Cesta na letiště a čas na menší shrnutí. Myslím že Indonésii mám odškrtlou, neláká mne to ani na žádný jiný ostrov, teplo kazí veškeré dojmy. Nad dva tisíce metrů to bylo ok, ale takovejch míst zas moc není. Bez motorky, na které je při rychlosti nad 50km/h pěkně by to bylo ještě horší. V Malangu jsem odečetl tachometr a moc se mi nechtělo věřit, že jsem si napsal dobře ty na začátku. Za 16dní 3100km, tedy téměř dvě stě denně. U dvou motorek předtím jsem to neudělal, ale dost možná jsem se přes čtyry tisíce dostal. Moc mi tu ani nesedlo obrovské množství navzájem přeřvávajících se mešit, obzvlášť o půl páté ráno. Lidé příjemní i když si stále chtěli povídat, jídlo dobré. V kapse si vezu osmset tisíc, takže během měsíce jsem se vešel do kč15000. Jakási standartní cena ubytování byla v rozmezí 100-200 tisíc, tedy do tří stovek, jídla tak kolem 20-30tisíc, tedy třiceti čtyřiceti korun.  Kokos za 10tisíc, čaj do pěti, třtina od 2-5 tisíc. Nejhezčím místem Bromo, nejhorším a nejubíjejícím jakékoli větší město. Zajímavý je i poznatek, že jsem ssebou krosnu vlastně vůbec nemusel brát, vystačil jsem si s baťůžkem. Co se focení týče, tak mám na probrání něco přes dvanáctset fotek, což zas není tak strašný.

Včera večer jsem našel zdroj vroucí vody a tak jsem ráno posnídal nudle co jsem dostal předevčírem v autobuse.

Stejně jako v jiných městech i zde se do mměstských autobusů nastupuje z vyvýšených budek, kde se i kupuje jízdenka. Já šel nicméně pěšky a po dojití na Gambir jsem potřeboval další sprchu. Po nástupu do autobusu za čtyřicet tisíc jsem se ale díky klimatizaci rychle schladil. Cesta uběhla rychle a ještě než jsem to tady dopsal, tak jsme byli na letišti. Snědl jsem si dračí ovoce a šel se odbavit. Času spousta, jsem tu třii hodiny před odletem.

Vše šlo pěkně hladce, ale před chvílí ohlásili půlhodinové zpoždění a letadlo, které čekalo u brány odtáhli někam jinam.

Toliko poslední zápisek z tropické Jávy. Zítra zpátky do normálních teplot. Jestli si půjdu zaplavat tak hlavně na moři to bude znát nejvíce a budu rád, když v něm vydržím pět minut.

Jeden z těch málo záživnejch dnů. Jakarta podle očekávání nic moc a ani v tom vedru nejde moc chodit a to jsem vyšel po západu slunce. Původně jsem se chtěl podívat do přístavu, ale skončilo to procházkou do Gambiru, abych věděl odkud mi zítra pojede autobus na letiště.

Do Jakarty jsme dorazili s více jak hodinovým zpožděním. Cesta nakonec nebyla tak hrozná, protože se objevila dálnáce a po té to šlo. Na nádraží Pulo Gebang se mi podařilo objevit místo odkud odjíždějí autobusy do centra, ale paní chtěla za jakousi kartičku 40tisíc, což se mi zdálo moc a tak jsem si vzal chvilku na rozmyšlenou během které přišla, že za 3500 mi může pomoci. Cesta byla sice s jedním přestupem, ale za desetinu ceny… Zatímco na prvním úseku jsem si seděl na druhé už jsem nastupoval do plného autobusu. Od přeplněného prostoru jsem se snažil posunout do volnější části, ale byl jsem vykázán, že ta je pouze pro ženy. Do hotelu jsem se dostal před dvanáctou, myslel jsem si že budu muset čekat na oficiální checkin v jednu, ale pokoj mi dali hnedka. Jako první sprcha a pak odpočinek, který přešel do dvouhodinového spánku.

Večer jsem konečně vyšel ven a hledal kde se najíst. Skončil jsem u stánku s talířem rýže, tofu a dvěma vajíčky na dva způsoby.

Hnedka vedle Gambiru je parčík, kterej byl zavřenej, Národní monument jsem si vyfotil alespoň přes plot. To už jsem měl fakt žízeň a zašel do obchodu si koupil si citrónovou vodu a zmrzlinu, které jsem zkonzumoval hned před obchodem, dračí ovoce alias pitayu jsem si nechal na ráno. O kousek dál byl totiž stánek s čerstvýma džusama, já si vybral sirsak, což jsem vůbec nevěděl co je. Bylo to dobré, husté skoro jak kaše a hlavně chladivé.

