Dojel jsem dál než jsem měl původně v plánu, až za Besuki a to jsem se z hotelu vyhrabal až po deváté. To je nevýhoda klimatizace, člověk najednou zjistí, jaké je venku vedro a vůbec se mu do něj nechce. Před spaním jsem ještě koukal na nějaký dva indonézský nekonečný seriály (neznalost jazyka nevadila), takže jsem i usínal o něco později. Ráno pak překvapila snídaně, kterou jsem nečekal. Nabral jsem si tofu, klíčky, rýži polil jakousi omáčkou, která chutnala po oříškách a kuře jsem nechal ležet. Při jídle jsem ze stolu vzal indonézské noviny, pod kterýma byla schována polévka a vypadá to, že tu mají problémy s koalicí. Něco je hold všude stejné.

Jen pár kilometrů od hotelu leží Ranu Pakis a tak jsem se k němu vypravil. Na jeho hladině bylo několik loděk nebo spíše vorů a probíhal tu čilý rybolov. Má včerejší večeře byla asi právě odtud.

Hnedka jsem přitáhl pozornost, která ale moc dlouho nevydržela. Přece jenom sledovat člověka jak čeká až někdo hodí síť musí být celkem nuda.

Nad jezerem se tyčil již známý kónus a možná tím jak byl v oparu, tak vypadal, jak kdyby ho tam někdo zlehka dokreslil. Na fotce to tak působit asi nebude, možná až po nějaké té editaci.

O kousek dál se objevily tyto dva vrcholy. Podle mapy.cz by jedno mohl být Lamongan a to druhé, podle cedulí u cesty, Fuji. Co je co a jestli je to opravdu tak ale nevím. Jestli mi zbyde čas, tak to na zpáteční cestě prozkoumám a to i proto, že hotel byl hezký a levný a není to od něj zas tak daleko.

Stejných domků na dlouhých kůlech tu bylo několik. Říkal jsem si, je to holubník není to holubník a až tady, podle dvou holubů sedících na střeše jsem se přiklonil k tomu, že to holubníky budou. Takové luxusní.

Několikrát jsem zkusil nějakou menší odbočku, na kterých jsem toho ale moc zajímavého neviděl a cesta se vždy začala zhoršovat či úplně ztrácet a tak jsem se potom držel normální cesty. Ta vedla podél regulovaného toku řeky, ve které se nazí koupali i docela velké děti, vždy ale chlapci. Po cestě bylo spousta stánků se šťávou z cukrové třtiny, takže jsem udržoval vysokou hladinu cukru v krvi.

A toto už je moře u Besuki i s nedalekou elektrárnou v Karanganyaru.

Rybaření ve vlévající se říčce s výhledem na odpadky na pobřeží.

By tu i rybářský přístav a hned několik lodí mělo takováto honosná křesla na stěžni.

Sítě se tu spravovaly hned na několika místech.

Někdo měl lehárko. Kávička, cigaretka, výhled na pracující – pohodička.

Jel jsem po silnici číslo 1, která byla kvalitou povrchu o horší než ta naše jednička, skrátka ne něco po čem chcete jet v noci, takže jsem zahnul do prvního hotelu. Ten je sice přímo u moře, ale je o 25ttisíc dražší než ten minulý, pokoj nemá klimatizaci a snídaně není v ceně, vypadá to na brzký ranní start. Nicméně wifi tu mají, takže mohu řešení mobilních dat odložit opět o jeden den. Vypadá to, že budu muset koupit novou simku. Jasnej stánek s rozepsanejma datovejma balíčkama jsem dneska neviděl a bude problém se dostat i do samotného telefonu, protože šroubováček na deset šroubků mám v krosně v Malangu. Uvidím, jestli se mi nepodaří nějak zkomunikovat jestli by stávající karta nešla jen dobít. A nebo si zase najdu ubytování s wifi.

Hned po ubytovacích formalitách jsem sednul na motorku a vyrazil o kus dál, kde se mi zdálo lepší místo na západ slunce, ale jak je vidět na předcházející fotce, na horizontu byly mraky, takže se mi dostalo jen barevnější oblohy. Hned za mým hotelem Papin Inn byly čtyry další, které vypadaly trochu lépe, ale zas by třeba byly dražší. Na zpáteční cestě jsem se stavil na jídlo a bylo mi nabídnuto Nasi Goreng, což tu maj téměř všude a jedná se o rýži s vajíčkem. Měl jsem hlad a dal si hnedka dvě porce. Na špejli je trocha kuřete, které bylo i v rýži.

Zítra budu pokračovat dále po pobřeží.

Dneska si foťák po předchozích dvou dnech trochu odpočinul. K dostání se od moře jsem nakonec mapy.cz nepoužil, protože ta jedna cesta, kterou ukazovaly, vedla směrem na Malang, což je přesně na druhou stranu než chci. Místo toho jsem se držel směrových cedulí a udělal jsem dobře. Pěkná cesta a ani jsem si nevšiml, že už jsem se napojil na hlavní, kde ani nebyl moc provoz.

