalo, takže nálada byla dobrá, i když se začala dostavovat únava.

Opět výhled k Fort Williams. Důvod proč jsem na začátku psal “podle mapy” je, že pravá zadní vodní plocha, Loch Eil, je jasně propojena se zbylou nudlí, a přesto je pojmenována jako jezero.

Prakticky ten samý záběr, jen je tu lépe vidět Lochan Meal an t-Suidhe, což je ta nejbližší vodní plocha pod kopcem a právě u té jsem byl rozhodnut postavit stan.

Vrcholky vzadu patří Carn Mor Deargu, dominantní je Carn Dearg pod nímž je samotné jezero a toto je i výhled který mám od stanu.

Když se otočím tak mám výhled na krajinu u jezera Loch Lochy a spoustu kopečků.

Zbytek dne jsem pak, poté co jsem se najedl, strávil nicmocneděláním. Chvilku jsem fotil, chvilku si četl, chvilku se opaloval a chvilku mi trvalo než jsem došel k potůčku pro vodu a zpátky. Pěkný večer.

Při dopolední cestě pro vodu už to tak pěkně nevypadalo, ale po hodinovém deštíku bylo zase pěkně. Hlavní déšť má přijít za hodinu a tak si radši ještě pro trochu vody dojdu a udělám si další těstoviny. Bude to i příjemná čtvrthodinová procházka před hodinama strávenýma ve stanu.

Den sedmý a stanuji pod Ben Nevisem. Poslední dva dny nepršelo a byla pěkná viditelnost, což se má zítra trochu změnit a tak jsem i zvažoval, jestli se mám vůbec na nejvyšší horu Británie šplhat, přeci jen jsem už na vrcholku před lety jednou byl.

Teď už ale jen o pár dní zpátky. Večerni slejvák i pozdější déšť jsem bez problémů přečkal a ráno mne vzbudila ovce. Venku všude mokro, takže jsem ani nevytahoval vařič a posnídal trochu sušenek.

Po poledni jsem procházel kolem malého kempu, kde byl i malý obchůdek a v něm byla v nabídce i slanina s vejcem v housce a tý jsem se celkem najedl. Vizuálně nic moc.

Ve vesnici Tyndrum zaujaly dvě věci. Dřevořezby na jedné ze zahrad…

… a hřbitov, který vypadal trochu naddimenzovaně. Vypadá to, že tu nikdo neumírá 🙂

Za Tyndrumem to vypadalo na déšť, nicméně předpověď byla jen na mírný a ještě s ani ne 40% pravděpodobností a tak jsem pár kapek ignoroval. Pak se rozpršelo tak rychle, že než jsem nahodil pončo byl jsem celej mokrej. Všude okolo byla hodně podmáčená půda, takže i když jsem měl v plánu tady někde přespat, tak nezbývalo než jít dál.

Podařilo se mi najít hezké tábořiště hned u potoka a ráno mne tu opět vzbudila ovce.

Snídaňový čas jsem využil i k sušení, ale jelikož bylo stále vlhko, tak jsem moc nepokročil.

Kolem mne to sice vypadalo, že kdykoli může začít mrholit v dáli přede mnou už ale byla vidět modrá obloha.

Loch Tulla a kopce od kterých jsem přišel mají vršky povětšinou stále v mraku.

O kus dál pak byla obrovská pláň nebo plošina, která byla obklopena vrcholky a kde už po případném dešti nebyla ani stopa.

Málem jsem šlápl na žábu.

Odraz mraků v Lochan Mhic Pheadair Ruaidr.

A ještě široký záběr ze stoupání z tohoto pěkného místa. Stejně jako včera i dnes jsem musel kvůli mokřadům pokračovat dál.

Stan jsem nakonec rozložil až o několik kilometrů dál u potůčku jen kousek od řeky Etive. Měl jsem toho fakt dost. K večeři jsem si poprvé dělal rýži s červenou čočkou a při této příležitosti jsem zjistil, že se mi rozsypal komplet pepř. Naštěstí jsem neměl rýži s čočkou ještě promíchanou, ale oboje bylo v originál balení, takže jediné co putovalo do sáčku s odpadem byla prázdná pepřenka. Pořádně jsem se nažuchl a focení okolních vrcholků nechal na ráno, beztak už bylo pozdě.

Vlevo Meall a’ Bruiridh (1108m.n.m.) a Creise (1100m.n.m.), pyramida patří Stob Dearg (1021m.n.m.).

Kolem cesty tu byl šikovnej plůtek, který usnadňoval použití samospouště.

Teď ještě jestli s filtrem nebo bez.

A ještě s tou špičatou…

Na vrcholu dalšího průsmyku už bylo vidět k Ben Nevisu, jestli je na fotce i jeho samotný vrchol bude chtít ještě přezkoumat.