Kousek před hotelem byla pivárna a já neodolal a zkusil indonézské pivo. Na Jávě se asi žádné nevaří a tak jsem vzal jedno z Bali s příchutí liči, po kterém opravdu chutnalo. Malá flaška stála 45000 tedy přes šedesát korun, trochu jsem si tedy vyhodil z kopýtka. No a pak zpátky na hotel, zase sprcha a teď pod klimatizací přemítám jestli zabalím ještě dnes anebo zítra ráno.

Před chvilkou jsem v houpajícím se autobuse do Jakrty dopsal denní zápisek a pak se to všechno ztratilo, takže ještě jednou.

Ráno jsem zamířil do čtvrti Kampung Tridi. Ta je vidět při příjezdu vlakem i ze silnice. Toto je modrá část, na pozadí Gunung Kawi.

Toto je silniční most ten železniční je za mnou a každý projíždějící vlak dělá dost randál. Nabarvení baráku mělo přilákat turisty a zlepšit náladu místních, prestižní adresa to tu ale asi jen tak nebude.

Na břehu Kali Brantas právě probíhala rozcvička dětí založená na nějakém asijském bojovém umění.

Fasády nejsou jen jednolitě barevné ale některé jsou zdobeny i graffiti. Tohle je nezvláštnější co jsem zahlédl. Že by kritika kapitalismu?

Následovala peripérie s navrácením motorky. Byl jsem tam už před devátou, kdy jsem si myslel že tam mám být, nicméně bylo zavřeno. Ve vedlejší myčce se dozvídám, že chlápek přijde mezi 9-10. Jedu zpátky na pokoj, kde později nechávám baťůžek (abych se vracel jen s krosnou) a před desátou jsem zas u půjčovny. Stále zavřeno. Na potvrzení o půjčení mám mimochodem psanou desátou tak nevím proč jsem si myslel že tu mám být v devět. Ve třičtvrtě na jedenáct posílám trochu nervózní sms, přeci jen mi v jednu jede autobus. Bez odpovědi. Jdu se zeptat do myčky jestli by nemohli chlápkovi zavolat, já mám jen data a výcházejí mi vstříc. Prý je na cestě a po čtvrt na dvanáct je opravdu tu s omluvným výrazem na tváři.

Čas tedy stále ještě byl a díky tomu, že mne až na nádraží svezl kluk z myčky a nevadilo mu ani počkat až si sbalím, jsem byl na nádraží už v poledne. Byl tedy čas i na jídlo, kde jsem neexperimentoval, rýže, tofu a placičky. Autobus vyjíždí s hodinovým zpožděním, řakže má čas si vyfotit i šachysty na nádraží. Autobus zas tak pohodlný není, zčásti tvarem sedaček, ale hlavně stavem silnice. Nevím jak to vypadá vzadu, ale myslím, že volných míst moc není.

Zítra Jakarta.

Jak jsem včera psal o pomalých náklaďácích, tak dneska to byl extrém. Mezera mezi nima byl tak kilometr někde možná tři. Všechny naložené kameny, štěrkem nebo pískem a roztáhlé asi na 80km kde byla spousta zatáček. Nic moc.

Ještě před snídaní jsem si opět zajel k jezeru Ranu Pakis. Rybáři tu tentokráte nebyli a tak jen pár fotek Semeru a zase zpátky. K snídani jsem si naložil rýži, tofu, smažené placičky, zelí a klíčky, zalil to čajem a byl připraven na poslední delší jízdu.

Ještě než se objevily náklaďáky, tak jsem asi projížděl kolem nějakého zvířecího trhu, protože jsem měl před sebou na dodávkách nejdříve krávy pak kozy a nakonec kačeny.

Na jedné křižovatce jsem špatně odbočil a dostal se na hezké místo s rýží, palmama, buvolem a výhledem na Semeru. Asi můj nejoblíbenější místní vrchol.

A ještě fazole tu byly, to je to vzrostlé za buvolem.

Na jednom obrázku mladá rýže, sklizená rýže a čerstvě vsazená rýže. Zemědělci tu mají pořád co dělat…

A Semeru naposledy. Za deset minut už byla úplně ztracená v mraku.