Ještě před snídaní jsem si zašel na pláž si trochu zaplavat a kvůli vlnám se spokojil jen s pěti minutama. Moře bylo trošičku chladnější než vzduch, takže jsem se i trochu osvěžil.

K snídani byla rýže, tofu, tampeh a kuře, kterého jsem si ale vzal jen jeden kousek. Paní asi začala připravovat snídani když mne slyšela vstávat, takže maso stačilo vychladnout a beztak mi bohatě stačilo to ostatní. K pití opět teplé sladké mléko. Pak jsem se projel vesnicí, kde toho moc k vidění nebylo, namočil triko abych měl alespoň nějaké chlazení a vyrazil. Takovýto byl výhled z terásky.

Ve dvou vesnicích se všude sušila káva. Někde už ji měly téměř suchou, tady stále ještě byla pěkně barevná. Kávovníky jsem nicméně u cesty žádné nezaznamenal.

Po nějaké době se najednou přímo přede mnou objevila Semeru. Už teď byla stěží viditelná a po chvíli zmizela docela a to jsem byl jen kousek od ní.

Zajel jsem se podívat i k chrámu Mandara Giri Semeru Agung, což nebylo úplně po cestě a hlavní část byla z nějakého důvodu uzavřena. K vidění byli jen sloni, vstupní brána a velký zastřešený prostor, kde jsem si dal pauzu na sváču. 

Hotel jsem našel hned u cesty a celkem brzy. Mají tu wifi, což pro dnešek řeší z nějakého důvodu nefungující mobilní internet, klimatizaci která dělá pobyt příjemným a účet jen sto tisíc. Na večeři jsem nicméně vyrazil někam jinam a asi o kilometr dále zastavil u první pouliční restauračky.

 A menu tu byla ryba a rýže. Ryby jsem sice dostal dvě, ale najedl se především té rýže. Dobré, ale ještě by se do mne něco vešlo.

V hotelu je po stěnách a strpech celkem dost gekonů, takže problém s komáry snad nebude.
Se vstáváním to zítra nebudu moc hrotit a pomalu zamířím k severnímu pobřeží.

Ráno bylo pěkné, ale myslím, že ne tak jako včera. Množství lidí na vyhlídkách značné. Od Broma ve výšce nad 2000m jsem se vydal dolů a nakonec dojel až k moři. Bylo to znát na dvou věcech, je tu vedro a poloprázdná flaška s vodou se změnou tlaku celkem zmáčkla.

Podařilo se mi vyrazit ve čtyry, ale už před tím mne budily projíždějící džípy. Na vyhlídku u King Kong Hill jsem tedy dorazil s rezervičkou. Bál jsem se, že mi bude zima, ale výstupem jsem se pěkně zahřál a než jsem vychladl, tak vyšlo sluníčko. Před východem slunce byla vidět jen Semeru, vše ostatní bylo schováno v mraku. Aktivní kráter Broma jde alespoň tušit podle extra mráčku.

Takto vypadala situace o něco později, kdy se začalo objevovat Bromo a Botok.

A ještě jednou, trochu detailněji.

A úplný detail na Botok.

A nakonec na aktivní kráter Broma, to je ale ještě později.

Naštěstí je tu vyhlídek několik, takže se počet lidí rozprostřel, stejně si ale musel člověk dávat pozor, aby nevlezl někomu do záběru. Lidé byli vesměs ohleduplní a na hraně kopce se zdržovali jen kvůli focení, pak ustoupili dozadu. To bylo fajn. Při východu slunce byl vršek kopce celkem zaplněn, ale lidé poté začali odcházet a za chvilku to tu vypadalo, jak když jsem sem přišel včera. Nikde nikdo. Teda až na jednoho Thaiwance, který tu zůstal i po mém odchodu.

Opět se projevila i Semeru, myslím, že blafne každou hodinu a půl. Důvod, proč jsem byl z dnešního rána trochu zklamán je, že nebylo skoro zlatavé. Včera se mi obloha zdála barevnější a i ta první fotka byla více atmosférická. Stále ale spokojenost.

Na vyhlídce jsem se zdržel dost dlouho na to, aby se oblačnost nad pískem rozplynula a zároveň ne tak dlouho, abych ztratil nasvícení zeleného hřbetu. Kupodivu se to povedlo. Dokonce se mi povedlo písečný úsek projet naprosto v pohodě. Snažil jsem se moc nezpomalovat, abych neztrácel rovnováhu a asi to fungovalo. Spíš asi nebylo tolik hlubšího písku. Včera jsem při zpáteční cestě málem uvázl a tak jsem si dával větší pozor kudy jedu.

Všude samá zelená.

Hnedka na kopci nad pískem doplňuji pohoné hmoty. Snad v každé vesničce je místo kde je mají k dispozici, ať už to jsou potraviny nebo restaurace. Je to sice o trochu dražší než klasická pumpa, zas ale nemusíte tak spěchat. U benzinek je totiž téměř vždy fronta alespoň dvou motorek a když musím odpoutávat batoh a pak ho zase přidělávat, tak je prostě lepší když nemusí nikdo čekat. Taky je lepší pocit dávat peníze přímo lidem než nějakému petro gigantu, i když i oni ho od něj musí brát.

