První noc v Česko-Saském Švýcarsku. Až na občasnou sovu je tu úplné ticho.

Z pražského Hlavního nádraží jsem vyjížděl pár minut před jednou a po přestupu v Děčíně jsem vystoupil o půl čtvrté v Hřensku. Domy obklopené skálama jsou sice pěkné, ale ráz tu udávají spíše vietnamští trhovci. Je libo tepláky, krmítko nebo raději trpaslíka?

Na odbočce k jeskyni Českých bratří jsem při pohledu na skály úplně slyšel moře. A to zdaleka ne naposledy.

A to už je Právčická brána. Vrchol hned první den. Čekal jsem že bude větší, alespoň na fotkách mi tak připadla. Cestou od silnice jsem potkával spoustu lidí a teď už tu nikdo není.

Tunýlkem docházím k Sokolímu hnízdu a zjišťuji, že cesta končí u uzamčených vrat. Na vyhlídky se tak nedostanu! Kdo tohle vymyslel. Restaurace zavírá ve čtyry a to bude důvod proč jsem potkával ty lidi. Objekt opouští ještě poslední zaměstnanec a tak se ho ptám, jestli mají opravdu otevřeno jen pá-ne 10-16 a prý ano, nicméně zítra začíná sezóna takže už to bude po-ne. Ptám se také jestli na vyhlídky nevede ještě jiná cesta, ale oficiální prý ne.

Zhoršenou náladu mi zlepšuje na pár okamžiků sluníčko, které ne že by vykouklo, ale alespoň trochu prosvitne.

Výhledům tu dost brání stromy a větve a tak se alespoň utěšuji, že zavází i na těch vyhlídkách. Ze spoda to tak ale nevypadá. Snad tedy jindy.

Po červené pokračuji dále na východ a na jednom místě se ukáže malé okno bez větví skrz které je vidět Pevnost, Růžovský vrch a vesnička Mezná.

Za šera si nalézám místo pod skalou a než to tady dopíšu tak už je dávno tma. Vaření jsem nestihl a tak večeřím babiččiny perníčky. Zítra bych měl přejít do saské části.

Poslední část kdy se toho moc nestalo a hlavou už jsem spíše doma.

Snídaně stejná jako včera.

Před desátou musím vrátit klíč no a jelikož mi autobus jede až o půl dvanácté tak mám spoustu času. Dočítám si alespoň v klidu časopis, kde je mimo jiné článek o tom jak ovce plundrují místní krajinu a značně narušují biodiversitu.

Pak jsem vyšel ven, že se podívám jestli náhodou nebude vidět Snowdon. Už jak jsem k němu šel tak mi bylo jasné že nebude, protože počasí bylo spíše horší než to včerejší.

Na svahu nad hostelem jsem si alespoň udělal fotku s Glyder Fawr a Llyn Cwmffynnon.

A také fotku samotného průsmyku který ústí až u Llyn Peris u kterého leží i Llanberis do kterého mi už za chvilku jede autobus takže mažu zpátky.

V Llanberies jsem přestoupil a dojel do Bangoru kde jsem se ubytoval. Výhled z okna nic moc, i když kopečky trochu vidět jsou.

Vydal jsem se i na procházku. Chtěl jsem si koupit něco menšího k večeři ale hlavně jsem chtěl najít nějaký důvod, abych tu mohl zmínit jméno vesnice, která je hned za těma barákama na druhém břehu a do které bych si teda opravdu jízdenku kupovat nechtěl. Jmenuje se Llanfairpwllgvyngyll. Nakonec jsem žádný důvod nenašel a ani nic moc zajímavého neviděl.

Předpověď na sobotní ráno byla vítr s deštěm což se naplnilo, takže i když jsem to k autobusu měl jen deset minut ta, jsem byl opět celej mokrej. Jak už to tu při deštích bývá tak se na silnici dělaly slušné kaluže a na jednom místě bylo dokonce vidět jak voda teče přímo do baráku. Příští týden tu má být lépe a já ten dnešek beru jako rozlučku. V jedenáct jsem v Liverpoolu odtud na Lenonovo letiště, pár hodin čekání, odlet a už beru baťoh z pásu a vstupuji do Prahy. Po více jak dvou týdnech by mne tu zítra měl přivítat krásný slunečný den.
Po dosti špatném prvním týdnu mi dojem z dovolené zachránil ten druhý. Hlavně den kdy jsem šel od břidlic pod Snowdon. Chytl jsem dvě oficiální bouře – Freyu a Garetha. Hned v prvním hotelu se mi podařilo zapomenou tričko se stromem z Eden Project. Téměř vůbec jsem nevytáhl Nikona a nesl tak přes 2kg zbytečně navíc. Vystačil jsem jsem si s kompaktem od Sony. Kdyby bylo suššeji tak bych zrcadlovku z krosny vytahoval možná častěji. Příští výlet ssebou vemu asi stativ a uvidím co to udělá. Rýže jako základní potravina v kombinaci s červenou čočkou a tuňákem se osvědčila. Na hůlku jsem si rychle zvykl a dokonce se vejde i do sbalené krosny. Koupil jsem si dvojité ponožky 1000mil, abych nemusel kvůli předejití puchýřům nosit dvoje ponožky a výsledek je půl na půl. Myslím že se mi v nich méně potí noha, ale puchýřům jsem nepředešel. Pro příští výlet je tak kůže na pravé patě více připravená. Naštěstí to nijak nebolí, jde jen o ten pocit. Nevím co s telefonem. Přes powerbanku se nenabije na více jak třetinu a ze sítě se nedostane na 50%. Zdá se mi že občas nereaguje displej a tak nevím jestli budu kupovat jen baterku a nebo celý telefon.