V obci Oro-Oro Ombo jsem poprvé vyděl značku upozorňující na sopku. Hnedka dva důvody pro fotku, samotná značka a také možnost zmínění jména této vesnice, které mi připadá hezky zvláštní.

Stavil jsem se opět na kokos ve sklenici a už tak dobrý nebyl. Chyběla limetka a cukr měl trochu pachuť, nicméně osvěžil a to bylo hlavní.

V hodně hustém provozu jsem dojel až do Jona’s homestaye kousek od  malangského nádraží, takže k půjčovně motorek to mám necelý kilometr. Na dvě hoďky jsem se natáhl a pak vyrazil na nádraží rezervovat jízdenku na zítra do Jakarty. Cestou jsem míjel tenhle parčík, který vypadá hezky, je ale středem kruhového objezdu, takže ne úplně dobře přístupný. Na nádraží mi řekli, že všechny tři zítřejší vlaky do Jakarty jsou vyprodané. To bylo nemilé překvapení. Zeptal jsem se na autobus a byl odkázán na autobusové nádraží Arjosari asi dvacet minut autem nebo motorkou odtud. Odložil jsem večeři, vrátil se k ubytování, nastartoval motorku a vyrazil do nočního provozu Malangu. Autobus naštěstí jede, stojí tři sta tisíc, což mi přišlo hodně, ale byl jsem ujištěn, že se jedná o luxusní autobus se sklápěcíma sedačkama, přikrývkou, večeří, teplýma nápojema, snídaní, televizí a klimatizací. Mohl jsem si vybrat sedadlo a podle nákresu to vypadalo, že bude téměř prázdný. Hlavní výhodou je, že vyjíždí už v jednu, takže nebudu muset sedět celé odpoledne na nádraží, nevýhodou je, že mne nedoveze do centra. Nádraží Pulo Gebang je od něj asi deset kilometrů a tak budu muset řešit další transport. Ještě k ceně, ekonomy vlak je za 110tisíc, ale ve vyprodaném by to byl asi příliš intenzivní zážitek, vyšší třída je za 260. Z Malangu do Jakarty to je asi 900km, takže autobus vychází na padesátník na kilometr.

Při rezervování sedadla jsem chtěl místo u okna na straně kde nebude svítit slunce. Radši jsem koukl do mapy a vycházela mi pravá strana, která je natočená k severu. Hned jsem byl ale opraven ukázáním dráhy Slunce, které vedlo od východu k rovníku, TEDY NA SEVER a pak na západ. Zatracená jižní polokoule 🙂 Vůbec jsem si toho za ten necelý měsíc nevšiml, ale předevčírem jsem se divil jak hodně na severu slunce zapadá. Tímto se i omlouvám za psaní slunce, Slunce, sluníčko. Přeci jen psát Sluníčko mi přijde zvláštní a když může být sluníčko tak asi i slunce je možné, alespoň tedy pro mne.

Zítra ráno se chci podívat na barevnou čtvrť Malangu, v devět musím vrátit motorku, pak odpočinek následovaný osmnácti hodinama v extrasupermegaluxusním autobuse.

Dnes jsem zdolal kolem 200km a ubytoval se v už známém hotelu Maharaja severně od Lumajangu. Zítra mne čeká přesun do nebo k Malangu, takže další moto den.

Začnu s fotkama z hotelu Panorama. Jeden bazén jsem v šeru přehlédl, celkem tu mají tři. Já byl v tom nejhlubším, což je ten nejblíže, další dva byly pro děti.

Prostřední bazén s žirafou, kde dokonce dopoledne někdo byl.

A asi nejmělčí s delfínama, kam se dá sjíždět po velké plošině. Pokavaď se tedy zapne voda. V sezóně asi zapnou čerpadla a zprovozní tím nejen tuto plochu, ale i skluzavky a tobogán. A nebo je to rozbitý.

Vyschlá kašna s tučňáky. Areál to byl opravdu celkem velký.

A teď pěkně od rána. Den jsem začal dvacetiminutovým plaváním. Ne tak hezké jako za tmy, ale beztak příjemné. Z ulice byl slyšet hluk, myslel jsem si, že to jsou popeláři, i když jsem tu za celou dobu žádné neviděl, když jsem ale vyjel před hotel, tak jsem zjistil, že se rozhodli vylepšit vozovku. Projet se naštěstí dalo.

Na Pulau Merah pár surfařů bylo, ale vlny jsem čekal větší.