Odpoledne patřilo bloudění a cestám všeho druhu krom polňaček a dálnic. Původně jsem se chtěl ubytovat hnedka po poledni, ale v homestayi který jsem měl vyhlídnutý nikdo nebyl a ani to nebylo tak pěkné místo jak jsem si myslel. Vrátil jsem se na hlavní, tam mne to ale rychle přestalo bavit. Pomalé náklaďáky a čilý provoz bránící předjíždění vedly k tomu, že jsem zadal googlu vyhledat ubytování na pobřeží a do jednoho takového místa zamířil. Ona taky jiná možnost nebyla, u moře toho totiž překvapivě mnoho není. Také jsem zadal kudy se tam dostanu a to byla trochu chyba. Hnedka při prvním pokusu jsem někde minul odbočku a když jsem to po nějaké době zjistil, tak jsem byl trochu někde jinde. Po nastavení nového výchozího bodu mi telefon tvrdil něco ve stylu vzdálenost 30km, doba cesty 1h. To mne mělo varovat. Malé silničky přecházely v kameniště nebo tankodromy a to ať už jen na pár metrů nebo třeba i na kilometr. Asi třetinu jsem jel po něčem, co vypadalo jak vydlážděná traktorová cesta. Střed travnatý a po každé straně pruh pro motorky, takže když jelo auto nebo náklaďák v protisměru, tak jeden musel z cesty ven. Já potkal jen jednoho a ten mi pod kopcem počkal až projedu, takže dobrý. Hlavně to ale byl úsek bez hrbolů a děr, takže si člověk jen musel dávat pozor aby nesjel z pruhu. Také jsem pochopil, proč jsem minul tu odbočku. To co google ukáže jako cestu spíš totiž kolikrát vypadá jen jako cesta na konec vesnice. Zpátky pojedu podle Mapy.cz, což jak už jsem také zjistil, není záruka dobré cesty, ale alespoň neevidují úplně všechno. Sem podle nich vede jen ta nejmenší možná silnička, i když kolem je jich spousta. No nakonec se povedlo a v podvečer jsem konečně spatřil moře. Kvůli kvalitě cest, kdy jsem neměl moc čas koukat okolo a také spoustě porostů, jsem za celé odpoledne neudělal jedinou fotku.

Skončil jsem v prvním ubytování co jsem našel. Chtějí sice dvěstětisíc za pokoj bez klimatizace, ale zas to je i s večeří a se snídaní. Před jídlem se jdu ještě podívat na pláž. Pomalu padá tma a mne nepříjemně překvapují komáři. Je jich tu jak much. Než jsem si jich všiml, tak jsem jich měl na jedné ruce, která se nehýbala protože nesla batoh, pět. Na pláži jsem se tedy mnoho nezdržel. Naštěstí je to k ní jen kousek, víceméně přes hřbitov. Po návratu jsem se umyl kbelíčkem a nanesl na sebe repelent. Pak už byla večeře sestávající se z čínské polévky, dvou vaječných omeletek a hlavně kopce rejže, takže jsem se najedl. K pití, trochu netradičně, nebyl ani čaj ani voda, ale teplé sladké mléko.

Než jsem do Purwodadi dojel, tak jsem uvažoval o dni volna, to bych ale musel sehnat něco levnějšího a s klimatizací. Zítra tedy asi zpátky na hlavní a pod Semeru, kde by měl být nějaký chrám a možná o kousíček příjemněji.

Má zdejší zkušenost s východy slunce není úplně pozitivní a tak jsem raní vstávání moc nehrotil. Budík na pátou z hotelu se vyhrabávám před půl a už když se přibližuju na motorce ke stoupání, je mi jasné, že tohle jsem prošvihl. Vlastně celý den byl hezký. Na kartě mi přibylo hodně přes sto fotek a tak bylo z čeho vybírat. Tématicky je to nicméně trochu jednotvárné. Zatím nejhezčí den.

Takhle to vypadalo už na první vyhlídce kousek od parkoviště. Očividně jsem tu měl být tak před hodinou, protože přede mnou je ještě asi půlhodinové stoupání.

Mlha se na Moři písku stále drží, ale východ slunce už je pomalu v tahu.

Jeden ze záběrů, na který jsem se těšil. Cemoro Lawang na kopečku ve slunci, Sea of Sand pod ním stále s mlhou.

Mlha se nicméně pomalu protrhávala, i když ji to trvalo celkem dlouho. Alespoň vím, že zítřejší zpáteční cestu mohu nechat až tak na 8.-9. hodinu.

Ještě co je teda vidět. V popředí Botok, uprostřed včetně kouřícího kráteru Bromo a vzadu Semeru.

Nad Semeru jsem opět chytil obláček. Myslím, že ho vypouští asi každou hodinu a půl.

I na druhé straně bylo něco k vidění – vršek Arjuna.

Já se sopkama u vyhlídky King Kong.

Krteček se sopkama už o kousek níže.