Původně jsem chtěl na další výlet vyrazit už v úterý, ale nechám to až na ten příští týden. Odpočinek přijde vhod. Když jsem vystupoval z autobusů nebo vycházel z obchodů tak lidé říkali tadá (musí to být varianta anglického bye). Tak tedy tadá.

V jistém slova smyslu až na samotný vrchol. Čtvrtek totiž patřil nejvyšší hoře Walesu – Snowdenu.

Za snídani jsem platil £6,25 a pěkně se nadlábl. Krom tohoto talíře ještě dva jogurty, banán, dva toasty s marmeládou, dvě kafe s dvěma cukry a mlíkem a asi půl litru džusu. Na cestu jsem si pak vzal do kapsy ještě nějaký tvrdý sýr.

Výchoziště tras je hned před hostelem přes cestu na parkovišti.

Vydávám se po Miners Track která vede podél jezer Llyn Teyrn, Llyn Llydow a Glaslyn. Hned z počátku trochu sprchlo pak už ale dobrý.

Na pláži u Llyn Lydaw. Ten vrcholek v mrakuza mnou není Snowdon ale 898m vysoký Y Lliwedd.

Cesta byla pěkná, mrak z Llyweddu zmizel, Snowdon ale stále zůstával zahalen.

To v tom mraku je on. Čekal že bude dost foukat, kupodivu je ale klidno. Podmínky se mají spíše zlepšovat tak snad se mrak zvedne.

Odtok Glaslynu. Zhruba od tohoto jezera přechází jasná široká cesta spíše do stezky. Myslím že z ní i párkrát scházím, zabloudit ale moc nejde. Stejně raději pákrát kouknu do mobilu na gps.

Všude spousta menších či větších vodopádků. Povětšinou se jde po kamenech, takže boty zůstavají suché.

Po klidné procházce přichází těžší úsek mezi Glaslynem a napojením se na Pyg Track.

Záběrů s výhledem na západ mám spoustu. Tam alespoň bylo něco vidět.

Kde se vzali tu se vzali dva rackové.

Na Pyg Tracku se objevil sníh a začal se ztrácet i ten výhled na západ.

A to už je hlavní hřeben! Až na vrchol Snowdenu se dá v letní sezóně dojet vláčkem což můj výstup trochu snižuje. Ono i v porovnání s Ben Nevisem, kde bylo převýšení téměř dvounásobné to je jen procházka. Zvlášť když jsem většinu věcí nechal na hostelu a ssebou mám jen foťák, objektivy, lékarničku, sváču a extra oblečení.

Ty koleje vypadaly jako že je celkem pěkně tak popis počasí dám až k nádraží. Bylo (počasí) otřesné. Jakmile jsem vylezl na hřeben tak vítr přešel téměř z nuly do pořádného fičáku a vlhkost mi zamlžila brýle. Alespoň že tam nebyl sníh. Už když jsem sem stoupal tak jsem si říkal že to na vrcholu Snowdenu na “velmi dobrou” viditelnost, jak zněla aktualizovaná předpověď z před pár hodin, nevypadá. Myslel jsem, že tedy nemyslí viditelnost ve smyslu výhledů do krajiny ale v omezenějším že víte kam jdete, situace na vrcholu rozhodně nebyla velmi dobrá. Na to, že tu byl ráno vítr ještě o 30km/h svěžejší jsem měl na samotném vrcholu velké problémy nebýt odfouknut.

K patníku už to je jen pár schodů.

A konečně vrcholovka. Snowdon (1085m.n.m.) Přes brýle téměř nevidím co dělám, digitál ale nic nestojí a tak cvakám několikrát. Bez brýlí není situace mnohem lepší co se týče vzdálenosti nad deset metrů, ale alespoň vím kam šlapu.

Úplně se mi nechtělo vracet sněhem po stejné trase a tak jsem zkusil sejít po Welsh Three-thousanders, ale došel jsem jen na Garnedd Ugain (1065m.n.m.). Tam začala být cesta hodně nejasná a také se objevil sníh. Už nějakou dobu jemně pršelo a tak jsem se raději vrátil a sestupoval Pygem.

Idylicky to nevypadá, ale hned jak jsem slezl z hřebenu tak zmizel vítr a bylo příjemně natolik, že jsem si po pár minutách dal pauzu, utřel brýle a nasvačil se.

Pomalu začala opět vykukovat jezera.

Mrak je očividně jenom nad Snowdenem. Alespoň že jsem na té straně hory kde neprší a nefouká. Pocitovej rozdíl mezi vrcholem a tímhle místem klidně může být i více jak 15 stupňů.