Prošel jsem se po pláži a nebylo to úplně nezajímavé. Krom neustálých vln byly vidět i jiné věci.

Třeba vyplavené korály

nebo zvláštní obrazce v písku, vytvořené asi drobnýma krabíkama, kteří se schovávali do dírek. Někdy v tuto dobu jsem zjistil, že nemám jeden z objektivů. Zpátky do hotelu už jsem musel po kostrbaté objížďce a objektiv nenašel ani na pokoji.

Ve foťáku jsem se podíval kde jsem ho použil naposledy a bylo to na pláži Lampon u Pesanggaranu. Krávy tu stále spokojeně přežvykovaly. Na prvním místě se mi zdálo, že na pláži je mnohem více různých naplavenin než včera, o jektiv tam ale nebyl. Na druhém místě už ale ano. Úleva a zároveň i dost štěstí, protože se mi zdálo, že příliv končil asi metr od místa kde jsem včera objektiv odložil. Po této zajížďce jsem se stavil opět na kokosové pití, dnes už jen dvě sklenky. Už nevím jestli to tak bylo i včera, ale dnes se doslazovalo kondenzovaným mlékem. Jelikož jsem vstával až před sedmou, pak se zdržel plaváním, na pláži, objížďkou, snídaní, zajížďkou na druhou pláž a občerstvením tak jsem vlastně vyjel až v poledne. Podle googlu to měla být asi pěti hodinová cesta, takže celkem na těsno se šerem a tmou.

Měl jsem ještě jednu možnost vidět Ijen.

Frčelo se pěkně, spoléhal jsem na ukazatele, řakže jsem se ani moc nezdržoval s gps. Vůbec se mi totiž nechtělo zastavovat. Provoz tu totiž komplikují občasné pomalé náklaďáky. Za nima se pak, podle provozu v protisměru, tvoří kratší či delší had povětšinou jiných náklaďáků a osobáků. Pro motorky je totiž mnohem lehčí předjed. Jednak se můžou vecpat zprva (jezdí se tu vlevo) a také mohou na většině silnic přejed téměř bez problémů když jede v protisměru jen motorka. Silnic, kde by mohl osobák předjed náklaďák s motorkou v protisměru je o poznání méně a také na to potřebují více času. Pak je většinou celkem volná cesta než se narazí na dalšího šneka. Žádného takovéhoto posunu jsem se nechtěl vzdávat a proto minimum pauz. Před čtvrtou jsem uviděl (asi) třítisícové Agropuro nad zlatým polem s rýží a jen o něco později známé Semeru. To už jsem věděl, že to je jen kousek. V hotelu jsem se pak natáhl a na večeři vyrazil až za tmy. Jel jsem na stejné místo jako minule, takže ryba s rýží, okurkou a naloženým zelím a zrovna jsem chytl předlouhou kolonu. Do žádného předjíždění jsem se moc nepouštěl, protože jsem věděl, že to je jen kousek, stejně to ale byla zkouška trpělivosti, občas se totiž jelo opravdu krokem. Zpátky už byla silnice naštěstí volná.

Zítra tedy o kus kratší přesun směr Malang. Google mi ve variantách nabízí jen severní možnost přes Probolingo, já pojedu spíše ale jihem.

Den pláží. Navštívil jsem tři. Na jižním pobřeží nevede podél oceánu silnice, vždy jen odbočka z cesty ve vnitrozemí, což návštěvu pláží trochu prodlužuje. Cesty ale vesměs celkem pěkné a bez většího provozu, takže to zas tak nevadilo.

Podle may.cz jsem zde byl stále na hlavní silnici v reálu byla situace trochu jiná. Projížďka trhem kolem silnice, kde opravdu nebylo mnoho místa a nad kterým byly nízko zavěšeny plachty, takže jsem často škrtal hlavou, nebylo něco co bych si chtěl zopakovat i při zpáteční cestě a tak jsem následoval ostatní provoz, držel se pěkné silnice a podařilo se mi ho úplně minout.

Měl jsem namířeno do Rezervace Blambangan. U první závory nikdo nebyl, tak jsem pokračoval dále, vyfotil si mýtinku a po nějaké době dorazil k další bráně, kde už chtěli 150 tisíc, takže jsem se otočil a jel zpátky. Indonésani platí desetinu. Ještě k tomu mám dojem, že chlápek na mne křikl něco ve stylu když na to nemáš tak sem nejezdi. Důvodem proč jsem sem jel byl G-spot, což by mělo být místo s nejlepší vlnou pro surfaře na Jávě a já doufal v nějakou fotku, za ty peníze mi to ale nestálo.