Po návratu dolů jsem se namazal krémem a vydal se k samotnému kráteru Broma, místa odkud často stoupá obláček. Nahoru vedly takovéto schody a já si úplně dokázal představit, jak po nich táhnou oběť pro uklidnění bohů.

Zvlášť když jsem vystoupal nahoru a podíval se do jícnu. Dole sice žádná bublající rudá láva nebyla, ale i tak byl jícen impresivní.

Mrak se tvoří z bublajícího sírného jezírka, které bylo párkát na okamžik vidět a párkrát i zavanulo.

Dole pod sopkou je malý chrám do kterého nešlo vejít a tak jsem alespoň udělal fotku přes zeď, aby tu dnes nebyly jenom sopky.

Následovalo další popojetí pískem. Fotka těsně před asfaltem vypadá, tak trochu jak kdybych si vyjel k Řípu.

Chtěl jsem se podívat jak vypadá vyhlídka na nejvyšším bodě – Pananjakan. Na podvečer překvapivě pěkné počasí vyústilo opět v několik fotek, ale myslím, že níže posazený King Kong je lepším místem pro focení. Nepřekážejí tam žádné větve ani zábradlí. V sezóně, jen tak na pokoukání a momentku je to asi lepší tady, protože se sem pohodlně vejde více lidí a díky terasovitému hledišti vidí každý.

A ještě jedna na závěr z Pananjakanu a to bude pro dnešek konec. Tak nějak předpokládám, že zítra ráno bude stejné počasí jak dnes, takže řídím budíka na čtvrtou a žádné otálení. Poté, buď zklamán nebo potěšen, se budu vracet stejnou cestou jakou jsem přijel a popřípadě pokračovat dále na východ, uvidím kam dojedu. Jen se těším až budu mít za sebou ten písečnej úsek a napojím se na asfalt. To už ale předbíhám.

Myslel jsem, že dnes nebudu vědět co s časem a ono to nakonec vyšlo tak nějak akorát. Sice jsem věčeřel za světla, ale už se trochu šeřilo.

Ráno jsem si maličko přivstal, abych náhodou nepropásl jasné počasí, mohl jsem ale klidně zůstat spát ještě o půl hodiny déle, jako normálně. Oblačnost se sice držela na západě v údolí, ale slunce bylo stíněné mírnou oblačností. Tak to vypadalo až do osmi na kdy jsem měl objednanou snídani. Několikrát jsem si přidával a pěkně se najedl. Krom rýže bylo v nabídce i kuře, tempeh, v nerezu schovaná ryba ze včera, placky a tofu s rajčetem. Já porůznu přihazoval rýži, tofu a placky.

Měl jsem namířeno do Ranupani a na rozcestí, kde variantou byla odbočka k Cemoro Lawang, byl pěkný pohled na svah sopky Bromo. Kdyby nebylo protisvětlo a již tvořícísí se opar bylo by to lepší, to už jsem tu ale psal několikrát.

Mezi sopkou a úzkým hřebenem byla takováhle pěkná rovinka, kudy právě vede cesta do Cemoro Lawang.

Po cestě byl i pěkný výhled na Gunung Semeru. Zkusil jsem zde pořídit timelaps, což vždy nějakou chvilku trvá a tak jsem měl pauzu. Na sluníčku bylo trochu teplo, ale dalo se to vydržet. Přeci jen jsem ve výšce 2200m.n.m.

Během čekání si sopka i trochu “upšoukla”. To už jsem viděl dvakrát, mráček se ale dost rychle vytrácí a intervaly jsou dlouhé.

V Ranupani jsem byl zvědav hlavně na dvě jezera. Jedno z nich vypadalo takhle a tak jsem cestu k druhému ani nehledal a jelikož k výstupu na Gunung Semeru, kde bych po cestě mohl vidět ještě jedno jezero, chtějí lékařskou prohlídku, tak jsem neměl moc důvod se tu zdržovat a vrátil se na křižovatku.

Po prudkém sjezdu jsem byl v údolí a za chvilku zmizela jak zelená barva tak i silnice. Dále se pokračovalo pískem.

Ten byl často trochu hlubší a držet nohy ve vzduchu namísto pomocných koleček bylo celkem úmorné a tak jsem si u “kapličky” dal kratinkou pauzu.

Delší pauza byla, když jsem se vydal na výcházku blíže k Bromu a pěkně tvarovanému Gunung Batok. Jak je vidno, se sluncem jsem se mohl pro dnešek rozloučit.

Gunung Batok ze Sea of Sand pod ním. Zhruba tady se písek vytrácel a objevovala se skála s několika metry hlubokýma kaňonama, očividně pozůstatek po nějaké větší aktivitě.