Pyg Tracku se držím pro celý sestup, takže se mi dostává pohledu na Glaslyn pěkně z výšky. Celou dobu se otáčím, vrchol Snowdonu z oblaku ale nevykoukne.

Když jsem v deset vycházel tak jsem si říkal kolik mám času, nikam nespěchal a najednou docházím za stmívání. Ten kopec na obrázku je Glyder Fawr a kdybych dnes nešel na Snowdon tak bych ho byl přelézal. Pokud si přes jezero Llyn Cwmffynnon prodloužíte linku, tak ten bílej bodík je mé ubytování.

Je téměř sedum a já jsem zpátky na parkovišti. Už minimálně od šesti se těším na falafelový burger a cider co si dám k večeři.

Na stolek si dávám z knihovny vybrané časopisy na čtení a jdu si s menu objednat. Když se vrátím ke stolu tak ho zrovna zasedává pětičlenná skupinka a jelikož tam mám ty časopisy tak se tam nakláním, tím je jasné že jsem tam seděl, následuje my vy já ok a jdu si najít jiný stůl. Jdu do místnosti kde jsem snídal no a jak tak čekám se ciderem na burger tak si prohlížím fotky na stěně a zjišťuji, že toto místo má i nějakou historii. Scházela se tu zajímavá skupinka lidí, některé jsem neznal, ale jména jako Huxley nebo Keynes už jsem slyšel. Mne nejvíce zaujalo že místních vánočních a velikonočních dýchánků se účastnil i George Mallory a až druhý den ráno jsem si všiml, že se to tu podle něj i jmenuje. To vždy potěší když je člověk na místě kde se scházeli velikáni obzvláště, když na to přijde úplně náhodou. Jo a na té fotce jsou Siegfried Wedgwood Herford a George Leigh Mallory po dvojitém traversu na Lliwedd v roce 1913. Jsou opřeni o zeď hotelu Gorphwysfa, který stával na místě YHA, kde jsem si právě dával večeři a chystal se po náročném dni ke spánku.

Noc jsem přečkal, ale kolem půlnoci jsem toho moc nenaspal. Dvou tří nárazů větru jsem se celkem lekl. Jo a podle mapy.cz se toto místo s domkem jmenuje Plas Cwmorthin. Škoda že mapy vesměs používají welšské názvy, protože ty mne tedy nic neříkají.

S větrem přišel i déšť a okolní kopečky dostaly trochu bíla. Ráno i na můj stan padal sníh s deštěm. Na plachtě se chvíli držel, ale na zemi během pár minut tál.

Ráno jsem si stihl i uvařit. Foukalo jen málo, takže hořák se zapaloval snadno a já doufal, že mezitím než si vypiju čaj a sním rýži s tuňákem mi trochu uschne stan. V tomhle počasí jsem byl příliš optimistický, takže roluju mokrou rolku.

Noční srážky znamenaly ještě více vody všude okolo. Nasáklé bylo úplně všechno krom kamenů.

Hned po ránu mne čeká krpál. Trocha zimy co se do mne dala během balení mokrého stanu a “mytí nádobí” je po pár minutách fuč a já jsem zahřátý na provozní teplotu.

Oproti černošedé opuce konečně změna. Zelený lišejník se kupodivu držel jen na jednom plácku, takže změna to byla krátkodobá.

Hned po vyšlapání kopečků se objevilo několik ruin.

Zataženo s bílíma vrcholama se k tmavé břidlici hodí. Kdyby ještě občas vykouklo sluníčko a nasvětlilo určité části bylo by to ještě lepší. Kopec se do paprsků občas dostal, ale místa kolem mne zatím ne. Později ano, ale mraky putují takovou rychlostí, že se to rychle měnilo.

Pěkná cesta. Po pár metrech nicméně vedla do údolí a já zjistil že to není ta pravá. Naštěstí jen krátká zacházka.

Toto je správně. Vzhůru. Kamenitá cesta zmizela a šlo se promáčeným terénem. Jsem rád za pohorky které solidně drží nepromokavost.

Sníh je napůl ledová tříšť což v kombinaci s trávou a vodou pod ním způsobuje troje moje uklouznutí. Vždy padám pěkně do měkkého skoro jak do vodní postele 🙂 Díky baťohové pláštěnce toto extra mokro nezpůsobuje nějakou škodu. Jen si připadám neohrabaně když se rychle zvedám a opět málem padám.

Jedno z několika jezer kolem. Llyn Cwm-corsiog mělo malou kamennou hráz, což bylo místo které bylo jen vrchně mokré a ne nasáte a já ho využil k malé sváče. Kdo ví kde bude další příležitost.

U malé vodní plochy jen kousek za Cwm-corsiog. Objevuje se modrá obloha a sluníčko, bohužel ale i trocha větru.

Sluníčko moc dlouho nevydrželo ale ani vítr nedováděl, takže ok. Bylo odtud vidět až k moři. Jezírko ještě budu muset identifikovat.

To tohle jezero vím – Llyn yr Adar. Také na sobě mělo malý ostrůvek, ale místo moře za ním byl masiv Snowdonu.

Hezký kopec, jméno ale bude chtít více usilí při hledání.