Dalším mistem byla pláž u Grajaganu. Vstupné dvacet tisíc, tedy asi tři pětky. Příjezdová cesta nic moc, ale než přijela velká skupina indonézanů v pomalovaných tričkách, které jsem potkal už u Ijenu, tak tu bylo jen pár lidí. Na dvacet minut jsem si tu zaplaval a pak chvilku koukal na lodě. Dost jich kotvilo v zátoce a sem tam nějaká připlula nebo odplula.

Druhou pláží je ta u Pesanggarangu. Na první pohled zaujala skála na jejím kraji. Pod ní také pracoval rybář. Tahal sítě hned u kraje vody, maximálně do hloubky někam nad pás. Nevím co se dá takhle chytit, ale už jsem takhle pár lidí viděl.

Nechyběly ani krávy a palmy. Na chvilku se objevili i buvoli, ty jsem ale prošvihl.

Tmavý písek může vypadat hezky, ale slunce ho dokáže pěkně rozehřát a tak jsem boty nesundával.

Cestou na třetí pláž, kterou mi doporučil Němec žijící v Indonésii na té předešlé, jsem konečně viděl na čem roste Dragon fruit. Na kaktusu. Tohle je takovej chudáček, kterej zbyl po sklizni o kus dál jsem si za pět tisíc koupil dva hezčí.

A toto už je Pulau Merah. Myslel jsem si, že to sem v klídku stihnu na podvečerní slunce, ale přijel jsem když zrovna zapadalo a to už byl všude stín. Zdrželo mne zastavení se na kokos, který jsem si tentokrát nedal přímo ze skořápky, ale nechal jsem si ho servírovat ve sklenici. Do té paní naškrabala i dužninu a přidala i cukr, limetku a led. Mnohem lepší. Dal jsem si hned tři sklenice á3000 což myslím odpovídalo jednomu kokosu, který se prodává za deset. Dalším zpožděním byla zkratka, kdy se situace mírně lišila od skutečnosti a pak jsem ještě přehlédl odbočku a zajel se ještě víc.

Toto je celkový záběr. Je to sice jednolitá pláž, různé části mají ale různá jména.

Proto už sem nesvítilo. Jednak mraky druhak kopce. Také je vidět jak se zrovna láme vlna. Byl odliv a nevím co je tu na vlny lepší jestli příliv nebo odliv. Teď už tu žádní surfaři nebyli, ale zkusím sem zajet ještě ráno. První pláž kde bylo více západních turistů.

Bydlím v hotelu dva kilometry od pláže. Hnedka u ni sice bylo hafo homestayů, tak nějak jsem ale čekal že budou drahé a tak ještě než jsem k pláži dojel, tak jsem se ubytoval, čímž jsem také ztratil nějaký čas. Hned přes silničku je malá restauračka, kde jsem povečeřel rýži, tofu, tempeh a vajíčko. Hotel stál 80000, nicméně za ručník chtěli dalších deset a za přikrývku dvacet. Spokojil jsem se s přikrývkou, takže bydlím za rovných sto, bez snídaně. Co rozhodlo že jsem se nejel zeptat co to stojí u pláže byl venkovní bazén. Během psaní tohodle příspěvku došla telefonu baterie, tak jsem ho dal do nabíječky a šel si zaplavat. Nádhera, dost možná vrchol dne. V osm už je tma, takže nade mnou nějaké ty hvězdy, cikády vržou, občas za zdí projede motorka a já si pěkně plavu. Jak bylo všude ticho, tak jsem se snažil moc nešplouchat, ale ne moc úspěšně. Zkoušel jsem si otočkovej kotoul, ale vůbec nechápu jak to dělaj. Taky jsem si jen tak lehl na hladinu, což je v moři jednoduché, ve sladké vodě mi šly nohy (a pak zbytek těla) hodně rychle dolů. Zahákl jsem se tedy nohama za šprušli a pak byl základ mít v plicích pořád nějaký vzduch. Jakmile jsem úplně vydechl, tak jsem cítil jak jdu ke dnu. Naprostou většinu času jsem ale plaval. Nakonec z toho byla celá hodina. Super.

Zítra tedy znovu pláž a pak dlouhý přejezd do hotelu kde jsem byl před pár dny, tomu levnému poblíž jezera.