Batok stále ještě dýme a to celkem hodně a často. Toto už je fotka z Cemoro Lawang, kde jsem si na třetí pokus našel ubytování. První byla strašná kobka za 200, druhé moc pěkné, ale kvůli zbytečnostem jako teplá voda a tv za 250 a ve třetím jsem si domluvil dvě noce za 250000. Je to takové minimum, snídaně není (což nevadí, protože ráno budu beztak venku), večeře není (což je normální) a záchody s koupelnou jsou na chodbě, což vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl nevadilo. Později nicméně přišli dva Číňani a čtyři Kanaďani, takže celkem rušno. Poprvé tak v hotelu narážím na cizince. Snídani ani večeři nenabízeli ani v těch dvou ubytováních kde jsem se zastavil předtím.

 Na večeři jsem si zašel hned přes ulici a dal si dvojitou rejži, klíčky, jedno tofu a jeden tempeh plus k tomu čaj, celkem 20000. Není tu moc rušno, paní je zalezlá v kuchyni nebo u tv a tak jsem viděl, jak tam mezi pánvičkama hledaj kočky něco k žrádlu.

Zítra brzy ráno mne čeká výšlap na nedaleký kopec odkud by měla být pěkná vyhlídka a pak mne asi čeká přejezd pískem ke kráteru Broma.

Dostal jsem se do oblasti Bromo. Sem jsem se těšil ze všeho nejvíc. Krajina by tu měla být fakt pěkná. Já tu plánuji zůstat pár dní a to nejen proto, že jsem za vjezd zaplatil 220000. Uvidím jaké bude počasí. Rána by měla být lepší než večery v což tedy dost doufám, protože odpoledne a večer toho moc vidět nebylo.

Nejdříve ale pár slíbených fotek hotelu. Takhle vypadá příjezdová brána.

A takhle hnedka za ní. Pravda, je to trochu ošuntělé, ale myslím, že tady maj alespoň padesát pokojů. Já tu byl jediným hostem.

Jeskyňka s Panenkou Marií byla v noci i osvětlená.

Obrovská umělá skalní stěna zhruba v prostřed komplexu.

V patře to vypadalo takto. Krytým schodištěm se vešlo na balkón a z něj do další kryté části odkud byl vstup asi do šesti pokojů.

A na závěr výhled z balkónu. Mimochodem, snídani jsem tu žádnou nedostal.

Má cesta vedla nejdříve 10km zpět, kde byl vodopád Grohogan Sewu. Na koupání to tu nebylo, ale jenom z pokusů se samospouští jsem měl z vodní tříště celkem mokré kalhoty.

Krom sošek Ganéšů tu měli i Budhu a hned vedle skromnou mešitu.

A to už jsem na trase k Bromu. Kus za Batu byl takovýto výhled na Gunung Butak (2868m.n.m) a nalevo je vidět i o tisíc metrů menší Gunung Kelud, kde jsem byl včera.

Opět jsem projížděl mezi poli s různýma plodinama.

A dojel do Singosari. Tady leží chrám Singosan, na kterém toho k vidění mnoho nebylo. Žádné reliéfy, jen pár kamenných dekorací. Vstupné dobrovolné a zapsání se do návštěvní knihy. Při pohledu o stránku zpět mi bylo jasné, že cizinců tu mnoho nemají, myslím, že jsem tam zahlédl jeden Singapur, jinak místní.

K druhému chrámu jsem se držel nejkratší cesty, která ale zcela určitě nebyla nejrychlejší. Toto je pěkná část úseku mezi cukrovou třtinou, který byl jinak samý kámen, uzbůsobený spíše pro náklaďáky než motorky. Taková horší alternativa kostek.

Tím druhým chrámem byl Jago, ten už byl hezčí. Interiér sice žádný, ale exteriér měl od všeho trochu. Nic super, zajímavé to ale bylo. Na fotce sedím na vrchní části chrámu, kromě něho bylo v areálu pár soch, jinak zase spíš takový parčík pro místní. Vstupné dobrovolné a návštěvní kniha.

Cesta se začínala pomalu zvedat, pak byla stoupání strmější a strmější a okolí se změnilo. Místo plochých políček se tu hospodaří na pořádných svazích.

A toto už je z vesnice Ngadas předtím, než jsem si tu našel ubytování. Takovéto podmínky trvaly jen chvilku. Povětšinou to tu vypadalo jak na předešlé fotce, večer přišla i mlha a po západu slunce se zas trochu vyčistilo. Uvidím jak ráno. Ubytování mám v homestayi, víceméně to samé jak u paní u Keludu, jen tady si řekli o 200000. Určitě to tu je prominentnější lokalita, jídlo je o trochu pestřejší, ale i tak pocit viny zůstává.

Zítra ráno vyhlídky z vesnice, pak přejezd do nedalekého Ranupani, kde si asi zase najdu ubytování a trochu se projdu.

Tak se mi podařilo ztratit drona. Vylítnul jsem s ním nad kráter Keludu, schválně co nejvýš, abych měl celkový záběr a pak jsem chtěl v otočkách klesat. Zhruba tak jsem tušil kde je, ale tím točením jsem ztratil přehled jak je zrovna natočenej, připadlo mi, že ke mně je to spíš dozadu, do toho přišel mrak a pak už jen pípání ovladače, že nemá signál. Při souběžném couvání a klesání jsem s ním asi třískl o skálu a nebo ho vzal ten mrak, nevím. Co jsem měl každopádně udělat bylo zmáčknout tlačítko “návrat domů” hned při prvních problémech. Co se dá dělat, chybama se člověk učí.