Když jsem Adar obešel tak jsem si naposledy vyfotil Moelwyn Mawr (770m.n.m.).

Do údolí to nevypadalo daleko, ale táhlo se to táhlo. Pokud je to s vrcholem mírně v mraku opravdu Snowdon (1085m.n.m.) pak nalevo uprostřed je Clogwyn Du – Bwich Main (931m.n.m) a napravo uprostřed Y Lliwedd (898m.n.m).

Rychlosti sestupu by určitě prospělo kdybych (se) pořád nefotil. Ono ale bylo tak hezky.

Paprsky z poza mraků osvětlují hladinu Llyn Dinas ke které směřuji.

Škoda že se ty tři vrcholky tak divně kácej. Skoro až vypadaj jak ta budova v Azerbájdžánu která má připomínat plameny.

Stmívalo se a jelikož jsem nevěděl jestli dole u silnice bude nějaké ubytování tak už jsem pokukoval po nějakém plácku. Už teď fouká a v noci to má být ještě horší (později zjišťuji že tahle bouřka má jméno Gareth).

Pokud možno se střechou. Nechci opakovat včerejší noc (vítr má být cca stejný) a tak mi závětří není dost dobré a hledám něco lepšího. Roli hraje i mokrý stan na jehož usušení mám s uplyvajícím časem méně a méně prostoru. To že je všude mokro jsem už myslím psal…

Najednou se objeví takovejhle úkaz. Nebe nad Snowdonem večerně oranžové a nad Glyder Fawrem (1000m.n.m.) a Fachem (994m.n.m.) studeně modré.

A úplně na závěr takovýhle úkaz. Chaloupka. Prázdná. Otevřená. Na mne čekající. Když k ní dorazím tak už je téměř tma takže se v ní fotím až ráno poté co jsem se pěkně vyspal a vichr vnímal jen jako kulisu. Stan mi uschnout nestihl, ale botám a ponožkám noc v suchu prospěla. Na baráku byla plaketa Columbus Fellowship ve vzpomínce na Nicka Evertona 1985-2002 ať je jeho odvaha a odhodlání inspirací pro nás pro všechny. Kdokoli Nick byl tak mu děkuji za tento přístřešek. Na fotce je trochu vidět patro pro další dvě postele. Na střeše byl solární panel a vevnitř i rozvodná skříň, světla a vypínače. Nevypadalo to úplně dodělaně ale nejsem si tak úplně jistej. Mně to každopádně vytrhlo trn z paty.

Když jsem ráno vylezl tak jsem trochu zaskočil pasoucí se ovce, jinak nikde nikdo. Včera jsem za celý den viděl na kopci z dálky jen dva lidi. V létě to tu je asi rušnější.

Ani ne po hodině docházím do Caffi Gwynant a objednávám si welšskou snídani. Slanina, párek, black pudding, kroketky, žampióny, rajče, fazole a ztracené vejce. Oproti té mega skotské co jsem měl loni na jaře to je jen chudá příbuzná. Mají tu ale wifi na kterou se nemusím registrovat takže tu trávím hodinku nahráváním blogu, zkoumáním počasí a vybíráním ubytování. Ani ta dnešní ani ta příští noc totiž klidná nebude.

Přes den je ale fajn a to je hlavní. Původní plán byl vyjít na Snowdon po Watkin Path, ale připadlo mi, že mraky jsou níže než včera a vichr je stále tak jsem raději Snowdon obcházel. Vítr fouká od západu, já šel po východní straně a proto si myslím že jsem vítr nezaznamenal až do doby než jsem začal stoupat do průsmyku Pen-y-Pass. To ale bylo až na konci. Tady pózuji nad Llyn Gwynant.

Klidná cesta po rovince lesem. Oproti té včerejší naprosto vyprahlá 🙂

Ubytovávám se v YHA, které je jediným ubytováním na vrcholu průsmyku odkud vedou na Snowdon dvě trasy. Já sem dorazil o půl třetí, ubytovat se dá od tří a tak trávím půlhodinku u infocentra. To je sice zavřené, ale alespoň si čtu infotabule a dozvídám se třeba že odhozené banánové šlupce trvá tři roky než se rozpadne (předpokládám že na vrcholu) a nebo že tohle potrubí co jsem míjel patří nejstarší britské vodní elektrárně. Teď mne trochu mrzí že jsem si nevyfotil i celkem pěknou budovu do které voda z Llyn Llydaw teče. Hlavně tu ale měli velký tačskrýn s počasím a já se mohl podívat jak je a jak bude na vrcholu. Myslel jsem si že Snowdon vynechám a na místo toho přelezu do druhého údolí přes horu co má tisíc metrů, postupně mi to ale přišlo jako blbost. Podle fotek vede na Snowdon pěkná cesta a na mapě zde vyvěšené cesta kterou jsem na tisícovku chtěl jít není. Jestli jsem se něco za těch pár dní naučil tak to jsou dvě věci. Kvalita cesty je důležitá nejenom kvůli ztrácení se. Včera byla trasa dolů z kopců natolik nasáklá, že to skoro bylo jak kdybych šel sněhem. Druhou věcí je že kombinace déšť a vítr je fuj. To byl hlavní důvod proč Snowdon vynechat. Mrak jsem nad ním viděl snad neustále. Právě proto mne zaujala ta předpověď na zítra (hodně podobná té dnešní odpolední). Pocitová teplota na vrcholu sice -10, ale pravděpodobnost srážek méně než 50%. Viditelnost odpoledne VG nebo E což si překládám jako velmi dobrá a excelentní. Vítr má opadávat – v sedum 60mil/h, v poledne 40 a v osm večer 30mil za hodinu. Na stěně tu visel report z osmého varující před množstvím sněhu a nutností maček a cepínu, to už snad ale nebude pravda. Problémovým místem je úzká část pod vrcholem tak uvidím jak úzká bude. Otočit se mohu vždycky a když už tu jsem tak by byla blbost to nezkusit. V YHA zůstanu i další noc, takže nepotáhnu tak těžkej baťoh. Když jsem u toho ubytování tak jsem platil za postel v místnosti se šesti 16liber a jsem tu sám. Utrácet tu budu spíš za jídlo. Ceny tu jsou sice standartní, ale i tak dám za polévku, jídlo a pivo v přepočtu kolem šesti stovek. Ale najedl jsem se pěkně. Na zítra už mám objednanou snídani no a jelikož se má počasí během dne zlepšovat tak ani nebudu muset nikam spěchat a bude stačit když vyrazím kolem desáté. Bude to taková tečka za tímto mým walešským výletem.