Probudil jsem se po deváté a nemohl jsem věřit, že mne budík nevzbudil a že jsem vydržel spát tak dlouho, když jsem usínal už někdy o půl osmé. Začal jsem plánovat další postup a pak jsem se doopravdy probudil. Ještě nebyly ani tři hodiny. Počkal jsem až se ozve budík a pak jsem ještě chvíli ležel. To že bych znovu usnul po právě proběhlém snu sice moc nehrozilo, ale radši jsem to moc nepokoušel a o půl čtvrté vyrazil.

Z focení hvězdné oblohy sešlo, byl jsem rád alespoň za tyhle dvě hvězdy nad nejbližším sopečně vypadajícím vrcholem. Jména vyzjistim později, protože mám k identifikaci minimálně tři a bude to chtít více času. Na obloze sice bylo pár mráčků, ale hlavně dost svítil Měsíc, na cestu nahoru jsem nepotřeboval ani baterku, hold druhá noc po úplňku. Ne úplně nejlepší načasování.

Při cestě nahoru jsem potkával jen těžaře jdoucí s prázdnou stejným směrem a nebo fungující jako taxi při cestě dolů. Nabízení taxi mne trochu iritovalo. Jednu asijskou turistku takhle táhli nahoru tři muži. Jeden vzadu za řidítkama a dva zapřaženi vpředu jak koně, jinak jenom v protisměru, kdy to zvládal jeden.

Ještě před dosažením kráterů byl vzduch prosycen sírou a smradlavý mrak byl jasně viditelný o kousek dál. Dole mi jeden chlápek nabízel plynovou masku za padesát tisíc (pak slevil na třicet) s tím, že je potřeba nejen dole v kráteru, ale i na jeho vrcholu. Moc jsem mu nevěřil, pro masku stejně neměl místo pro další cestování a kdo ví, jak by něco za 50korun fungovalo. Pod vrcholem mi nicméně trochu zatrnulo a navlékl jsem přes obličej šátek.

Obavy byly nicméně zbytečné a ve třičtvrtě na šest jsem se už bez problémů pohyboval na hraně kráteru. Pořád jsem si říkal kolik mám času a východ slunce nakonec o chvíli zmeškal. Na obzoru ale byla oblačnost, takže jsem o nic nepřišel.

To úplně vzadu je asi Raung, ale jak jsem psal, nejsem si vůbec jistý.

Zpátky ke kráteru Ijenu. Nejdříve jsem se vydal po jeho hraně na západ, odkud byl celkem hezký výhled na celou Ijenskou plošinu, ale všude překážely větve převážně mrtvých stromů. Z mraku také občas vykoukla hladina kráterového jezera. Mrak po celou dobu naštěstí nikdy nešel až ke mně.

Takto se svažuje stěna k jezeru hned u příchodové cesty.

A tady už přeskakuju jednu z prasklin při cestě na malý výběžek na jižní straně kráteru.

Odtud jsem si mohl vyfotit kráter Ijenu s něčím co jsem si myslel, že je samotný Ijen. Bude to chtít více map a zkoumání.

Toto je samotné těžiště síry. Transportovat turisty je asi určitě rentabilnější než síru a proto jsem ráno, kdy tu bylo nejvíce lidí, kteří přišly na blue fire a východ slunce, nikoho síru nosit neviděl. Možná je před rozedněním i samotný důl/lom zavřený, protože právě tam mají za tmy turisti namířeno aby zahlédly vybleskující modré plamínky a byl by tu celkem zmatek.

Pohled z jihu.

Nejhezčí část kráteru, snad kromě krásně barevného jezera, proto je na fotkách tak často.

A ještě z východní strany.

A ještě Krtečka, který po pobytu v baťohu bude potřebovat asi trochu vyprat.

Kráter je celkem velký a tak procházka zabrala dost času a jsem zvědavej jak z toho množství budu selektovat fotky.

Důvod, proč je Ijen populární je síra.

Tu je potřeba nejdříve dole odtěžit a pak ji donést nahoru. Měl jsem možnost náklad potěžkat, podařilo se mi ho zvednout, na ramena bych ho asi ale nehodil. O chůzi do strmého kopce ani nemluvě.

Nahoře se pak velké bloky síry rozťukávají na malé a dávají se do pytlů, které se pak nakládají na trakaře a svážejí se dolů. Co jsem četl, tak důl/lom vlastní Číňani, takže nějaké zlepšení pracovních podmínek, ať už jde o masky nebo mechanizaci, moc čekat nelze.