Snídaně v homestayi byla poctivá. Jestli existuje nějaká karma, tak jedna z variant je, že jsem dronem zaplatil za malou útratu zde. V cenách ubytování tu stále nemám úplně jasno. Paní si o žádnou sumu neřekla a tak jsem nabídl 50000 s tím, že si řekne o víc, ona ale vypadala spokojeně. Na záchod to sice bylo přes pokoj, chodbu, mezimístnůstku a ještě jsem se musel přezouvat, ale zase jsem tu dostal dvě pořádný, i když základní, jídla. Už při odjezdu mi to přišlo trochu blbý a tak jsem jí dal ještě tři liči co jsem koupil včera. Tady je to samej ananas, tak snad ji to trochu potěšilo. Kdyby si bývala řekla o 80tisíc, tak bych s tím asi problém neměl. Jako byznys to ale postavený neměla, spíš jako jakousi aktivitu v důchodu. Rozhodně jsem ji nestál víc než co jsem zaplatil v porovnání s cenama hotelů jsem ale platil málo. Asi tak.

Druhá varianta je, že mne karma potrestala za obejití plotu ke Keludu. U brány, která se odemyká, jsem byl o půl osmé a klíčník přijel jen pár minut po mně. Všechny stánky byly ještě opuštěné, takže lidi se ještě nečekaj. Po cestě pak ale skupinku mládeže potkávám, tak nevím jestli tady spali anebo se sem dostali nějak kolem brány. Každopádně byli na cestě dolů a já tak neměl pocit, že svádím někoho k nepleše. Nejdříve jsem si vyšel na vrchol kráteru.

Jezero tu tedy (stále) je. Nevím jestli se tu mezitím zase vytvořilo nebo je jen o hodně menší, každopádně to není tak, že by tu žádné nebylo. Milé překvapení.

Východní stěna kráteru u odtud vypadá impozantně.

Výš než sem se moc nedalo. Za mnou je sice vidět vyšší vrchol, to by ale asi chtělo hodně odhodlání a asi i nějaké jištění. Všechno je tu takový jemný štěrk, občas s větším kamenem, kterej má snahu ujíždět. Sem to bylo v poho, ale ten druhej vrchol by bylo jiné kafe. Každopádně na tomhle je vlajka a to je hlavní.

Dolů do kráteru jsem už vlastně ani neměl moc v úmyslu jít, teď ale byla zámínka “Co kdyby tam droník někde jen tak ležel?”. Strávil jsem tam 2,5 hodiny chozením po šutrech, štěrku a písku. Nic jsem teda nenašel, ale byla tu zvláštní atmosféra. Taková úzkostná. Dole místy bublající žlutozelené jezírko, pod nohama šedé šutry, kolem dokola skály, na nebi rychle se pohybující šedé mraky. Jedinej zdroj hluku tu jsem já, jen občas se někde uvolní menší kamínek a valí si to dolů, ptáky jsem slyšel jen dvakrát. Párkrát to na mne dolehlo. Proč je to tu uzavřené ale nechápu. Připadá mi, že tu chtěli postavit novou cestu a pak toho nechali. Kraje pro odvod vody jsou hotové, dvě míchačky tu stále stojí, jen se tu nic neděje. Cokoli permanentního tu asi vzhledem k aktivitě (Kelud má myslím jednou za 3-5 let) nemá cenu, pro pěší je ale cesta dobrá dost tak jak je.

Jako druhé místo jsem dnes navštívil chrám Candi Surowono v Pare. Na obrázku je vše co tu bylo k vidění. Samotný chrám byl sice pokryt reliéfy, ale nebyly moc zřetelné. Vstupné žádné, jen zápis do návštěvní knihy. Tak jako ostatní areály kolem chrámů slouží i tento jako parčík pro všechny z okolí. Tím, že se tu o to někdo stará, tak je tu čisto, stromy poskytují stín a nic tu nejezdí. Tady si zrovna kluci pouštěli draka.

Tím, že jsem chrámem moc času nestrávil se mi zmenšilo manko vzniklé zkoumáním kráteru no a jelikož se mi podařilo najít hotel ještě před dojetím do samotného Batu, tak jsem se vyhl noční jízdě. Chvilku pak trvalo než jsem někoho z hotelu našel, těm pak zase chvilku trvalo než spravili karmu (plynovou) a tak na jídlo vyrážím už za tmy. K večeři jsem si vybral tohle místo na ulici. Jo bude to dobrý.

A takhle vypadal výsledek. Rýže se zeleninou, vajíčkem a křupkama. Dneska jsem vůbec neměl kuře, to je tady snad poprvý.