Jelikož tu není mobilní pokrytí a na wifi je potřeba se registrovat tak i když toto píšu ve středu večer před samotným výstupem, tak se to na blogu objeví asi až v pátek. To budu v Bangoru odkud mi v sobotu pojede autobus na letiště. To už ale píšu blbosti tak toho raději nechám. Jo a venku zase prší a fouká…

Ještě si neodpustím výjev od mé večeře. V šest přišel ze schodů kde jsou pokoje starší pán (řekněmě svěží šedesátník 🙂 ) nesoucí čtyři knížky. Je tu krb od kterého já sedím jakoby v druhé řadě. Pán přišel ke stolu hned u krbu, posunul si židli tak aby byl přímo proti němu no a za pár minut opravdu přišli zapálit krb. Krásně jim to chytlo, žádné čmoudění. Pán si tam tedy spokojeně čte a za chvíli přijde jeho žena také s knížkou a hlavně donese konvici čaje. Sedne si proti němu, takže zatímco pán může sledovat plameny tak paní se příjemně nahřívají záda. Oba popíjejí čaj, nemluví a čtou si. Takové tradiční strávení sychravého večera.

Nějak na nocovištích nemívám internet a zase se mi pomalu hromadí dny. Nezbyde než teď napsat jen text a pak někde na kopci připojit obrázky a celé to nahrát na blog. Tak tedy…

po pátečním volnu, které jsem strávil v Barmouthu v posteli jsem odpočat v sobotu opět vyrazil.

Předpověď počasí byla relativně příjemná – zpočátku možné jemné přeháňky a celý den silný vítr. Realita byla ještě příjemnější. Pár kapek spadlo ještě než jsem se vydrápaval nad město a pak už nic.

Vítr ale fučel pěkně. Házel se mnou natolik, že jsem se vrchol kopce nad městem raději rozhodl obejít. Kdybych se tak rozhodl dříve, tak mi poryv nesvlíkne pláštěnku z krosny a trnité kytky do ni neudělají dvě malé dirky.

Když člověk nebyl na ráně tak si fakt nemohl stěžovat. Hlavně se to chtělo zdržovat na svahu směřujícím od moře.

Což tedy nešlo stále, výhledy na moře jsou ale vždy bonusem i když se divím, že kvůli větru nemám více rozmazaných fotek.

Začínají se objevovat kamenné zídky a snad na každém prostoru jsou ovce. Zídky nejen oddělují pastviny, ale také stíní vítr.

Afon Mawddach je plný vody, asi bude příliv.

A z kopce opět dolů. Až k moři se sice nedostanu, ale i tato částečná změna zpříjemní chůzi. Právě kvůli větru jsem upustil od původní verze trasy, která vedla přes vrcholky.

Trn z paty mi trhá Ardudwy Way. To je pěkně značená povětšinou pěkně průchozí trasa, kterou sice nemám na mapě, ale vydržím na ni až do nedělního odpoledne. Průchozí trasou myslím to, že na ni jsou mostíky a i mokřady jdou jakžtakž projít.

V noci má jemně pršet a mne se naštěstí daří najít pěkné místo u peřejí ještě za světla. Mám tedy čas si nejen uvařit, ale zkusit delší expozici, aby se trochu mázla voda.

Říčka dělala takový kravál, že jsem deštík ani neslyšel, možná i proto, že jsem měl stan pěkně na mechu a spal jak dudek. Ráno ale mokro bylo a na některých vrcholcích bylo vidět, že hranice sněžení byla kolem 600m.

V neděli i trochu přestalo foukat a mnohem více byla vidět modrá obloha.

U jednoho z mnoha ukazatelů. Několik jich bylo vyvrácených/zlomených a celkem bych za to vinil ovce, které je využívají jako drbátko.