Při sestupu jsem ve větvích viděl i opice. Bránou jsem procházel až těsně před polednem. Že tu strávím takovou dobu to jsem nečekal.

Následovalo rychlé zbalení věcí. Sice mi nebylo řečeno kdy nejzašší čas pro odejití, ale poledne mi přijde jako takový nejzažší termín a už bylo půl jedné. Měl jsem v plánu kouknout i na blízké vodopády, ale cesta mne vedla zpátky do Banyuwangi a já neměl moc náladu kontrolovat mapu. Zezdola pak byl pěkný celkový pohled na Ijen.

Ve tři už jsem se procházel po pláži Pantai Cemara jižně od Banyuwangi s Bali v zádech.

 Nalezení ubytování nebylo tak přímočaré jak jsem si myslel. Chtěl jsem si něco najít v Muncaru, abych to měl ráno blízko do přístavu na nějaký fotky. Při hledání prvního z googlem nabízených, jsem si vzpomenul na Hospodu Na mýtince. Cesta mne nejdříve vyvedla přes pole z města do vedlejší vesnice, tam do postraní uličky jiné postraní uličky, na kraj pole, prostě jak kdyby někdo chtěl mít hotel, ale nechtěl tam lidi. Nic s cedulí hotel jsem nenašel a tak jsem zkusil druhou možnost, která ale byla asi kasárnama. Vykašlal jsem se na Muncar, zamířil zpátky na hlavní, kde měl být ve Sronu hotel, který měl čerstvé recenze a uspěl. Za noc chtěli jen 85000, takže super. Pokoj normoš, nic extra, za zmínku stojí jen presence stanic s nedabovaným obsahem v tv a příplatek deset tisíc za přikrývku. Stále tedy jsem pod sto tisíci a uvidím jaká bude snídaně. Prý je v šest, tak doufám, že mysleli od šesti, protože před šestou vstávat nechci. Na jídlo jsem si zašel přes ulici do místního kuřecího fastfoodu a dal si kuře s rýží a čajem za 14000.

Zítra do nejjižnějšího cípu Jávy, jestli teda nebudou chtít nějaké přemrštěné vstupné a pak už se budu točit zpátky k Malangu.

Asi poslední krátký den před nedělním vrácení motorky jsem ukončil už ve tři v posledním homestayi pod Ijenem. Ten mne čeká zítra a vypadá to na dlouhý den. Ijen je spolu s Bromem a Borobudurem trojice míst, která jsem měl na seznamu k navštívení nejvýše, takže očekávám dost a uvidím, jestli nebudu zklamanej.

Snídaně v podobě vajíčka, kuřete, zeleniny a rýže.

A toto už je Bali, které na mém seznamu není, i když jsem o něm uvažoval. Asi bych byl na něj dva tři dny našel, ale to bych musel být více časově efektivní a ne mít půldenní volno jako třeba dneska. Místní navíc říkají že je tam moc rušno a z jiných zdrojů zase vyplývá, že tamní policie ráda staví cizince, což vzhledem k tomu že jsem řidičák nechal jako zástavu k motorce, nechci moc riskovat. No a v neposlední řadě to je nejprofláklejší místo v Indonésii.

Z dálky to tedy stačí. I z tohoto místa byl vidět čilý lodní provoz mezi Banyuwangi na Jávě a Gilimanukem na Bali. Šest velkých lodí v této úžině v jeden moment.

A samospoušť s jednou z bárek na pobřeží.

Při té příležitosti jsem zjistil, že jsem někde nechal stativek. Buď u Broma a nebo na pláži s komáry. Vypomohl jsem si alespoň nalezeným bambusem, který jsem zapíchl do písku a jakousi rovinu pro foťák vytvořil z kusu polystyrenu. Na tohle je bordel podél moře dobrej.

No a od moře jsem zamířil vzhůru ke vstupu do Rezervace Ijen-Merapi-Maelang, kde jsem si dal chvíli pauzu. Před tímto místem byla spousta homestayí, ale já se chtěl dostat co nejdál. Hnedka po opuštění parkoviště mne zastavili, že je potřeba koupit vstupenku. Trochu jsem se lekl s jakou cenou přijdou, ale byly to jen tři tisíce, tedy asi pět korun.