A na závěr ještě dvě fotky přímo z pokoje. Když jsem sem vjížděl, tak mi přišlo, že to tu bude trochu jiná kategorie než co bych zkousnul, ale je to spíše tak, že na začátku měly velké plány, pak jim začaly docházet peníze a to všechno někdy před dvaceti lety. Třeba koupelna. Luxusní kamenná stěna na jedné straně a pak tak trochu doprasená samotná sprcha. To neříkám, jako že to tu není dost dobrý, teplou vodu tu mám podruhé a ani sprcha není úplným standardem, někde je jen nádoba na polévání, jen mne to bije do očí ten kontrast. Mimochodem, na druhé straně koupelny je záchod, umyvadlo, tak jako v mnoha místních koupelnách naprosto chybí.

Anebo elektroinstalace. Zase, jinde by mne to nepřekvapilo, ale schválně sem dám zítra fotky exteriéru, aby byl vidět ten kontrast. Tak zítra.

Pokusím se to zestručnit, protože spím v homestayi a opravdu jsem u rodiny v domě a nevím jestli náhodou nečekají až zhasnu, aby šli spát. Anglicky ani slovo, ale jednoduché večeře v podobě rýže, tofu, klíčků, omáčky a křupavé placky jsem se fakt najedl. Ráno jsem dostal v hotelu snídani, na které bylo vidět, že tu asi nemají ženskou sílu – dvě natvrdo uvařená vejce, černé kafe a čaj. A teď tedy telegraficky o dnešní neděli.

Nejdříve směrem k moři podél rýžovišť s pěknou homolí na obzoru.

Cestou se stavuji u vodopádu Urang Cambu.

U moře v Prigi mně vítá pyšný rybář.

U pláže par ryby i sušili, byl to celkem smrádek, proto asi ten šátek.

Na dvacet minut jsem si šel zaplavat. Ta postavička pod palmou jsem já…

Na pláži jsem si koupil šťávu z cukrové třtiny a dostal ji v igeliťáku a k tomu brčko. Takhle se tu prodává spousta tekutých věcí od omáček, polévek až po limonády. Příště se budu muset podívat jak z tohodle děcka pijou. Asi bych to byl zvládnul, ale když jsem sáček postavil, abych nastavil samospoušť, tak se sesul a větši a pití byla fuč.

Další dávku jsem si raději nechal nalít do své flašky a obsah pak vypil na takovéto punkové lavičce s výhledem na moře a bordýlkem okolo.

Cestou k plánované zajížďkové trase jsem si koupil toto ovoce. Je to asi nějaká forma liči. Méně jak půl kila koupit nešlo a platil jsem pět tisíc, tedy 8kaček.

Na zajížďce v kopcích mi trochu sprchlo, ale byla to pěkná projížďka. Samá zatáčka, nahoru dolů, jen menší provoz. Stav silnice, až na jeden úděsnej úsek, také dobrý.

Viděl jsem tu svého prvního štíra ve volné přírodě. Než jsem ale vytáhl foťák, tak přes něj přejela motorka. Byl to celkem macek a chvilku mi trvalo než mi došlo co to na cestě je.

Zajížďka se celkem protáhla a tak jsem dojížděl za tmy. Spím ve vesničce pod Keludem, což by měl být ten vrcholek na fotce, pořízené při klesání už téměř na hlavní silnici. Pořád mne čekala více jak hodina cesty.

Zítra, co si pamatuju, jsem měl v plánu opět hory. Ještě na to budu muset mrknou. Každopádně se už budu sunout na východ.

Dvě místa jsem dnes navštívil. Možná se mi to jen zdá, ale je to takovej průměr co za den stihnu. Co mi přijde zajímavé je, že jsem se vyhl dešti pobytem na kopci. Myslel jsem si, že když prší dole, tak o to spíše v okolních kopcích, když jsem ale sjel dolů od Keludu (1730m.n.m.), tak byly silnice mokré. Nahoře se jen přehnaly mraky a párkrát zahřmnělo. Asi je Kelud dál nepustil.

Snídaně v hotelu byla ve formě rýže, klíčků, tofu, něčeho ze semínek a kafe.

Nejdříve jsem vyrazil k blízkému chrámu Penataran. Vstupné tu nechtěli, ale zas bylo drahé parkovné. Pěknej plácek se spoustou reliéfů.

Jeden pár se tu i fotil a tak jsem měl možnost vidět tradiční sváteční ohoz. Přijely sem i dva zájezdy dětí, proto ten mumraj na pozadí. Dnes tu byl jakýsi místní Den žen a tak i děcka a rodičové byly v tradičnějším.

Na focení tu měli i odraznou plochu a chudák paní utíkala do stínu kdykoli mohla. Myslím že se ani tak nebála o makeup, ale fakt ji pod ním bylo vedro. Chlápek byl v klidu.

A toto je celkový záběr na Penataran. Na to, jak je to malý areál, jsem tu strávil dost času.

Kolem Keludu roste spousta ananasovníků a podél cesty je i spousta stánků právě s tímto ovocem. Jeden sáček oloupaného a nakrájeného ananasu, spíše několika malých, jsem si také koupil. Nebyly moc sladké a ani neměly takovou tu štiplavou chuť do jazyku, přesto dobré. Jestli tudy pojedu i zítra, dám si ještě.