Spousta budov je tu uprostřed ničeho.

A to už vypadá na oblast Snowdonu. S takhle bílým vrcholem dostane krajina hnedka úplně jiný ráz.

Myslel jsem, že od moře už jsem daleko, pobřeží je ale stále na dohled.

Kousek od Bryn Cader Faber se napojuji na mou plánovanou trasu. K tomuhle kamennému kruhu nebyla ani šipka ani tabulka, naštěstí byl vidět z cesty. Na mapě mám značenejch spoustu památek zdrtivé většiny to jsou ale jen kameny na pastvině. Někdy jeden, někdy kupa, nikdy nic moc zajímavýho.

Neodolal jsem a ke kruhu se zašel podívat. Napsal bych o něm více, ale budu si o něm muset něco vyhledat. V reálu žádná popiska není.

Hlavní vrchol Snowdonie Snowdon (1085m.n.m.) už má vršek schovaný v mraku, uvidím jaké bude počasí až k němu někdy ve středu dorazím.

Na přesnější popisky co je co si netroufnu, to největší nalevo by ale mohl být Snowdon. Vypadá to pěkně ať je to co chce.

Zmoknu nebo mrak potáhne nad moře? Byly z toho kroupy. Ty podle předpovědi hrozily celý den, já je chytil ale jenom jednou.

Večer byl zlatý.

Hřbitov u Eglwys Sant Tecwyn (kostel sv.Tecwyna?). Další k dohledání bude, co znamenají ty napůl zkácené kříže.

Sv.Tecwyn a podvečerní moře s proměnlivým počasím.

Místo na stan jsem našel až za tmy (tohle je fotka z rána). Z nouzovky nakonec celkem pěknej flek. Sice ne úplná rovina a malý prostor kolem, ale zas byla kousek voda a po silnici tu za celou dobu nikdo neprojel.

Prví živí tvorové které jsem v pondělí viděl byli koně.

Včera večer jsem šel kus po Pobřežní cestě (která zachází dost do vnitrozemí), té jsem se držel i ráno. Při napojení na silnici jsem z nějakého důvodu odbočil na druhou stranu a chyby si všiml až u tohoto baráčku asi po kilometru chůze.

Předpověď počasí byla i na pondělí větrná, takže jsem opět uhl ze své vrcholové trasy a ocitl se u Cambpells Platform, kde vedla úzkokolejka. Připadal jsem si jak obr 🙂

Úzkokolejka je dost dlouhá a já šel jen po její malé části. Pro turisty tu jezdí vláček, jestli jsem ale četl správně jízdno řád na zastávce Dduallt, tak ne v po a út. Prošel jsem se i tunelem a moc příjemné to nebylo. To že by něco jelo nehrozilo (kolej byla zablokovaná), možná kapající voda, nahrubo rubané stěny, nevím, rád jsšm z něj vylezl. Ta budova na fotce co vypadá skoro jak hrad bude další věc na dohledání. Elektrárna, fabrika, padouchovo sídlo?

V Tan-y-grisiau jsem se napojil na Snowdonia Slate Trail a hned za městečkem byla obrovská kupa ba hora opuky.

Tady se kdysi opuka těžila a je jí tu stále fůra.

U kopy opuky.

Mají jí tu i vytyčenou cestu. Místo klasické zídky zabodlé desky. Na tý parcele uprostřed je mé tábořiště.

Po welšsku neumím a tak tabulku nepřeložím. Možná poezie?

Toto vypadalo zajímavě. Skoro jak snaha složit obří kamenná písmena. Spíš to ale bude pozůstatek pilířů mostu pro úzkokolejku po které se kámen vozil.

V noci má přijít slejvák a prudký vítr, takže jsem strávil stavěním stanu více času než obvykle. Využil jsem i všudepřítomnou opuku tak, aby mi nepodfoukávalo pod stanovou plachtu. Uvidím jak to s větrem bude. Přes den skoro nefoukalo a v noci to má být jen o trochu horší (40vs60mil/h podle předpovědi.

Čtvrtek začal příjemně. Pěkné vyspání v hotelu, snídaně v ceně a cítím se opět plný energie. Tím jak jsem pozadu tak volím popojetí autobusem, který vyjíždí kousek od hotelu o půl jedenácté a doveze mne až pod Cadair Idris čímž mi ušetří asi 10km chůze.

Machynllethu dominují věžovité hodiny, u kterých zastavují autobusy a u kterých stojí také White Lion kde jsem bydlel.

Když jsem vystupoval z autobusu tak jemně mrholilo. Baťoh jsem zabalil jeho vlastní pláštěnkou a přes sebe přehodil nové pončo. To staré bylo těžší, ne tak kompaktní a hlavně v něm už byly dvě dírky.

První dojmy výborné. Mrholení po chvilce přestalo, potok byl plný vody a hlavně tu byla naprosto jasná cesta. Už žádné ztrácení se a brození jako v Beacon Bacon.

U jezera Llyn Cau nad kterým je v mraku schovaný 893m vysoký Cadair Idris. Až na občasný vítr je vše stále super.

Otevírají se výhledy na jih směrem k Machynllethu a je vidět silnice po které jsem sem přijel.