Sestup do vesničky Kinlochleven, kde jsem si koupil sendviče k večeři a hlavně zmrzlinu na zchlazení. Opět jsem byl pěkně uhřálej. Jak je vidět na fotce, tak cesta pak vede po druhém svahu. Do přímého odpoledního slunce se mi už ale nechtělo a tak jsem byl rád, že jsem našel pěknej plácek v lesíku kousek za vesnicí. Byly asi čtyry a tak jsem se pěkně ve stínu natáhl a dokonce usnul, pěkně s rukou za hlavou v jejímž podloktí jsem před spaním našel klíště a další den následovala ještě tři další, všechny na pažích a teď ještě jedno na kotníku.

Ještě než jsem ale sešel do vesnice, tak údolím proletěla stíhačka, která je na fotce vidět jen jako stříbrný flek, i když delta křídla jsou trochu k rozeznání. Zvláštní pocit koukat na letící nadzvukové letadlo a nemít přitom zakloněnou hlavu.

A toto už je dnešek a přibližování se k Ben Nevisu (1345m.n.m.). Ve vesnici Glen Nevis, která je hnedka pod Benem jsem se stavil v infocentru kde mají velkou nástěnnou mapu, na té ale nemají cesty po kterých jsem chtěl z vrcholu pokračovat, takže budu muset možná měnit plány. Nic zásadního to nebude, jen asi dva tři dny.

Kromě Ben Nevisu je k vidění i (asi) Sgurr a’ Mhaim (1099m.n.m.).

V infocentru jsem si koupil instantní polévku, čokoládu a zmrzlinu, protože to vypadalo, že se tu nenajím a vařit se mi nechtělo a pak jsem narazil na Ben Nevis Inn kde mají jak kámen k předpovědi počasí…

… tak i pivo a něco k zakousnutí – falafelový burgr. Stan jsem postavil nedaleko, přičemž jsem trochu zmokl, teď už je ale zase pěkně. Uvidím jak zítra.

Třetí den na cestě. Důvody proč se tentokrát nebude jednat o každodenní zápisky je jednak fakt, že šetřím baterii v telefonu a druhak že ne vždy je signál.

Cestu jsem začal v Aberfoyle severně od Glasgow a z prvního dne mám jen fotku jak vařím na novém vařiči a jak vypadá stan, cestou toho totiž moc vidět nebylo. Šlo se lesem a já byl i krapet nervózní z předpovědi počasí, která se přikláněla k silnému dešti od dvou hodin a jemnému od večera přes celý den až do dalšího rána. Nakonec ani kapka.

Z druhého dne už je fotek více. Tady na té je Ben Lomond (974m.n.m.).

Pod vrcholem byla vidět ještě trocha sněhu. Mě tedy rozhodně zima nebyla. Jakmile zasvítilo slunce, tak ze mne lilo jak z konve, šátek tedy nemám ani tak proti úpalu jako spíš proto, aby mi pot nestékal do očí.

Vlevo opět Ben Lomond a napravo, úplně vzadu, už je vidět pohoří kolem Bein Ime, které leží za Loch Lomondem.

A tady už je vidět i samotné jezero. Vrcholky maji od necelých osmi set metrů až kousek nad tisíc metrů nad mořem, jehož dlouhý a tenký záliv je trošičku vidět vlevo.

Tentokrát už déšť přišel. Ne nijak silný, takže jsem si říkal jestli mělo vůbec cenu oblékat pončo, které na cestě lesem mezi balvany na břehu Loch Lomond trochu překáželo. Pod pončem jsem byl spařenej, takže mi po nějaké době došla trpělivost a utábořil se hned na břehu. Stejně jako včera okolo čtvrté a asi za hodinu se pěkně rozpršelo. Když trochu polevilo, tak jsem trochu pootevřel stan abych udělal fotku a hned jsem měl na rukách tucet mušek kousalek. Ty mi tu pěkně znepříjemňují život. Když se ráno probudím, tak už je vidím připravé a poletující za stanovou moskytiérou. To se člověku hnedka lépe vstává 🙂

Ráno jsem si šel udělat pár temp do jezera, pak uvařil (stejně jako včera) instantní kafe, čaj a tortelíny a už zase bylo deset hodin. Rozhodně tu nevstávám s východem slunce.

Stále lesem po břehu jezera, občas přelézt nějaký ten balvan, nic moc. Když jsem uviděl otevřený prostor tak jsem zajásal, že bude cesta lepší, nějak jsem už ale zapomenul, jak připaluje sluníčko, které po chvíli vyšlo z poza mraků.

Nové vrcholky přede mnou, mě spíš ale zajímá, kde se dá sednout do stínu bez toho, aby mne začaly žrát mušky.

Loch Lomond je dlouhé snad téměř 50km, takže toto je jen jeho malá část.

Den opět ukončil déšť. Mraky daly dopředu vědět, takže jse měl čas v klidu postavit stan. Zahlédl jsem jednu cedulku zakazující kempování v celém Parku, tak jsem vybral místo kde nejsem úplně na očích. Při průtrži jsem byl rád za nepromokavou podlážku. Pod celtou bych asi úplně suché věci neměl.

A na závěr ještě lokaci, jsem poblíž Crianlarichu.