Jak cesta stoupala tak začalo být od určitého místa trochu chladno což není dobrá zpráva pro zítřejší noční jízdu sem. U vstupu ke kráteru Ijenu jsem se zeptal na otvíračku – od tří ráno do poledne a na vstupné – sto tisíc. Od parkoviště to je ještě kus cesty do slušného kopce, takže jestli na motorce prochladnu, tak při výstupu se zase zahřeju. K ubytování jsem vybral první homestay který jsem při sjezdu zahlédl a který je od parkoviště asi půl hodiny jízdy. Není tu televize a momentálně nejde ani elektrika a neteče voda, pro brzký ranní start ideální.

Zatím to vypadá, že zítra vyrazím mezi třetí a čtvrtou ani nevím, jestli se to dá považovat za ráno. Pořád ještě nemám záběr noční oblohy na což by tady mohlo být dobré místo, i když poslední dvě noci dost svítil Měsíc. Pak je tu možnost vidět Modré plameny (Blue flames), které vybleskují v kráteru a jsou vidět jen za tmy. Do kráteru se mi zatím ale moc nechce. Chodit ve tmě obklopen lidma s čelovkama mne totiž nebaví, cesta také nebude nic moc a do toho možnost být zahalen nedýchatelným sírným mrakem… Spíš si na hraně počkám (když to stihnu) na východ slunce. No a pak budu mít namířeno do nejjižnějšího výběžku Jávy a uvidím kam dojedu.

Dneska mi přišlo, že je nějaké větší teplo, možná je to vynechanou snídaní, možná že jsem málo pil a nebo absencí vyšší vegetace, nevím.

Ráno jsem začal dvacetiminutový zaplaváním si. Byl zrovna příliv, takže kamenitá pláž zmizela pod vodou a do hloubky nad kolena to byla celkem dálka. Cestou zpátky jsem narazil i na studenější proud, ale byl cítit saponátem a tak jsem přeplaval radši zase do tepla.

K vodě jsem to měl opravdu blizoučko, bydlel jsem totiž v budově s tou růžovou stěnou.

Tohle je pohled na jednotlivé pokojíky.

A toto už je můj omšelý pokojík s krapet tvrdší matrací.

A koupelna se záchodem. Takovej nejnižší standard.

K snídani jsem měl nejdříve kokos a pak jsem se, v přístřešku u cesty, zakousl do obrovského Dragon fruit, což už nevím jaký má český název. Asi mé nejoblíbenější tropické ovoce.

Podle mapy.cz toto stále měla být silnice. Snažil jsem se tudy dostat do Parku Baluran, který jsem chtěl po pobřeží objet.

Těmito milíma lidma jsem byl nicméně vykázán zpět na hlavní a do oficiálního vchodu. Kdybych byl u jejich budovy nezastavil, abych zkonroloval mou pozici na mapě, tak bych nejspíš projel. U hlavního vchodu chtěli 150tisíc a na to jsem se jim mohl vykašlat. K vidění tam měla být savana, takže vzrostlá tráva a možná nějaký buvol. Otevřeno maj jen do čtyr, takže bych tam pobyl maximálně tři hodiny a to v tom nejhorším světlě a teple. Místní maj vstup jen za 20tisíc, za tuhle cenu bych si lístek koupil.

Toto je Gunung Baluran z mé cesty zpět na hlavní silnici č.1, která stále neměla moc příjemný povrch. Některé úseky byly pěkné, ale většina byla vyspravována záplatama, které spíše fungovaly jak mírnější zpomalovací prahy. Často se dalo jet příjemně středem, ale někde byl patchwork přes celou šíři.

A toto je Gunung Raung a Ijen, ke kterým zamířím zítra z vyhlídkové věže u Parkové pokladny.

Hnedka vedle Parku je vesnice Pandean, kde jsem si zajel opět až k moři. Cestou k němu jsem viděl několik homestayí a během pauzy ve stínu s výhledem na moře, odkud pěkně foukalo, jsem se rozhodl dál nikam nepokračovat. Koupil jsem novou simku abych měl opět mobilní internet a kolem třetí už byl ubytovanej.

Takhle vypadá nádvoří, kde se zrovna sprejuje zeď místním motivem.

Takhle vypadá pokoj. Za stopade se snídaní. O pár tříd výše než minulé a v tv se chytne i anglická liga a HBO, takže budu asi mít trochu narušenej spací režim. K Ijenu to ale není daleko, na východ slunce nad mořem se nechystám, takže si mohu trochu přispat.

Slunce zapadá na druhé straně, k moři jsem se ale stejně vypravil a bylo to takové příjemné půlhodinové posezení.

Zítra tedy k Ijenu.