Kelud. Co napsat. Čekal jsem víc. Hlavní zklamáním bylo, že se nedalo dostat až ke kráteru. Kus cesty byl jen pro pěší a dál už byla cesta uzavřena úplně. Plot by sice obejít šel, všichni ale zůstávali za/před ním a tak jsem nedělal vlny a zůstal poslušným občanem. Pak tu také byla otázka mraků, ty alespoň nevisely na jednom místě, takže čekání to celkem řešilo. Sluníčko tu nezasvitlo vůbec.

Tam za tím prvním kopcem je už asi samotný kráter. Asfaltka tu, i když ďouratá, stále je, bohužel jen jako kulisa.

Pěkné kopečky na jižním úpatí sopky. Ta soptila naposledy před pár lety a při té příležitosti zaniklo kráterové jezírko, což mne teďka vlastně vůbec nemusí trápit.

V tuto dobu toho bylo vidět asi nejvíc najednou.

A tady je kousek ananasové plantáže při cestě do údolí. Až na pobřeží jsem to nestihl a zůstal v Tulungagungu. S najitím hotelu mi tak trochu pomohl i spolujedoucí chlápek s rodinou na motorce, který mi řekl, kde sjet z hlavní cesty. Dokonce nabídl, že mohu přespat i u nich, prý bydlí blízko. Hotel tentokrát levný, za 90tisíc. Standard přitom stejný jak za 150. Jen tu není ručník a o něco na přikrytí jsem si musel říct, dostal jsem prostěradlo.

Zítřek si asi naplánuju tak, aby mi časově vyšlo ubytování pod Keludem. V přilehlých vesničkách pár příležitostí bylo, takže nejdříve k tomu kopcovitému pobřeží od kterého jsem asi 40km a pak mírným obloukem zpět ke Keludu.

Jo a viděl jsem první místní opici. Bežela i s mláďatem na břiše, po krajnici celkem rušné silnice.

I když jsem naprostou většinu šestnáctihodinové cesty do Malangu prospal, tak jsem stejně nějaký unavený. Nohy mám, z to posedávání ve vlacích a čekárnách, trochu nateklé a tak jsem rád, že ležim.

Ještě se vrátím k noční cestě vlakem. Nejdříve jsem se čtyř různých lidí zeptal jestli to je vlak do Malangu a pak, když se dal do pohybu, jsem usnul. Když se náhodou budím, tak zjišťuju, že vlak stojí a venku pokuřují lidé. Jdu se tedy podívat ven a zdá se mi, že lokomotiva ztratila vagóny. Ten první je úplně mimo osu, to bude na dlouho. Za chvíli se v protisměru ukáže jiný vlak a všichni nastupují zpátky. Aha, to jsme jenom čekali, až se uvolní kolej. Ekonomy třída byla vyprodána, tak sedím v byznyse. Sedačky tu nejsou vždy dvě proti sobě, ale normálně v řadách za sebou a už se nejedná o trojky ale jen o dvousedačky.

V Malangu hledám půjčovnu a nakonec ji nalézám až po dvojím zeptání se a spuštění map, kde je vyznačená. Je to hned vedle myčky, ale označená není, spíš vypadá jak malý stánek s telefoním příslušenstvím. Alespoň že měl kluk na sobě triko Indonézské komunity půjčoven motorek. Nechal jsem mu tam přes milión rupií, řidičák a krosnu a mohl vyrazit. Opět mám Hondu, ale nějakou novější verzi, takže třeba ukazatel paliva je digitální. Sedlo se zase otevírá jinak než u těch dvouch předhozích, hlavní ale je, že nespadávají zrcátka. Půjčil jsem si ji na 16 dní a až s ní dojezdím, tak už jen noční přesun do Jakarty a následující den na letiště.

Stavil jsem se na jídlo a zas to byla sámoška. Krom dvou kopečků rýže jsem si ještě vzal 2×2 smažené kousky. Jedno byly bramborové a druhé asi rýžové placičky. K pití jsem si dal jahodový džus co chutnal jak tekutější kašička.

Cílem cesty byl chrám Bale Kampang přímo na jih od Malangu. U pláže jsem si chtěl i najít ubytování a hodit relax, ale v mé cenové hladině tu měli jen kobku se záchodem na chodbě. To jsem si nechal ujít a jelikož cesta dál nevedla, nezbývalo než se otočit.

Za vjezd sem jsem zaplatil dvacet tisíc no a jelikož chrám byl za zamčeným plotem, tak jsem si tu alespoň na deset minut zaplaval. Neosvěžilo to, ale ani mi nebylo větší teplo.

Celou další cestu jsem koukal na cedule, jestli neuvidím nějakou hotelovou a uspěl jsem až v Blitaru. Lidé milí, ale přikrývka je za příplatek… Zas ale na přivítanou dostávám čaj a jakýsi muffin.

Jak zítra ještě pořádně nevím. Budíka řídit nebudu. Asi se podívám k blízkému chrámu a pak asi ještě ke kráteru Keludu. K obojímu by se mělo dát dojet. Pak nejspíš na pobřeží, uvidím.