Při panoramatickém záběru je vidět i jezero Tal-y-Llyn kousek od parkoviště.

Jak se s přibývající výškou zvedá vítr tak mne létající pončo leze více a více na nervy. Nechával jsem ho na sobě protože jsem čekal že v mraku bude vlhko, ale tí jak poletuje by mi moc ochrany asi neposkytlo a tak ho konečně roluju zpátky.

Nedlouho poté vstupuji do mraku a opravdu je v něm vlhko a větrno.

Moc dlouho to netrvá a mám toho celkem dost. To už jsem celej mokrej a vrchol stále není v dohledu.

Tak trochu nucený úsměv na konečně dosaženém vrcholu. Viditelnost pár desítek metrů, naprosto žádný důvod se tu zdržovat, takže hnedka dolů. Kousek pod vrcholem je i přístřešek, ale z toho co jsem přes mokré a zamlžené brýle viděl v něm bylo takové mokro jako venku, jen v něm nefoukalo.

Při cestě dolů jsem brýle sundal, protože jsem bez nich viděl mnohem lépe než s nima. Fakt jsem byl rád za jasnou cestu, která ještě byla zvýrazněná kupama kamenů. V těchto místech jsem i věřil, že je zde možné se natolik podchladit, že by se člověk už nevrátil. I proto jsem spěchal dolů. Nejenom kvůli teplu, ale také jsem doufal, že brzy vyjdu z mraku, nebude tak mokro a třeba i utichne vítr.

Na úpatí severního svahu se na chvilku naskytly pěkné výhledy, ale vše jsem měl mokré a nebyl schopen vysušit objektiv. V botách jsem měl spoustu vody, byl jsem unavenej a stále mi ještě byla trochu zima, takže jsem se nezdržoval a snažil se najít místo k přespání. Vzhledem k tomu jak jsem byl promáčenej tak jsem o stanu ani neuvažoval a spíše hledal nějakou stodolu. Foukat přestalo, ale déšť spíše zintenzivnil. Myslel jsem, že víc mokrej už být nemůžu, takže jsem ani znovu nevytáhl pončo, možná by se to ale vyplatilo.

Nakonec jsem si našel tohle místečko. Rozvěsil mokré hadry, narychlo jsem snědl nějaké sladké pečivo a zabalil se do spacáku. Aby toho nebylo málo, tak mi k ránu ještě nebylo úplně nejlépe. Buď bylo něco s tím pečivem, které bylo jen den prošlé, ale spíše jsem si měl umýt ruce poté, co jsem si trochu poupravil prostředí přístřešku a asi mi na prstech zůstaly nějaké bakterie po ovcích. Nevím, možná jsem byl jen vyčerpanej.

Z domečku na břehu Llynnau Cregennem se mi moc nechtělo, ale bylo mi jasné, že zůstáním zde bych si vůbec nepomohl. Po poledni trochu ustal vítr a i když stále pršelo, tak jsem navlékl morké ponožky, nazul úplně nasáklé pohorky, oblékl vlhké kalhoty, nahodil stále neuschlou bundu, všechny ostatní mokré věci dal do igelitky a opět se vydal na cestu. Cílem byl ne úplně vzdálený Barmouth.

Na mapě to vypadalo blíž, krátce po třetí ale do městečka konečně docházím. Obával jsem se, že na mostě který sem vede bude od moře pěkně foukat to se ale naštěstí nenaplnilo.

Ubytoval jsem se v Blubells a rozhodl se zůstat na dvě noci. V pátek má jednak opět pršet, ale hlavně potřebuju více času na to, aby mi uschly boty. Předpověď na víkend je zatím téměř bez deště, jen přijde opět vítr. Asi by bývalo bylo opravdu lepší kdybych to před pár dny vzdal a vrátil se domů.

Jsem na cestě Walesem a zatím to vypadá, že jsem si na stanování vybral špatný měsíc. Nebo jinak, zatím to stojí za prd.

Šlapat jsem začal z Llandybie na sever od Swansea. I když jsem z Falmothu vyrazil v sedum ráno tak ještě než z Llandybie vyjdu tak už je šero. Cesta vede po malé silničce takže stále větší tma zas až tak nevadí, hořší bylo, že začalo poprchávat. Stan jsem postavil na prvním vhodném místě a hnedka zalehnul. Ráno pak koukám, že mám pěknej výhled na hrad Carreg Cennen.

Napojuji se na trasu Beacons Way, která vede větší částí Národního parku Brecon Beacon. Začínají se objevovat první ovce.

Na chvilku dokonce vysvitlo i sluníčko a mne začalo být i trochu teplo.

Po sluníčku přišla mlha. Tady jsem na jednom z menších vrcholků, které na mapě nemají jméno. Nevím proč, ale halda kamení je tu na kopcích celkem běžná.

Krásné místo na stanování. Už tu chybí jen potůček jako zdroj vody. Já si tu dal jen pauzu na sváču, protože místo na přespání jsem měl vyhlídnuté ještě o kus dál.

Problém s Beacons Way je, že existuje jen na mapě. Neviděl jsem ani známku jakéhokoli značení. Mimo silnice ani nebyla nějak vyšlapaná, takže jsem šel podle džípíesky i když by asi bylo jednoduší se jen držet kompasu.

Konečně na kopci se jménem – Waun Lefrith. Nadmořská výška jen 679m.n.m., ale sráz vypadá dramaticky.

Začíná dost foukat a tak mířím dolů k jezeru. Původní varianta byla, že bych šel vrchem, to jsem ale ještě neviděl předpověď počasí.

V noci měl přijít silný vítr a déšť a já jen doufal, že přístřešek značený na mapě bude otevřený a obyvatelný. Je hned u jezera Fan Fach a vlastně až o dvě noci později jsem si všiml, že leží pod ním. Když se přihnal vítr tak sbíral vodu z hladiny a rozprašoval ji na střechu. Vichr s deštěm trvaly až do noce z neděle na pondělí, takže jsem tu strávil tři noce a lezlo mi to tu už pěkně krkem. Když jsem sem přišel tak tu zrovna pětičlenná skupinka natáčela krátký film. Objevili se tu i v sobotu a neděli a tak jsem se dozvěděl že režisér je welšan, kameramanka studovala na FAMU a všichni sem přiletěli z New Yorku. Byli plně odhodláni, takže točili i za tohodle hnusnýho počasí a dokonce měli i nějaké scény ve vodě. Já z toho nic neviděl, protože mne by teda ven nedostali. Údery větru byly natolik silné, že jsem venku ani neudržel rovnováhu. Ve stanu by to s největší pravděpodobností byla katastrofa, takže jsem rád že jsem tu zůstal i přes sobotu, kdy bylo většinu dne klidněji. Myslel jsem si, že jsem na klidném místě, ale právě v tu sobotu mi stále někdo chodil na návštěvu. Mezi 9-15h v přístřešku stále někdo byl. Ještě že jsem se stihl v klidu nasnídat. V neděli se krom filmařů ukázala jen obrovská skupina (školní výlet) a po nich tu krom pár papírků zbylo i pěkné mokro. Jako by nestačilo, že z nich teče voda, ale ještě si tu i několik z nich vyždímalo rukavice!

Přístřešek byl naštěstí fortelný a díky absenci větru se tu i pěkně vařilo. Já tu žil na rýži s tuňákem z konzervy a černym čaji.

V pondělí jsem plný elánu znovu vykročil. V přístřešku už bych to asi další den nevydržel. V neděli jsem se dokonce téměř rozhodl to celé zrušit a letět domů. “Ušetřené” peníze za letenku a jízdenky jsem se nakonec rozhodl dát spíše za ubytování.

Oproti včerejšku bylo pěkně, ale i tak se postupně vystřídal déšť, sníh i kroupy.

Hezky bylo někde jinde. Právě tyto výhledy vedly k tomu, že jsem opět přehodnotil trasu a oproti pokračování po hřebenu jsem zamířil do údolí.

Nejdříve jsem ale prošel kolem jezera Fan Fawr. Očividná cesta žádná, takže zpátky k gps.

I když jsem, alespoň podle mapy, byl na oficiální stezce, tak to nebylo bez problémů. Že bude všude mokro jsem čekal, takže jsem přemazal boty, na projití potokem to ale nebylo. Dva naštěstí měly uprostřed kámen, takže šly překročit suchou nohou třetí už ale byla řeka a došlo na brození. Takovýhle cesty mi byl čert dlužen a fakt jsem jich měl po krk a tak jsem dál pokračoval po asfaltu.

Po napojení na asfaltku jsem se vydal z kopce, což byla špatná strana a ještě jsem během této zacházky pěkně zmokl. Po otočce mne kousek za místem kde jsem se napojil potkalo sluníčko, ale fakt jen na chvíli. Jen tak tak jsem se stihl vyfotit.

Na kopcích kudyma jsem chtěl jít původně počasí zas tak jinak nevypadalo. S přicházejícím večerem naštěstí dešťovo-kroupové přeháňky ustávaly a nakonec se mi povedlo najít i hezké místo na spaní. Co si nesu z dneška do příštích dnů je, že při takovémhle počasí musím přetáhnout pláštěnku přes baťoh a asi i obléci pončo.

Cestou do Bracon bylo pěkně. Úplně bez deště.

Hezké výhledy bohužel směrem na jihovýchod, takže proti slunci.

Z Brecon mi jel ve dvanáct autobus a já to na nádraží stihl jen tak tak. Po třech hodinách a jednom přestupu pak konečně přijíždím do Machynllethu, kde mám zamluvenej pokoj ve White Dragon. Málem jsem vlezl do Red Dragon, který je jen o pár metrů vedle. Jdu si nakoupit, v pokoji suším několi trochu vlhkých věcí a hlavně stan. Ten je mokrej po každé noci. Podlážka z mokré trávý a plachta z deště nebo rosy. Večer si dávám lasagne a pivko a pak téměř do půlnoci dopisuju blog. Venku prší a vlhké počasí bude pokračovat i v následujících dnech. Další hotel plánuju předběžně na pátek. Uvidím jestli se předpověď ještě nějak nezmění. Původně jsem měl dva dny rezervu, teď to mám bez, možná budu muset zkracovat i zkrácenou verzi 🙂